Ve stínu hvězd

15 Kapitola

Vzhledem ke stavu, v jakém byly koleje, nemohli cestovat tak rychle, jak by samotný vlak dokázal. Přesto to bylo všechno a ještě víc, než si Harry představoval, že to bude.

Jediná záporná věc byl limitovaný prostor. Jelikož Riddle prohlásil poslední vagón za svůj, a předek se skládal jen z malé strojovny, byli všichni donuceni cestovat tak říkajíc v tom samém ‘pokoji ‘.

Harry strávil prvních několik hodin nehybný před oknem, zírajíc na neznámou krajinu, která ho míjela. Čím dále byli od Londýna, tím se krajina stávala divočejší. Třebaže příroda získala zpět i značnou část města, tak vegetaci pořád překážely existující pevné budovy. Menší města ale proti přírodě neměla šanci. Zem byla pokryta hustým lesem, přerušeným jen kamenitou zemí, nebo lánem dlouhé, masivní trávy.

Koleje byly také pokryté menší vegetací, ale dokud cestovali opatrně, byla obrovská váha vlaku dost na to, aby je bezpečně udržela na trati. Jen občas museli zastavit vlak, a odstranit spadlý strom, nebo přeříznout tlusté kořeny, které jim bránily v cestě.

Třebaže si Harry cestu vlakem užíval, byl rád i za tyhle malé zastávky. Dovolovaly dostat se na chvíli navzájem od ostatních pryč.

Během posledních pár dní v hostinci a teď na cestě, začínal Harry pomalu poznávat ostatní členy nové skupiny - alespoň těch pár, kteří byli dostatečně privilegovaní, aby mohli jet s malou průzkumnou skupinou.

Riddle to vyjádřil dost dobře, všichni byli trochu praštění. Harry byl překvapený, když zjistil, že se mu to líbilo. Zatímco neměl nutně rád osobnost každého člena, cítil se pohodlně s mentalitou, kterou jako celek vydávali.

Oproti tomu, co si myslel, jim Riddle dával celkem dost volnosti. Nebyl tam žádný zjevný řád, nebo naplánované stereotypy. Žádné jasné povinnosti a žádné denní plány. Navzájem spolu bojovali a smáli se, všichni žijící v okamžiku, berouc den jak přišel.

Harry myslel výraz ‘rodina těch co nezapadají‘ jako vtip, teď začal vidět, že byl pravdě blíž, než by si myslel. Byla to velká, dysfunkční rodina. Ale jakmile do obrazu vstoupil lord Voldemort, byla to ta nejsynchronizovanější a nejoddanější skupina lidí, kterou kdy Harry viděl.

Harry začal chápat, proč jsou lidi lordem Voldemortem tak unešení. On nebyl jen pekelně charismatický, on také plánoval a pletichařil dost za ně za všechny. Jeho stoupenci mu slepě věřili, protože věděli, že jakákoli bláznivá věc, co po nich může požadovat, je součástí dobře promyšleného schéma. Lidi k němu byli přitahováni, protože poté, co vydrželi dvě desetiletí chaosu, kdy se o sebe museli starat sami, mu rádi předali zodpovědnost

Kdyby jen v povaze neměl ten sadistický rys. Harry ještě musel zažít jeden z jeho skutečně krutých trestů, ale skrytý strach v každém zbožňujícím a respektujícím pohledu směrem k jejich lordovi hovořil za vše.

Jedinou věc, na kterou Harry nemohl přijít a která ho mátla nejvíc, bylo Riddleovo chování, když byl poblíž Harryho. V porovnání s jeho chladným, dožadujícím se tónem, který používal na ostatní členy, vypadal s Harrym vyloženě hravý. Pořád nebezpečný, pořád sadistický a pořád kontrolovaný, ano, ale nicméně neustále škádlící.

Harry nemusel úplně pochopit celý smysl některých Riddleho žertů, ale chápal dost na to, aby pochopil, že byly…nevhodné.

Jeho nejlepší tip byl, že Riddle shledával jeho vzdorovitý přístup tak nějak příjemný v porovnání s absolutní úctou, kterou měl od svých zbylých stoupenců. Harry věděl, že lord bude jeho drzost tolerovat do určitého bodu, protože si jejich malé škádlení, které většinou skončilo s nepohodlně se cítícím Harrym, užíval. Úplně přinejmenším to vypadalo že Riddleovi slouží jako snadný způsob, jak strávit nějaký čas.

