Ve stínu hvězd

17 Kapitola

Harry brzy zjistil, že ho ostatní hosti jednoduše nepřehlédnou a nezáleželo, jak moc se je snažil ignorovat.

Naštěstí si také uvědomil, že zatímco bylo panství plné lordů a lady, každý z nich si s sebou přivedl kolem deseti členů. To znamenalo, že i když byl bál vytvořen pro lordy, stejně se ho účastnilo desetkrát tolik normálních členů.

K Harryho úlevně byla většina lidí, co ho oslovila obyčejní členové, kteří se ho jen zeptali na pár základních otázek. Dokud Harry zůstal rozumně zdvořilý, tak ho nechali v celku rychle být.

Bohužel, přimět je odejít co nejrychleji to šlo, nebylo jediné, co měl za úkol.

„Náš lord mě požádal, abych tlumočil následující zprávu,“ informoval ho Lucius, zatímco jeho manželka dělala povyk nad Harryho lehce špinavými šaty. Draco musel z bezpečnostních důvodů zůstat v táboře, chráněný dvěma dalšími členy.

„Gratuluje ti, že se ti zatím podařilo držet se mimo trable, ale laskavě naléhá, abys použil své sociální interakce abys získal informace a posílil možné spojenectví mezi skupinami.“

Harry si odfrkl. „Můžeš mu říct, aby laskavě šel do prdele.“

Lucius vypadal uraženě.

Harry protočil oči. „Dobře, fajn. Řekni mu, že učiním svým osobním posláním docílit toho, aby ho ostatní měli rádi. Pokud k němu začnou přistupovat s dary, bude vědět, že jsem uspěl.“

Lucius nad jeho náhlou změnou názoru vypadal víc než jen trochu podezřívavě, ale zdálo se, že to přijal.

„Oh a pane Malfoy?“ zavolal za ním Harry, když od něj odcházeli. „Co má nejraději k jídlu?“

Malfoyovi si nad tím vyměnili pohledy.

„Nikdy jsem neslyšel, že by náš lord zmínil něco specifického, tak dlouho, dokud to není sladké,“ odpověděla Narcissa po chvíli.

Harry se na ní zářivě usmál. „Perfektní, děkuji!“

Ozbrojen vědomostí, že Riddle neměl rád sladkosti, se Harry pustil do práce. Většina ostatních hostů byla přirozeně zvědavá na mladého lorda, který se zdánlivě vynořil z čista jasna. Nicméně, v jejich hře představoval neznámou figuru a oni si nebyli jistí, jak se k němu přiblížit.

Se škodolibou radostí začal Harry rozšiřovat drby o tom záhadném a pohledném lordovi.

Za žádných okolností by neměli přijmout jeho ruku k potřesení. Nenávidí, když se ho někdo dotkne. Bojí se židlí. Pije krev. Měli by si zakrýt oči, když se usmívá, nebo ho to rozzlobí a zahanbí. Měl raději blonďaté ženy. Nikdy nespí. Dokáže číst myšlenky. Urazí se, když se lidé v jeho přítomnosti smějí. Miluje sladkosti a mluví jen s lidmi, kteří mu předtím nabídli něco sladkého.

Nezáleží jak směšné ty příběhy byly, lidé je šířili. A brzy mohl vidět, jak se kolem Riddlea formuje malý dav lidí, každý z nich s nějakým čokoládovým dezertem v ruce a jak se snaží jak nejlépe umí neusmívat se a rychle si zakrýt oči, kdykoli se je pokusil okouzlit úsměvem.

Ta nejlepší část na tom celém? Pokud Riddle nechtěl vypadat neslušně, musel zůstat zdvořilý a chovat se potěšeně nad jejich dary.

Byl Harryho plán dětinský? Samozřejmě, že byl. Byla to zábava? Do pekla, ano.

Harry radostně pozoroval, jak byl Riddle zmatenější a zmatenější nad náhlou záplavou sladkostí, zatímco se snažil jak nejlépe mu to šlo chovat se klidně a vyrovnaně. Harry se musel smát nahlas, když před ním příliš snaživé žena demonstrativně odstranila židli.

