Ve stínu hvězd

19 Kapitola

Když ho Bellatrix konečně pustila, byl Harry bez dechu a měl z toho všeho točení závrať.

Ostatní hosté také začali tančit a taneční plocha teď byla přeplněná.

Harry uviděl Riddlea, jak stojí sám u vchodu do hlavní haly a sleduje ho stejně upřeně jako vždycky. Bylo to jako kdyby jeho pohled Harryho přitahoval blíž a v tu samou chvíli odpuzoval. Harry se jen nedokázal rozhodnout, jaký pohyb byl silnější.

Nějak se mu povedlo dostat se zpátky ke stolům s jídlem a začal hledat k pití něco, co nesmrdělo alkoholem.

„Chceš jablko?“ zeptal se ho jemný hlas z druhé strany stolu.

Harry vzhlédnul a uviděl usmívající se lady Lunu, která v každé ruce držela jablko.

„Ne, díky, dneska večer jsou zlomyslná,“ odpověděl vážně.

Luna se vzrušeně zasmála. „Ty sis to pamatoval!“

„Ale samozřejmě, milady,“ usmál se Harry.

Luna laskavě přikývla. „Je dobré si věci pamatovat. Pamatuješ si den, kdy si se narodil?“

Harry se zmateně zamračil. „Ne…?“

„To je škoda. V tom případě sis něco nechal ujít. Jak má někdo žít, když si nepamatuje, jak život začal?“ Luna se smutně podívala na jablka v dlaních.

„Err… Pamatuje si kdokoliv den, kdy se narodil?“

„Samozřejmě že ne, hlupáčku. To je nemožné!“ zasmála se Luna.

Harry si nemohl pomoct, ale cítil, že si s ním hraje. Pak ale, Luna vypadala stejně upřímně, jako když s ní mluvil naposled. Rozhodl se to nechat být.

„Co je špatně s těmi jablky?“

„Označují lidi,“ odpověděla vážně. „Náhodně. Chytré, když se nad tím zamyslíš. Příšerné, když o tom budeš přemýšlet příliš dlouho.“

„Um…označují lidi?“

„Oh, jen ty červené. Alespoň myslím. Je jich tu sedm, víš…Naposled jich tu bylo sedm.“ Poslední věta byla řečena tiše a Harry si nebyl úplně jistý, jestli jí slyšel správně.

Podíval se na obrovskou mísu jablek na stole. Byla to pravda, vypadalo, že tam nejsou skoro žádná červená jablka, jen zelená a do žluta. Zvědavě se podíval na ostatní stoly s jídlem a viděl, že tam nebyla jablka vůbec žádná.

„Proč sedm?“ zeptal se Luny ostražitě. Pravděpodobně by jí neměl brát příliš vážně, ale něco o tom bylo nějak hrozně mimo.

Luna k němu vzhlédla. V jejích širokých očích bylo něco nepopiratelně chytrého. „Až na to najdeš odpověď, okamžitě mi to prosím řekni.“

„Err…jistě.“

„Je pro tebe v pořádku ho ignorovat?“

„Huh?“ Harry se otočil, aby se podíval, na co se dívala. Riddle pořád stál u vchodu do haly a pořád ho sledoval.

„Tak to je prostě děsivý,“ zamumlal si pro sebe.

„Myslím, že s tebou chce mluvit.“

„Pravděpodobně,“ potvrdil Harry a otočil se obličejem zpátky k ní.

„Ah,“ usmála se Luna, která se mu pořád dívala přes rameno.

„Co?“ zeptal se Harry, který se odmítl znovu otočit.

„Jde sem,“ zahihňala se Luna potěšeně a rychle podala ta dvě jablka co držela Harrymu.

Než mohl Harry nějak reagovat, mrkla na něj a zmizela v davu.

„Bavíš se?“ ozval se Riddleův hlas přímo za ním.

