Jdi na obsah Jdi na menu
 


20 kapitola

20 Kapitola

„To je k smíchu,“ prohlásil Harry resolutně, „ti lidi, co jsem viděl, byli jen o pár let starší než já. Oni nemůžou být ti, kterým jste mě dali.“

Překřížil před sebou ruce a stále si tak před dvěma staršími muži udržoval bezpečný odstup. Zatímco jim věřil, že neměli nic společného s vraždami, byl si jistý, že skrývali stěžejní informaci. Jejich neochota říct mu cokoli konkrétního byla podezřelá a neuvěřitelně otravná.

Aberforth se ohlídl přes rameno, aby se ujistil, že chodba, ve které stáli, byla pořád prázdná. „Věříme, že jsou částí rodiny, které jsem tě dal. Podívej, Harry, moc toho nevíme, jen…Byli rudovlasí? Bratři?“

Harry si udržoval výraz tvrdohlavě prázdný.

Moodyho obličej nad jeho neochotou mluvit potemněl, ale Aberforth ho umlčel přísným pohledem. Najednou ti dva Harrymu připomněli Remuse a Siriuse. Maličko se mu sevřelo srdce.

„Fajn,“ rezignoval Aberforth, „dal jsem té páru jménem Artur a Molly Weasleyovi. Když jsem je viděl naposled, měli šest synů, tomu nejmladšímu byl sotva rok a Molly byla těhotná se sedmým dítětem, holkou, jestli si dobře pamatuju. Nikoho z nich jsem od té noci, co s tebou zmizeli, neviděl.“

Harry zadržel dech, šokovaný novou informací. „Vy jste mě dali rodině s šesti dětmi a těhotnou ženou? Není divu, že mě museli opustit, není možné, že by to zvládli-…“

„Řekl jsem ti, že by tě nikdy neopustili,“ přerušil ho Aberforth stejně prudce jako předtím, „Něco se muselo stát. Něco příšerně příšerného se muselo stát.“

Harry si nedokázal pomoct a odfrkl si. „Jo. Téměř desetiletí anarchie bez jídla, nebo léků, to se stalo.“

„Má pravdu, Aberforthe, Weasleyovi byli dobří lidé, ale…“ Moody bezmocně pokrčil rameny.

„Měli hodně dětí, ano, v tu dobu ne zrovna optimální, ale jejich nejstarší synové už byli dost staří na to, aby se o sebe postarali. Navíc, vždycky měli problémy s penězi, už od začátku nebyli zvyklí na pohodlný život. Ne, pokud by někdo zůstal silný v těžkých časech, byli by to Weasleyovi.“

Harry si promnul spánky a cítil další bolehlav. „Podívejte, jsem velmi vděčný co jste - co oni - pro mě udělali. Vím, že bych byl mrtvý, kdyby se o mě nikdo ty první roky nestaral, a oni mě pravděpodobně první dva nebo tři roky udrželi naživu, ale… Chci říct, věci byly špatné. V porovnání s tím teď prakticky žijeme v ráji.“

„Snažil jsem se je od té doby najít, ale oni úplně zmizeli. Myslel jsem, že své stopy zakryli tak dobře, protože chránili tebe, ale jelikož jsi se od nich oddělil už před lety… Nechápu proč se nás nikdy nepokusili kontaktovat.“

„Ah, ano, chránit mě. Kdy mi konečně řeknete, proč je v první řadě třeba mě chránit?“

Aberforth zvedl v prosbě ruce. „Pokusíme se, slibuji. Ale můžeš nám alespoň popsat ty muže, co jsi viděl? Jsem velmi dlouho přítelem Weasleyovic rodiny. Kdybych jen mohl vědět, jestli jsou stále naživu…“

Harry si poraženě povzdechl. „Viděl jsem dvojčata. Rudovlasé. Lehce starší, než já.“

Aberforth si s úlevou povzdechl.

„Dvojčata?“ opakoval Moody, „Jen dvojčata?“

„No, byl tam s nimi ten divný mužíček. Pokusil se podpálit celou budovu, mohu dodat. A zatímco to nevypadá, jako kdyby to byl plán dvojčat, nebyli tím ani tak úplně šokovaní.“

Zamračení na tvářích těch dvou mužů potvrdilo Harryho podezření, že Protiva nebyl jejich bratr.

