Ve stínu hvězd

18 Kapitola

„Jak jsi to pro všechno na světe udělal?!“

Širokoramenný lord blízko Harryho se na něj nevěřícně podíval. Harry si s úlevou všiml, že většina lordů v místnosti vypadala spíš než naštvaně jednoduše šokovaně.

„Já, err, zatáhl…?“ navrhnul Harry nesměle. Retrospektivně to nebyl ten nejlepší nápad, co kdy měl.

„Tys zatáhl? Já za ten drátek zatáhl několiksetkrát a všechno, co se mi povedlo, bylo otevření dveří, ne kompletní destrukce pevné zdi!“ zvolal lord a na rtech se mu vytvořil malý úsměv.

Byl to vysoký a mohutný lord, s hnědými vlasy po ramena a rysy, které mohly být popsány jako majestátní. Přesto mu ten malý úsměv dodal chlapecký vzhled.

„Má talent pro destrukci, tenhleten,“ zasmál se Riddle temně, což Harrymu připomnělo, že si ten bastard příliš užíval, když měl problémy.

„Líbí se mi, má otevřený obličej. Na rozdíl od svého lorda.“ Střelil muž nesouhlasným pohledem po Voldemortovi.

Harrymu se okamžitě líbil. Konečně někdo, kdo vypadal imunní vůči Riddleovu manipulativnímu šarmu. Na druhou stranu, Riddle nevypadal, že by udělal cokoli, čím by si zasloužil mužovo nepřátelství. To znamenalo, že ten muž soudil lidi na Harryho vkus trochu příliš rychle.

Riddle naklonil hlavu, jeho příjemný výraz neochvějný. „Udělal jsem něco, čím jsem vás urazil, lorde Nebelvíre?“

Lord vedle Harryho si povzdechl a vyprázdnil výraz. „Vůbec ne, lorde Voldemorte. Odpusťte mi, bylo mi řečeno, že jsem příliš bezhlavý. I když…“ otočil se se zazubením na Harryho, „ne tak bezhlavý, jako váš mladý stoupenec.“

„Omlouvám se, Lucius mi musel zapomenout dát řádné instrukce, jak se otvírají skryté vchody,“ odpověděl Harry suše.

„Dobře tedy,“ tlesknul rukama Brousek, který seděl v čele stolu, aby získal jejich pozornost, „jsme tu teď všichni? Lorde Voldemorte?“

Riddle přerušil oční kontakt s lordem Nebelvírem a kývl jednou Brouskovým směrem.

„Je to jen kluk,“ poznamenala jedna několika málo žen v místnosti.

Riddle si udržel prázdný výraz, ale Harry věděl, že se musel zadržet aby neprotočil oči velmi nelordovským způsobem.

„Neřekli jste mi, co jste zjevně čekali, že udělám. Všechno co jste udělali bylo, že jste se mě zeptali na mou nečekanou výzvu proti lordovi Popletalovi, a pak jste se dožadovali setkání s odpovědnou osobou, než budeme pokračovat. Tak…“ Riddle udělal velké gesto směrem k Harrymu. „Tady je. Ať už tomu věříte, nebo ne. Takže teď, o čem to všechno je?“

Odpovědnou osobu? Věřte Riddleovi, že ho vylíčí jako zločince…

Brousek si pročistil krk. „Doufali jsme, že byste zvážil, že byste nám pomohl v jisté záležitosti. Můžeme vás ujistit, že by bylo i ve vašem zájmu se s touto záležitostí…vypořádat.“

Harry se zasmál. Nemohl si pomoct. Slyšet ze všech lidí zrovna Brouska žádat o jeho pomoc po tom všem, co udělal, bylo prostě příliš komické.

„Vy máte ale nervy-…“ začal Harry zuřivě.

„Harry,“ přerušil ho Riddle klidně.

