Ve stínu hvězd

2 Kapitola

Remus měl pravdu, rozhodl se Harry. Měl tvrdou hlavu.

Když se Harry probral, hlava mu tepala jak se dalo čekat a bylo jasné, že by neměl nabýt vědomí- zatím.

Hozený přes rameno jednoho z únosců jako nějaký pytel, byli stále ještě v procesu jeho přesunu. Mohl slyšet jejich kroky na silnici a bylo trochu chladno. Musí být venku a jdou městem bůh ví kam.

Harry se nehýbal, bylo lepší když nevěděli že už byl vzhůru.

Důkladně analyzoval svojí situaci. Zranění? Jen bolest hlavy, nic vážného. Útočníci? Minimálně 4 muži, 5 pokud se počítá ten zraněný. Zbraně? Žádné. ‚Sakra‘ pomyslel si Harry naštvaně. Co dobrého je na tom prodat všechny své vynálezy, ale nemít žádný k dispozici, když se nasytně příležitost? Cíl? Neznámý.

Zatraceně skvělé, Remus by určitě dostal záchvat. Už mohl svého přítele slyšet: „Kdybys byl ve skupině fénix, nikdo by se neodvážil…“ a tak dále. Sirius by stál vedle něj, přikyvujíc po každém jednotlivém slově.

Ve skutečnosti byl Sirius ten energičtější a povídavější, často přerušuje lidi a nechávaje se rychle unést v žáru diskuze. Ale jakmile Remus otevřel ústa, Sirius sklapnul a potichu souhlasil. Harry byl jen zanechán aby žasnul nad jejich vztahem.

„Neměli jsme ho tam nechat!“ prohlásil hlas po Harryho pravé straně.

Nechat? Oni nechali svého přítele v jeho dílně aby vykrvácel k smrti? Jaký to nepořádek.

„Stejně by umřel, přestaň kňučet,“ přikázal ten muž, co nesl Harryho.

„Ale…“!

„Řekl jsem přestaň! Chceš zatěžovat lorda mrzákem?“ Jeho hlas byl chladný a nemilosrdný.

„Ne, ale…“

„Dobře. Tak já nezmíním tvé pochybné chování dnes večer.“

„Já jsem ne…“

„…Následoval své rozkazy? Jistě.“

„To jsem udělal! Bylo nám přikázáno…“

„…Ho pozvat. Ne na něj zaútočit a zaneřádit jeho obchod. Co by se stalo, kdyby celé to zatracené místo explodovalo, eh? On řekl, že se povídá, že je jeho obchod… výbušný.“

„Řekl že ho máme přivézt za použití všech potřebných prostředků! Nechtěli jsme…“

„Jsme tady,“ přerušil ho Harryho nositel úsečně.

Mužovo rameno se pohnulo, jak se natáhl kupředu. Harry uslyšel zvuk otvírajících se dveří. Pokoj naplnil vzrušený hovor, smích a rachocení talířů a sklenic.

„Tady jsou moji rozkošní ptáčci! Donesli jste mi můj dárek?“ zaječela žena. Její hlasitý smích zněl víc než jen trochu šíleně.

„Není tvůj aby sis s ním hrála, Bellatrix.“

„Oh, jistě trošku? Ta malá krysa musela vědět, že bude potrestána! Proč by jinak úmyslně ignorovala pozvání? Ty jsi chtěl, abych si s tebou trochu pohrála, hmm?“

Ta poslední věta byla zašeptána do Harryho ucha. Kolem jeho hlavy byl stále omotaný pytel, ale mohl jí slyšet zřetelně. Musí být v hospodě, rozhodl se Harry. Ale o čem to mluvili? To nebyla jeho zatracená chyba, že ho nepozvali.

Pytel byl strhnutý z jeho hlavy a ten muž ho strčil na podlahu.

Harry tou silou klopýtnul, ale rychle našel rovnováhu a pokusil se rozhlídnout se kolem, ale ta žena popadla jeho vlasy a přitáhla mu obličej nepohodlně blízko ke svému.

Měla divoké kudrnaté černé vlasy a tmavé oči s hustým obočím a plnými rty. Harry se rozhodl, že by byla atraktivní, kdyby nevypadala tak naprosto šíleně.

Těžce dýchala zatímco se šklebila na Harryho. Ten divoký pohled v jejích očích byl efektivnější než Harryho jasně červená cedule ‚Nebezpečí!‘ před obchodem.