Harry si nebyl jistý, jestli byla ta otázka mířena na jeho rozhovor s Lunou, nebo jeho dřívější tancování. Rozhodl se, že bude nejlepší jeho divné tancování s Bellou už nikdy znovu nezmiňovat, a tak se rozhodl pro první možnost.

„Je milá.“

Riddle věnoval dvojici jablek v jeho rukou sarkastický pohled.

„Err, neptej se,“ řekl Harry a položil jablka zpátky na stůl.

„Takže, máš konečně nějaký volný čas pro svého lorda?“ vysmíval se Riddle.

Harry ho neměl. Potřeboval najít Aberfortha nebo Moodyho, zjistit co se stalo a jak se nenechat zabít. Ale samozřejmě, Riddleova otázka vůbec nebyla otázkou.

„Jsem celý tvůj,“ povzdechl si sarkasticky.

Riddlemu cuklo obočí. „Doufám že ten den, kdy si uvědomíš, jak moc je to pravda, přijde brzy.“

Harry si znovu povzdechl. „Mohli bychom pro dnešek přestat s touhle tvojí naznačovací hrou? Upřímně, akorát mě to zasraně mate.“

„Ale, takový hrubý jazyk, Harry,“ ušklíbl se Riddle.

Harry se na něj zle podíval. Očekával, že jeho prohlášení Riddlea naštve, nebo alespoň podráždí. Namísto toho to vypadalo, že ho akorát ještě více pobavilo.

Riddle se uhlazeně naklonil dopředu a přivedl tak jejich obličeje na stejnou úroveň. „Žádné další náznaky, říkáš?“ téměř zašeptal.

Harry se zamračil nad jeho náhlou změnou chování. „Um…ne…?“

Zírali na sebe nepohodlnou minutu, než Riddle znenadání popadl Harryho za zápěstí a najednou se otočil.

„Ouč! Co to děláš, Riddle?“ zasyčel Harry jak se snažil násilím odtáhnout.

Nedostal odpověď, ani jízlivou, což Harry shledal lehce zneklidňujícím.

Riddle ho protáhl davem v hlavní síni, a pak nahoru po schodech, které vedly na balkón, kde Harry mluvil s Aberforthem a Moodym. Když tam byl na začátku noci, osvětlovala balkón pochodeň. Ta teď byla dohořelá a jediným zdrojem světla byly dveře do haly na druhém podlaží. Jinak byla na prostorném balkóně tma jako v pytli.

Harry se pokusil vytrhnout zápěstí z Riddleova sevření, ale lord byl o moc silnější než on.

„Co je?!“ zasyčel znovu. Už cítil, jak se mu ruka umrtvuje díky chybějícímu průtoku krve.

Riddle před ním jen stál a jeho obličej šel potmě špatně rozeznat. Ale Harry mohl přísahat, že uviděl, jak se mu jeho červené oči zatřpytily.

„Dovol mi jedeno poslední naznačení,“ odpověděl Riddle konečně, zatímco Harryho strčil ke zdi.

„C-…“

Riddleho rty se přitiskly na ty jeho dřív, než měl Harry nějakou šanci pochopit, co se děje.

Věděl co dělali…technicky. Taky věděl, že by měl cítit něco jiného, než čistou paniku. Ale vážně, všechno na co Harry dokázal myslet bylo, že mu Riddle efektivně brání dýchat.

Takže udělat to, co by udělala každý rozumný člověk. Ohnul nohu a kopnul. Tvrdě.

„O co do hajzlu jde, Riddle?! Co si myslíš, že děláš?“ zaječel zmatený a bez dechu.

Riddle stál dva kroky od něj předkloněný s rukou přitisknutou k boku tam, kam ho Harry kopnul.

„Testuju teorii,“ zavrčel.

„Testuješ teorii?“ opakoval Harry hloupě, „co, jako nějaký nový trest?“

„Trest?“ tsknul Riddle a narovnal se.