Harry se rozrušeně ošil. Před všemi ostatními lordy nemohl Riddlemu odporovat, ale on věděl věci, co Riddle nevěděl. Brousek a polovina z přítomných lordů ho chtěla mrtvého. Moody a Aberforth si tím faktem byli celkem jistí.

Jediná věc, kterém tomu nic nepřidala bylo, že druhá půlka o té šlamastyce nic nevěděla. Jestliže byli v téhle záležitosti taky zahrnuti, znamenalo to, že to pravděpodobně nebyla jen jednoduchá past na Voldemorta. Skutečně chtěli jejich pomoc a Brousek pouze předstíral, že se nic nestalo. Vypadal kompletně spokojený s tím je využít, a pak pokračovat se svými dalšími plány.

To by vysvětlovalo, proč Harryho ještě nezabil. Podle Aberfortha a Moodyho, by to měla být ta první a nejjednodušší věc, co by udělal. Co když se tahle záležitost objevila až poté, co se ho Brousek a Brumbál pokusili zabít? Znamenalo to, že ho teď potřebovali tak moc, že nemohli riskovat jeho zabití?

Ale co od něj mohli chtít, že to bylo dost důležité na to, aby přestali se svými původními plány?

„Jaká záležitost?“ zeptal se Riddle a zněl při tom téměř znuděně.

„To vám nemůžeme říct, jestli předem neodsouhlasíte, že nám pomůžete,“ Brousek zněl omluvně.

„Jaké záležitost?“ zopakoval Riddle a úplně ignoroval Brouskovo prohlášení, čímž dal najevo, že takovou věc neudělá.

Brousek vypadal popuzeně, ale Harry věděl, že pro něj bylo příliš důležité získat Voldemortovu pomoc. A Riddle to zjevně věděl taky, i bez všech těch extra informací, které Harry měl.

„Oh, do háje Rufusi, prostě jim to už řekni,“ vykřikl lord Nebelvír naštvaně. Zatápal v jedné z kapes svého kabátu a položil před Harryho, který ještě pořád stál na konci stolu, nějakou věc.

Brousek, který zjevně nesouhlasil s jeho přímočarým přístupem, s rozzlobeným zamračením probodl Nebelvíra pohledem.

„Tady. Dokážeš to vyrobit?“ zeptal se lord Nebelvír bez jakýchkoli dalších okolků.

„To je všechno?“ zeptal se Harry nevěřícně.

Čekal něco…no, většího. Oni uspořádali tuhle tajnou schůzi, možná i celý ten bál, aby probrali tuhle záležitosti a to bylo všechno, co potřebovali, aby Harry udělal?

Nebelvír se úšklebkem zasmál. „To nás stálo víc životů, než všechny výzvy co jsme dohromady měli.“

Harry se zarazil s nataženou rukou a tázavě se na lorda podíval.

„Oh, ne, není to samo o sobě nebezpečné, jen je to v rukou lidí velmi mocná zbraň,“ ujistil ho lord Nebelvír.

Harry tu věc opatrně zvedl. Bylo to převážně kovové a na tu velikost to vážilo celkem hodně. Mělo to tvar krátké trubky, ale nebylo to duté.

Harry okamžitě zvážil, že je to nějaký druh výbušniny, ale pak ten názor zavrhl podle faktu, že mu to tak bezstarostně dali.

Nebyl způsob jak to otevřít, nebyl tam ani svar. Jen malý čudlík tam, kde měl Harry palec, když tu věc držel pohodlně v jedné ruce. Jelikož nebylo nic dalšího, co by šlo prozkoumat, zmáčknul ho.

Na jednom konci trubky se objevil jasný, červený pruh světla.

„Meč?“ přemýšlel Harry a zvědavě pozoroval červenou čepel.

„Takový, který sekne skrz cokoliv,“ odpověděl Nebelvír temně, „doslovně cokoliv.“

Harry rychle svěsil ruku, kterou natáhl, aby se dotkl čepele.

