Ve stínu hvězd

13 Kapitola

„Dlouho jsme se neviděli, Brumbále.“

Harrymu se tak ulevilo, že slyšel ten samolibý hlas, až se chtěl smát. Želbohu věděl, že smích by jeho situaci nezlepšil.

„Jak velkorysé od tebe, že jsi se stavil, Riddle,“ řekl místo toho, třebaže všechno, co mohl vidět, byl Brumbálův obličej a nůž pouhých pár palců od svého pádícího srdce.

Dřív než měl Riddle jakoukoli šanci odpovědět, zvedl Brumbál znovu nůž, připravený ho prudce vrazit dolů.

„Zůstaň kde jsi, Tome, a ani nemysli na to, že bys vytasil meč, nebo ho zabiju přímo před tvýma očima.“

Harry si nebyl jistý, jestli na něj ty drogy mají stále ještě vliv, nebo jestli byl kvůli všemu tomu adrenalinu lehce mimo, ale mohl by přísahat, že slyšel Riddlea ušklíbnout se.

„A proč si myslíš, že se o něj starám?“

„Oh, jsem naprosto v pořádku, děkuji že se ptáš,“ odpověděl Harry suše, „je to tu vážně pohodlné.“

Pevně doufal, že Riddle blafoval. V jeho hlase nebylo absolutně nic, co by ho prozradilo, ale také se ani o trochu nepřiblížil.

„Jak dlouho jsi tam stál, Tome?“ zeptal se Brumbál. Zněl teď trochu unaveně, pravděpodobně věděl, že Voldemort nevezme pravdu o svých rodičích moc dobře.

„Téměř od začátku.“

„A to jsi jen čekal, až mě zabije?!“ Vážně, ty nervy, co ten chlap má…

Riddle se objevil v Harryho zorném poli. Zatímco si stále udržoval stejný odstup, pohnul se tak, že už nestál za Harryho hlavou.

„Zvažoval jsem, že počkám až tě zabije…Ale pak mě napadlo, že by byla škoda tě nechat zemřít předtím, než bys mi mohl říct, jak jsi věděl o minulosti.“

Uh-oh, zněl vážně nasraně.

„Já, err-…Brumbál-“

„Pořád máš tu drzost mi lhát, chlapče? Ty jsi věděl o ohni a výzkumu svých rodičů předtím, než on cokoli z toho zmínil.“

Harry nemohl uvěřit, že ležel v nějakém tajném sklepě, přivázaný na oltáři, s nožem nad srdcem a Riddleho největší problém byl, že Harry možná věděl víc, než by měl.

„Opravdu o tom chceš mluvit teď?“

„Hádám, že můžu počkat.“

Vytáhl meč a Brumbálovy svaly se znovu sevřely.

„Řekl jsem ti, abys svůj meč nevytahoval!“

„Je mi úplně jedno, co mi říkáš, Brumbále. Jediná věc, kterou od tebe chci slyšet, je proč moje matka musela zemřít.“

Harry byl ohromený Riddleho reakcí. S jakoukoli jinou lidskou bytostí by to byla naprosto pochopitelná odpověď, ale pomyšlení, že se Riddle skutečně dokázal chovat jako normální člověk, bylo…šokující.

„Já-…Tome, můj drahý chlapče, řekl jsi, že jsi slyšel všechno…Ona byla tragickou smrtí! Kdyby se nedostala tak blízko k Potterům-…“

„To je mi jedno! Nestarám se o tvoje ubohé plány, nebo tvůj pokřivený smysl pro spravedlnost. Jen chci vědět, kdo je zodpovědný za smrt mé matky!“

Harry pohlédl na Brumbála a mohl vidět, že se ten starý muž pokouší skrýt své vlastní vyvedení z míry nad Riddleho výbuchem, ale nepodařilo se mu to.

„Viděl jsi bezpečnostní záznam, Har-…“

„Neopovažuj se mi pokoušet prodat ten samý příběh jako před dvaceti lety. Už nejsem dítě, dokážu vidět schéma, když je někde příliš náhod. Řekni mi všechno, nebo přísahám, že ti opravdu vytrhám vnitřnosti.“

Nemyslel by si, že je to možné, ale Harry v tu chvíli litoval Brumbála, až na něj Riddle dostane ruce.