„Woah, zůstaň, kde jsi!“ protestoval Harry pokorně, když Riddle znovu udělal krok dopředu.

„Proč?“ zeptal se Riddle a přiblížil se úplně.

„P-Proč? Co to-…“ Harry se zajíknul, když Riddle přistoupil ještě blíž, jedna noha mezi těmi jeho a jejich těla se lehce dotýkala.

Srdce mu zrychlilo do nezdravého tempa a ztuhlým tělem se mu znovu rozprostřela panika. A nejhorší ze všeho- jeho mysl byla naprosto prázdná.

„Uvolni se,“ zasmál se Riddle a položil ruku téměř jemně na Harryho vlasy. Pak se jejich rty zase dotýkaly a tělem se mu prohnal dravý příval nezvyklých pocitů. „Dýchej, hlupáku.“

Harry chamtivě nasál vzduch. Cítil se slabě a horečnatě, a věděl, že je to Riddleova chyba, ale pro celý svůj život ho nedokázal odstrčit pryč. Hlava se mu točila a byl si jistý, že každou minutou zkolabuje.

„Už to chápeš? Nebo bych ti měl dát další náznak?“ zeptal se Riddle zdvořile, ale jeho samolibý úšklebek ho prozradil.

„Chápu že jsi ďábel,“ odpověděl Harry, ale nevyznělo to ani napůl tak kousavě, jak by se mu líbilo. Byl překvapený, že se mu vůbec podařilo promluvit.

Riddlovi se jen rozšířil úšklebek. „Pravda, ale to nesouvisí se současnými okolnostmi.“

Riddle se ještě o trochu naklonil, takže jeho noha teď tlačila proti Harrymu vytrvaleji. A k Harryho absolutní hrůze, si uvědomil, že byl napůl tvrdý.

Oh.

Oh, tohle bylo špatné.

„Ale, ale. Ty se chvěješ, Harry,“ zašeptal mu Riddle do ucha.

Chladný noční vánek byl na jeho zčervenalých tvářích neobvykle studený. V Harryho prázdném mozku se začala formovat myšlenka; musel se od Riddleho dostat dřív než… než co?

„No, věřím že i ty jsi to teď už musel pochopit. Abych byl upřímný, už mi došly náznaky, přesně jak jsi chtěl. Jediná věc, která ještě zbývá, zahrnuje postel a jistý nedostatek oblečení.“

Harry se nutil dělat hluboké nádechy místo mělkého oddechování. Pokusil se v mysli zformovat koherentní větu, ale musel se spokojit s jednotlivými slovy.

„Pusť…mě…“ vymáčkl skrz zaťaté zuby.

Riddle zvedl ruce Harrymu výsměšně před obličej. „Proč, já tě nijak nedržím, Harry.“

Harry se na něj zle podíval. „Noha.“

„Jsi si jistý?“ Riddle trochu hravě zavrtěl nohou. Tření způsobilo, že se Harrymu znovu zadrhl dech. „Tolik zadržované energie nemůže být zdravé.“

Harry ho dál probodával pohledem, jelikož nevěřil svému hlasu natolik, aby promluvil. Riddle nadzvedl obočí, než se mu zjevně rozhodl vyhovět.

„Dobře.“ Udělal uvážlivý krok dozadu. „Teď co?“

„Teď…uteču,“ prohlásil Harry ploše, otočil a prchnul z balkónu. Nemusel se ohlídnout, aby věděl, že se ten samolibý bastard zase ušklíbal.

Tohle bylo špatné.

Ne, tohle bylo nejhorší.

Tohle bylo…Nebyl si jistý, co to bylo. Nečekané? Ne, to ve skutečnosti nebylo…nebo ano?