Naneštěstí jeho smích upozornil Riddlea na jeho pozici a když ho ty doutnající červené oči našly, jeho veselost se vypařila nad čistým příslibem bolesti, který z těch očí vyzařoval.

Oh, no, jen protože teď skončí svou malou hru, neznamenalo to, že ty drby přestanou.

Sám se sebou spokojený se Harry rozhodl na chvíli odejít z hlavní síně, aby prozkoumal ostatní pokoje.

Podle všeho se hudba a příležitostný tanec budou odehrávat v hlavní síni, což byla největší místnost z panství. Ale jelikož hudba ještě nezačala, byla vstupní hala pořád plná lidí.

Harry opustil přeplněné místo jak nejrychleji to šlo a vešel do menšího, ale stále bohatě vyzdobeného pokoje. Světlo tu bylo tlumenější, než v jasně ozářené hlaví síni, jelikož jediným zdrojem světla v pokoji byly svíčky. Harry byl znovu ohromen, kolik snahy vložili do malých věcí. Svíčky nebyly jen kupou vosku, jako když byly používány z praktických důvodů. Byly tenké a hladké, s elegantními rytinami na každém jednotlivém kousku.

V tomhle pokoji bylo relativně málo lidí a Harry hádal, že představoval místo, kam lidé mohli jít a mluvit v soukromí až bál skutečně začne.

Harry se rozhodl pokoj opustit, a zkontrolovat druhé poschodí, ale něco, nebo spíš někdo ho přinutil zastavit v půli kroku.

Stál v rohu vedle dveří, které vedly zpátky do hlavní síně a mluvil se dvěma dalšími muži. Harry ho viděl jen zezadu, ale když se mužova hlava lehce natočila do stany, jak mluvil se svými společníky, uviděl i jeho obličej.

Nemožné.

„Brumbále?!“

.

Severus Snape byl mistr v ukrývání se. I v jasné hlavní síni s bílou mramorovou podlahou stále našel dost stínů, ve kterých se schoval.

Lucius často o jeho odmítání sociálních interakcí žertoval, ale i on musel přiznat, že nakonec to byl Severus, kdo přinesl nejvíc informací. Měli mezi sebou takovou tak trochu soutěž; Lucius se snažil vytáhnout každý kousek informace z drbů a zdvořilého povídání, zatímco Severus se držel stínů a jednoduše pozoroval.

Avšak dnes večer se Severus bál, že jejich malou bitvu prohraje. Jeho úkryt byl na pozorování celé hlavní síně perfektní a analyzovat hosty by pro něj měl být snadný úkol - kdyby nebyl tak zatraceně rozptýlený.

Ten nejzajímavější člověk na pozorování v téhle síni byl - zatím - Harry Potter.

Snape k tomu chlapci nebyl žádným způsobem přitahován, i když aby byl fér, chlapec vypadal ve svých temně zelených šatech ohromně, a jistě, ukázalo se, že je v celku pěkný, ale jeho vzhled nebylo to, co Snapea dnes večer zaujalo. Bylo to jeho chování.

Ten mladý muž měl všechno, co člověk potřeboval, aby uspěl v politice. Pohledný, adekvátně oblečený, zdvořilý, s okouzlujícím úsměvem a ostrou myslí. Podle všeho by Harry měl mít touhle dobou všechny hosty do posledního v kapse. Ale ten chlapec byl k celé situaci tak nevšímavý, že to bylo téměř komické.

Věděl, že rozhovory přestaly, kdykoliv se přiblížil k nějakému malému davu? Uvědomil si, že se téměř každá hlava otočila, když odešel z hlavní síně? Ne. Samozřejmě, že ne.

Určitým způsobem byl Harry přesný opak lorda Voldemorta. Lord věděl přesně jaký má na lidi efekt. Dovolilo mu to jimi zkušeně manipulovat. Harry na druhou stranu vypadal podivně netušící co se toho druhu síly týkalo.

