Ve stínu hvězd

16 Kapitola

Oblečení, které Narcissa navrhla bylo nádherné. Neměla čas šaty ozdobit vhodnými výšivkami, ale byly udělány z toho nejkvalitnějšího materiálu a příjemně se přizpůsobovaly každému Harryho pohybu. Byly čisté a lehké jako peříčko, vyrobené z tak tmavého odstínu zelené, že vypadaly téměř černé.

Ve zkratce, byla to ta nejsměšnější věc, co kdy Harry viděl.

Taková škoda vzácné látky a snahy! Ze všech lidí se mu Bellatrix pokusila vysvětlit koncept bálu, ale Harry si myslel, že ta celá věc byla fraška. Tak dlouho, dokud se neobjeví nahý, tak se nikdo nebude starat, co má na sobě, ne? Lord může chtít udělat svým vzhledem dojem, ale co to mělo co dělat s ním?

Díky těm róbám se cítil jako nadměrná loutka a byl extrémně rozpačitý.

A samozřejmě, Riddle v těch svých zvládl vypadat absolutně nádherně. Lord byl ve svých tmavých impozantních róbách tak v pohodě, že by si jeden myslel, že v nich i spal. Krom toho, že se na nich nedalo najít jediné pomačkání.

Poté, co Harryho úspěšně nacpala do jeho nové róby, se Narcissa pokusila alespoň trošku zkrotit jeho vlasy. Obvykle klidná žena téměř dostala záchvat vzteku, když nebyla schopná dosáhnout žádného druhu úspěchu. Jako poslední možnost vytáhla nůžky, ale Harrymu se povedlo utéct ven a vmísit se do davu, který se tam shromáždil.

Dorazili o den dříve, a ten den využili k postavení tábora. Bál bude trvat několik dní a jelikož už nebudou muset s vlakem hýbat, vybalili si věci na kraji malého lesa. Odtamtud už mohli vidět světla na vrcholku kopce, kde stálo sídlo.

Sídlo, kde se bál odehrával, vypadalo obrovské i z dálky. Podle všeho patřilo nějakému mocnému lordovi, který kontroloval dobrou část téhle oblasti. Harry byl rád, že to nebyl Brousek. Zatímco Brousek byl dost důležitý na to, aby poslal pozvání, nebude hlavním hostitelem události.

Jestli tu byl jeden člověk, který se hrozil těch několika nastávajících nocí víc než Harry, tak to musel být Severus Snape.

Lucius musel toho jízlivého muže z jeho úkrytu téměř vytáhnout. Od té doby stál zachmuřeně ve stínech okolních stromů a vypadl každým coulem tak nepohodlně, jak se Harry cítil.

Nastala noc a vzduch byl naplněn napjatým očekáváním. Napětí dosáhlo dočasného maxima, když se lord Voldemort konečně vynořil z vlaku a, aniž by si kohokoliv z nich všímal, vyrazil kolem malého davu a zamířil k vzdálenému sídlu.

Skupina okamžitě vyrazila za ním a Harry se vlekl kousek za nimi.

Zatímco pomalu lezl do kopce, pokusil se podívat na světlou stránku celé té věci.

Slyšel, že tam bude jídlo. Hodně jídla. Jídla zdarma. A Harry se rozhodně nebude držet zpátky, jestli to byla skutečně pravda.

Taky, bude tam hudba. Ne jeden hudebník, podle všeho tam bude celá parta lidí, kteří budou hrát na různé nástroje v tu samou chvíli. Harry při několika příležitostech slyšel různé zvuky, které jisté nástroje mohly vydat, dokonce jednou v hostinci slyšel hrát starou nahrávku. Ale to byly vzácné příležitosti. Remus a Sirius básnili o nocích v minulosti, naplněných úžasnou hudbou, a Harry měl pocit, že konečně zjistí, o čem to mluvili.

Ale nebyl si jistý o té části s tancem.

Jeho cíl pro dnešní večer? Dostat se dovnitř, jíst a poslouchat. Do ničeho se nezamíchat a zůstat zatraceně daleko od Riddlea. Za posledních několik dní byl v lordově společnosti příliš mnoho hodin.

Harry se ze svého zamyšlení probral, když ve tmě téměř zakopl o kámen. Rozhlédl se, a zjistil, že je úplně sám. Riddle a jeho stoupenci už byli o hodně před ním, jen malý, pohybující se bod v temnotě.