Harry na konci schodů zpomalil a frustrovaně zasténal. Jeho mozek na něj útočil se vzpomínkami na jeho rozhovory s Riddlem, jeho vědoucí úšklebek, jeho zvláštní poznámky. Rozhodně ne, to prostě nemohla být pravda, tohle bylo-

„Tohle je peklo,“ vykřikl a zoufale se chytil za vlasy.

„Ah, ta utrpení mladých.“

Harry polekaně mrknul a uviděl Snapea, opírajícího se v rohu prázdné vstupní síně. Vypadalo to, že všichni ostatní hosté si užívali hudbu v hlavní síni.

Snape nenuceně vystoupil ze stínů, jako kdyby jeho chování bylo naprosto normální. „Nepovažoval jsem vás za dramatický typ, pane Pottere.“

„Dramatický?! Ne, já jen um-um…řešil něco s naším drahým lordem, to je všechno,“ reagoval Harry rozzlobeně, zatímco se snažil dát se dohromady.

„Aah,“ udělal Snape vědoucně, což z nějakého důvodu Harryho nesmírně iritovalo. „Trvalo ti to dost dlouho.“

„Pardon?“ zíral na Snapea nevěřícně.

„No tak, Pottere, všichni, co byli v tom samém pokoji co vy dva, to mohli říct.“

„Poznat co?!“ zasyčel a udělal několik dalších kroků Snapeovým směrem.

„Ta přitažlivost mezi vámi dvěma je doslova hmatatelná. Vlastně, myslím, že můžeš být ten jediný člověk, co si toho ještě nevšiml.“

„Oh, to si ze mě musíš dělat srandu,“ zasténal Harry. Tenhle večer byl rozhodně prokletý. Už tu nedokázal zůstat o nic déle.

„Kam jdeš?“ zeptal se ho Snape, když se vydal směrem k obrovským vstupním dveřím.

„Zpátky do vlaku.“ Měl něco na přemýšlení.

„A mě necháš vysvětlit lordu Voldemortovi, že jsi utekl? To si nemyslím.“

Harry přezíravě mávnul přes rameno. „On mě nechal utéct.“

Snapeovy oči se necharakteristicky rozšířily. „On tě nechal jít? Jak…zajímavé.“

Harry už neposlouchal. Vyklouzl ze sídla do chladné noci a vyrazil. Jeho mysl se točila a cítil přicházející migrénu. Ruce se mu začaly lehce třást a nebylo to kvůli zimě. Věděl, co ty znamení znamenaly.

Jen doufal, že to zvládne zpátky k vlaku dřív, než zkolabuje.

.

Když se Harry vzbudil na svém gauči a neměl žádné vzpomínky, jak se tam dostal, a slunce zapadalo, namísto vycházelo, nebyl překvapený.

Oči měl otevřené a hlavu čistou. A umíral hlady.

„Oh, do prdele!“ Zaklel prudce jak si sednou a uviděl stav, ve kterém byl Riddleho osobní vagón. Papíry plné poznámek ležely poházené po podlaze a i na něm. Některé knížky byly vyndané z polic, jejich stránky vytrhané a přepsané poznámkami.

Harry si schoval obličej v dlaních. Riddle ho zabije.

Riddle.

Kurva.

Někdo zatloukl na dveře, které vedly do skladovacího vagónu.

Harry se naposled rozhlédl po nepořádku kolem sebe, povzdechl si a přešel ke dveřím. Byly zamknuté zevnitř. Na obličej se mu vkradl malý úsměv. Vážně právě zamkl Riddlea vně jeho vlastního pokoje?

Otevřel dveře a setkal se s překvapeným Dracem. „Čau.“

„Čau?!“ zaječel Draco. „Spal jsi skoro dva dny! A přišel jsi o minulý večer. Bellatrix byla rozrušená, protože trvala na to, že jsi její taneční partner. A lord Voldemort zuřil, protože se zpoza dveří ozývaly zvláštní zvuky, ale bylo zamčeno. Přikázal nám, abychom vyrazili dveře, ale Severusovi se mu to povedlo rozmluvit.“

Harry na něj zíral s otevřenou pusou. „Jak to dokázal?“

Draco pokrčil rameny. „Nevím. Něco o náměsíčnosti a poškození mozku. Nikdo, krom lorda Voldemorta, to vážně nechápal.“

Náměsíčnost? Dost blízko.