„A co si myslíš, že děláš?“

Riddleova chladná ruka mu zezadu chytila rameno, akorát když se Harry chystal nasednout do vlaku.

Znovu byli nuceni zastavit a pokácet řadu zvláště křivých stromů, proces, který je stál několik hodin.

„Um, já jsem právě-…“

„…zase používal špatné dveře?“ dokončil Riddle nebezpečně nenuceně.

Harry stál s už jednou nohou na prvním schodu ke dveřím, které vedly do prvního vagónu. Toužebně se podíval dovnitř. Zatímco se mu nemusela líbit těsná blízkost ostatních členů skupiny, určitě jim dával přednost před druhou možností.

Až do teď se Harry Voldemortovi úspěšně vyhýbal pod předstíráním, že musí prozkoumat každý kousek vlaku. Ale slunce teď zapadalo a Riddleova trpělivost se ztenčila.

„Sem,“ zasyčel Riddle a ukázal na poslední vagón.

Harry si mizerně povzdechl a zaklel pod vousy, zatímco neochotně zamířil k nejmenšímu z vagónů.

Byl zařízený jako malá kancelář, komplet se stolem, policí na knihy, gaučem a velkými křesly. Harry začal podezřívat, že pro ně měl Riddle slabost. V jednom rohu stála malá postel. Zatímco to nebylo zdaleka tak luxusní, jak si Harry myslel, že Riddleho postel bude, byla rozhodě lepší, než tenké matrace, se kterými se jeho členové museli spokojit.

Nevědouc, co Riddle čekal, že udělá, si Harry sednul na jednu stranu velkého gauče.

Ještě se nehýbali, nejdřív musela být zase nastartovaná lokomotiva a pak budou muset počkat několik minut, než bude pořádně zahřátá.

„Takže, řekni mi, Harry, co je v ostatních vagónech, co dokáže tvou pozornost polapit na několik hodin a nějak neexistuje v tomhle?“ zeptal se Riddle, jak po Harrym nastoupil.

„Lepší společnost,“ odpověděl Harry suše.

Viděl, jak sebou koutek Riddleho úst cuknul, i když se lord zjevně pokusil zůstat lhostejný.

Harry čekal, až začne mluvit o čemkoli co to chtěl probrat, ale Riddle byl dál zticha.

„Můžu už jít?“ zakňučel Harry, i když cele věděl, že zněl jako rozmazlený spratek, ale nemohl se přinutit se o to starat.

„Abys udělal co?“

„Díval se z okna…?“ pokrčil Harry nesměle rameny.

„Tady jsou také okna.“

Harry si znovu povzdechl. „Fajn.“

Demonstrativně se otočil od stále stojícího Riddleho a zamířil oči na nejbližší okno. Jelikož se ještě pořád nehýbali, jednou věc, kterou viděl byly nějaké stromy, ale Harry pevně držel oči na okně.

Když ucítil, jak se od něj nalevo gauč lehce prohnul, byl nucený otočit se zpátky.

Riddle teď seděl na druhém konci, a podle Harryho vypadal příliš nenuceně.

„Co děláš?“ zeptal se ostražitě.

„Sedím,“ odpověděl Riddle s kamennou tváří.

„Vážně, teď?“ opakoval Harry.

Riddleho oči vypadaly, že poměřují každou malou změnu v Harryho výrazu a jazyku těla, dokud odhodlaně nepřimhouřil oči.

Harryho svaly se napjaly v očekávání náhlého pohybu na jeho straně. Ten fakt, že Riddle seděl tak blízko k němu ho nijak neuklidnil.

Ale Riddle chtěl jen mluvit. „Omlouvám se za všechno, co je tře-…“

Ozvalo se zaklepání na dveře, které spojovaly jejich vagón s tím před nimi.

Harry seděl omráčený a hloupě civěl na Riddlea. Určitě nečekal…cokoli co to bylo, co Riddle začal.

„Vstupte,“ zavolal Riddle naštvaně.

Bellatrix okamžitě vstoupila, poklonila se Voldemortovi a zamračila se na stále omráčeného, ale velmi blízko sedícího, Harryho.

„Můj lorde, jsme připraveni znovu vyrazit,“ usmála se na Voldemorta zářivě.

Riddle si začal stoupat, ale Harry ho rychle popadl za ruku a zadržel ho dole. Nedovolí takové vzácné příležitosti, aby zbytečně zmizela.