„No, miláčku drahý, řekni nám, proč jsi nás neshledal hodnými tvého času? Prosím, do toho, umíráme touhou to vědět.“

V tomto bodě rozhovory v místnosti kompletně utichly. Všichni sledovali podívanou.

„Nedostal jsem pozvání na toto… sociální shromáždění. K mé velké lítosti tě ujišťuji. Slyšel jsem, že se tu k lidem chovají jako ke králům,“ odpověděl Harry, z hlasu mu kapaje sarkasmus.

Žena se zachechtala svým znepokojivým smíchem a strčila ho o několik kroků dál do místnosti, takže teď stál přesně uprostřed lokálu.

Už tu předtím byl; když jeho přátelé rozhodli, že potřebuje víc „sociálních interakcí‘. Po chaosu byla většina částí města opuštěná.

Starému Tomovi se velká hospoda zalíbila obnovil jí jak nejlépe to šlo. Všechno vypadalo trochu zchátrale, ale většina stolů a nějaké pokoje nahoře byly stále použitelné.

Harry a Tom k sobě byli přátelští. Nebyli si tak blízko, jako si byl Harry s Remusem a Sinusem, ale starý Tom nebyl stejně jako Harry v žádné skupině. Jeho hospoda byla často využívána jako neutrální území pro vyjednávání, nebo jen pro příjemné večery venku, protože tu doopravdy nebylo co jiného dělat. Od té doby co Tom začal vařit svůj vlastní alkohol, byla hospoda dobře navštěvovaná.

Harryho oči se mihly k pultu a našly Toma. Jeho oči byly ustarané ale jeho výraz byl prázdný; jeho politikou bylo nezaplétat se, přesně jako Harryho.

„Ty máš tu drzost mi lhát, spratku? To není moc milé můj drahý, to tě tvoji rodiče nenaučili respektu? Musíš odpovídat na poštu, víš. Ano, je velmi důležité vždycky kontrolovat schránku,“ zazpívala.

Pošta? Schránka? ‚Sakra‘, pomyslel si Harry, výrazy ze starého světa. Už je předtím slyšel ale nepamatoval si, co znamenaly. Všechno z doby před kolapsem, co nebylo spojené s vědou, pro Harryho nemělo význam.

„Nedostal jsem vaše pozvání,“ zopakoval, „namouduši.“

Podívala se na něj, její výraz nad jeho upřímným tónem trochu vystřízlivěl. Lehce zmatená se obrátila na jeho únosce a zafixovala je ostrým pohledem.

„Ten dopis jsme doručili, přísahám!“ vykřikl jeden zděšeně. Harry si pomyslel, že to je vážně zábavné, jak vyděšení jsou tihle přívrženci ze svého lorda a spolučlenů.

Harry poznal jeho hlas; byl to ten muž, která si stěžoval že byl jeho kamarád zanechán umřít.

„Zkontrolovali jsme to, když jsme pro něj přišli, měl ten dopis!“

Bellatrix se na něj triumfálně otočila zpět. „Lháři,“ zacvrlikala, „říkat mi špinavé malé lži, ty kryso.“

„Podívej, já ani nevím, co myslíš tou schránkou, k tomu navíc poštou,“ odseknul Harry naštvaně.

Její oči se zvětšily „Ty se opovažuješ…“ zavřískla, ale Harry to nechtěl ani slyšet. Věděl, že začít hádku ho nikam nedostane, ale nebyl z těch, co by nečinně seděli.

„Ano do hajzlu! Byl jsem unesený tvými okouzlujícími kamarádíčky a můj obchod je v nepořádku! Teď se ty opovažuješ nařknout mě z ignorování něčeho, co jsem nikdy nedostal…“

„Donesli jsme ti poštu!“

„Řekl jsem vám, že nemám nejmenší ponětí, co tím myslíte.“

„To je nemožné, to ví všichni!“

„No, já nejsem všichni!“

„Ale dali jsme ti to do schránky…“

„Ani nevím, že jednu mám.“

„Každý dům má schránku! Ta malá kovová věc před tvým domem, hlupáku!“

„Pro mě za mě by to mohlo být UFO.“

„Ty hloupý malý…! Jeden tam dává dopisy.“

„Proč bys na to pro všechno na světě plýtvala papírem?“

„Je to důležitá pozvánka, speciálně jsme poslali někoho do každého domu.“

„Proč byste plýtvali papírem a časem? Když jste šli kolem mého domu, proč jste mi prostě neřekli?“ zeptal se Harry skutečně udiveně.

