Ve stínu hvězd

Před dvaceti lety se zhroutila společnost.

Nebylo pro to jiné slovo; jeden den tu stále byla, sotva se držíc vzpřímeně, další den tu nebylo nic. Bylo to úžasné, vážně, že lidé úspěšně bojovali proti narůstajícím přírodním katastrofám, změnám klimatu a těm nejzákeřnějším virům se zdánlivě nekonečným množstvím nových inovací, technik a nápadů, které jim dovolili pokaždé se tak rychle adaptovat na cokoli, co na ně příroda hodila.

Dokud nepřišel hlad. Dokud nebylo jednoduše příliš krků k nakrmení.

A všichni se začali soustředit jen na jeden úkol: najít, ukrást, vyrobit, sdílet, zabít pro jídlo.

Společnost, která byla tak úspěšná díky specializaci každého člověka, byla odsouzena k záhubě v okamžiku, kdy byl jen jeden cíl, na který stálo za to se soustředit.

Bez udržování základních veřejných služeb a produkce léků se světem rozšířili chaos a nemoci, dovolujíc přežít jen těm nejšťastnějším. Co bylo normálním zápalem plic se stalo odsouzením k smrti a díky prostředí bez zákonů nebyl nikdo v bezpečí; váš deset let soused vás teď mohl každou vteřinu zastřelit pokud vás uviděl, že máte krajíc chleba.

Neuvěřitelně vysoké číslo jednotlivců, jejichž produkováním strávilo lidstvo několik posledních století, bylo zdecimováno na několik tisíc jen během několika let.

To mohlo dovolit přeživším začít znovu, ale jelikož byla společnost zničena, nešla obnovit tak snadno, třebaže příčina destrukce- příliš mnoho lidí- už nebyla problém.

Zhruba po pěti letech naprosté anarchie a čistého chaosu, lidé zase jednou dokázali, že - třebaže když na to přišlo, starali jste se jen sami o sebe- jsou vlastně společenská stvoření a začali formovat skupiny.

Na začátku naprosto náhodné, bez žádného dalšího záměru, než kvůli sociální interakci a úkrytu, vytvořily o několik let později jádro nové společnosti.

Začali povstávat lidé známí jako ‚lordi‘, formujíc okolo sebe skupinu vybraných lidí. Třebaže dynamika skupiny byla stále věčně se měnící proces- nové skupiny stále vznikaly a rozpouštěly se, rozděleny do několika menších skupin nebo se slučovaly s ostatními- lordi teď zajišťovali neměnící se střed ke kterému to bylo všechno přitahováno.

Silné skupiny neměly automaticky víc členů. Schopnost lorda vést je a stanovit disciplínu byla mnohem důležitější. Silní lordové měli sílu dobýt víc a víc území od ostatních, slabších skupin, což vedlo k více jídlu a úkrytům a tudíž ke ještě větší síle.

Samozřejmě, že v těchto bojích byla důležitá surová fyzická síla členů, ale jak roky přecházely, byli chytří stratégové, nové zbraně a aliance často mnohem důležitější.

Než se lidstvo konečně usadilo v tomto novém systému a začalo znovu- pomalu- rodit děti, uplynulo 10 let.

Každé dítě počato během prvních deseti let chaosu bylo opuštěno a nemělo šanci přežít. To samé platilo pro malé děti před kolapsem. Když rodiny zemřely, nebo byli rodiče zabiti, nebyl nikdo, kdo by se o děti postaral. Jakékoliv dítě, které nedokázalo udržet krok s dospělými, mělo jen malé šance najít jídlo samo, tudíž všechny, kterým před kolapsem nebylo alespoň 10  let neměly téměř žádnou šanci na přežití.

Poslední desetiletí před kolapsem a první po něm vedly k zhruba dvacetileté mezeře mezi nově narozenými dětmi, v nové společnosti známými jako ‚první generace‘  a plně dorostlým -veteránům- kteří přežili chaos, všichni teď minimálně třicátníci.

Mezera mezi nimi byla známa jako ‚ztracená generace‘; ne tak opečovávána jako první generace a nesdílejíc vzpomínky jiného světa s veterány, nová společnost pro ně měla jen malé využití.