„Ne, ne, počkej, za co se omlouváš?“

Riddle se na něj zlostně podíval. „Později.“

Harry popuzeně vyhodil ruce do vzduchu a vyskočil. „Fajn, dobře, já teda prostě půjdu a-…“

Riddleho ruka ho znovu popadla za rameno a trhla s ním zpátky na gauč.

„Ty. Zůstaneš,“ zasyčel Voldemort.

„Haf,“ štěkl Harry sarkasticky. „Měl bych taky zavrtět ocasem? Nebo supět?“

Rozhostilo se napjaté ticho jak si ho Riddle přeměřil.

„Jak se opovažuješ, ty-…“ vykřikla Bella vztekle, ale Voldemort zvedl ruku a ona přestala, nicméně to nemohla vydržet a začala znovu. „Můj lorde, dovolte mi jeden, dva dny na to se s ním vypořádat, naučím ho jak pořádně respektovat-…“

„Běž nastartovat vlak, Bello,“ přerušil jí Voldemort téměř líně.

„Ale můj lorde! Ten drzý spratek potřebuje-…“

„Ven,“ zašeptal Voldemort. Nekřičel, jak by to jeden mohl čekat od naštvaného člověka, ale jeho hluboký, výhrůžný hlas byl horší. Ten ostrý, chladný zvuk donutil sevřít se Harryho vnitřnosti.

Bellatrix viditelně zbledla a hluboce se uklonila, než odchvátala pryč.

Riddleho pozornost se zamířila na Harryho, který si byl najednou bolestivě vědom ruky, které stále odpočívala na jeho rameni. Lord nevypadal šťastně.

„Vážně nemám náladu na tvou drzost, dítě,“ varoval, jeho hlas stále ne víc než šepot. „Dneska jsem trochu…podrážděný.“

Harry uvažoval, jestli Riddle někdy podrážděný nebyl. Třebaže byl zvědavý, proč by to Riddle přiznal.

„Uh-huh,“ udělal, nejistý jestli by souhlasit s Riddlem o jeho náladě muže usmířilo, nebo ne.

Riddle pomalu pustil jeho rameno, ale jeho oči ho nikdy neopustily. Harry se po tím intenzivním pohledem začal vrtět.

„Kdyby to pomohlo s tvými problémy s důvěrou…omluvil bych se ti že jsem tě škrtil, i když jsi neznal moje důvody a ani jsi nebyl skutečně vinný.“

Harry zíral zpět do jeho zneklidňujících červených očí.

„Omluvil by ses…“ opakoval.

„Řekl jsem, že nemám náladu na tvou drzost. Měl bych tě informovat, že právě cítím velmi silnou potřebu tě uškrtit.“

„Uh-huh,“ opakoval Harry váhavě.

Červené oči se nebezpečně narovnaly. „Opatrně, nebo si začnu myslet, že nejsi schopen řádně artikulovat.“

Harry si popuzeně povzdechl a zabořil hlavu do dlaní. „To není ten problém.“

Když od Riddleho obdržel jen tázavý pohled, pokračoval. „Myslím to že jsi na mě zaútočil. No, bylo nečekané, že jsi mě chtěl zabít, protože jsem absolutně netušil, kdo jsi. Ale teď to chápu, takže…“ pokrčil rameny.

Riddle nevypadal přesvědčeně, ale zůstal zticha.

Harry si uvědomil, že si Riddle myslel, že ten děsivý první dojem, který na něj Harry měl, stačil na to, aby Harryho natrvalo vyděsil. Ta myšlenka byla Harrymo zvláštně odporná. Nijak zvlášť se nestaral, jestli o něm měl Riddle vysoké mínění, ale myslet si, že se bál…

„Já nejsem vydě-…“ Harry zvážil, co se chystal říct a přiznal to. „Dobře, možná ano… Nějak. Ale to pořád není to ono.“

Zhluboka se nadechl a donutil se zlostně koukat přímo na Riddlea.

„Tys mě poslal Brumbálovi bez varování, i když jsi zjevně věděl, co se stane. I jsi mě donutil se umýt a obléct do čistého oblečení. A teď tu sedíš a omlouváš se za výbuch vzteku?!“

Harry ho pozorně sledoval, ale Riddle ani nemrkl.