„Jak se opovažuješ ty-…!“

„Bellatrix,“ přerušil je hluboký hlas.

Harry se otočil. Pomalu. Protož jediný důvod, proč by už tiché publikum v tu samou chvíli zadrželo dech bylo, kdyby vstoupila skutečně hrůzu nahánějící osoba.

Ostražité zelené oči potkaly intenzivně červené.

Ten muž stál na dřevěném schodišti, které vedlo do patra. Bezvadně oblečený - kdo se v dnešní době staral o svoje oblečení? - se téměř poklidně opíral o zábradlí, fixujíc Harryho pohledem.

Měl tmavé vlasy jako Harry, ale byly hedvábné a rámovaly mu hlavu bez jediného pramínku mimo místo. Pohledný - ne že by se Harry staral - a překvapivě mladý. Určitě ne ztracená generace, ale nemohlo mu být o moc víc než třicet.

Musel projít chaosem zatímco byl jen teenager; jen sám Bůh ví, co musel udělat, aby přežil, Harry rozhodně nechtěl vědět detaily.

V téhle zchátralé hospodě a špinavém, opotřebovaném městě, obklopený muži a ženami, kteří se pravděpodobně týden nemyli, vypadala jeho bílá čistá pokožka jak z jiného světa.

Aby postavil nové, nezřídka smrtelné přístroje, spoléhal Harry z 50 procent na svou inteligenci a z 50 procent na svoje instinkty. Právě teď 99,9 procent z něj křičelo ‚uteč!‘. Příliš špatné že velmi malý kousek, který byl stále schopný souvisle myslet věděl, že by se nedostal daleko. A nějak měl pocit, že tentokrát by ho dostihnul sám lord a on by se minou vyhodit do povětří nenechal.

Lord - protože bylo jasné, že jím byl, celé jeho vystupování křičelo o respekt - sešel posledních pár schodů a zastavil se na konci, ale nijak dál se nepřiblížil.

„Omlouvám se,“ řekl klidně, jeho hlas jako chladná voda. Kdyby bylo možné, aby byla místnost ještě tišší, byla by. Mnohem později si Harry uvědomil, že bylo možné, že to byla jediná omluva, která vůbec kdy opustila mužovy rty. I když to neznělo příliš omluvně.

Bellatrix vypadala naprosto otřeseně. „M-můj lorde…“

„Pošta,“ oslovil lord Harryho, naprosto ignorujíc Bellatrix, „byl systém, používaný k roznášení dopisů. Dlouhou dobu to byl jediný informační systém, který existoval, dokud se do toho nevložili televize, telefony a počítače. Nicméně nikdy nepřestala existovat, často byla používána pro formálnější příležitosti, nebo ze zvyku. Zpozoroval jsem, že i po dvou desetiletích chaosu většina lidí stále ráno kontroluje svoje poštovní schránky, zoufale se držíc trošku normálnosti. Představoval jsem si, že to spustí překvapenou vlnu štěstí, když tam jednoho rána dopis skutečně bude.“

„A když ne, tak je zbijete k smrti jako mě?“ zeptal se Harry, který se cítil trochu nasupeně, že mu někdo musel vysvětlit takovou základní věc a ještě k tomu před davem lidí.

Lord pozvedl obočí a koutky úst se mu trochu zacukaly. „Podle mě vypadáš velmi… živě, mladý muži.“

A k Harryho naprosté hrůze mužovy červené oči otevřeně přejely po jeho těle. Jelikož každý obyvatel místnosti pozoroval i ten nejmenší pohyb o co šlo, následovali jeho příklad.

Ten bastard…! Harry se cítil podivně zneuctěný a velmi rozpačitý. Začaly se mu zahřívat tváře. Dobrá věc, že byl jeho obličej napůl pokrytý prachem, on se nebude červenat.

„Můj lorde,“ vymáčkla Bellatrix, vypadala nějak… žárlivě? „On dostal dopis můj lorde, jako všichni ostatní! Nemá omluvu!“

„Jeho datum narození je jeho omluvou, Bellatrix. Jistě dokážeš odhadnout jeho věk?“ Hodil ostrým pohledem Harryho směrem a samozřejmě, každé oko v místnosti se zase znovu zaměřilo na Harryho.

Harry tiše zaklel; do teď doufal, že nikdo nebude dávat na jeho věk moc pozor. Poprvé od té doby, co lord vešel, začalo místnost naplňovat mumlání.