Příliš si s tím nedělal starosti, jelikož světla sídla poskytovaly všechno, co potřeboval, aby se zorientoval.

Vyrazil trochu rychleji, jen aby si uvědomil, že skupina už byla velmi blízko k cíli. Jestli je chtěl chytit dřív, než zmizí uvnitř, bude muset běžet.

Zrovna vyrazil, když skoro vrazil do někoho, kdo přiběhl ze stromů po jeho levici, a donutil ho rychle se uhnout na stranu.

„Co t-..!“ vykřiknul s leknutím, než ho jeho náhlá změna směru vyvedla z rovnováhy a on spadnul vcelku neelegantně na zem.

„Oh, omlouvám se,“ omluvil se jemný hlas nad ním.

Harry vzhlédnul a ztuhnul.

Vždycky byl obklopen lidmi, kteří byli alespoň o deset let starší než on a v posledních několika dnech si zvyknul na Dracovu malou postavu. Ale absolutně nikdy nepotkal někoho, ze své vlastní věkové kategorie.

Plus mínus několik let, byla dívka úplně stejně stará jako Harry. Byla o trochu menší, než on, s výraznýma šedýma očima a dlouhými, blonďatými vlasy, které se jí v nočním vánku jemně pohupovaly okolo hlavy.

Harry by si ji spletl s dalším členem Molfoyovy rodiny, krom toho, že tam nebyla absolutně žádná stopa jejich klidné vyrovnanosti. Její výraz byl otevřený a její velké oči jí působily dojmem, jako kdyby se neustále něčemu divila.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se dívka, když Harry jen dál seděl a zíral na ní. Byla tak mladá. Harry přemýšlel, jestli tak ostatním taky připadal.

„Err...jo, ah, nic to není, vážně,“ vykoktal v rozpacích a postavil se.

Ve tmě moc dobře neviděl, ale jeho oblečení muselo být špinavé alespoň na kolenou. Narcissa ho zabije. Pokud ho Riddle nedostane jako první.

„Teď je to o moc lepší, nemyslíš?“ usmála se na něj dívka šťastně.

„Umm…co je lepší?“

„Tvoje oblečení!“ zasmála se, „teď ti to sluší víc.“

Neschopen slova na ní Harry zase jen zíral.

„Měli bychom zase utíkat,“ poznamenala dívka, ne; mladá žena, bezstarostně.

„Proč utíkáš?“ zeptal se Harry zmateně.

Podívala se na něj, jako kdyby se jí právě zeptal, proč se slunce večer klesalo k západu. „Protože chci, samozřejmě,“ zasmála se.

Tou dobou Harryho hlavou létaly stovky otázek, alespoň deset z nich se týkaly dívčiny příčetnosti, ale zůstal zticha.

„Pojď!“ naléhala a rozběhla se. Protože Harry nevěděl, co jiného dělat, rozběhl se za ní.

Ona tak řečeno neběžela, víc než cokoliv skákala a Harry s ní snadno držel tempo.

„Kdo jsi?“ zeptal se jí, aniž by dokázal nedat v hlasu najevo, jak byl vyvedený z míry. Dívka se nechovala jako nikdo, koho kdy potkal.

„Já jsem já,“ odpověděla jednoduše a začala si pro sebe potichu broukat.

Harry si nebyl jistý, jestli mělo nějakou cenu udržovat konverzaci, ale rozhodl se to stejně udělat. „Proč jsi sama?“

„Protože to ty jsi taky,“ zabroukala.

Jasně, vůbec žádnou cenu.

„Ale nedělej si starosti, nebudeš sám o moc déle,“ usmála se na něj šťastně.

Harry se rozhodl zůstat po zbytek jejich běhu zticha, ale více než jednou se přistihl, jak krade pohledy na dívku vedle sebe.

Dorazili na vrcholek kopce a dívka zpomalila, dokud otevřenou kovovou bránou neprocházeli normálním tempem.

Brána je vedla do vnitřního nádvoří, které bylo kompletně osvětleno pochodněmi a ozdobeno květinami, kamennými sochami a obrovskou studnicí, plné krystalově čisté vody. Bezstarostné předvádění čisté vody křičelo o moci a Harryho nutilo znechuceně se zamračit.

Na nádvoří stálo několik malých skupin, které si mezi sebou potichu mumlaly, zatímco ostatní mířili k masivním dřevěným dveřím, které vely dovnitř.