„Na západě je lord, který nabývá na síle. Příliš. Zničí všechno, co mu stojí v cestě a rád mučí své protivníky, stejně jako své…poddané. Došli jsme k závěru, že ho nemůžeme nechat pokračovat v jeho teroru. Nicméně…“ Nebelvír ztichl a podíval se na Brouska.

„I s námi všemi sjednocenými, naše síly nestačily. Všichni jeho muži jsou vybaveni jednou z těhlech čepelí a my je nemáme šanci zastavit. Proseknou naši zbroj a štíty jako máslo. Nakonec jsme se museli stáhnout,“ přiznal Brousek s kyselým obličejem.

„Stáhnout?“ Riddle zvednul hlavu, „vy jste ho nevyzvali?“

Člověk se nemohl stáhnout z výzvy, jen z očividného útoku. Což znamenalo, že ani s obrovským množstvím lidí a výhodou překvapení neměli šanci. Dávalo to smysl, pokud ty čepele skutečně přesekli všechno, neměli se muži jak bránit. Bylo to téměř tak špatné, jako bojovat proti neviditelným nepřátelům.

„Když jsme slyšeli o vaší neuvěřitelné výzvě proti Popletalovi, mysleli jsme, že jste museli použít něco, co vám dovolilo vyhrát proti velmi silnému protivníkovi,“ pokračoval Nebelvír, „a vy jste nám lorde Voldemorte řekl, že to byl tenhle mladý muž.“

Harry vzhlédnul od své inspekce a viděl, že na něj všichni v místnosti zírají.

„No tak, mezi vašimi členy musí být někdo, kdo se specializuje v mechanice,“ zamračil se Riddle.

Brousek se prázdně zasmál. „Oh jsou tam, ale ti všichni nedokázali nic, krom vyjádření obdivu. Nedokážeme to otevřít, a bez prozkoumání vnitřního mechanismu to nedokážeme okopírovat.“

„A proto je nepravděpodobné, že by pouhý chlapec měl dokázat udělat něco, co desítky našich lidí nedokázaly,“ zabručel jeden z lordů.

Několik ostatních přikývlo v souhlasu, ostatní na ně nesouhlasně zírali. Názory, jestli do toho zahrnout Voldemortovu malou skupinu, se zjevně odlišovaly.

„Dali bychom ti samozřejmě nějaký čas,“ vysvětlil lord Nebelvír Harrymu, „nemůžeme ti dovolit si to vzít s sebou, ale mohl bys to zkoumat tady po zbytek bálu.“

Harry pohlédl na Riddlea. Nebelvír se ptal jeho, ale technicky to byl lord Voldemort, kdo musel souhlasit. Riddle si přemýšlivě prohlížel ostří v Harryho ruce, ale nedal najevo jak by měl Harry postupovat.

„Takže, co chcete, abych udělal?“ zeptal se Harry shromážděných lordů. „Okopíroval to? Vysvětlil vám mechanismus? Vynalezl něco, co zastaví ostří?“

„Teď se podívej, ty arogantní malý-…“ začal jeden z lordů, ale Nebelvír ho zadržel.

„Pomohlo by cokoliv, vážně. Jak jsem řekl, budeš mít několik dní, abys poch-…“

„To nebude potřeba,“ přerušil ho Harry. Nechal ostří zmizet a rukojeť položil zpátky na stůl. „Už jsem to udělal.“

Jeho prohlášení následovalo šokované ticho. Harry si pomyslel, že jejich reakce byla vážně zábavná.

„To nemůžeš myslet vážně,“ vykřikl lord Nebelvír ohromeně. „Ani jsi to neotevřel! Ne že by to bylo možné…“

„No, ne, máte pravdu. Bez otevření nebudu schopen říct, jak přesně to vyrobili.“ Rozhlédl se kolem stolu a na polovině tvářích uviděl zklamání a na zbytku chmurnou satisfakci.