„Takže, teď z té zábavné stránky. Co je to s tím spolkem a proč mě chtějí mrtvého?“

.

.

Když před ním rozhýbal trávu zvlášť studený závan větru, přitáhl si Severus róby blíž k tělu. Ten jeden mravenec, kterého sledoval od té doby, co se uklonil, v okamžiku, kdy vítr udeřil jeho malinké tělo, klopýtl a rychle zmizel pod listem, pryč ze Severusova dohledu.

Ucítil, jak se vedle něj Lucius zatřásl. Jeho róby byly z ještě lehčího materiálu, než Severusovy. Nicméně ani jednoho z nich nenapadlo si stěžovat, když naslouchali energickému přecházení svého lorda.

Stáli venku za rohem sídla. Zatímco nebyli úplně ukrytí, temná noc a chladný vzduch drželi ostatní hosty uvnitř.

„Sedm?“ zopakoval Voldemort, aniž by se zastavil.

Zatímco Severus věděl, že to byla rétorická otázka, Lucius to vzal jako podnět k pokračování své zprávy.

„Ano, můj lorde. Ale nedává to smysl. Všichni, kdo zmizeli, byli pouzí následovníci. Kdyby měl člověk věřit šeptaným pověstem, tak minule zemřeli jen lordi. Věřím, že je možné, že zmizení jistých hostů a smrt několika lordů spolu nemusí nutně souviset.“

Voldemort se zastavil a zůstal několik minut zticha. Pak začal zase přecházet.

„Co ty, Severusi?“

Snape se zadržel, aby sebou necukl. „Mohu jen dodat, že ti následovníci patřili do různých skupin, můj lorde.“

„A?“

„Působí to na mě jako podivná náhoda, můj lorde.“

„Nehledám podivné náhody, Severusi, potřebuji fakta,“ ušklíbl se Voldemort.

„Odpusťte mi můj lorde, ale pověsti tomu nepřidávají. Všichni věří, že se objevili mrtví lordové, ale vypadá to, že si nikdo nepamatuje, že by několik večerů předtím několik lordů zmizelo. Zatímco úmrtí byly drženy relativně v tajnosti, mělo by být nemožné nevšimnout si sedmi chybějících lordů.“

„A spojení mezi mrtvými lordy?“ Ta otázka byla namířena na ně na oba a Severusovi se ulevilo, že Lucius odpověděl jako první.

„Žádná, můj lorde. Chybějící členové také patří ke skupinám, které mezi sebou nemají ani spojenectví, ani nejsou ve válce.“

„Byly nějaké případy, že by se oběti znovu objevily naživu?“

„Vždycky jsou tu ti, kteří se napijí nad míru, můj lorde. Mohou se někam zatoulat a znovu se objevit o pár večerů později s divokými historkami, ale nic nenaznačuje únos.“

Lord Voldemort znovu ztichl. Minuty se prodlužovaly a chlad zalézal Severusovi do kostí. Uvažoval, jestli se ještě bude schopný pohnout, až je lord propustí. I tak věděl lépe, než aby se pohnul.

Zatímco Voldemort pro něj znovu zavolal, Severus si byl jistý, že s ním byl lord stále nepotěšený. Třebaže Voldemort svůj vztek kolem toho incidentu s Brumbálem kontroloval, Severus ho před dvěma dny popudil znovu.

Nebyl ani zdaleka přesvědčený, že Harryho výpadky pracovaly stejně jako náměsíčnost, ale vypadalo, že jsou tam obdoby. A jestli byl Potterův nervózní a zmatený stav nějakou nápovědou, to že by do jeho pokoje nakráčel Voldemort by nijak nepomohlo.

Chlapec byl tu noc zjevně celkem mimo. Kdyby výrazné zvuky trhání a škrabání nebyly dostatečně znepokojivé, mumlání a křik rozhodně byly. Ještě horší bylo včerejší naprosté ticho. Se vším co Severus věděl, mohl být tou dobou Harry mrtvý.

Z myšlenek ho vytáhl Voldemortův hlas.