„Ty nemáš tušení, proč jsem kvůli tomu naštvaný, že?“ uvědomil si šokovaně. „Ty si vážně myslíš, že to že jsi na mě zaútočil, na toho, o kom sis myslel, že je sám plně zodpovědný za smrt tvého rodiče, je ten jediný problém.“

Přes Riddlův obličej přelétl stín a jeho rysy ztvrdly. „Neměl jsem ztratit kont-…“

„Nestarám se o tvou drahocennou kontrolu a vím že mě jen využíváš, ale nenávidím, když se mnou jednáš jako s jednou ze svých šachových figurek.“

Riddle se zamračil. „To je to samé.“

„Ne, to rozhodně není. Mohl jsi mi říct, že Brumbál čekal venku, mohl jsi mi říct, že nás budeš sledovat, mohl jsi mi říct, jaký jsi měl plán. A hádej co? Já bych stejně šel.“

Harry se skoro musel zasmát nad Riddleho soustředěným výrazem. Jako kdyby se tvrdě snažil pochopit něco skutečně neskutečného.

„A to by ti nevadilo? Nevidím rozdíl, pořád bys byl jen návnada. Tvoje chování by stejně zůstalo stejné.“

„Ale věděl bych to. Nemusel jsi mě vyslat jako nějakou loutku.“

Riddle si naštvaně založil ruce. „Nebylo potřeba, abys to věděl.“

„Ale chtěl jsem,“ trval na svém Harry.

Po tomhle byli dlouho ticho.

Vlak se pomalu začal hýbat a Harry mohl oknem vidět vyblednout poslední světlo. Velká výhoda vlaku byla, že mohli bez obtíží cestovat i v noci. Dokud dva lidé dohlíželi na lokomotivu, všichni ostatní mohli tvrdě spát a vlak se nikdy neunavil.

S lehkým leknutím si Harry uvědomil, že se mu povedlo vysvětlit Riddleovi co chtěl, v civilizovaném rozhovoru, který neskončil útěkem z místnosti.

Ještě překvapivější byl fakt, že byl ve stejné místnosti jako lord Voldemort aniž by byl dušený napjatým tichem. Tohle ticho bylo zvláštně…pohodové.

Stejně, Harry nebyl ten typ jen nečinně posedávat. Byla jen určitá doba, kterou dokázal strávit nicneděláním.

Stoupnul si a Riddle se okamžitě dostal se svých myšlenek. Jeho pohled se zdál přilepit Harryho k podlaze.

„Klid, jen jdu pomoct s matracemi.“

Během dne byl první vagón zařízen jako obývák. S tmou dávali všechen nepotřebný nábytek do druhého vagónu a pro všechny rozložili matrace.

„Ty nebudeš potřeba.“

„Raději bych nespal vedle Bellatrix. Jsem si celkem jistý, že už bych se nevzbudil.“

„Ty budeš spát tady,“ přikázal Riddle tónem, který nenechával žádné místo pro vyjednávání.

Harry protočil oči. „A kde přesně to bude?“

Namísto odpovědi se Riddle demonstrativně podíval dolů na gauč.

Harry na něj zíral s otevřenou pusou. „To si děláš srandu!“

Riddle tázavě naklonil hlavu. „Vážně by mě zajímalo, proč vždycky předpokládáš to.“

Skupina se sbalila tak, že bylo přesně tolik matrací, kolik bylo lidí. To znamenalo že teď s Harrym by jim jedna matrace měla chybět. Nicméně, jelikož jednoho člena ztratili v Harryho dílně, tak jedna matrace byla volná. Stejně Voldemort trval na tom, aby Harry spal v posledním voze.

Zatímco byla směšně luxusní pohovka pravděpodobně pohodlnější, než tenké matrace, Harry by radši spal na holé podlaze. Na tom, že bude tenhle lord ve stejné místnosti jako on, zatímco bude spát, bylo něco znepokojivého.

Harry spánek potřeboval, a potřeboval ho hodně. Byl jeden z těch lidí, co jsou bez dostatečného spánku extrémně mrzutí a podráždění. Obrovsky mu vadilo, že Riddle byl přesně na druhé straně spektra. Harry by nebyl přkvapený, kdyby lord nespal vůbec. To znamenalo, že Harry bude spát několik hodin, zatímco Riddle bude vzhůru.

„Mohl bych dneska pomoct s lokomotivou…“ začal Harry slabě, ale Riddleův zasmušilý pohled stačil na to, aby ho umlčel a změnil jeho protest do dlouhého povzdechu.

„Tak to mi sedíš na posteli,“ poznamenal suše a ukázal vyčítavě na stále sedícího Riddlea.

Riddle se samolibě usmál. „Raději si na to zvykni.“

 „Huh?“

„Nic,“ ušklíbl se Riddle a uhlazeně si stoupnul. „Je celý tvůj,“ udělal přehnané gesto ke gauči.