„Ale jestli to chcete jednoduše okopírovat funkci čepele, tak to dokážu. Nemělo by to být příliš těžké, i když musím přiznat, že ten nápad použít vlastnosti světla je vážně geniální. I když já bych doporučil použít vlnovou délku v modrém spektru, je kratší než červené a mělo by být ještě účinnější…Err..Nedokážu říct, co použili, aby rozdělili světlo, mám pár nápadů, ale budu musel provést nějaké testy…“

Jeho hlas se vytratil, trochu vyvedený z rovnováhy, když obdržel jen prázdné pohledy.

Ve skutečnosti to zařízení nebylo příliš komplikované. Nejvíc práce bylo vynaloženo na to, aby se ujistili, že nikdo nedokáže otevřít rukojeť. Jinak by to dokázal postavit každý s trochou dovedností. Jediná věc, která Harryho opravdu ohromila bylo, jak se jim do rukojeti povedlo vměstnat tak malý, ale mocný generátor. Jestli měl skutečně každý stoupenec toho lorda takovou věc, musela mít skupina neuvěřitelné množství elektřiny.

Rozhostilo se další dlouhé ticho, jak všichni zpracovávali Harryho informaci.

„Ale to není všechno, že?“ protáhl Riddle po chvíli. Zatím všechno potichu poslouchal, ale teď se naklonil dopředu, jeho oči nebezpečně narovnané.

„Kdybyste jen hledali někoho, kdo by vám vyrobil to samé zařízení, mohli jste ho jednoduše přímo požádat, aby tu věc prozkoumal. Není třeba, abychom znali celý plán a není třeba, abyste nás žádali o další pomoc.“

Harry viděl, jak obličeje všech potemněly. Několik se na svých židlích nejistě ošilo. Hlupáci. Pro Riddlea to byly jen pouhé figurky v jeho hře, tak lehce čitelní.

„Jelikož jsme na něj zaútočili přímo, skupina udělala pečlivá preventivní opatření proti dalším útokům. Postavili nedobytnou pevnost a jsou nedotknutelnější, než kdy předtím,“ vysvětlil Brousek poté, co se vzpamatoval z šoku nad Harryho rychlým prozkoumáním.

„Jediný způsob, jak je odtamtud vytáhnout, je pokud by je někdo vyzval.“

Harry čekal, až bude někdo pokračovat, ale všichni vypadali, že jeho narážky chápou.

„A nás potřebujete, protože…?“ pobídnul Harry.

„Nikdo z vás nemůže udělat výzvu, ten lord už si je dobře vědom, že jste proti němu vytvořili alianci a bude vědět, že se něco děje, kdyby ho jeden z vás vyzval. Taky by byl podezřívavý, kdyby ho najednou vyzvala nějaká malá, neznámá skupina,“ přemítal Riddle.

„Nechci být hrubý, můj lorde,“ vysmíval se Harry lehce, „ale nepočítali by jsme se jako „malá, neznámá skupina‘?“

Riddle se samolibě usmál a opřel se ve své židli dozadu. „Malá ano. Ale známá díky velmi troufalé, jeden by mohli téměř říct bizardní výzvě proti mnohem větší skupině. Jinými slovy, jsme perfektní návnada. Příliš malí, než abychom byli hrozba a oficiálně šílení.“

Bylo tam další neklidné poposedávání a žádný z ostatních lordů se nepodíval Voldemortovi do očí. Harry si všiml, že ten samolibý úsměv nikdy neopustil Riddleovy rty. Samozřejmě že ne. Víc než třicet lordů ho prakticky na kolenou prosilo, aby se postaral o tohohle mocného lorda, protože oni selhali. Což znamenalo, že je Riddle momentálně měl v hrsti.

„A jaké je jméno našeho západního přítele?“ zeptal se prostě.

„Říká si Krvavý Baron,“ zafuněl lord Nebelvír.

Harry se pokusil zadržet smích nad tím směšným jménem, ale třáslo se mu z toho tělo. Riddle jen povytáhl obočí.