Sledovat ho jak nejistě stojí sám u bufetu a nervózně se rozhlíží - s největší pravděpodobností se modlíce aby ho nechali o samotě - nutilo Severuse netypicky se usmívat.

Harry si zjevně dával příliš malý kredit. Ten chlapec byl sebejistý co se týkalo jeho inteligence, ale to bylo tak všechno. Život ho naučil, že ostatní lidi nebudou přemýšlet dvakrát o zabití ztracené generace jako byl on.

Co si Harry neuvědomil, bylo že se strany začínaly otáčet. Jeho mladý obličej mu nevysloužil už jen nedůvěřlivé pohledy, namísto toho Severus na tvářích ostatních hostů viděl obdiv a fascinaci. Ale Harry by nikdy ani nezvážil možnost, že by ty obdivné pohledy mohly být upřené na něho.

Oh, Snape si byl jistý, že Harry dokázal přečíst emoce ostatních bezchybně, ten nebohý chlapec jen neměl tušení o jejich příčinách.

Severus hádal, že to byl důvod, proč si Harry stále troufl hrát s lordem Voldemortem. Nebylo pro to jiné vysvětlení. Buď Harry skutečně neměl tušení o důsledcích svého jednání, nebo toužil po smrti.

V několika poledních dnech Snape viděl ten způsob, jakým spolu ti dva jednali a cítil změnu v atmosféře, když byli v té samé místnosti. Cokoli toho chlapce ošálilo, že si myslel, že je bezpečné zatlačit lorda ještě dál, nemohlo být zdravé.

Protože kdykoliv Harry dokázal nad Voldemortem vyhrát, nebyl to vztek, co Severus v těch červených očích viděl.

A to ho děsilo víc než cokoliv jiného.

.

„Brumbále?!“ Harry zopakoval, naprosto šokovaný. Vypadalo to, že jeho mozek úplně přestal fungovat, zatímco jeho srdce bilo tak silně, že Harry mohl přísahat, že to slyšeli všichni hosté v místnosti.

„Není možné, to absolutně není do prdele možné. Ty jsi mrtvý! Osobně jsem tvoje tělo vytáhnul nahoru po těch schodech! Ty jsi-…“ Harry se nejistě zarazil, když se k němu ten muž otočil úplně.

Ty dlouhé stříbro-šedé vlasy byly stejné, stejně jako pronikavé modré oči a jeho postava. Ale nos byl lehce mimo, jeho rysy byly tvrdší a zatímco byl jasně poznamenaný věkem, vypadal o něco mladší, než Brumbál.

„Vy jste ho zabil?“ zeptal se cizinec hlasem bez emocí.

Harry okamžitě zostražitěl. Kdokoli tohle byl, zjevně Brumbála znal a už byl informován o jeho smrti.

„S kým mám tu čest?“ zeptal se Harry s podezřívavě narovnanýma očima.

„S Brumbálem,“ odpověděl muž.

„Vy nejste Brumbál,“ namítl Harry pevně. Čím déle na muže zíral, tím zjevnější ten fakt byl.

Muž se na něj podíval popuzeně, ale pevně. „Nemusím být Albus Brumbál, ale jsem Brumbál.“

Bratři.

Harry cítil blížící se bolest hlavy. V podstatě právě řekl cizincovi, že odtáhnul mrtvé tělo jeho bratra kdo ví kam.

„Do prdele. Podívejte, já se omlouvám, já-…“

„Zabil jste ho?“ přerušil ho ten muž klidně.

„Ne,“ odpověděl Harry upřímně.

„Víte, kdo to udělal?“

Harryho podezření se zdvojnásobilo. „Proč?“

„Abych mu mohl poděkovat,“ prohlásil muž chraptivě.

Harry na něj zíral s otevřenou pusou, naprosto šokovaný. „Proč byste chtěl vlastního bratra mrtvého?“

Teď byl na řadě ten muž, aby podezřívavě narovnal oči. „S kým mám to potěšení já?“

Navzájem se skepticky pozorovali.