Harry na oplátku znovu protočil oči.

.

Jako kdyby spát v tom samém pokoji s megalomanickým lordem nebylo dost špatné, vzbudil se Harry s křikem.

Ze všech nocí si jeho mozek šlechetně vybral tuhle, aby zpracoval všechno, co se v poslední době naučil. Znepokojivá kombinace ohně, výkřiků, nožů a pilulek ho zanechala pokrytého potem a s pocitem žaludeční nevolnosti.

A samozřejmě, Riddle byl vzhůru a v klidu pil čaj v jednom z křesel. Jeho červené oči ho soustředěně studovaly.

Harry to chtěl přejít a říct mu, že byl perfektně fajn, ale když otevřel pusu aby mohl mluvit, udeřila ho nová vlna nevolnosti, a tak místo toho vyrazil z pokoje.

S rukou těsně přitisknutou na ústa vklopýtal do vedlejšího vagónu, který byl použitý jako sklad. Harry doufal, že se tam, v nepřítomnosti lidí, zvlášť Riddlea, uklidní. Ale pokoj byl přeplněný nábytkem, vybavením a uskladněným jídlem, a Harry se místo toho cítil zavalený.

Potřeboval na vzduch.

Aniž by vzhlédl, proběhl skrz první vagón, ignoroval všechny, kteří za ním volali a otevřel dveře na lokomotivu.

Ignoroval dva muže, kteří ji momentálně obsluhovali a vyšplhal se skrz velké okno na boku místnosti. Malou plošinu objevil včera při svém dlouhém průzkumu.

Nebylo to nic víc než malinký balkónek, který by dovolil mechanikovi opravit, nebo umýt vnější části mašiny.

Pro Harryho to reprezentovalo nějaký nutně potřebný osobní prostor.

Naklonil se přes zábradlí a zvracel. Třebaže to nenáviděl, věděl, že se potom bude cítit líp.

Znovu se pomalu narovnal a nenasytně vdechl čerstvý ranní vzduch. Slunce akorát začalo vycházet a krajina byla pokrytá hustou mlhou. Chladný vzduch mu čechral vlasy a pohled na tiché, nekonečné pole a lesy dělal jeho žaludku zázraky.

Naposled se zhluboka nadechl a vypustil to jako povzdech.

„Normálně bych se sám sebe zeptal co šlo špatně s výchovou osoby, které ukázala takové lehkovážně chování, ale s tebou se shledávám zvláštně nepřekvapeným.“

Harryho hlava s sebou trhla doprava, kde uviděl známou černou postavu stát hned vedle sebe.

„Snape?!“ vykřiknul, šokovaný že toho muže neviděl, když se na rampu vyšplhal.

„Pottere,“ odpověděl Snape úsečně.

„Já jsem…uhm…“

„Si užíval ráno skutečně velice neobvyklým způsobe, jak vidím…“ Snape mu střelil lehce konsternovaný pohled. „…a kazil ho pro ostatní.“

Harry zamumlal pod fousy něco, co by se dalo vykládat jako omluva.

„Lord Voldemort se tě konečně rozhodl otrávit, nebo je to tvé obvyklá rutina jak začít den?“

Harry si odfrkl. „Ve skutečnosti ani jedno. Jen jsem měl zlý sen.“

Nad tím Snape povytáhl obočí. „Jen zlý sen?“

„Jo…Zahrnoval mozek-pozměňující látky a staré muže,“ odpověděl Harry napůl žertovně, napůl vážně.

Snapeův výraz potemněl. „A to způsobilo tvou nevolnost?“

„Ne přesně…Myslím, že to byla víc myšlenka, že mé vlastní myšlenky a celá osobnost může být dost dobře jen produktem nějakých prášků,“ vysvětlil Harry zatrpkle.

Nad tím zůstal Snape zticha a Harry za to byl vděčný. Většina lidí by se mohla pokusit utěšit ho nesmyslnými sentimenty, ale Snape nic takového nezkusil. To Harrymu ukázalo, že chápal jeho situaci. Nikdo neznal plný efekt těch pilulek, a Snape nebude předstírat nic jiného.

„Také jsem vyrušil Riddleho mírumilovné ranní posezení s čajem svým křikem,“ zazubil se Harry v pokusu odlehčit náladu.