„Ztracená generace,“ ušklíbla se Bellatrix a její široký úsměv se vrátil.

Harry skoro poukázal na to, že její milovaný lord se jako jeden z nich také skoro počítal, ale rozhodl se nechat to být. Nechte si je myslet co chtějí, za deset let budou ti v mezeře mezi první generací a veterány ve svých nejlepších letech a uvidíme se, kdo se bude smát pak. Plus se vším tím prachem na Harryho obličeji a jeho velkým oblečením si byl jistý že vypadal trochu starší, což zvyšovalo šanci, že od nich dostane trochu respektu.

Žádné takové štěstí, lord měl jiné plány. „Jak starý přesně jsi?“

Bastard.

„21,“ odpověděl úsečně, nemělo cenu teď lhát. Stejně pochyboval, že by lord naletěl na jeho lži.

Lord se samolibě ušklíbl. „No, doufám, že odpustíš mým mužům a ženám za jejich hrubé chování. Tímto tě zvu na svůj skromný večírek. Prosím, užij si ho.“

A s jedním posledním pobaveným pohledem na Harryho se vrátil zpátky nahoru, Bellatrix a jeho únosci chvátali za ním.

Sper ho ďas, pomyslel si Harry, ten muž byl dobrý.

.

Lucius Malfoy si nesmírně užíval.

Po týdnech vyčerpávajícího cestování a spaní na nepohodlných místech, konečně uviděl to, co hledal; jiskru zájmu v očích svého lorda. Nevěděl co přesně v tom klukovi viděl, ale o to se nestaral, dosáhli svého cíle.

Pro Luciuse byl případ uzavřen. Vezměme kluka a běžme zpátky domů, kde nebude nucen neustále žít v téhle špíně. Doufejme, že toho kluka někdo předtím umyje; byl pokrytý prachem a všemi druhy olejovitých substancí. A jeho vlasy! Nezáleží, jak vzácná voda byla, jistě mohl nějakou použít, aby se tu a tam pořádně umyl?

Byl překvapený, že byl ten kluk ztracená generace. Slyšel, že to byl nějaký druh údajného génia, ale on ani nevěděl, co je to poštovní schránka! Uměl vůbec číst a psát? Nevinil by ho, kdyby to neuměl, nepřekvapilo by ho, že by měl ve svých 20 letech života lepší věci na práci. Přežití, například.

Otočil se na svého spolučlena aby se ho zeptal, jestli chce další pití, ale zastavil se s otevřenými ústy.

Severus Snape, bez ohledu na okolnosti obvykle klidný a bez výrazu, seděl naprosto zmrzlý a ztuhlý, rozšířené oči s podivnou směsicí šoku, úlevy a čistého děsu a zíral na toho kluka. Ten pohled byl tak nečekaný, že se Lucius musel dát násilím dohromady.

„Severusi? Co se děje?“

Žádná reakce. Co s tím chlapem bylo špatně? Naštvaný, že byl ignorován se natáhnul a lehce zatřásl mužovo paží.

„Hej, Severusi, co se to s tebou děje?“

Snape se na něj otočil jako kdyby byl v transu, jeho oči zjevně viděly něco, co Lucius nemohl. Jeho pohled se pomalu přizpůsobil, jako kdyby se vzbudil z mimořádně hlubokého spánku.

„Pardon? Oh, ne, to nic.“ Zase cele vyrovnaný si usrkl ze svého pití.

„Nevypadalo to jako nic,“ poznamenal Lucius opatrně.

Ale Snape ho ignoroval. Lucius ho nechal, neměl rád doprošování se informací, ne, on jen počkal, dokud se informace neukázala sama. Všechno co musel udělat bylo sledovat Severuse Snapea. Jako to dělal vždycky.

-

Harry nechtěl nic jiného, než odejít. Nicméně neměl příliš v lásce nechávat se unášet a rozhodl se, že jednou to stačilo, děkuji mnohokrát.

Ten lord ho konec konců nechal být a pokud byl šťastný s tím, že Harry přijal jeho pitomé pozvání a zůstal tu noc a pak ho nechá být na pokoji, fajn.

Přešel pokoj a sednul si k pultu. Mohl cítit pohledy ostatních v zádech, ale teď když ten zvláštní lord odešel tak se pomalu vrátili ke svým rozhovorům,

Tom mu bez požádání nalil pití.