Najednou Brumbál držel nůž jen jednou rukou, zatímco ve druhé držel kulatý předmět, který byl Harrymu podivně povědomý.

„Hej, to je moje kouřová bomba!“ vykřikl Harry pobouřeně, když poznal ukradený předmět.

Brumbál pustil obě věci, co měl v rukou a vypadalo to, že čas zpomalil.

Harry nějak zaregistroval, že padající nůž - zatímco ne přímo vražený do jeho hrudi - pořád vypadal strašně ostře a pořád ukazoval na jeho srdce.

Další část jeho mozku ho zaplavila informacemi o výrobě jeho kouřové bomby a z důvodů, které Harry neznal, cítil potřebu Riddleho varovat namísto křičení o pomoc.

„Zavři oči!“ povedlo se mu zakřičet, než pokoj explodoval kouřem.

Harry pevně zavřel oči a zadržel dech. Mohl cítit studený kouř, jak se mu ukládá na kůži, a v duchu počítal do dvaceti dvou.

Pak se opatrně nadechl a když mu vzduch nepodráždil krk, rozhodl se, že je kouř pryč. Pomalu otevřel oči a zalapal po vzduchu, když uviděl další ruku svírající nůž, jak ho zastavila těsně před tím, než spadl na Harryho hruď.

Riddle měl zavřené oči, ale zjevně nezadržel dech jak to udělal Harry a silně kašlal.

„Nezmínil jsi abych taky zadržel dech,“ zakašlal.

„Nebyl čas! To podráždění přejde, ale ten kouř by tě nejmíň na týden oslepil,“ bránil se Harry, zatímco se snažil pochopit ten fakt, že Riddle právě mohl zachránit jeho život.

Riddle zahodil nůž a zmizel z Harryho zorného pole.

„Každopádně, donutil jsi ho utéct - dobrá práce v získání informací, Riddle.“

„Oh, já svoje odpovědi dostanu,“ odpověděl Riddle, a Harry si s šokem uvědomil, že ten hlas byl najednou daleko pryč.

„C-…Kam si myslíš, že jdeš?! Alespoň přeřízni tyhle zatracené provazy! Hej, Riddle!“

Ale Harry nedostal odpověď. Namísto toho zvuk Riddleho kroků zmizel úplně, zanechávajíc Harryho ve sklepě samotného, stále přivázaného za všechny čtyři končetiny.

„To jako do prdele myslíš vážně?!“

Uslyšel dveře, jak se otevřely někde za ním a lehce nahoře. Pak kroky sestupující po schodech.

„Nemyslím si, že je tohle dobrý nápad, slyšel jsi h-…Harry!“

Harrym znovu projela úleva, když rozeznal hlasy svých přátel.

„Oh můj bože, Harry, jsi zraněný?“ nad Harryho hlavou se objevil Siriusův obličej.

„Siriusi! Remusi! Díky bohu, že jste tady, rychle, musíte-…“

Harry se na krátko odmlčel, když Remus trhnul za provazy okolo jeho pravé nohy.

„Ne, nedělejte si o mě starosti, poslouchejte, myslím, že Voldemort udělá něco vážně hloupého, když ho nezastavíme, musíte jít za ním!“

„Nejdřív tě odtud musíme dostat, Harry,“ pevně namítl Sirius.

„Ne, to to nevidíte? On zabije Brumbála!“

„My víme,“ řekl Remus klidně a zvednul nůž, který Riddle zahodil.

„C-…Ale on je váš lord!“ vykřikl Harry šokovaně.

„Už ne.“ Remusovi se povedlo přeříznout provazy, které svazovaly Harryho nohy.

„Potkal jsi ho jednou, Remusi! Jak si ho můžeš tak snadno vybrat před svým lordem:“

„My si nevybíráme jeho, Harry, my si vybíráme tebe,“ usmál se Remus. Mluvil teď vážně pomalu a jasně, jako kdyby byl Harry malé dítě, které nerozumí tomu, co říká.