Na konec si ten muž povzdechl. „Hádám, že vy jste se mě ptal první…“ Natáhl mozolnatou ruku. „Aberforth Brumbál.“

„Harry Potter.“ odpověděl Harry, stále šokovaný.

Aberforthovi se rozšířily oči. „Potter? Nebesa nad námi, ty jsi…“

Harry měl s lidmi, co reagovali na jeho jméno, o několik špatných zkušeností příliš, a tak udělal pořádný krok zpátky.

„Já jsem co?“ zasyčel nervózně. Co to bylo tentokrát?

Aberforth se okolo sebe horečnatě rozhlížel. „Bože, ne tady, chlapče.“

Než mohl Harry reagovat, Aberforth ho pevně uchopil a vytáhl ho z pokoje, skrz vstupní halu a nahoru po schodech, pak skrz skleněné dveře, které je vyvedly na prostorný balkón.

Poté, co se ujistil, že byli sami, pustl Aberforth Harryho a rozrušeně se na něj obrátil.

„Zbláznil jsi se?! Co tu děláš? Chceš být zabitý?“

Znovu šokovaný jeho reakcí, na něj Harry hloupě zíral a třel si ruku.

„Váš bratr to už zkoušel,“ zanadával Harry.

„A ty sis myslel, že jít sem je po jeho smrti už bezpečné? Nemůžu uvěřit, že by ti dovolili přijít.“

Harry byl čím dál tím zmatenější. „Oni? O kom to mluvíte?“

Aberforth na něj zíral stejně zmateně. „Ta rodina, které jsem tě dal, oni-…“

„Vy jste co?!“ Harry přímo zaječel.

„Ty to nevíš,“ vysoký muž udělal krok zpět. Pak další. Jeho výraz se měnil mezi úžasem a děsem. „Co se stalo? Proč si na ně nepamatuješ?“

Proč si všichni mysleli, že Harryho paměti muselo něco chybět? To nebyla jeho zatracená chyba, že byl opuštěný!

„Musíte mít špatného člověka. Mě nikdo nevychovával. Přežil jsem sám,“ vysvětlil Harry stroze.

Aberforth se zoufale zasmál. „Našel jsem tě po tom požáru, vzal jsem tě pryč, protože jsem věděl, že Albus bude pochybovat, jestli jsi skutečně mrtvý. Vzal jsem tě a dal tě páru, který už měl svoje děti. Nevěděli jsme, co se stane světu poté, co Potterovi selhali, ale věděli jsme, že to bude špatné.“

Harry na něj zíral s otevřenou pusou, a tak úplně nevěřil tomu, co právě slyšel. Tady byl; muž, který mu konečně mohl poskytnout nějaké solidní odpovědi. „Můj křestní list…“

„Ano, ten jsem vzal taky. Tenkrát jsem nevěděl tvoje křestní jméno a měl jsem pocit, že si tvoji rodiče zaslouží, aby byl jejich chlapec pojmenovaný tak jak chtěli.“ Aberforthův hlas byl hořký emocemi. „Co se stalo? Proč nejsi s párem, kterému jsem tě dal?“

„Jak bych to měl vědět? Museli mě opustit, když začal chaos.“

„Oni by pro tebe zemřeli.“ Ta jistota v jeho hlase přinutila Harryho udělal krok vzad, jako kdyby do něj ten muž fyzicky strčil.

„Vypadáte si tím strašně jistý. Rodiče během chaosu opustili svoje vlastní milované děti, nějaké cizí dítě by jistě-…“

„Každý z nás by za tvé rodiče a tebe zemřel.“

Znovu, to neochvějné přesvědčení, které v Aberforthově hlase slyšel, bylo pro Harryho skoro příliš. Pak se přes něj pomalu začal plížit temný pocit děsu, až mu to nahnalo husí kůži.