Bylo úžasné že i poté, čím vším si lidstvo prošlo, tu vždycky byla skupina lidí, která nikam nepatřila.

Harry Potter byl jedním z nich.

Jak přežil bylo záhadou i pro něj samotného. Byl mu jeden rok, když společnost zkolabovala. Neměl vzpomínky na své rodiče nebo na někoho jiného, jen jeho křestní list s ním nějak zůstal.

Teď jednadvacetiletý byl přesně v prostředku ztracené generace. Nepomohlo, že vypadal ještě mladší. Kdyby vypadal starší, mohl by předstírat, že patří k veteránům. Jak to bylo, byl spíš malý, ale elegantní mladý muž s krásným obličejem, jako smůla černými nepoddajnými vlasy a překvapivě zelenýma očima.

Kdyby měl jinou osobnost, jeho vzhled by mu dal dost na to si ‚zasloužit‘ své žití mezi veterány. On se o to nemohl starat méně. Většinu času byl jeho obličej pokrytý černým uhelným prachem, jeho delikátní ruce pokryté puchýři a malými říznutími a jeho příliš velké, ale pohodlné oblečení bylo pokryto špínou.

Remus mu říkal inženýr. Říkal, že to byl termín používaný pro lidi, kteří vynalézali nové věci a prozkoumávali stroje. Harry se nehádal, protože on opravdu stavěl nové přístroje, ale jeho vášní byla věda. Zvláště chemie. Vyrábění samo výbušnin nebo nervových plynů se směsí podobně neškodných chemikálií ho fascinovalo.

O vědě a technologii věděl všechno, co kdy bylo v knihách napsáno, i když většinu věcí v nich popsaných nikdy v životě neviděl. Remus to shledával zvláštním, že ze všech lidí, to byla ztracená generace bez jakýchkoli vzpomínek, nebo vzdělání ze starého světa, kdo byl pravděpodobně nejlepší inženýr, který v novém světě zůstal.

Cokoli jste chtěli, Harry to dokázal postavit. Chtěli jste něco, co by vás dostalo přes zeď? Postavil balík s vrtulí, který se nosil na zádech a který vás dokázal dvě minuty udržet ve vzduchu. Chtěli jste novou zbraň která by dostala tucty lidí, aniž by je zabila? Postavil pistoli, která produkovala zvukové vlny které učinily všechny v okruhu 10 metrů nepohyblivými.

Věci, které postavil hraničily s magií. A nezáleží, kdo poté přístroje prozkoumal, nikdo je nedokázal znovu postavit, vnitřní mechanizmus byl příliš složitý.

To je proč ho nikdo v městě neobtěžoval. Nechtěli jste se dostat na jeho špatnou stranu, pero, které v tuto chvíli držel, mohlo být smrtelnou zbraní, co vy víte.

Harry si naštvaně povzdechnul. Právě hledal svůj nově vynalezený nůž. Tedy, on nevynalezl ten nůž, zákazník chtěl nůž, který by byl nepostřehnutelný, tak Harry namíchal barvu, která se přizpůsobila pozdí jako chameleon.

‚Ale měl jsem počkat s aplikací‘, pomyslel si, sám na sebe naštvaný. Za celý život nemohl najít tu zatracenou věc, která teď byla příhodně téměř neviditelná.

Najít něco v jeho pracovišti byla výzva sama o sobě.

Žil a pracoval v jedné místnosti, která byla spíš skladem než domem.

V přední části byly police, které byly zorganizované s nějakým místem pro zákazníka a něco jako pult, ale zatím bylo něco, co Harry nazýval ‘organizovaný chaos‘.

Stovky kousíčků a napůl dokončených vynálezů se kupily na policích, nebo ležely na zemi, papíry s naškrábanými poznámkami na tom všem jako deka.

Na druhé straně haly bylo trochu uklizené místo s malou kuchyní, stolem a postelí. Obrovské police mezi obchodem a žijícím prostorem zajišťovaly dostatečnou zástěnu- a ochranu, protože kdyby cizí člověk přešel halu, pravděpodobně by šlápl na nějaký výbušný přístroj.