Pak si elegantně stoupl a oprášil si z šatů nějaký neviditelný prach. Všichni, včetně Harryho, se na něj s očekáváním podívali.

„Promyslím si vaši žádost,“ řekl zdvořile, „ale pro teď, věřím, že nám utíká bál.“

Riddle se vydal směrem k rozbité stěně a nikdo se ho nepokusil zastavit. Bylo bolestivě zjevné, kdo měl v tomto setkání nadřazenou ruku.

Harry sledoval Riddlea očima. Čekal, že kolem něj jednoduše projde a plánoval jít za ním jak by to udělal hodný malý následovník, ale namísto toho mu Riddle položil ruku na rameno a postrčil ho pře sebe.

To gesto mohlo vypadat jemně, ale Riddleho sevření bylo tak pevné, až se Harrymu do kůže zabodly jeho nehty. Harry přemýšlel, jestli udělal něco špatně, nebo jestli to bylo zase jen Riddleho normální hrubé zacházení.

Přešli prázdnou místnost a vešli do chodby, kde čekající členové vypadali ještě zneklidněněji, než když Harry odešel. Pravděpodobně slyšeli, jak se sesunula zeď, ale neviděli, co se stalo.

Riddle kolem nich prošel bez jediného pohledu a strčil ho do jedné z menších, tmavších chodeb, skrytých před zvědavýma očima a dychtivýma ušima. Harryho svrbělo, aby mohl utéct a najít Aberfortha nebo Moodyho, ale věděl, že byl pro teď chycený.

Riddle Harryho donutil, aby se otočil, ale rameno mu nepustil.

„Ty, kluku, jsi hotový zázrak,“ prohlásil věcně.

„Um…Pokračuj prosím…“

„Taky jsi ten nejnesnesitelnější a nejopovážlivější malý spratek, kterého jsem kdy potkal.“ Nahnul se blíž a jeho červené oči se zabořily do těch Harryho zelených. „Zeptali se mě, jestli raději sedím na zemi než na židli…Nějaký nápad proč by to tak mohlo být?“

„To neudělali!“ rozesmál se Harry jak si představil Riddleho výraz nad tou otázkou.

Zasyčel, když mu Riddle zaryl nehty ještě hlouběji do ramene v ukázce, jak rozzlobený ten muž byl.

„Oh, no tak! Tvoje hrdá reputace je v naprostém pořádku. Prakticky jsi je tam zničil! Skoro jsem je litoval. Nech těm nebohým lidem kousek jejich důstojnosti, ano?“

Zamračení na Riddleho tváři udělalo místo pro, i na jeho standarty, velmi samolibý úsměv.

„To je jen a jen jejich chyba. Existuje tucet dalších způsobů, jak tu situaci mohli vyřešit, ale jejich strach je donutil panikařit a jednat příliš rychle. Místo aby mě využili, mi dovolili, abych já využil je. Až se vypořádám s tím Baronem, budu mít jeho území a víc jak třicet vlivných lordů mi bude dlužit.“

„Ty ho skutečně plánuješ ho vyzvat?“

„Právě teď mám příliš málo informací, ale uvidíme.“

Harry si uvnitř odfrkl nad jeho sebejistotou, ale zdržel se od protočení očí, jelikož Riddleho sevření na jeho rameni pořád ani trochu nepovolilo.

„Kdo byl ten lord, co seděl vedle mě? Nazval jsi ho Nebelvírem,“ zeptal se místo toho přičemž udržoval obličej tvrdohlavě prázdný. Nechtěl aby Riddle věděl, že jeho rameno pálilo jako blázen.