Snapeova ústa zformovala úzký úsměv. „Se vším co víme, to mohl shledat ještě odpočinkovějším.“

Nad tím se Harryho úsměv rozšířil. Bylo pěkné vědět, že měl při žertování o Riddlem nějakého spojence. Třebaže Snape byl oddaný stoupenec, viděl díky své společné minulosti s Voldemortem věci z jiné perspektivy.

„Taaakže…hádám že je na tebe stále naštvaný?“ začal Harry váhavě.

„Nemám v úmyslu to zjistit.“

Což znamenalo, že Snape nebyl natolik hloupý, aby se ukázal před Voldemortem, dokud o něj lord přímo nepožádá.

Oba chvíli pozorovali míjející krajinu. Jejich mírumilovné ticho bylo narušeno malým rozruchem ve strojovně.

Když se Harry otočil k oknu, aby se podíval dovnitř, uviděl místo toho Riddleho obličej. Za ním stáli dva muži v hluboké úkloně.

„Dobré ráno!“ pozdravil Harry příliš vesele, jako kdyby nebylo nic zvláštního na tom, vést konverzaci skrz okno pohybujícího se vlaku.

Riddle se nemohl vyšplhat na rampu, protože místo stačilo sotva pro dva lidi.

„Co tu děláš?“ Riddle nezněl potěšeně. Na druhou stranu nevypadl ani překvapeně, víc rezignovaně, než cokoliv jiného.

„Hraju na schovávanou,“ odpověděl Harry upřímně, „ty ‚pykáš‘.“

Mohl vidět, jak Riddleovy oči krátce namířily na Snapea, který se nějakým způsobem zvládl uhlazeně uklonit, navzdory omezenému prostoru. K Harryho úlevě ho Riddle naprosto ignoroval.

„Ani se tě nebudu ptát, co to předtím mělo být, ale jsi požadován v prvním voze, aby ti Narcissa mohla vzít míry.“

„Proč?“ zeptal se Harry ostražitě.

„Budeš potřebovat pořádné oblečení na bál, samozřejmě.“

„Já mám oblečení!“ protestoval Harry.

Riddle si ho chvíli prohlížel od shora až dolů, rty sevřené v nespokojeném úšklebku.

„Myslím to, které jsi mi dal v hostinci, pamatuješ?“

Riddle se na něj podíval, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli by se měl smát, nebo ho uhodit.

„Ty byly přibližně tvojí velikosti, potřebuješ něco, co ti padne.“

Otočil se od okna a zamířil zpátky ke dveřím, které je spojovaly s druhým vagónem.

„Jestli tam nebudeš do dvou minut, pošlu Bellu, aby tě přivedla,“ zavolal, než odešel.

Harry ztrápeně zavrčel.

„Frustrovaný moc?“ posmíval se Snape, který zněl na Harryho vkus příliš pobaveně.

„Je vždycky takový?“ zasténal Harry.

„Ne.“

Harry se na něj mrzutě otočil. „Měl jsi říct ‚ano‘.“

„Je takový jen kolem tebe.“

„Proč?“ zeptal se Harry lehce vyděšeně nad jeho prohlášením.

„Ty mi řekni,“ pokrčil Snape lehce rameny.

„Chystáš se tu zůstat celý den?“

„Pravděpodobně.“

Harry ho nechal ať si dělá, co chce a protáhl se oknem zpátky.

.

O jednu nekonečnou hodinu později, Harry konečně dokázal utéct přísné Narcisse, kňourajícímu Dracovi a davu uštěpačných lidí, kteří neměli nic lepšího na práci, než během celého procesu živě komentovat stavbu Harryho těla.

Chtěl se po tom mučení vrátit k Snapeovi, ale Bellatrix měla službu na lokomotivě a Harry se byl nucen rychle vzdálit.

Strávil několik hodin ve skladu, kde se z nudy prohrabával různými věcmi. Naneštěstí Riddle brzy jeho počínání ze sousedního vagónu uslyšel a přikázal Harrymu, aby se vrátil do jeho vagónu.

Harry byl zneklidněný z toho, co chtěl probírat jako další, ale Riddle byl spokojený jen s tím ho jednoduše ignorovat. Takže Harry zvednul jednu z Riddleho knížek a pohroužil se do ní.

Když už se slunce začalo naklánět, vlak najednou zastavil a Harry se vymanil ze své lekce.

„Zase musíme pokácet stromy?“ zeptal se, nedočkavý dostat se na chvíli ven a dělat něco jiného, než jen sedět.

Riddle si stoupl ze svého místa za stolem a vyhlédl z okna.

„Žádné stromy,“ odpověděl tajemně, „jsme tu.“