„A-Ale… Proč?“ Harry byl zmatenější a zmatenější. Nikdy neudělal nic, čím by si tohle zasloužil. Byla pravda, že si nezasloužil být zavražděný na oltáři, ale také si nezasloužil jejich loajalitu. Harrymu vyschlo v krku a hruď se mu nad jejich klidným odhodláním dát ho nad vše ostatní téměř bolestivě sevřela.

Sirius byl upřímně pohnutý nad Harryho šokovanou reakcí. „Remusi, já nenechám tohle nevinné dítě s tím šíleným lordem!“

„Oh, já myslím, že budou tvořit dobrý tým.“

„Co to-…“ protestoval Harry.

„Musíme tě odtud dostat. Nevíme, jak naše skupina vezme novinky o Brumbálově skutečné povaze. Mohou být zaslepeni loajalitou a vinit tě za celý tenhle nepořádek,“ pobízel ho Sirius.

„Ah, ano, viňte Harryho Pottera, to vždycky funguje,“ poznamenal Harry suše.

Remusovi se konečně podařilo osvobodit i jeho ruce a Harrymu se povedlo slézt dolů a postavit se rovně, třebaže ho celé tělo bolelo ještě víc, než dneska ráno. Teď viděl, že místnost na jedné straně končila dlouhou temnou chodbou, zatímco Remus a Sirius přešli ze dveří, co byly za ním.

Otočil se ke svým přátelům, kteří se ho snažili vmanévrovat ke dveřím, které vedly ze sklepa.

„Nemůžu teď prostě utéct.“

Remus si povzdech. „Toho jsem se bál.“

„Buď opatrný, slyšíš mě?“ varoval ho ustaraný Sirius, „pokusíme se naší skupinu přesvědčit o pravdě, ale…“

„Já vím. Děkuji vám. Za všechno.“

Harry se otočil a rozběhl se směrem k temné chodbě. Věděl, že kdyby zůstal déle, nedokázal by je tam nechat. Jeho jedinou naději bylo, že se odtamtud všichni nějak dostanou naživu.

Chodba se zdála nekonečná. Člověk mohl stěží cokoli vidět a Harry se musel několikrát chytit, aby nespadl na kamennou podlahu obličejem napřed.

Po několika zatáčkách - naštěstí žádných křižovatkách - a různých pokojích, které byly všechny prázdné, uviděl na konci cele osvětlený pokoj. Podlaha už nebyla tak rovná s chodba ho teď vedla nahoru a Harry si uvědomil, že to světlo, které viděl, přicházelo z okna.

Posledních pár metrů sprintoval a s klouznutím zastavil uprostřed místnosti. Nejdřív si myslel, že je také prázdná, ale pak za sebou uslyšel nějaké lapání po dechu.

Otočil se dokola a na moment naprosto šokovaný ztuhnul, než se jeho mozek chytil na to, co viděl a skočil do akce.

„Riddle, co si do prdele myslíš, že děláš?!“

Brumbálovo tělo leželo zapomenuté v rohu vlevo od Harryho, zatímco Voldemort vpravo škrtil Snapea.

Riddlův obličej byl zkřivený v čistém vzteku a jeho oči se třpytily nenávistí a bolestí. „Jak jsi mohl…jak se opovažuješ, ty pokrytecký-…“

„Zbláznil jsi se?! Okamžitě ho pusť! Zabíjíš ho!“ zaječel Harry a udělal několik dalších kroků jejich směrem, třebaže si nebyl jistý, co by mohl udělat, aby ho donutil přestat. Harry vědě, že byl fyzicky v obrovské nevýhodě, zvlášť teď, když byl Riddle kompletně ztracený v zuřivosti.

„Doufám že ano, i když si zasloužíš mnohem bolestivější smrt, Snape,“ vyplivl Riddle.

Snape se ani nesnažil bránit. Nehybně visel ve Voldemortovo sevření, zatímco se jeho bledý obličej měnil z bílé na červenou a znovu na bílou. Jen dusící se zvuky Harrymu říkaly, že byl vůbec naživu.

„Pro tebe doufám, že byl ten tvůj malý moment pomsty sladký, Snape, protože bude tvůj poslední.“

Harry se podíval zpět na Brumbálovo tělo. Z hrudi mu trčela dýka a jeho oblečení bylo nasáklé krví.