„Má lady!“ vykřikl muž uprostřed nádvoří a sprintoval směrem k nim. Jeho obličej byl naplněný úlevou.

„Má lady, kde jste byla! Byli jsme starostí bez sebe!“ vykřikl muž viditelně otřesený a lomil rukama.

„Lady?!“ zeptal se Harry šokovaně a zároveň znepokojeně. Část něj si uvědomila, že nikdy předtím neslyšel o ženě, která by vedla skupinu, a jeho zbylá část si dělala starosti, jestli právě omylem neurazil mocnou postavu.

„Já…err…omlouvám se, jestli-…“

„Tohle je ten chlapec, o kterém jsem mluvila,“ přerušila ho dívka jemně a zatahala ho za ruku.

Muž si ho roztěkaně prohlédl od shora až dolů, ale brzy místo toho začal povykovat nad jejím oblečením a vlasy.

„Huh?“ udělal Harry strnule. Tohle bylo divnější a divnější. Jak to, že ho znala?

Jako kdyby situace nebyla už tak dost divná, uviděl Riddleho, jak se pohybuje směrem k nim.

Napůl očekával, že ho lord prostě odtáhne pryč, ale k jeho neskonalému překvapení, se Riddle elegantně uklonil a na krátko se dotkl rty dívčiny volné ruky.

„Lady Luno, je mi potěšením vás konečně potkat.“ Riddlův hlas byl hluboký a bohatý, jeho oči soustředěné na obličej mladé ženy.

Vypadalo, že ho Luna dlouhou chvíli zvažovala, než se na něj usmála.

„Nemyslím si, že se mi moc líbíte,“ řekla mu zasněně.

Harry i muž vedle Luny viditelně ztuhli. Riddle stál před mnohem menší dívkou klidně, nevyveden z míry jejím prohlášením.

„Ale on líbí se mi on,“ pokračovala Luna a znovu zatahala Harryho za ruku, „a nemůžu mít jednoho bez druhého, takže… Jste v pořádku.“ Usmála se znovu.

Riddle se usmál sladce nazpátek a Harry vypustil zadržený dech. Na vteřinu si nebyl jistý, jestli Luna tuhle konverzaci přežije. Co Harry věděl, byl to první člověk, který s lordem Voldemortem mluvil otevřeně a beze strachu.

Luna se otočila zpátky na Harryho. „Měj se na pozoru před jablky,“ řekla mu vážně, „dneska večer mají zlomyslné myšlenky.“

„Uhm…díky…?“

Luna na něj mrkla a udělal před Riddlem pukrle, než odešla se ještě stále ustaraným mužem.

„Co to pro všechno na světě…?“ zeptal se Harry nikoho konkrétního, když byla pryč.

„To byla Luna Láskorádová, milovaná lady skupiny, které se příhodně pojmenovala ‚Měsíc‘,“ odpověděl Riddle věcně.

„A ty jí znáš protože…?“

„Nikdy předtím jsem jí nepotkal. Slyšel jsem, že odděluje spojence od nepřátel podle toho, jestli se jí líbí lord skupiny, nebo ne.“

Harry se na něj ostražitě podíval. „Řekla, že se jí nelíbíš.“

„Řekla, že jsem v pořádku, díky tobě,“ usmál se Riddle spokojeně, „myslel jsem, že budu muset strávit alespoň jeden večer snažením se jí získat. Její skupina jí zbožňuje. Je jako divoká karta a já netoužím být proti někomu tak nepředvídatelnému, jako je ona.“

„To je dobře, protože to je výzva, do které by jsi šel bez mojí podpory,“ poznamenal Harry temně.

„Ah, ano, ztracená generace jako ty. Ale ona má za sebou skupinu oddaných stoupenců, co máš ty, hmm?“ dobíral si ho Riddle.

„Velmi otravného lorda, jak to vypadá.“

Riddle se jen samolibě usmál. „Kterému od teď budeš říkat ‚můj lorde‘.“

Harry zamumlal něco nesrozumitelného, ale věděl, že to byla jedna hádka, kterou neměl šanci vyhrát. Riddle nemohl riskovat vypadat před ostatními lordy laxně a mít stoupence, který ho náležitě neoslovoval by bylo vzato jako do očí bijící neúcta.

To neznamenalo, že se to Harrymu musí líbit.