„Hledejte dál spojení mezi skupinami. A zjistěte, kterým lordům patří chybějící následovníci. Můžete odejít.“

Severus a Lucius se poklonili o poznání ztuhleji, než obvykle a otočili se k odchodu.

„Severusi.“

Ztuhnul v půli otočky a ohlédl se. „Můj lorde?“

„Pokud se někdo zeptá, řekni jim, že jsem dočasně nedostupný.“

„Jak dlouho budete pryč, můj lorde?“ zeptal se Severus opatrně.

Voldemort si přemýšlivě prohlédl panství. „To záleží na tom, jak daleko utekl tentokrát.“

.

.

Můj bratr se vždycky rád pokládal za tragického hrdinu,“ začal Aberforth tiše.

Všichni tři se kvůli většímu soukromí přesunuli do knihovny a našli si pár židlí, na kterých se usadili. Harry měl silné nutkání vstát a přecházet, ale nechtěl riskovat, že by Aberfortha rozptyloval.

„Miloval ochraňování lidí. To by byla chvályhodná vlastnost, ale on to vždycky dělal s takovým…“ Aberforthův hlas se vytratil, jak zjevně hledal ty správná slova. „Řekněme to takhle; Vždycky se ujistil, že všichni věděli jak moc pro ně musel trpět. Hádám že měl rád tu zbožnou úctu, kterou mu to přinášelo.“

Harry s tím popisem tiše souhlasil. Brumbál se vždycky ujistil, že menší skupiny věděly jaké mají štěstí, že mohly stále ještě být ve městě. A o kolik jednodušší by bylo se jich prostě zbavit.

„A pak se svět začal pomalu rozpadat. Albus měl tu představu že společnost potřebovala obnovit. Mírumilovně, jak mě ujistil. Jakmile si svět začne být vědom toho, že jejich systém už nefungoval, tak si svobodně vybere jinou cestu. Vypadalo to…možně.“ Aberforth provinile pokrčil rameny.

Moody souhlasně přikývl. „Musíš chápat, Harry, že to byla zvláštní doba, ve které jsme tenkrát žili. Všichni jsme věděli, že něco přichází. Všichni jsme věděli, že se svět drasticky změní. Ale nikdo nic neudělal. Jen jsme si šli po svém jako obvykle a nepříjemná fakta ignorovali.“

Harry si něco uvědomil. „A když lidé jako Albus začali mluvit o tomhle novém řádu, lidi je začali poslouchat.“

„Někteří lidé ano,“ pokračoval Aberforth, „Lidé jako můj bratr. Lidé kteří se viděli jako ty dobré chlápky, kteří byli přesvědčení, že všechno co udělali eventuelně povede k míru. Lidé, kteří chtěli vést. Ale také hodně lidí, kteří v těch temných dnech hledali vedení.“

„Na začátku to vypadalo jako rozumný nápad. Nechat starý svět padnout a spolu vybudovat nový. Udělat si vlastní pravidla, žít svobodně, vrátit se zpátky k víc sebe-udržující společnosti. Ale pak to vypadalo, jako kdyby ta změna nikdy neměla přijít. Výzkumníci udělali přelomové objevy. Lidé byli víc nakloněni pomoct naprostým cizincům. Armády odmítly jít do války s ostatními zeměmi. Namísto roztříštěné společnosti, se svět ve skutečnosti stal lepším.“

Harry se zamračil. „Já jsem slyšel jen, že věci byly horší a horší dokud všechno jednoduše nezkolabovalo.“

Moody odmítavě mávl rukou. „Krátce před chaosem ano, ale my všichni věděli, že svět byl odsouzen už léta předtím. Bylo jasné, že pro lidstvo budou jen dvě možnosti: spojit se jako nikdy předtím, nebo se úplně rozdělit. A v jednom bodě to vypadalo možné, že to společně zvládneme.“

Harry si vzpomněl na to, co mu Brumbál řekl ve sklepení Fénixova řádu. „A tudíž se ten spolek rozhodl dřív než k tomu dojde vrhnout svět do chaosu. Zatímco miliony zemřely, byl zbytek zmatený. Náchylný k manipulaci.“