Jediný důvod, proč by byl Riddle takhle naštvaný by byl, kdyby nedostal svoje odpovědi. A také nebyl ten, kdo zabil Brumbála, tím se byl Harry jistý.

Neměl tušení, jak mohl Snape vědět, nebo předvídat, že tudy Brumbál přijde sám, ale nebyl tak překvapený. Jediná věc, kterou Harry shledal lehce překvapivou byl fakt, že Snape zabil Brumbála, i když věděl jaké přesně následky ho budou čekat.

Otočil se zpátky ke dvěma mužům. Riddle vypadal hodně jako vypadl když předtím v hostinci škrtil Harryho, jen…víc. Bylo tu víc nenávisti, víc vzteku a Harry si s děsem uvědomil, že v jeho očích bylo něco podobného zoufalství.

Nezáleželo jak moc se to snažil schovat, byla tu část Riddlea, která byla stále člověk. Kdyby Harry musel hádat, tak tyhle křehké pocity pocházely z jeho dětství. Vypadalo to, že i kdyby byl ten muž donucený projít skrz peklo, stále by si dokázal pamatovat své lepší dny. Jestli to bylo požehnání, nebo prokletí Harry nevěděl.

Riddleho šťastné dny skončily náhle a s násilím. A teď mu Snape vzal pryč jakoukoli šanci, že by udělal za touhle záležitostí tečku a nadobro svou minulost zapečetil.

Pak znovu…Snape také trpěl minulostí. Zjevně dost na to, aby získal pomstu za cenu vlastního života.

Riddle teď Snape škrtil s takovou silou, že se Harry bál, že mu zlomí krk.

„Přestaň s tím! Říkal jsi mi, že jsi muž kontroly, říkal jsi mi, že tě tvá touha po pomstě učinila slabým! Děláš to znovu, Riddle, jsi znovu v tom samém ubohém stavu, ve kterém jsi byl před tolika lety!“

Riddle nedal nijak najevo, že by si všimnul, že s ním Harry mluví. Tohle nebude fungovat, tenhle člověk byl za jakýmkoli rozumným uvažováním. Jestli chtěl Harry Snapea zachránit, bude potřebovat něco, co by Riddlea doslova šokovalo z jeho zatřené mysli. Něco co chtěl, ale přesto nečekal, že uslyší, něco-…

„Přidám se k tobě.“

Riddle ztuhnul. Na Snapeově krku bylo stále příliš mnoho tlaku, než co se Harrymu líbilo, ale Riddle alespoň vypadal, že si znovu všímá svého okolí.

Jeho červené oči se pomalu narovnaly, ale držel je upřené na Snapea.

„Tohle je sotva čas nebo místo, pro tenhle konkrétní rozhovor,“ vydechl.

Harry si s úlevou všiml, že se mu do hlasu vrátila část jeho obvyklé samolibosti.

„Já vím. Jen jsem potřeboval něco, co by tě probralo z toho ubohého stavu.“

Riddle několik vteřin neodpověděl a Harry byl nervóznější a nervóznější. Jestli ty ruce brzy nesundá…

„Pane Pottere, vy mnou manipulujete?“

Harry se slabě zazubil. „Učil jsem se od nejlepšího.“

Riddle pomalu pustil Snapeův krk.

„Díky bohu, mys-… Mohl bys už přestat?!“

Riddle místo toho vytáhl meč a namířil s ním Snapeovi přímo pod bradu. Jeho oči byly nicméně upřené na Harrym. Také získal svůj nebezpečný klid.

„Dokaž mi, že to neříkáš jen proto, abys ho zachránil.“

„D-Dokázat to? Err…“

Po vší té době, co se ho Riddle snažil přesvědčit, aby se k němu přidal, Harry nečekal, že by se najednou v pozici, kdy potřeboval vysvětlit své přání se k němu přidat.

„No, to je.... Je to trochu komplikované, chci říct, já nemůžu prostě…zmaterializovat svou vůli, víš?“

„Zkus to.“

Oh, skvělé, právě sis získal vteřinu času, dobrá práce.