Harry si znovu povzdechl. Bude muset koupit nový nůž a znovu namíchat barvu. Zákazník z toho zpoždění nebude šťastný.

Skrz okno uviděl Remuse Lupina rychle kráčejícího směrem k jeho obchodu. Remus byl veterán a jeden z mála, kdo nenavštěvoval Harryho kvůli obchodu.

On a jeho partner Sirius žili spolu v blízké části městě. Moc o minulosti nemluvili, ale z toho co Harry posbíral, to byli přátelé z dětství. Dva kamarádi, kteří prošli chaosem spolu a oba zůstali naživu byla velmi vzácná věc.

Téměř nikdo se z doby před chaosem navzájem neznal.

Harry měl ten pár rád. Respektovali ho a chovali se k němu jako k sobě rovnému, ne jako k mladému podivínovi, který měl jen obyčejné štěstí, že přežil. Věděli, že Harryho dovednost ho činila neocenitelným a byla to jeho inteligence, ne jeho štěstí, která hrála hlavní roli v jeho přežití.

Remus dorazil do jeho obchodu. Usmívajíc se přišel k Harrymu, téměř nadskakujíc vzrušením.

Harry se musel zarazit, aby neprotočil oči v podráždění. Znal svého přítele dost dobře na to, aby věděl, co mohlo způsobit takovéhle nadšení.

„Ahoj Remusi.“

„Ahoj Harry, je to bezpečné?“ Zeptal se Remus se zazubením, jak pomyslel na naposled kdy Sirius vkročil do obchodu a strávil následující hodinu, aniž by se mohl pohnout zavěšený ve vzduchu silovým polem, než se Harry konečně vrátil domů.

„Tak bezpečné, jak to jen jde,“ zazubil se Harry zpět a Remus učinil několik dalších opatrných kroků.

„Co se děje? Potřebuješ něco?“

„Ne, dneska ne. Slyšel jsi tu novinu?“ Zeptal se Remus se sotva ovládnutým nadšením v hlase.

Ta otázka byla zbytečná, Remus věděl, že Harry nesledoval místí události.

„Nope. Je dobrá, nebo špatná?“

„Hmm, no, může být obojí,“ začal Remus, „víš, je tu tahle nová skupina…“

„Remusi, kolikrát ti musím říkat, že nemám zájem?“ povzdechl si Harry lehce naštvaně.

Remus a Sirius byli oba členy skupiny ‘fénix‘, vedené lordem Brumbálem a už nějakou dobu to byla nejsilnější skupina ve městě.

Byli tak přátelští, jak skupina může být, dovolujíc menším skupinám nějaké území a nevadili jim nečlenové. To bylo důvodem, proč Harry zůstal v Londýně. Bylo to jedno z mála míst, o kterých slyšel, kde jste nemuseli být ve skupině.

Harrymu se nelíbila představa služby nějakému lordu, zvlášť proto, že jak dalece mohl říct, tak se starali jen o sebe, manipulujíc s lidmi lichotkami a sliby, aby se k nim přidali. Pak, poté, co jste se k nim přidali, jste už lorda niky znovu neviděli a pokud jste nesplnili svůj úkol, nebo jste byli zranění tak vás odhodili pryč.

Harry žil šťastně sám. Věděl, že jeho vynálezy byly často použity v soubojích skupin, ale nikdy se neptal a na oplátku nebyl nucen vybrat si stranu. Celkem vzato snažil se jak nejvíc uměl zůstat neutrální a nezaplést se se skupinovou politikou.

Remus a Sirius původně chtěli, aby se Harry přidal do jejich skupiny, protože viděli jeho potenciál a věděli, že by svou rychlou myslí a arzenálem neznámých zbraní udělal jakoukoli skupinu opravdu silnou.

Ale po jednom krátkém rozhovoru s lordem Brumbálem - alias lordem fénixem- se rozhodl, že navzdory tomu jak moc má rád své dva přátele, nedokázal se přimět přísahat věrnost starému do všeho se vměšujícímu muži, který předstíral, že je přátelský a perfektní dědeček, třebaže akorát noc předtím přikázal pozabíjet malou skupinu dvaceti lidí proto, protože jeden z nich překročil nějaké pravidlo.