Jeho žaludek zuřivě zakručel. „Draco, máme tu nějaké jídlo?“

Draco ukázal za sebe. Na jedné z poliček byl nakupený na hromadě nějaký chleba, voda a ovoce. „Severus mi řekl, abych ti to donesl hned jak se vzbudíš.“

Harry se do toho okamžitě pustil, zatímco ho Draco sledoval s širokýma očima, s největší pravděpodobností fascinovaný jeho otřesnými stolovacími způsoby.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Harry mezi dvěma sousty.

„Už odešli na bál. Máš jít za nimi jak nejdříve to půjde, řekl lord Voldemort.“

„To se vsadím, že řekl,“ zabručel Harry temně. Ten bastard mu znovu zavinil výpadek. A tentokrát se to ani netýkalo žádného vynálezu, nebo plánů. Jen…toho.

Jedna jeho část už toho samolibého bastarda nechtěla nikdy vidět. Jiná část najednou věděla jak moc ho opravdu chtěl vidět. Sakra.

Harry násilím odsunul myšlenky na Riddlea pryč. Pořád potřeboval najít Aberfortha nebo Moodyho, což znamenalo, že stejně musí jít. Harry si nebyl jistý, kolik večerů bálu ještě zbývalo a nemohl riskovat, že promarní příležitost. Už vynechal jeden večer.

Jakmile dojedl, opustil jejich tábořiště a zamířil zpátky k sídlu. Když dorazil, slunce už zapadalo a bál byl v plném proudu.

Naštěstí to také znamenalo, že vstupní hala byla skoro prázdná, třebaže ne tak prázdná, jako když před dvěma dny odcházel. Konec konců, tohle byl třetí večer. Hosti už s největší pravděpodobností část zájmu o hudbu a tanec ztratili.

Přemýšlel, jestli by měl začít hledat v menším pokoji, kde Aberfortha potkal poprvé, nebo jít nahoru na balkón, kde naposled mluvili.

Nicméně balkón mu přinesl na mysl i jiné vzpomínky. Vzpomínky, které ho zlomyslně donutily zčervenat. Proč to ze všech lidí, ke kterým mohl být přitahován, musel být Riddle?

Jeho nejposlednější výpadek zjevně odhalil pouze odpověď na všechny znaky a emoce, které mu tělo dávalo, kdykoliv byl tomu muži poblíž. To bylo pravděpodobně dobře, protože nebyla možnost, že by byl schopný odpovědět proč byl k Riddlemu přitahován a s největší pravděpodobností také ne, proč by Riddle měl být přitahován k němu. Kdyby se soustředil na tyhle otázky…no, už by byl touhle dobou mrtvý.

Sexuální přitažlivost. Prostě skvělé. A ten bastard ho týdny škádlil, aniž by to on věděl. Harry měl pocit, jako kdyby poprvé pořádně viděl. Není divu, že se Riddle nedokázal přestat samolibě usmívat. Teď jen musel přijít na to, jak se přestat červenat pokaždé, když na to zašklebení pomyslel.

Harry si najednou uvědomil, že byla hlavní síň podivně tichá. Hudba musela někdy během jeho přemýšlení přestat. Ale hudba často přestala, když hudebníci změnili melodii, bylo ale zvláštní, že se neozývalo ani žádné povídání.

Po chvíli se z hlavní síně ozvaly jemné zvuky, zjevně z jednoho jediného nástroje. Zvědavý, přešel Harry vstupní halu a nakoukl do hlavní síně.