„Lord Godric Nebelvír. Mocný, ale zbrklý. Nemá absolutně žádný smysl pro detail a jeho plány jsou vždycky do očí bijícně zjevné. Ve skutečnosti vlastní tohle místo a zem okolo.“

Harry se reflexivně rozhlédl, i když v té temné chodbě nebylo nic co vidět. „On to tu vlastní? Já myslel, že to Brousek.“

„Podle všeho se Brousek chová jako koordinátor a náhradní hostitel, protože Nebelvír se o tyhle věci nestará. Ten jen poskytnul místo.“

„Byli tam všichni pozvaní lordi? Ne, počkat…“ Harry se zamyšleně zamračil, „neviděl jsem lady Lunu.“

Riddle se na něj pobaveně podíval. „Potkal jsi jí. Ona se tak úplně…takových setkání neúčastní. Má vcelku reputaci, že se jen tak z ničeho nic objeví uprostřed bitvy a pomůže jedné ze stran, nebo dokonce bojuje proti oběma. Navzdory tomu jak zvláštní a nepředvídatelné jsou její taktiky, tak ještě ani jednou neprohrála.“

Harry si nemohl pomoct, ale trochu se mu ulevilo. Ta zvláštní dívka se mu vcelku líbila, strašně nerad by si myslel, že je zapletená s Brouskem.

Pak ho další věc přiměla se zamračit. Bylo by to vůbec možné? Byla mladá a kdokoliv kdo to po Harrym šel, ho chtěl mrtvého kvůli minulosti. Byli všichni zapleteni přímo s jeho minulostí, nebo měli jednoduše alianci? Kolik z nich ho ve skutečnosti znalo?

Riddleho volná ruka mu iritovaně luskla před obličejem.

„Nad čím v té své nezbedné hezké hlavě přemýšlíš?“

Harry se na něj zamračil. „Jak ti co nejúčinněji zlámat prsty, pokud mě okamžitě nepustí.“

„Jaké to temné myšlenky, Harry. Nevěděl jsem, že jsi tak sadistický,“ škádlil ho Riddle.

„Ty máš tak co mluvit! Ty samolibý b-…“

Dlouhý, pavoukovitý prst se mu pevně přitiskl na ústa a rozhodně ho tak umlčel. Kůže prstu byla jemná a oproti jeho rtům studená. To gesto Harryho vystrašilo a on ztuhnul jako králík zachycený v reflektorech.

Na Riddleově rtech se vytvořil malý, pokřivený úsměv. „Poslouchej.“

Harry napnul uši a očekával, že uslyší někoho přicházet, nebo možná šeptat. Namísto toho naplnil vzduch jemný, sladký zvuk.

Harryho oči se nad cizím zvukem rozšířily, vyprostil se, Riddleovo sevření a prst naprosto zapomenuty. Proběhl chodbou a dolů po schodech, přičemž si jen letmo povšiml prázdné vstupní haly.

Za sebou zaslechl Riddlea, jak se zasmál, pobavený Harryho dětským chováním, ale bylo mu to jedno. Hudba začala a k ďasu s ním, jestli ten čas stráví v nějaké temné chodbě namísto sledování hudebníků.

Jeho nadšení se trochu ztlumilo při pohledu na nacpanou hlavní síň. Ta místnost byla obrovská, ale když se všichni shromáždili na stejném místě, bylo to téměř nesnesitelně plné. Samozřejmě, jeho malá výška mu taky příliš nepomohla.

Pohledem zachytil známou blonďatou hlavu hned vedle malého pódia s hudebníky. Prakticky nepovšimnutý proklouznul masou lidí co mu blokovala cestu a postavil se vedle Luciuse a Narcissy.

Lucius otočil hlavu, aby se podíval na strkavý pohyb vedle sebe. „Ah, pane Pottere, přemýšlel jsem, jak dlouho vám to bude trvat. Budete tancovat?“

Harry si teď všimnul, že místnost nebyla úplně plná. Uprostřed ní bylo vyčištěné vcelku velké místo, ale nikdo ještě netancoval. Pro teď se všichni zdáli spokojení s tím jen jednoduše poslouchat a čekat až první odvážný pár zamíří na taneční podlahu.