„Dobře, fajn…Od té doby, co jsem tě potkal, jsem byl unesen víckrát, bál jsem se častěji o svůj život a měl víc modřin než kdy předtím. Taky mě sereš víc než jakýkoli jiný člověk, kterého jsem kdy potkal.“

„A to mi má dávat smysl?“

„Ne, to nedává smysl ani mě. Měl jsi pravdu, okay? Myslím, že to je to, co mě sere nejvíc. Nudné dny mi nesedí, potřebuji tohle…cokoli tohle šílenství je. A potřebuji i jeho,“ ukázal na Snapea, „slyšel jsi Brumbála. Můj otec mi dal něco, co mi nějak pomíchalo mozek, i když mě to mělo zabít. A Snape je zhruba ten jediný člověk, který by mohl zjistit, co je se mnou špatně.“

„Takže říkáš, že tvůj důvod se přidat je protože se ti líbí, dostávat se do potíží?“

„Um…Neřekl bych to přímo-…“

„Rozhodně je s tebou něco špatně,“ řekl Riddle s kamennou tváří.

Harry vyhodil rukama v podráždění. „Tak můžu se k tobě přidat, nebo ne?“

Riddle ho půl věčnosti hodnotil, než schoval meč.

Došel k Harrymu, který zase znovu musel překonat instinkt utéct pryč, a chytil ho za bradu.

„Dnes večer tě čekám v hostinci. Nechci slyšet nebo vidět nic z tohohle zrádce, dokud nebudeme v našem velitelství. Rozumíš? Dostaň mi ho z očí.“

„Rozumím.“

Riddleho oči se nebezpečně narovnaly. „Rozumím, můj lorde.“

Harry na něj zíral. „Děláš si srandu?!“

Zasyčel, když se Riddleho ruka bolestivě sevřela okolo jeho brady.

„Vypadám jako že ano, Harry?“

„Nevypadáš…můj lorde,“ dostal ven skrz sevřené zuby.

Riddle pustil jeho bradu, elegantně se otočí a zmizel v temné chodbě.

Harry se za ním obezřetně díval a dlouze si povzdech. Do čeho se to dostal?

Otočil se k stále nehybnému Snapeovi. „Omlouvám se.“

„Zachránil jsi mi život a zahodil svojí nezávislost, proč by prosím tě cítil potřebu se mi omlouvat?“

„Protože jsi chtěl zamřít,“ odpověděl Harry tiše.

Něco se zablesklo v Snapeovo očích, ale bylo to pryč příliš rychle, než aby to Harry viděl jasně. Snapeovo dýchání stále znělo bolestivě z Riddleho hrubého zacházení a muž sám se ochable opíral o stěnu. Harry jen doufal, že se kompletně nezlomil.

Najednou se Snape odstrčil od zdi, narovnal páteř a oprášil si nějaký prach z pláště.

„Bojím se, že jsou mé služby potřeba o trochu déle.“

Harry se hřejivě usmál. „To jsou.“

Snapeův výraz byl jemný, když se na Harryho otočil. „Máš oči své matky, věděl jsi to?“

„Myslím, že jsi to zmínil.“

„Říkají, že oči jsou okna do duše…Jestli je tu i jen šance, že máš polovinu jejího ducha, mohl by ses považovat za velmi šťastného muže, pane Pottere.“

„Děkuji, pane,“ odpověděl Harry jemně.

Snape se ještě o něco víc narovnal a jeho výraz ztvrdl.

„Jestli komukoli zopakuješ něco z toho, co jsem právě řekl, zabiju tě kluku.“

„Err…jistě.“

S tím byl Harry zanechám o samotě s tělem lorda Brumbála.

Rozkošné.

.

Když se Harry konečně dostal z velitelství fénixe, slunce už zapadalo.

V budově nepotkal žádné členy fénixe, a Harry hádal, že je Remus se Siriusem svolali na naléhavou schůzi. Navzdory tomu, jak moc chtěl jít a přesvědčit se, že byli v pořádku, hádal, že by jeho přítomnost jejich plánům nepomohla.