Harry věděl, že musíte zabít, abyste přežili, nebyl hloupý. Ale pokud to uděláte, tak byste to měli říct přímo a nedělat, jako kdybyste neměli žádnou jinou šanci, jako kdyby to bylo pro větší dobro a všichni teď byli šťastnější.

Ale i když neměl rád lorda Brumbála, město neopustil. Nebylo moc míst, kde byste mohli žít, když jste nebyli součástí skupiny. Před nějakou dobou začaly silné skupiny posílat malé průzkumné skupiny, které hledaly v ostatních městech slibné talenty, a které rekrutovaly všechny, kteří ještě nebyli ve skupině.

Když bylo jasné, že se Harry nepřidá do skupiny fénix, vypadalo to, že si Remus a Sirius ustanovili za cíl najít Harrymu další dobrou skupinu, kde by mohl zůstat. Harry oceňoval, že se starali, ale každý lord, kterého potkal, byl jen další nezajímavý jedinec a Harry vždycky přemýšlel, proč by ho pro všechno na světě vůbec nějací lidé následovali.

Zatím nejhorší byl lord Lockhart, který mu, obklopený ženami, nabídl, výměnou za Harryho vynálezy, že by ho mohl naučit potěšení těla- jistě pro Harryho neocenitelný přínos do života? Není třeba říct, že Harry odešel bez dalšího slova a když se setkal s tázavým pohledem Remuse a Sinuse, jednoduše jim řek‘, že má Lockhart štěstí, že je naživu.

Od té chvíle se odmítal setkat s dalším lordem.

„No tak, Harry, alespoň mě to nech doříct!“ Remus zakňučel.

„Fajn,“ zabručel Harry. Oh, ty věci, které pro své přátele udělal!

„Taaak, je tu tahle nová skupina, no, slyšel jsem, že není tak nová, ale přišli z celkem velké dálky…“

„Počkej, celé skupina cestuje tak daleko kvůli průzkumu?“ přerušil ho lehce překvapený Harry.

To bylo vzácné. Obvykle jen lord poslal malou skupinu, aby přivedla zpět nové rekruty. A většina skupin se průzkumů vzdala, jelikož všichni byli ve skupině.

Silné skupiny jen čekaly až k nim lidé přijdou, prosíc je o pozvání se přidat. Lord pak soutěžícího vyzkoušel a když ukázal slibný talent- silné bojové schopnosti, léčebné znalosti, nebo jiné užitečné věci- tak ho přijal.

Také se často stalo, že schopnosti soutěžícího byly lepší, než člena, který současně obýval tu danou pozici, a tak byl člen bez dlouhých cavyků vykopnut. Pokud jste chtěli zůstat v silné skupině, museli jste být v tom co děláte nejlepší.

Další důvod, proč byl Harry neochotný se přidat. Konec konců, co mohl nabídnout? ‘Ahoj, jsem dobrý ve stavění věcí?‘

Samozřejmě, Harry věděl, že by byl hodnotným přínosem, ale většina lordů nemyslela mimo ty nejběžnější talenty a Harryho mysl mohla být úplně využita, jen kdyby byl ve skutečnosti zahrnutý v plánech, takže by mohl přijít s perfektními zařízeními. To nicméně znamenalo, že by byl nováček jako on zahrnut v těch nejdůležitějších plánech. To ani nezmiňuje, že byl ztracená generace.

„Slyšel jsem, že svojí základnu udržují v tajnosti.“

„Takže nic nového,“ Harry zapřemítal.

Skupina měla hlavní sídlo buď v určitém městě, nebo schované někde v zemi.

„Ne, ne počkej,“ řekl Remus rychle, „slyšel jsem, že i sám lord cestuje. Samozřejmě, že s částí skupiny jako ochranou, ale hledá sám.“

„Hmm, takže mu nevadí ušpinit si ruce s nějakou slušnou prací, huh?“

„Přesně!“ zazubil se Remus. „No tak, Harry, vždycky si stěžuješ na to, jak lordi shromažďují ty nejlepší talenty, aniž by byli silní sami.“

„Jen protože cestuje to ještě neznamená, že má nějaký talent kromě manipulování.“ odseknul Harry a začal se probírat pultem. Možná ten nůž položil někde tady?