„To je na účet podniku,“ zašeptal. „Jsi v pořádky? Máš na hlavě krev…“

Harry si sáhnul na hlavu a našel zranění. Už bylo zavřené a nevypadalo příliš špatně, ale mohl cítit zaschlou krev, která mu pokrývala temeno.

„Budu v pořádku, díky.“ Vzal si pití.

„Ty nejsi jediný, koho pozvali. Celá hromada z menších skupin je tady, i z fénixe, velmi dobré pro obchod.“ Zazubil se Tom. „Mám pocit, že se všichni chtějí přidat a to ještě ani nic neudělal, jen krátká uvítací řeč, ale žádné cíle, žádné sliby, nic. Ani jim neřekl, že se můžou přidat, jen že zvažuje tu možnost a všichni se nafoukli pýchou. Dokážeš si to představit?“

Harry si odfrkl. Ten lord byl dobrý. Vůbec ne jako Brumbál se svými okázalými řečmi a barvitými sliby světlé a šťastné budoucnosti. Jednoduše tu byl, vyzařujíc klidnou sebedůvěru, že jeden dokáže udělat cokoli.

A podle všeho viděl přímo skrz Harryho. Kolik toho věděl? Slyšel jen řeči o jeho schopnostech, nebo věděl, že Harry dokázal postavit téměř cokoliv? Doufal že ne. Jeho instinkty mu říkaly, že tenhle lord nebyl choulostivý. Pokud by se Harry ukázal jako příliš nebezpečný a odmítl se přidat, nebude mít na hlavě bouli ale rozraženou lebku.

Uvažoval jestli Remus věděl, jak nebezpečný jeho úžasný lord byl. Ani neokomentoval, že pro Harryho poslal pět mužů a vrátili se jen čtyři.

Rozhodl se zdvořile počkat několik dalších hodin a pak tiše odejít z hostince. Tím způsobem nikoho dalšího neurazí. Samozřejmě, nebyl by tím kým byl, kdyby si ho zázračně nenacházely problémy. Nebo kdyby jeho plány pro změnu fungovaly.

Bellatrix se vrátila ze shora, její oči zaměřené na Harryho ještě předtím, než dosáhla na zem. Její hravé chování bylo pryč a jak procházela místností, vypadala rozzuřeně.

„Ty. Nahoru. Hned,“ zasyčela.

Uh-oh, to nemohlo být dobré. Nahoře byl lord. Ale když viděl, jak rozhovory zase jednou ustaly v zájmu sledování jeho a Bellatrix, rozhodl se jít bez dalších protestů- stejně by padly na neúrodnou půdu.

Stoupnul si a čekal na Bellatrix až ho povede, ale ona nijak nenaznačila, že by se chystala sama vrátit nahoru. Po posledním pokrčením rameny Tomovým směrem se otočil a začal šplhat po schodech.

.

Ten obličej. Ty vlasy. Ty oči. To nemohlo být. Ale nebylo žádné jiné vysvětlení.Ten muž kvůli kterému prošli přes celou zem byl Harry zatracený Potter.

Po tom všem, čím si prošel. Zrada. Vina. Strach. Nekonečné hledání. Vztek. A pak se konečně, konečně rozhodl nechat to být a jeho minulost ho přestala strašit.

‚Lily‘, zasténal bezhlesně, ‚tvůj syn je naživu.‘

A byl Brumbálovi přímo pod nosem.

‚V našem městě je talentovaný mladý muž bez skupiny. Proč ho nedoporučíš svému lordovi, Severusi?‘ To určitě.

On tohle naplánoval. Z důvodu, který Snape nedokázal pochopit ten muž trpělivě čekal na tuto perfektní chvíli. Věděl to Voldemort? Nijak nereagoval; konec konců to bylo už 20 let.

Smutně sledoval chlapce zmizet v patře.

Potřeboval se odtud dostat. Rychle.

.

Jedny dveře apartmá byly lehce pootevřené. Harry tam tak nechtěl jít. Naštvaný sám na sebe, že se nechal unést, potřásl hlavou aby si pročistil myšlenky a zahnal únavu. Když se dal dohromady vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Ah, pane Pottere! Vítejte, prosím, posaďte se.“

Lord seděl na koženém křesle, ruce složené před sebou. Jak věděl jeho jméno? Musel mluvit s někým z města, možná se starým Tomem?

Lord si nalil pití z nízkého stolku po pravici a usrkl si.

Sladce se na Harryho usmál. „Dobře tedy pane Pottere; promluvme si o vaší budoucnosti. Víte, někdo doufá, že vás tu dnes večer zabiju…“