„A byl jsem nápomocný ve vašem úkolu získat nové spojence, můj lorde?“ zeptal se sarkasticky.

„Nesmírně,“ odpověděl Riddle potěšeně, „myslel jsem, že tě budu muset kvůli tvým otřesným způsobům schovat, ale teď vidím, že mohou mít své využití.“

„Otřes-… Moje způsoby jsou perfektně v pořádku!“ vyprsknul Harry pobouřeně.

Riddle s úšklebkem naklonil hlavu.

„Můj lorde,“ přidal Harry rychle, jak si uvědomil svůj omyl.

Riddle jen nevěřícně potřásl hlavou a vyrazil směrem ke vchodu, kde čekal zbytek skupiny.

„Kde je Snape?“ zeptal se Harry, když mezi nimi neuviděl známou černou postavu.

Riddleova nálada okamžitě potemněla. „Proč tolik trváš na jeho společnosti?“

„Mám ho rád,“ pokrčil Harry rameny.

Riddle si odfrkl. „Ujišťuji tě, že to není vzájemné. Pokud o tom muži vím jednu věc, tak to, že všechny nenávidí.“

Měl rád mou mámu, Harry téměř odpověděl, ale rozhodl se zůstat zticha.

Skupina vystoupala k masivnímu vchodu a Riddle musel ukázat svou pozvánku, než jim dovolili projít.

Harry měl vzdálený pocit, že Riddlemu nedá nahánění hrůzy ostatním hostům nijak zabrat, protože ten muž, co musel kontrolovat vstupující lordy, se třásl strachem, jak nervózně převzal jejich pozvánku. Harry nevěděl, jestli to bylo kvůli Riddleho výhružné auře, nebo kvůli zvěstem, které se musely rozšířit zemí.

Vstupní hala byla obrovská a plná lidí. Každý kousek místnosti byl bohatě ozdoben a tmavé, dřevěné dveře stály otevřené, aby dovolovaly projít do ostatních pokojů. Skrz ty největší Harry viděl ještě větší místnost s dlouhými stoly po stranách a volným místem uprostřed. Usoudil, že to byla hlavní hala panství. Široké, dlouhé schodiště vedlo do vyšších pater.

Harry si uvědomil, že na první pohled panství vypadalo naprosto otevřené a vítající. Ale bylo tam pár menších dveří, které zůstávaly pevně zavřené, a Harry viděl úzké chodby, které zůstaly naprosto neosvětlené.

Vešli do hlavní síně a Harry se musel snažit, aby mu nespadla čelist. Nikdy v životě neviděl takovou přemíru luxusu. Stoly byly zaplněny obrovským množstvím jídla, na bílé mramorové podlaze nebylo jediné špinavé místo a každý ubrus a závěs vypadal úplně nový. Všichni hosté byli oblečení v extravagantním oblečení, které bylo naprosto nepraktické a sloužilo jen k tomu, aby ukázalo jejich status.

„Přestaň zírat,“ zamumlal vedle něj Riddle, „budou sledovat každý tvůj krok, jestli na sebe nechceš přitáhnout větší pozornost, musíš vypadat přirozeně v pohodě.“

Harry se zamračil. „Jo, jsem si jistý, že perfektně zapadnu,“ suše podotknul.

Naprostá čistota místnosti ho donutila cítit se nepohodlně, to ani nemluvě o ostatních lidech. Nenáviděl velké davy. Byl důvod, proč měl kdy jen dva blízké přátele.

Voldemort udělal autoritativní znamení a jeho skupina se nenuceně rozešla. Harry to gesto niky předtím neviděl, ale hádal, že to znamenalo něco jako ‚jděte se mísit s ostatními‘. Rozkošné.

Pozoroval ostatní členy, jak odcházeli pryč. Harry o některých z nich uvažoval jako o pouhých surovcích, ale teď viděl, že každý z nich se držel s přirozenou elegancí. Malfoyové zapadli úplně, ale i Bellatrix vypadala uvolněně a vyrovnaně.

Harry pořád neměl rád svoje směšné oblečení, ale začal ho oceňovat. Kdyby měl svoje normální oblečení, nebo i to čisté od Riddlea, vypadal by naprosto nepatřičně. Takhle kolem něj alespoň nebudou ostatní hosté okamžitě podezřívaví.

Jak se pomalu vydal k jednomu ze stolů, Harry se znovu pokusil podívat na světlou stránku svojí situace.