„Pořád je,“ zabručel Moody, „To to nevidíš? Tahle celá na skupinách založená společnost je fraška. Spolek renovace nejen nezahájili chaos, oni ho kontrolovali. Dali mu správný směr, takže lordové mohli snadno převzít vedení. Lordové, které oni vybrali v místech, které oni vybrali.“

„Ale jsou tu i lordové, kteří ke spolku nepatří,“ poznamenal Harry, „Nejsou požadavky na to jak se stát lordem, jen potřebuješ skupinu dost silnou na to, abys udržel svoje teritorium a získat spojence.“

„Samozřejmě, že tu jsou, ale představ si, že bys měl celý spolek plný lordů, co ti už kryjí záda. Dneska je téměř nemožné úplně od základů postavit silnou skupinu. Zatímco všichni měli plné ruce s tím snažit se přežít, oni se z chaosu vynořili připravení. Vytvořili první skupiny, zabrali nejlepší místa.

Harrymu se z těch důsledků točila hlava. „Říkáte mi, že většina mocných lordů všechna patří do spolku, který v první řadě zorganizoval chaos a teď co, opanuje spolu svět? Tenhle nový systém je jediné spiknutí?“

„Lidé byli zredukováni na stádo ovcí, které mohou být hnané, jak se spolku líbí. Může to vypadat, jako že si volíme své vlastní lordy a děláme svá vlastní pravidla, ale pravdou je, že celou dobu žijeme pod tíživým diktátorstvím lidí, kteří tenhle nový svět naplánovali.“

Harry se bezradně opřel zpátky do opěradla. Už věděl, že spolek chtěl chaos. Ale nikdy by si nemyslel že naplánovali celou společnost takovým zkoordinovaným způsobem. Aniž by to kdo kdy věděl, vládli lidem ze stínů.

„Takže…Vy jste se snažili spolku bránit a teď chcete sesadit jejich vládu?“

Aberforth a Moody se na sebe podívali. „Ve skutečnosti jsme toho spolku byli součástí,“ přiznal Aberforth.

„Huh? Ale odpor-…“

„Je primárně tvořený lidmi, kteří patřili do spolku,“ vysvětlil Moody, „a kteří si začali uvědomovat, že jejich vize nového světa byla lež.“

„Byli jsme v tom všichni společně, Albus, naše sestra a já. Weasleyovi také a samozřejmě Alastor. Všichni přátelé naší rodiny. Naše sestra…Ariana, ona… byla první, kdo pochyboval o ideálech spolku. Začala se ptát otázky, viděla nešťastné náhody toho, co spolek dělal, snažila se přesvědčit členy, že to, co dělají, je špatně. Našli jsme její tělo u paty jejího činžovního domu. Sebevražda, řekl Albus.“ Odplivl si Aberforth.

„Znáš koncept skok-strčení-pád?“

Harry ochromeně zavrtěl hlavou.

„Těla dopadnou jinak a v různých vzdálenostech od budovy, podle toho jestli skočili, byli strčeni, nebo spadli nehodou. Policie už v té době nepracovala, ale pokud jsi se pořádně podíval…Neskočila. Ani nespadla.“

Harry měl bolestivě sucho v ústech. „Oni jí zabili, protože se vyptávala?“

„Můj bratr byl v hierarchii spolku celkem vysoko. Nemůžu dokázat, že to udělal sám, ale vím, že k tomu dal souhlas. A to mnoho z nás vzbudilo. Pokud byl spolek ochoten zabít členy rodiny… No, přinášelo to otázky o jejich skutečných úmyslech.“

Podíval se na Harryho. „Ptal ses mě, proč jsem chtěl bratra mrtvého. Můj bratr zemřel před mnoha lety. Ten muž, který byl schopný zabít Arianu není bratr, se kterým jsem vyrostl.“

Na chvíli byli všichni zticha. I když Harryho pálily otázky, nebyl si úplně jistý, jak po tomhle postupovat.