Harry se nad Luciusovou otázkou zasmál. „Bože, ne! Já jsem tu jen kvůli hudbě.“

Podíval se na hudebníky a zvědavě je sledoval. Byli úžasní. Hudba byla jednou hořkosladká, jednou divoká a zábavná, jednou klidná a harmonická. Tolik různých tónů vycházejících z toho samého souboru nástrojů. Harry to jednoduše miloval. Tohle bylo o tolik jiné, než jediný hudebník. Souzvuky byly komplexní a nepochopitelné, díky čemuž vypadala hudba naživu a v pohybu.

Neznal názvy všech nástrojů a byly tam zvuky, které nikdy předtím neslyšel. Stál tam vcelku dlouho a pokoušel se připojit různé zvuky k jejich původci.

„Aww, podívejme se na našeho Harrykins,* celý s třpytem v očích a okouzlený!“ Bellatrixin škádlivý hlas prořízl hudbu jako nůž.

Nevšiml si kdy se objevila, byl příliš soustředěný na hudbu.

„Svět by mohl na ty nástroje žárlit, že obdržely tolik obdivu,“ přikývl Lucius s úsměvem.

Harry se mezi nimi začervenal. „Dejte mi přestávku, nikdy jsem-…“

Bella se mu přilepila n ruku a divoce se na něj zazubila. „Ty si se mnou jednoduše musíš zatancovat, zloději.“

Zachycený mezi protestováním nad její nespravedlivou volbou přezdívky a namítáním proti jejímu směšnému nápadu, skončil jí odtáhnutý ve směru volného místa.

Vzpíral se proti jejímu táhnutí, ale všimnul si, že někteří hosté na ně už zírají a věděl, že nemohl předvést záchvat vzteku.

„Jsi šílená?“ zasyčel na ní a zabodnul se patami do země ve snaze jí zpomalit.

„Možná,“ zacvrlikala nonšalantně.

„Já neumím tancovat!“ naléhal na ní Harry v lehké panice.

„To neznamená, že se nemůžeš bavit.“

Harry chtěl protestovat dál, ale hudebníci začali zvlášť divoký a rychlý kousek a Bellatrix se začala hýbat.

Točila se okolo něj, tahala ho s sebou a točila jím jako tornádo. Dobrou minutu, všechno, co Harry dokázal dělat, bylo snažit se zůstat na nohou, jak se svět okolo něj točil v rozmazaném přívalu barev.

Bellatrix bez obtíží kontrolovala jeho pohyby, jako kdyby byl loutkou na jejích šňůrkách.

Poté, co nějak našel rovnováhu, si uvědomil, že prostor už nebyl prázdný. Hodně dalších hostů se k nim přidalo a pohybovalo se okolo nich s hudbou.

Všiml si, že zatímco se Bella a on také pohybovali s hudbou, jejich pohyby byly výrazně odlišné. I když to byl rychlý kousek, ostatní hosté stále dokázali ve svém tanci udržet jistý řád. Jestli byla v Bellatrixiných pohybech nějaká logika, Harry ji neviděl. Ale mohl jí cítit.

Donutil svůj mozek soustředit se jen na divokou hudbu a začal hrát spolu s Bellyinými bláznivými pohyby. Byl překvapený, jak moc se bavil, když se točili skrz masu pohybujících se těl jako listy v bouři. Pravděpodobně oba vypadali jako naprostí blázni, ale to mu bylo vcelku jedno.

Bellatrix se na něj široce zazubila a on cítil, jak jí úsměv vrací. Málokdy předtím se cítil tak uchvácený.

.

Tom Riddle byl plánovač. Rád si vážil možnosti, uvažoval nad svými volbami a rozhodl se nad dalším krokem podle toho, co získá.

To nutně neznamenalo, že neměl tu a tam rád něco neznámého. Pokud všechno úplně odhalíte, bude svět nudným místem.