„Kdo je sakra to my?“

Vypadalo to, že tahle jeho otázka Aberfortha připravila o poslední kousek rozvahy. Ten muž na něj otevřeně zíral. „Ty to nevíš. Oh můj bože, ty to vážně nevíš.“

„Ano, nemá nejmenší tušení,“ řekl zpoza nich nový hlas. Harry se nemusel otáčet, aby věděl, kdo to je. To zjevně nemusel ani Aberforth.

„Alastore!“ Vypadalo to, že se Aberforthovi ulevilo, když tu zjizvenou figuru uviděl. „Věděl jsi, že tu bude?“ Ukázal na Harryho téměř vyčítavě, jako kdyby to byla všechno jeho chyba.

„Absolutně ne. Když jsem ho tu viděl, okamžitě jsem věděl, že se něco děje,“ zabručel Moody.

Harry se podíval z Aberfortha na Moodyho a zase zpátky, pak v podráždění vyhodil obě ruce do vzduchu, když nikdo z nich nepokračoval. „Promiňte, mohl by mi někdo vysvětlit, proč mě celá země zná?“

Moody se k němu otočil a divoce se na něj zazubil. „Tvoje matka si vysloužila v celku pěknou reputaci, chlapče. A spolu s tím rozsudek smrti.“

„Ale proč?! Já myslel, že moje matka prostě jen zkřížila Brumbálovy plány,“ Harry se na Aberfortha provinile podíval, „err, chci říct Albusovy plány.“

Aberforth nevypadal, že by mu to vadilo a důrazně zavrtěl hlavou. „Oh ne, tohle je mnohem větší, než můj drahý bratr. Mluvíme o světě a jeho současném ubohém stavu.“

„Oni se tě bojí, protože tvoje matka je téměř zničila, aniž by vůbec věděla, proti čemu bojovala,“ Moody plynule doplnil. Harry hádal, že se ti dva znali už dost dlouho.

„Bojovala proti čemu?“ tlačil Harry.

„Proti nim,“ zašeptal Aberforth.

Harry se na něj frustrovaně zamračil. „Oni, my…nemám tušení, o čem to mluvíte!“

„My. Odpor,“ objasnil Moody.

Harryho bolest hlavy se zdvojnásobila. Pořád neměl tušení, o co jde, ale měl nepříjemný pocit, že se mu to ani trochu nebude líbit. „Můžete začít od začátku?“

„Ne tady, chlapče. Polovina lordů by nás okamžitě zabila, kdyby zjistili, že jsme s odporem. Co teprve, kdyby zjistili, že jsi Harry Potter,“ odfrkl si Moody. Vypadalo to, že ten drsný muž našel v jejich situaci nějaké temné pobavení.

Harry si uvědomil, že zatímco oni věděli, o co jde, nevěděli celý příběh. „Ale oni ví, kdo jsem, Brousek jim to touhle dobou už musel říct!“

Jak se dalo čekat, Aberforthovi oči se šokovaně rozšířily. „Ty jsi potkat Brouska? Jak? Kdy?“

„Skutečná otázka je, proč ho ještě nezabili?“ poznamenal Moody temně.

Jejich reakce potvrdila Harryho podezření, že Brousek v tom byl zapojený stejně jako Brumbál. „Dobře, nemám tušení, co ode mě chcete, ale tenhle odpor, má to něco společného se spolkem reno-…“

Aberforth spěšně přikryl Harryho ústa rukou. „Zbláznil jsi se?!“ zasyčel.

„Je tu problém?“ přerušil je chladný hlas zpoza nich.

Aberforth Harryho pomalu pustil a udělal krok vzad. „Vůbec ne.“

Harry začal mít podezření, že jejich současné umístění nebylo úplně přesně dost bezpečné na to, aby tu probírali soukromé záležitosti.

„Pane Malfoy,“ pozdravil Harry nonšalantně. Nebál se, že by pro ně Lucius představoval hrozbu, ale věděl, že blondýn nahlásí všechno zpětně Riddlemu. A vysvětlovat Riddlemu, že ho polovina místních lordů chce zabít, byla poslední věc, kterou chtěl Harry dělat.