Nikdo netancoval, všichni tiše stáli a poslouchali jediného muže, který seděl na hudebním pódiu a jehož prsty se plynule pohybovaly přes klávesy a vyluzovaly tak z klavíru ty nejsladší zvuky.

Muž, který se příhodně jmenoval Tom Riddle.

Harry praštil hlavou do rámu dveří, což mu vysloužilo nějaké pobavené pohledy od hostů, stojících poblíž.

Vážně, bylo něco, co ten chlap nedokázal?
Riddleho hra zrychlila, jeho prsty nad klávesami byly rozmazané, jeho obličej soustředěný a přesto stále uvolněný.

Harry ho ohromeně sledoval, stejně jako všichni ostatní v síni. Jeho hře chyběl plný zvuk, který vytvářelo několik nástrojů pohromadě, ale vytvářel takovou jasnou, lákavou spleť, která nutila posluchače zadržet dech.

V jednu chvíli Riddle vzhlédnul a setkal se s jeho očima. Jeho pohled Harryho tělem vyslal otřes, který ho sice už déle nepřekvapoval, ale pořád byl cizí.

 Na Riddleho rtech se vytvořil líný úšklebek, jako kdyby přesně věděl, jaký měl na Harryho vliv. Jeho červené oči se mu vysmívaly a vyzývaly ho, aby dělal věci, které ho nikdy předtím ani nenapadly.

Zatímco mu srdce v hrudi divoce bilo a tělo mu zaplavoval adrenalin, odešel Harry z hlavní síně.

Četl už o tom něžném pocitu zvaném láska, ale tohle bylo zjevně něco úplně jiného. Harry nic nechtěl víc, než vrátit se do Londýna a promluvit si se svými přáteli. Ti by věděli, co dělat. Třebaže by to byl zatraceně trapný rozhovor.

‚Všichni, co byli v tom samém pokoji co vy dva, to mohli říct.‘ Počkat, jak brzy tenhle chaos začal? ‚Podle mě vypadáš velmi… živě, mladý muži.‘ Ten syn-

Harry se probral ze svých myšlenek, když si najednou uvědomil, že byl v pokoji, který nepoznal.

Byl tlumeně osvětlený, ale Harry stále viděl dost na to, aby poznal, na co je. Byla to knihovna. Harry nikdy neviděl skutečnou knihovnu, jelikož knihy byly během chaosu spolehlivým zdrojem paliva. Hodně knížek samozřejmě přežilo, ale byly rozptýlené a Harry nikdy neviděl v jednom pokoji víc knih, než pár plných polic.

Tenhle pokoj jich byl plný. Místo mezi jednotlivými policemi stačilo akorát pro jednoho člověka, tudíž ten pokoj vypadal vcelku přeplněný, ale úhledně organizovaný. Jediné světlo přicházelo z obrovského krbu, který Harrymu připadal poměrně nebezpečný.

Harry přejel prstem přes knížky na nejbližší polici a jen si užíval ten pouhý pocit doteku. Mohl přísahat, že knihy voněly věděním, které v nich bylo ukryté.

Něco poblíž krbu zarachotilo a Harry se lekl.

Malý mužíček ve skutečně zvláštním a barevném oblečení, které zahrnovalo i divný klobouk, se prohrabával v kupce palivového dříví, které bylo vedle krbu.

Jako kdyby cítil Harryho pohled, se ten muž svižně otočil a podezřívavě se na něj podíval.

„Err…Promiňte, myslím, že jsem se ztratil,“ vysvětlil Harry.

„Humph. Neměl bys tu být. Běž tancovat s ostatními,“zamručel ten mužíček.

Harry tam stál vyvedený z míry nepřátelským chování a sledoval s rostoucím nepohodlím, jak vzal muž hořící poleno z krbu a přešel k nejbližší polici s knihami.

Když bylo jasné, že se s tím ten muž opravdu chystal dotknout police, Harry k němu rychle přiskočil a vytrhnul mu poleno z ruky.