Remus vypadal lehce ublíženě a Harry se nad jeho výrazem zašklebil. Nenáviděl když je zklamal, sper to ďas.

„Takže, víš jaký je?“ zeptal se a viděl, jak se do Remusovo očí s Harryho zájmem vrátila naděje.

„No, slyšel jsem, že má úžasně silnou skupinu. Jsou zvěsti, že někteří členové byli sami lordi, než se přidali!“

„Ten musí být sakra lichotící bastard, pokud je přiměl se přidat.“

Remus po něm střelil nesouhlasný pohled. „Lordi jsou chytří, Harry, a velmi hrdí.“

„Namyšlení je to slovo, které bych použil…“

Remus ho ignoroval. „Pokud je schopný přimět lordy aby se k němu přidali jako obyčejní členové, musí na něm být něco jiného!“

„Je ještě namyšlenější?“ Navrhnul Harry s křivým úsměvem.

Remus frustrovaně vyhodil obě ruce do vzduchu. „Harry, ty se musíš k nějaké skupině přidat někdy…“

„Ne pokud s tím dovedu něco udělat…“

„Někdy brzy,“ řekl Remus vážně. „I lord Brumbál si začíná myslet, že by bylo jednodušší mít ve městě jen fénixe.“

Harry si odfrkl. „To si myslí už dlouhou dobu, Remusi. Jsem ohromený, že menší skupiny ještě nepozabíjel.“

Remus se na něj podíval se smutným výrazem. Nikdy nediskutovali Brumbálovu politiku, protože věděli, že nejsou na té samé straně.

„Promiň,“ Harry zamumlal.

„To je v pořádku, Harry, já to vím, nejsem hloupý. Ale nám na tobě záleží, nechceme abys přišel k úrazu. Doporučil bych ti opustit město, ale kam bys mohl jít? Prosím Harry, my jen chceme, abys byl v bezpečí. A svět není bezpečný, zvlášť když nemáš nikoho, kdo by tě chránil! Nemohl bys alespoň zvážit setkání s tímhle novým lordem?“ Remus se na něj podíval štěněčíma očima. Sper ho ďas!

„Já se dokážu ochránit,“ utrhl se Harry.

„O tom nepochybuju, ty hloupý! Ale život je o něčem víc, než jen sedět tu sám a vynalézat nové pasti, abys udržel cizí lidi venku!“

„No, já jsem nikdy jiný život nepoznal!“ střelil Harry zpět.

„Proč si myslíš, že ti ho chceme tak zoufale ukázat?“ vykřikl Remus.

Bolelo vidět ho tak smutného. Harry si povzdechl. „Podívej, já prostě nejsem člověk, který následuje ostatní. Prostě jim nevěřím tolik, jako ty věříš Brumbálovi.“

Remus se smutně usmál. „To protože jsou všichni v porovnání s tebou idioti. Nikdo nevěří někomu, kdo je v jeho očích hloupý.“

Harry si nemohl pomoct a vrátil mu úsměv. „Byl to kompliment, nebo urážka?“

„Slyšel jsem, že je tenhle nový lord výjimečně inteligentní…“ začal Remus nevinně.

„Oh, pro lásku boží, Remusi! Nikdy jsem nepotkal tvrdohlavějšího člověka, než jsi ty!“ zasmál se Harry.

„Tak to bys měl potkat sebe,“ odseknul Remus zasmušile, „já nejsem nic v porovnání s tebou.“

„Fajn, cokoliv! Vyhrál jsi! Jak potkám tohohle úžasného lorda?“ zeptal se jen aby ho Remus přestal otravovat.

Remův obličej se rozsvítil nadšením. „Slyšel jsem, že dnes večer pořádá něco jako párty v místní hospodě. Podle všeho pozve všechny, které chce ve své skupině.“

„Tak to vidíš, možná mě ani nepozve,“ řekl Harry, pokoušeje se neznít příliš nadějně, a dopadajíc v tom mizerně.