„Brum-…Chci říct, váš bratr…Co myslíte tím, že byl vysoko v hierarchii?“

„Albusův přítel z dětství je zakladatel spolku. Musel s mým bratrem o svých nápadech mluvit a no, vypadali, že spolu souhlasí. Díky tomu spojení byl Albus jedním z prvních členů spolku. Mohl bys říct téměř zakladatel. Jeden z lidí, co všechno plánoval.“ Aberforthův hlas byl hořký.

„Takže tenhle přítel…Ten je teď jako uchvatitel?“ Celého zasraného světa?

„Jmenuje se Gellert Grindelwald. Z toho co víme je lord, ale s překvapivě malým územím. Už neznáme jejich vnitřní politiku. Od té chvíle, co jsme se od spolku odtrhli je téměř nemožné o nich získat informace. Jsou o svojí existenci paranoidní. Nedopadlo by pro ně dobře, kdyby si lidé uvědomili, že jsou vedeni těmi samými lidmi, kteří jsou zodpovědní za chaos. Říkáme si odpor, ale…Pravdou je, Harry, že jsme jen parta lidí, co zná ten pravdivý příběh. A oni by udělali cokoliv, aby nás odstranili.“

Harry vyskočil, protože už nedokázal dál sedět.

„Dobře. Spolek Renovace - špatní chlápci, odpor - dobří chlápci. Mám to. Moje mamka byla hrozba, protože konec konců mohla předejít jejich plánovanému chaosu. Chápu. Ale co mají pro všechno na světě proti ?“

Moody se lehce zachechtal. „Není to nic osobního.“

„Myslíte?!“ vykřikl Harry.

„Lily Potterová byla poslední naděje, Harry, poslední člověk, který mohl znamenat rozdíl. Spolek zkusil všechno, aby jí zničil a odpor všechno, aby jí ochránil. Věcí je, že ona nikdy nic z toho nevěděla.“

Harry přemýšlivě potřásl hlavou. „Věděla, tak trochu. Snape mi řekl, že poté, co na ně spolek poprvé zaútočil, drželi laboratoř úplně schovanou.“

„Severus Snape? Ten muž, co žil s Albusem?“ zeptal se Moody znepokojeně.

„Oh. Err, ano, ale on není součástí spolku.“

„Harry, ten důvod, proč je spolek tak úspěšný, je protože jsou to výborní lháři a podvodníci,“ naléhal Aberforth.

„On k nim nepatří, vážně.“

„S jakým důkazem?“ dožadoval se Moody podezřívavě.

Harry přestal se svým přecházením a podíval se přímo na Aberfortha. „On zabil Albuse Brumbála.“

Tohle zanechalo oba muže neschopné slova, ale Harry neviděl na Aberforthově obličeji žádnou negativní reakci, tak hádal, že tam k jeho bratrovi skutečně žádné zbylé city nebyly.

„Uvědomil si, že spolek jde po Lily a zjistil, že Albus je součástí spolku…jen příliš pozdě,“ vysvětlil Harry a vynechal tu část, kdy Snape řekl Brumbálovi, kde byla laboratoř. Měl pocit, že odpor by takové novinky nevzal příliš laskavě.

„Každopádně,“ pokračovat, „Poslední naděje, chápu. Takže co, měli jste ten večer nějaký způsob poslední bitvy?“

„Ano, a prohráli jsme,“ přiznal Aberforth hořce. „Jediná věc, ve které jsme uspěli byla záchrana jejich syna.“

„No, děkuji, hádám,“ usmál se Harry plaše.

„Jako my, i ty představuješ velkou hrozbu pro jejich utajení. Nikdo nesmí za žádných okolností vědět o jejich existenci. Jsem si jistý, že nejdřív tě chtěli mrtvého protože sis mohl pamatovat, co se skutečně stalo. Ale pak…Stal ses něco jako symbol odporu, tak říkajíc nová naděje,“ vysvětlil Moody.

Harry se zamračil. Symbol? On ani nic neudělal!

„Nejsilnější lordi v zemi mě chtějí mrtvého, protože jsem nějaká postava ve vašem plánu? Úžasné,“ poznamenal suše. Kdyby ho Brumbál neplánoval předat Voldemortovi, byl by už dávno mrtvý.