„Vrať to, spratku!“

„Zbláznil jsi se? Zapálíš celou budovu!“ A spolu s tím všechny ty drahocenné knížky.

Muž se zlomyslně zazubil. „To je plán, ty hňupe. Shořet! Všechno musí shořet!“ Šíleně se zachechtal.

Harry se zmateně zamračil. Tenhle člověk byl šílenější, než Bellatrix.

„Zabiješ stovky lidí,“ snažil se ho přesvědčit.

Muž jen pokrčil rameny. „Většina uteče až uvidí kouř. Jen někteří uhoří. Ale víc než sedm.“ Najednou Harryho popadl za ramena a zíral na něj širokýma spalujícíma očima. „Musí to být víc než sedm! Sedm už nestačí!“

„O čem to pro všechno na světě mluvíš?“

„Lordi musí zemřít! Shořet! Já je chci taky zabít!“ křičel mužík Harrymu do obličeje.

„Uh-huh,“ byla jeho inteligentní odpověď. Zvedl poleno o trochu výš, aby ho ten mužík nemohl najednou chytit.

„Protivo!“

„Kde-“

„-jsi?“

Harry se lehce otočil směrem k novým hlasům a jen neochotně pustil mužíka ze zorného pole.

U vchodu do knihovny stáli dva mladí muži. Byli jen o pár let starší než Harry, ale pořád nezpochybnitelně ztracená generace. Harry by nad tím faktem pravděpodobně uvažoval o něco déle, když se vezme v potaz, že krom sebe potkal jen jednu další ztracenou generaci, ale na těch mužích bylo ještě něco nepochopitelnějšího.

Byli identičtí. Od červených vlasů až k jejich černým šatům, nebylo jak je od sebe rozeznat. Harry o dvojčatech slyšel, ale nikdy žádná nepotkal. Shledal tu zkušenost lehce znepokojivou.

„Omlouváme se za to-“

„-náš bratr nemá úplně-“

„-v pořádku hlavu, víte.“

Harry se nad tím musel zasmát. Nebylo sakra možné, že by ten človíček byl jejich bratr.

Když Harry neopověděl, přenesli dvojčata pozornost na muže, kterého nazvali Protivou.

„Říkali jsme ti-“

„-abys zůstal doma.“

Protiva zuřivě zavrtěl hlavou. „Ne! Zase to děláte špatně!“

„Děláme to naším způsobem-“

„-nebo vůbec.“

Dvojčata z Harryho jemně sundali Protivovy ruce. Usmáli se na něj. „Doufáme, že vás nijak nezranil..?“

Harrymu se ulevilo, že na něj mluvil jen jeden. Jejich úplně identické obličeje byly dostatečně znepokojující.

„Pokusil se tohle místo zapálit,“ odpověděl jim a v hlase měl jasné podezření.

Ty věci, co Protiva řekl, Harrymu vrtaly hlavou. Sedm není dost? Dělat to jejich způsobem? Harry přemýšlel, proč je to vždycky on, kdo je přímo uprostřed každého nepořádku.

„Ah. No, pokud to je jen to…“ zasmál se jeden z nich nenuceně.

„Samozřejmě nenecháme, aby se to stalo,“ zazubilo se druhé dvojče nesměle.

„Okamžitě ho odvedeme domů,“ přidal jeho bratr.

Něco Harryho pobízelo, aby je nenechal jít. Že bylo důležité, aby zůstali. Ale co mohl říct? Konec konců, vzít toho muže domů znělo jako nejbezpečnější plán a pokud je Harry nechtěl do obličeje nazvat lháři, nebylo nic, co by mohl udělat.

Akorát odešel z knihovny a rozhlížel se kolem po chodbě, aby zjistil, kde je, když zpoza rohu vyšli Aberforth a Moody.