„O tom vážně pochybuji. A pokud tě nepozve, tak není vůbec chytrý a nezaslouží si našeho malého Harryho,“ škádlil ho Remus.

„Nejsem tak malý!“ protestoval Harry, ale Remus se na něj jen zasmál a vyšel ze dveří.

Otočil se na něj s prosícíma očima. „Jen mi slib, že půjdeš.“

„Pokud tě to udělá tak šťastným…“

„Udělá.“

„Fajn, slibuju.“ Remus se na něj zářivě usmál a odešel.

Harry se odvrátil od pultu- stále žádná známka po noži- a uvažoval, jak bude pozvaný, když ho ta skupina ani neznala.

Oh dobře, pokud nebude pozvaný, tím lépe; mohl by použít večer, aby namíchal barvu na další nůž.

V deset hodin večer se rozhodl, že skutečně nebude pozvaný. Vážně mu to nevadilo, ale nemohl si pomoct a uvažoval proč.

Nebylo neobvyklé verbovat lidi z jiných skupin doufajíc, že změní spojenectví, ale nečlenové byli mnohem snazší přesvědčit, aby se přidali. A pokud Harry věděl, tak byl jeden z posledních nečlenů ve městě.

Ale cokoli, slíbil Remusovi že půjde pokud bude pozvaný, takže bude stále schopný dodržet slib.

Zavřel obchod a šel do postele.

.

Vzbudil se s trhnutím. Něco vybouchlo.

Uslyšel prudké klení a křik. V jeho hale museli být alespoň tři lidi.

Rychle vstal a zamířil k tomu pozdvižení. Byl ozbrojený, ale nemyslel si, že mu chtěli ublížit. Nikdo na něj nikdy nezaútočil, kdo sakra byli?

A skutečně, jeden muž ležel na podlaze; obličej zkřivený bolestí, jeho levá noha oddělena od těla, z rány se valila krev. Tři ostatní klečeli kolem něj a nadávali.

„Co to sakra bylo?“ křičel jeden.

„Malá přenosná mina, řekl bych. Ale neměla být na podlaze, dotknul se polic?“ Zeptal se Harry nevzrušeně.

„Kdo jsi? To jsi sem dal ty, ty bastarde?! Jen počkej až tě dostanu do rukou!“ zařval jiný, jeho obličej zuřivá grimasa.

Zraněný muž byl zcela zjevně jejich kamarád. Harry se za toho muže cítil špatně- mrzák nepřežije dlouho. Byla pravda, že většina jeho vynálezů byla spíše škodlivá, ale Harry si vždycky cenil lidských životů.

„S tím ti doporučuji počkat dokud se nedostane k doktorovi“ odpověděl Harry klidně.

Sakra, proč si nemohli držet ruce u sebe! Nenáviděl to, když se někdo zranil z čisté hlouposti. Vypadali rozzlobeně, ale ještě víc zoufale a ten muž nepřežije, pokud hned nezastaví krvácení.

Že se ho chystají zranit si starosti vážně nedělal. Jak dalece mohl říct, tak ho nikdo nechtěl mrtvého, byl užitečnější naživu, když jeho mozek stále ještě pracoval. A navzdory svým hrozbám se ani nepohnuli jeho směrem.

Harry položil svou bleskovou pistoli, aby mohl z jedné police vytáhnout několik obvazů. Nic moc, ale byl to začátek.

Právě když zamířil k zraněnému muži, někdo ho zezadu popadl a hrubě mu něco přetáhl přes hlavu. Harry zaklel a začal kopat. Nic neviděl a jeho blesková pistole byla někde na vedlejší polici. Vynikající.

‚Jak hloupí můžou být?‘ Přemýšlel Harry rozzuřeně. Viděli, že jim chtěl pomoct, co mohlo být důležitější, než jejich kamarád?

„Harry Potter předpokládám?“ přišel vyrovnaný hlas zezadu, „jdeš s námi.“ Čtvrtý muž se evidentně nezajímal o zraněného muže tak jako ostatní.

Harry jim chtěl říct, že jejich kamarád umře, pokud ho nenechají, aby mu pomohl, ale něco ho tvrdě uhodilo do hlavy a on ztratil vědomí.