Dostal se dovnitř bez nějakých dalších problémů - krom své divné interakce s mladou lady Lunou - a rozhodně tu bylo jídlo zdarma. Když prostě minimalizuje své interakce s ostatními hosty, měl by být schopný tento večer přežít.

Vyhnul se očnímu kontaktu s lidmi okolo sebe a zastavil se před jedním z dlouhých stolů.

Nějakou dobu tam stál, jednoduše zírajíc na všechno to různé jídlo. Nakonec se rozhodl, že by to ostatním přišlo zvláštní, kdyby tam jen dál stál, a tak si vzal malý talíř a začal ho náhodně plnit tolika různými jídly, kolika to šlo.

Skoro se do toho pustil, když si vzpomněl na Riddleho komentář o jeho způsobech. Bylo v pořádku teď jíst? Byl správný způsob jak jíst? Měl by si najít nějaké místo, kam si sednout?

Začínajíc být frustrovaný se svou nevědomostí, si opatrně ukradl pohled na ostatní hosty. Většina jídla byla servírovaná v malých kouscích, které hostům dovolovaly jíst je jednou volnou rukou. Když Harry viděl nějaké z nabubřele oblečených lidí jíst ze svých talířů bez nějakého speciálního způsobu, rozhodl se, že pro něj bylo bezpečné si taky kousnout.

„Jsi si jistý, že to není otrávené?“ ozval se zpoza něj hlas.

Vyděšený, přestal Harry kousat a otočil se k muži, který na něj promluvil. Když uviděl jeho vzhled, musel se udržet, aby se neudusil jídlem.

Mužův obličej byl pokrytý jizvami a chyběl mu kus nosu. Měl šedé, po ramena dlouhé vlasy a vypadl být v padesátých letech. Tam kde mělo být levé oko měl černou pásku a když se Harry podíval dolů, všimnul si, že měl taky dřevěnou nohu.

„Err, pardon, co?“ zeptal se Harry jakmile zase našel hlas.

„Neustálá pozornost!“ vyštěkl ten muž a zvedl varovně prst. „Když snížíš svou pozornost na takovém místě, snědí místo jídla tebe, chlapče.“

Harry se podíval dolů na svůj talíř a cítil se trochu nejistě.

„Err…“ začal, protože neměl nejmenší tušení, co od něj ten muž čekal.

Drsný smích ho přiměl znovu vzhlédnout.

„Ty nejsi na takovéhle věci zvyklý, eh?“ Kývl vágně Voldemortovým směrem. „Ty jsi sem přišel s tím zlověstným chlápkem?“

„Ano…“ potvrdil to Harry obezřetně.

Muž se pobaveně zachechtal. „Žádné ‚neopovažuj se tak mluvit o mém lordovi‘? Lidi se obvykle kvůli takovým věcem snadno naserou.“

Harry se na něj prázdně podíval, což muže přimělo se znovu zasmát.

„Myslím, že se mi líbíš, chlapče. Ten tvůj lord…Je to ten typ, co má záchvaty vzteku, které ventiluje na ostatních skupinách?“

„Ne, dělá to svým vlastním členům,“ odpověděl Harry upřímně.

Muž se na něj zazubil. To jeho zjizvený obličej pokroutilo ještě víc.

„Alastor Moody.“ Natáhl k němu muž stejně zjizvenou ruku.

Harrymu zabralo chvíli zareagovat na to náhle představení. Potřásli si rukama.

„Harry Potter,“ odpověděl formálně. Pak, jak si vzpomněl na své předchozí uklouznutí s lady Lunou, opatrně pokračoval. „Err, nejste lord, že ne?“

Moody zjevně shledal jeho otázku k popukání. „Bože ne! Nejsem na vedení a rozhodně ne na následování. Jsem jeden z těch pár ne-členů a taky jím zatraceně zůstanu. Když jsem tě viděl, jen mě napadlo, že ty ten pocit tak nějak taky vyzařuješ, víš?“

„Oh…Jo, jsem v tomhle tak nějak…nový,“ přiznal Harry.

„Myslel jsem si to,“ zabručel Moody potěšeně.

„Ale když nejste ve skupině, proč jste tady?“ zeptal se Harry, který cítil, jak jeho zvědavost na toho zvláštního muže roste.