Lucius si Aberfortha a Moodyho kriticky prohlédl, než se otočil k Harrymu. Zjevně neschvaloval Harryho výběr polohy, ani jeho společnost.

„Lord si vyžádal vaši přítomnost,“ oznámil konečně.

Harry nad Luciusovým pevným tónem otráveně zafuněl. To teď byl Riddleovým osobním kurýrem?

Otevřel ústa, aby mu něco odsekl, ale Malfoy zjevně jeho odmítnutí čekal. „Okamžitě,“ poukázal.

Harry zavřel pusu a namísto toho protočil oči.

„Zůstanete tu na zbytek bálu?“ zeptal se Aberfortha a Moodyho a snažil se přitom znít kvůli Luciusovi přirozeně.

„Jsem si jistý, že najdeme příležitost…pokračovat s naším rozhovorem,“ souhlasil Aberforth formálně.

Harry Riddlea za jeho načasování nenáviděl. Konečně našel někoho, kdo měl všechny odpovědi, ale musel je opustit s víc otázkami, než měl předtím.

S myšlenkami stále u rozhovoru, který právě prodělal, Harry rozrušeně následoval Luciuse. Byl ve svých myšlenkách tak daleko, že když Lucius zastavil, tak do něj málem narazil. Když si Harry konečně všimnul svého okolí, byl překvapený, že ho Lucius neodvedl zpátky do hlavní síně. Namísto toho stáli na konci tlumeně osvětlené chodby v druhém patře.

Ještě překvapivější byl čirý počet lidí lemujících obě strany chodby. Všichni vypadali, že na něco čekají.

Harry se tázavě podíval na Luciuse.

„Stoupenci dovnitř nesmí,“ odpověděl Malfoy na nevyslovenou otázku. „Čekají na svoje lordy tady, až dokončí cokoli co tam mají na práci.“

Harry si všimnul, že všichni vypadali trochu neklidně. Hádal, že jen byli nešťastní, že jim byl odepřen přístup, nebo nervózní, že se něco stane jejich lordům, když tam nejsou, aby je chránili.

„Takže budeme čekat?“ zeptal se Harry, naštvaný, že ho Riddle vytáhl od takového klíčového rozhovoru jen aby mohl čekat před zavřenými dveřmi jako zatracený pes.

„Já počkám,“ objasnil Lucius, „ty půjdeš dovnitř.“

„Absolutně ne,“ odmítl Harry okamžitě, ještě než cele zpracoval, co mu Malfoy právě řekl.

Lucius se na něj zamračil. Na jeho obvykle prázdném obličeji to byl zvláštní výraz. „Náš lord mi dal rozkaz tě za ním přivést. Buď tam půjdeš sám, nebo tě tam osobně dotáhnu.“

Luciusův tón naznačoval, že tohle nebyl prostor pro debatu. Jeho nevzrušený hlas připomněl Harrymu, že Riddle každého ze svých stoupenců vybral z určitého důvodu. Zatímco Luciusovo chování někdy naznačovalo, že patřil do mnohem čistšího a jemnějšího světa, hluboko dole byl pevný a nepoddajný.

Nepoddajný s výjimkou Voldemorta, samozřejmě.

„Řekl jsi, že žádní stoupenci dovnitř nesmí. Pokud jsem nebyl najednou povýšen do řad lordů, nemůžu do toho pokoje vstoupit.“

Lucius nad tím pozvedl perfektní obočí. „A od kdy se ty staráš o pravidla?“

Harry pobaveně trucoval. „Proč mají všichni takové nízké mínění o mých způsobech?“

„Protože bezostyšně odmítáš své rozkazy,“ poznamenal Lucius a významně se podíval na zavřené dveře.

Harry se na ně a na členy ostatních skupin lemujících chodbu zamračil.

„Nezaútočí na mě, nebo tak něco, že ne?“ zeptal se trochu nejistě.

Lucius jen pokrčil rameny.

„Velmi nápomocné,“ probodl ho Harry pohledem, ale eventuelně se vydal na konec chodby.