Namísto toho dotáhnul Brumbálovo tělo do místnosti, kde byl Harry přivázaný. Věděl, že se jeho přátelé vrátí jak nejrychleji to půjde a najdou ho tam.

Pak se vrátil domů, popadl několik nezbytností, protože neměl tušení, jak dlouho bude muset v hostinci zůstat. Harry doufal, že ho Riddle nechá se vrátit sbalit si ještě nějaké další věci, ale nemohl si být jistý.

Rozhodně se před svým novým lordem nebude krčit, ale věděl, že právě teď byla špatná doba na to, bojovat s Riddlem. Byl jako zraněné zvíře a nebezpečnější a nepředvídatelnější, než kdy předtím. Také nepomohlo, že právě teď neměl z Harryho radost, protože věděl, že Harry nějak zjistil o jejich minulosti za jeho zády.

Tohle bude pekelně dlouhý den. Harry jich měl hodně od té doby, co potkal Voldemorta.

Jestli se rád dostával do potíží? Ne, neužíval si ty okamžiky obav, kdy se bál o svůj život, nebo o život těch, kteří mu byli drazí. Ale jistým způsobem to vždy tak pro něj bylo. Cítil se díky tomu naživu a udržovalo ho to na nohou. Byl to jeho život - a on si ho užíval.

Popadl svou malou tašku a zamířil do hostince.

Před dveřmi hospody stál zubící se Sirius.

„Harry! Vidím, že je všechno v pořádku? Poslouchej, nemám moc času, ale měl bys vědět, že většina ze skupiny fénix věří našemu příběhu. Rozhodli se jmenovat Remuse naším lordem, věřil bys tomu? Lord Lupin!“

„Ty ho tím titulem doženeš k šílenství, že?“ zazubil se Harry nazpátek.

„Samozřejmě, že ano, jsem teď jeho pravá ruka, je to moje nová práce! Podívej, musím jít, Harry, nemůžu ho nechat v tomhle zmatku samotného. Dávej si pozor na toho chlápka Voldemorta, dobře?“

Harry trochu vystřízlivěl a nepříjemně se ošil. „Um, Siriusi? Já err… rozhodl jsem se přidat k jeho skupině.“

Sirius nepromarnil ani vteřinu, než se Harry ocitl v jeho objetí. „Takže Remus měl pravdu…Vždycky jí má. Jen…slib mi, že se o sebe postaráš. Nikdo neví, kde je lord Brousek a já mám z celého tohohle nepořádku vážně špatný pocit.“

Harry nemotorně poplácal Siriuse po zádech. Nevzpomínal si, že by byl předtím někdy objatý a byl to zvláštní pocit.

„Já nevím, Siriusi, Brousek vypadal Brumbálovým jednáním upřímně zmatený.“

„Chce tě mrtvého, Harry, slyšel jsem to svýma vlastníma ušima. Nezapomeň na to.“

„Nezapomenu.“

Sirius Harryho pustil. „No…Alespoň jeden z nás zítra přijde prohovořit věci s Voldemortem. Dluží nám poslední část příběhu, a to i ty.“

„Tak se uvidíme zítra,“ usmál se Harry.

Sirius mu mávnul a odběhl směrem k velitelství fénixe.

Harry chvíli stál venku sám, než se zhluboka nadechl a vstoupil do hostince.

„Tady je! Pořád nejsi mrtvý, spratku?“ zaječela Bellatrix ještě než zavřel dveře.

„No tak, no tak, Bello,“ přerušil Riddle, zatímco přistoupil k Harrymu, „buď trochu ohleduplná k našemu nejnovějšímu členu.“

Nebylo nic, co by naznačovalo výbuch, který předtím prodělal. Lord Voldemort nabyl celé své rozvahy a Harrymu se nelíbilo to ďábelské zalesknutí, které zahlédl v jeho červených očích.

„Harry teď se mnou půjde nahoru a poví mi všechno co si pamatuje z doby, kdy byl droboučké malinké miminko.“

Harrymu najednou naskočil Snapeho příběh o tom, jak byl Riddle jeho chůva a zuřivě se začervenal.

„Ty mě s tím budeš mučit, že?“

Riddle se zlomyslně zazubil. „Celou dlouhou noc, Harry.“