„Protože vím věci. Viděl jsem pro ně o jednu nebo dvě věci příliš na to, aby mě nechali volně se potulovat. Jsou z toho nervózní. Je to jejich chyba, vážně. Nedokážou oddělit klepy od pravdivých faktů.“

„A co je nejnovějším klepem?“

Moody lehce naklonil hlavu a podrbal se na bradě. „Pověrčiví lidi říkají, že se tu kolem potuluje pár démonů, kteří zabíjejí nespravedlivé lordy.“

Harry se nad tím zamračil. Nikdy neslyšel nic by alespoň vzdáleně připomínalo plánované útoky, jejichž cílem byli jen lordové. Navíc, démoni? Kdo ten nesmysl vymyslel?

„Co říkají nepověrčiví lidi?“

Moody se na něj zvláštně podíval. „Říkají, že je tu pár dobrých mužů, kteří se potulují kolem a dělají správnou věc. Takže ti dám dobrou radu, chlapče, bedlivě ho sleduj.“

Kývl trhavě Voldemortovým směrem.

Harry ztuhnul, když uviděl Riddlea mluvit s lordem Brouskem a několika dalšími muži. Podle jejich vyrovnanosti Harry hádal, že to byli taky lordové, pak se Riddle otočil a setkal se s Harryho očima. Se samolibým výrazem Harrymu pokynul, aby k nim přišel.

Harryho obličej potemněl. Jeho kyselý výraz Moodyho znovu rozesmál. „Je dobré pro změnu vidět nějaký odpor. Všichni ti lordové změnili lidi do uctivých, slintajících idiotů, jestli se mě ptáš.“

Harry si povzdechl. „Stejně bych měl raději jít.“

„Jistě. Jen si pamatuj….“ Moody spiklenecky snížil hlas, a Harry se musel naklonit, aby mu rozuměl.

„Neustálá pozornost!“ Zakřičel Moody a Harry v šoku odskočil.

Moody se znovu zazubil svým křivým úsměvem a odkulhal pryč.

Vyvedený z míry, začal Harry přemýšlet, jestli se téhle události účastnili normální lidi.

Dorazil k malé skupině lordů a zůstal nehybně stát, když ho kriticky pozorovali.

„Pane Pottere,“ usmál se Brousek příjemně, „je milé vás znovu potkat.“

„Jsem si jistý, že potěšení je na vaší straně,“ odpověděl Harry nevzrušeně.

Riddle zakašlal. Když se Harry podíval blíž, viděl, že Riddle ve skutečnosti schovává pobavený úsměv.

Jeden z lordů zjevně tak pobavený nebyl.

„Slyšeli jsme příběhy o vašem malém kousku s Popletalm v Londýně. Říkali, že jste se musel plazit po zemi jako vyděšené dítě.“

Harry reflexivně zatnul ruce v pěst, jak se přes něj přelila vlna chladného vzteku. Ale věděl, že ztratit sebeovládání by jen potvrdilo jejich názor na něj a tak se místo toho zhluboka nadechl.

Pak se široce usmál. „Jen jsem napodoboval originál podle svých nejlepších schopností, pane.“

Viděl, jak Riddle téměř neznatelně ztuhnul, zatímco udržel opatrně prázdný výraz. Jeho oči na druhou stranu vypadaly, že Harryho zaživa stáhnou z kůže. Nicméně, místo aby Harryho zaškrtil, Riddle dovedně odvrátil pozornost zmatených lordů několika triviální poznámkami.

Brzy o Harryho ztratili zájem a odešli pryč. Harry si všimnul, jak nevědomě následovali Riddleho vedení. Už je zkušeně kontroloval, aniž by si toho vůbec všimli.

Hádal, že to bylo dobrým znamením, ale také ho to přinutilo být ve střehu před tím jak snadné pro Riddlea bylo manipulovat ostatními lidmi.

„Není jeho humor prostě vzácný?“ zaslechl jak se na ně Riddle hladce zasmál.

Harryho tváře pálily žhavou zuřivostí nad tím blahosklonným tónem.

Riddle se líně obrátil a usmál se na něj. Ani to nebyl milý úsměv, vypadalo to víc jako divoký úšklebek. V kombinaci s jeho zářícíma červenýma očima vypadal příliš jako zvíře, než aby se to Harrymu líbilo. A ještě k tomu samolibé.

Oh, takže Riddle si chtěl hrát?

Tak dobrá, bastarde.

.

Kdo nezná jména z anglické verze, Luna je Lenka Láskorádová. Nechci tak krásné jméno překládat.