„Harry! Díky bohu.“ Aberforth vypadal, že se mu ulevilo, když ho uviděl. „Všude jsme tě hledali. Kde jsi včera byl? Mysleli jsme, že jsi možná zmizel.“

„Omlouvám se, včera jsem to nezvládl.“

„Měl jsi nám to říct,“ zabručel Moody, „Od první noci mizí lidé.“

Harry se na ně tázavě podíval. „Co myslíte tím ‚mizí‘?“

„To taky nevíš, eh?“ odfrkl si Moody.

Harry naštvaně zafuněl. Vskutku bylo hodně věcí, co vypadalo, že neví.

„Tyhle bály se drží každých pár měsíců. Pozvaní jsou jen lordi, co jsou nějak důležití. Neptej se mě, kdo o tom rozhoduje, ale alespoň poslední tři bály to tak bylo,“ začal Aberforth.

„A po prvním večeru vždycky začnou mizet lidi,“ pokračoval Moody. „Posledně se znovu objevili. Mrtví.“

„Byli zabiti?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Jak to, že mi o tom nikdo neřekl?“

Moody pokrčil rameny. „Tvoje skupina byla pozvané poprvé. A ostatní lordi o tom neradi mluví. Mrtví byli všichni lordi, víš. Nikdo se o to předtím vážně nestaral, ale od té doby, co posledně našli těla, jsou všichni na pozoru.“

Harryho obavy narostly. „Kolik jich bylo? Kolik mrtvých lordů?“

Vyměnili si podhled. Pohled, který byl na Harryho vkus příliš vědoucný.

Instinktivně udělal krok zpět. „Zabili jste je?“

„Bože, ne!“ vykřikl Aberforth šokovaně. „Právě jsem ti řekl, že jsem si dělal starosti, že jsi zmizel.“

„Ale víte, kdo to je,“ trval na svém Harry. „‚Je tu pár dobrých mužů, kteří se potulují kolem a dělají správnou věc.‘ To jste mi řekl.“

Vyměnili si další pohled.

„My je hledáme,“ řekl Moody konečně, „Nejsme si jistí, ale možná je známe.“

‚Lordi musí zemřít! Sedm už nestačí!‘ ‚Uděláme to naším způsobem.‘ ‚Označují lidi. Je jich tu sedm, víš…Naposled jich tu bylo sedm.‘

Harrymu bylo zle. „Bylo to sedm těl, že ano?“

Luna to věděla. Už nějakou dobu byla důležitá lady, musela být na předchozích bálech přítomná. Dokonce měla teorii o tom, jak to dělali. Byla ta červená jablka otrávené? Ale jaký druh jedu by je zabil, aniž by jim předtím bylo zle? Sedm lidí, kterým je zle by přitáhlo pozornost.

Moodyho a Aberforthovo pohledy byly podezřívavé. „Jak bys to mohl vědět?“

„Protože jsem právě potkal lidi, které hledáte.“

„Jak vypadali?“ zeptal se Moody dychtivě, „Chlapče, tohle je důležité, viděl jsi jejich obličej?“

Harry udělal další ostražitý krok vzad. „Vy jste oba bez skupiny. Zjevně nemáte rádi lordy. Mluvili jste o nějakém druhu odporu-…“

„Ne! Harry, celé to máš špatně. My s tím zabíjením nemáme nic společného. Nikdy jsme je nepotkali. Jen jsme poskládali nějaké pověsti a…Harry prosím, můžeš je popsat?“ naléhal Aberforth.

Harry pomalu zavrtěl hlavou. „Neudělám nic, dokud mi neřeknete co víte o mojí minulosti. Rozhodnu se jestli vám mám věřit až poté, co mi nějaké věci vysvětlíte. Můžete začít s tou rodinou, které jste mě dali.“

„Ty to nechápeš, Harry,“ povzdechnul si Aberforth smutně, „My si myslíme, že oni jsou ta rodina, které jsme tě dali.“