Opravdu, muži a ženy stojící po obou stranách se na něj podezřívavě mračili. Harry skoro čekal, že ho zastaví, ale dorazil ke dveřím bez jakýchkoli problémů.

Uchopil kliku a otevřel dveře, přičemž cítil, jak na něj zezadu zírají desítky očí.

Připravil se a vstoupil do místnosti. Byla prázdná.

Harry se zamračil a rozhlídl se pro případ, že by tam bylo víc dveří, ale jedinými věcmi v pokoji byl rudý koberec a jedna pochodeň vedle dveří, kterými vstoupil.

Zmatený, se Harry chtěl otočit a zeptat se na to Luciuse, když uslyšel tiché mumlání přicházející z druhé strany místnosti.

Harry zíral na prázdnou stěnu. Pak k ní pomalu přistoupil a všiml si, že hlasy zesílily. Lordi museli být v přilehlém pokoji, což nedávalo smysl, protože venku byly jen jedny dveře.

Přitiskl jedno ucho ke zdi, ale hlasy byly příliš slabé, než aby něčemu rozuměl. Opatrně na zeď zaťukal. Prázdný zvuk potvrdil jeho podezření, že tam musel být přilehlý pokoj. Podezřívavě pozoroval dřevěné obložení. Všechno perfektně sedělo, ale když Harry sledoval vzory na dřevě, všiml si, že jedna obkládačka má jiný vzor než zbytek.

Harryho zamračení se prohloubilo. Jistě by to bylo trochu…příliš dobrodružné? Skryté dveře a tajné otvírací mechanismy vypadaly trochu příliš. Stejně, musel to zkusit. Dloubl do zvláštní obkládačky a byl překvapený, když okamžitě odpadla. Za ní byl maličký otvor s kouskem drátku. Harry se zazubil. Na takovéhle druhy dveří by si dokázal zvyknout.

Neviděl kam drátek vedl, ani neměl dost informací, aby mohl bezpečně hádat, ale byl si celkem jistý, že za něj musí zatáhnout.

Uchopil konec a zauvažoval kolik síly by měl aplikovat, aby mechanismus fungoval. Nakonec se rozhodl, že dveře obvykle pravděpodobně ovládal někdo mnohem větší a silnější než on, takže trocha síly nemůže uškodit.

Popadl drátek pevněji a zapřel se jednou nohou o zeď. Pak se zhluboka nadechl a zatáhl.

Ozvalo se znepokojující, strašně hlasité křupnutí, než se celá stěna zhroutila směrem k němu.

Harry překvapeně vyjekl a pokusil se před tím uskočit. Naneštěstí byl drátek pořád pevně omotaný okolo jeho ruky a místo toho ho přitáhnul dopředu. Jeho síla poslala Harryho klopýtajícího skrz masu roztříštěného dřeva a kamene, ostré hrany škrábaly jeho holé ruce a tváře.

S jedním posledním hlasitým úderem se zbývající kusy stěny roztříštily na zemi okolo něj. Pak nastalo ticho.

Harry pomalu otevřel oči, nejistý, kdy je zavřel.

Podlaha okolo něj byla pokrytá troskami a tam kde dřív bývala solidní zeď, zůstala díra ve tvaru dveří. Harry cítil, jak mu po pravé tváři stékala krev, zatímco tam stál a hloupě zíral před sebe.

Místnost za stěnou byla dlouhá a dobře osvětlená. Většinu místa zaplňoval tmavý dřevěný stůl.

U stolu sedělo okolo třiceti lordů a několik lady a ti všichni zírali na Harryho.

„Err…“ pročistil si Harry krk nesvůj, přetržený kus drátku stále v ruce. „Za to se omlouvám,“ omluvil se pokorně s vágním ukázáním směrem za sebe, kde právě zničil jejich tajný - a nejspíš prastarý - vchod.

Nikdo se nepohnul.

„No…“ protáhl Riddleho hedvábný hlas z druhé strany místnosti, „říkal jsem vám, že to zvládne bez průvodce.“