Nicméně musel přiznat, že jistý někdo představoval puzzle tak plné neznámého, že byl ten příjemný pocit novosti pomalu nahrazován obrovským pocitem podrážděnosti.

Iritující, opovážlivá, drzá malá potvůrka.

Harry Potter byl v tolika způsobech jeho přesný opak. Zatímco ten kluk zjevně neměl problém s vymyšlením složitých útoků, neplánoval. Jistě, skutečně analyzoval situaci, vypočítal chování všech, co do toho byli zahrnuti, ale vypadal že si nevšiml důsledků, které bude mít jeho jednání.

Ta slepota Toma nejdřív mátla. Když zvážil jinak výjimečnou inteligenci, kterou ten kluk projevoval, vypadalo to zvláště, že by měl tak malé sebe-uvědomění.

Ale po chvíli začal letmo nahlížet na pravdu o Harryho chování. Ten kluk nebyl hrubý, on to jednoduše nevěděl. Vyrostl ve světě bez absolutně jakýchkoliv pravidel, bez trestů a bez řádu. Všichni ostatní kolem něj vyrostli s pravidly a určitým souborem chování. Když se všechno rozpadlo, byl pro ně ten chaos živoucím peklem.

To proto koncept skupin a lordů sedl do toho nového světa tak snadno. Lidé potřebovali pravidla, potřebovali někoho, kdo by je vedl, potřebovali cítit hranice. Zoufale si přáli následovat, nebo vládnout. Protože ani lordi se nemohli jednoduše chovat tak jak chtěli. Tam také byla pravidla, protokoly, které musely být respektovány. To byla ta skutečná definice civilizace.

I Tom sám měl ta pravidla rád. Byly to směrnice pro jeho hru. Dovolovaly mu manipulovat a předvídat chování ostatních.

Ale nebyl způsob, jak předvídat Harryho Pottera, a to z jednoduchého důvodu: on ty hranice necítil. On o nich neměl absolutní tušení.

Bylo to jako kdyby všichni ostatní žili uvnitř nakresleného kruhu a Harry byl ten jediný, kdo ty čáry neviděl. Pokud tu kdy byl člověk, který dokázal myslet skutečně mimo krabici, byl to Harry. On tu krabici neviděl.

Ale na jeho chování bylo něco zvláštně váhavého. Jako kdyby věděl, že tam ty čáry jsou a bál se je překročit, ale jelikož je neviděl, tak nevěděl, kam bylo bezpečné šlápnout.

Tom byl jednou posedlý tím ho zabít, ale teď nechtěl nic víc, než toho kluka odvázat. Harry měl potenciál překonat i jeho a Tom to věděl. Viděl toho zlomek když ho ten kluk doslovně mučil v hostinci. V tu chvíli trochu vylezl ze své ulity, odhodlaný a rozzlobený. Toma to chytilo kompletně nestřeženého a až do tohoto dne ho to ohromovalo.

A tady byl jeho malý génius, pohybující se s hudbou bez jakéhokoli konceptu tance. Pod sledujícíma očima upjatých hostů to byl ekvivalent vykřikování ‚je mi to u prdele‘.

Voldemort se v tom vyžíval.

Říct, že jeho záměry byly nevhodné, bylo podcenění. A ten spratek neměl ani slušnost si to uvědomit.

Nejdřív si myslel, že byl ten kluk jen trochu lekavý, reflexivně uhýbavý díky své tvrdé výchově.

Ale ne, ten kluk o tom neměl ani páru. A Tom byl vcelku odhodlaný ten fakt změnit. Role červenající se panny jeho malému géniovi neslušela. Tom měl svou zábavu s Harryho nevinnými reakcemi. Teď si chtěl hrát.

Tom věděl, že s Harryho přirozenými tendencemi vzpírat se všemu a všem, ho to zabaví na mnoho nadcházejících dní.

*dalo by se to přeložit asi jako Harrýček