„No…To se říká.“

Harry se na Moodyho ušklíbl, když si vzpomněl na jejich první setkání. „Jako to o těch kolem se potulujících démonech?“

„Ne, jako…Vyvolený,“ uvedl na pravou míru Aberforth.

Harry na něj přihlouple zíral. „Vyvolený?! Vyvolený aby udělal co?“

„Sesadil spolek, samozřejmě,“ zasmál se Moody bez humoru.

Když uviděl Harryho kyselý výraz, tak se slabě zazubil. „Když se po zemi rozšířily pověsti o výhře tvé skupiny a tvoje jméno se objevilo poprvé po dvou desetiletích, byli lidé v odporu radostí bez sebe. Nejen že jsi naproti všemu přežil, někteří říkají, že jsi Popletala porazit magií.“

Harry si odfrkl. „Říká se tomu věda.“

„Na tom nezáleží. Tvoje znovu objevení dalo odporu naději a spolek tím nebyl příliš nadšený. Pověsti…říkají že víš věci. Věci které zničí spolek.“

Harry šokovaně zvednul ruce. „Já nic nevím!“

„To vidíme. Ale jak odpor, tak spolek věří něčemu jinému. Bojí se tě, protože věří, že víš něco, co oni ne. Možná něco, co ti nechala tvá matka, něco co jsi viděl, slyšel, nebo na co jsi přišel.“

„Říkám vám, já si své dětství ani nepamatuju!“ Protože můj mozek je vážně podělanej kvůli pilulkám, co mi dal Brumbál.

Aberforth pokrčil rameny a začal na prstech počítat fakta. „Víš co je pravda, jsi syn Lily a přežil jsi všechny jejich pokusy tě zabít. Dal jsi naději jejich nepřátelům tam, kde by žádný zbýt neměla a zázračně jsi porazil silnější skupiny. A,“ odmlčel se dramaticky, „Zabil jsi jednoho z jejich zakladatelů. Touhle dobou jsi se stal skrytou celebritou.“

„Já jsem nikoho nezabil!“ protestoval Harry.

„Harry…Spolek vyhrál tu noc, co zabil tvoje rodiče. Mysleli si, že s tím vším co se stalo, a po chaosu, tu nezůstane nikdo, kdo by se jim mohl postavit. Ale my pořád máme něco, za co stojí bojovat, díky tobě. Dokud jsi naživu, bude tahle bitva pokračovat. Spolek ví, že pokud tě nechají naživu, tak nevyhráli kompletně.“

„Představ si naše překvapení, když si se tu objevil, bez ochrany, používajíc své pravé jméno a aniž bys tušil o co jde, na bálu, kde je alespoň polovina pozvaných hostů úzce spojená se spolkem.“ Moody se na něj temně podíval, jako kdyby se Harry schválně vystavil nebezpečí.

Harry si povzdechl a přemýšlel o všech věcech, které se na bálu zatím staly.

„Chtějí, aby Voldemort porazil lorda jménem Krvavý Baron. On-…“

„Sakra!“ zaklel Moody. „Tam nemůžeš jít.“

„Co? On je ten jediný důvod, proč jsem ještě naživu! Jim se ho nepovedlo porazit a teď si myslí, že to pro ně můžu udělat já předtím, než mě zabijí.“

„Ne! Harry, Krvavý Baron je součástí spolku.“

Harry ztuhnul. „Co?! To nedává vůbec smysl!“

„Ano, dává. Spolek bitvy předstírá celkem často. Tvoří aliance s lordy, kteří nepatří do spolku a po bitvě jsou jediní přeživší dva lordi ze spolku, zatímco obě strany ztratily své spojence, jak bylo plánováno. Tak se zbavují mocných lordů kteří k nim nepatří, aniž by si toho někdo všimnul.“

„Takže…tohle je lest jak zabít Voldemorta? Ne mě?“ zeptal se Harry nevěřícně. Byl šokovaný, jak komplexní bylo všechno jejich chování.

„Obojí. Zatímco eliminují dalšího lorda, který k nim nepatří, bude to také vypadat, že jsi se úmyslně vřítil vstříc své vlastní smrti. Kdyby tě zabili teď, může se odpor rozzlobit ještě víc, než předtím, což by vedlo ke komplikacím. Pokud jednoduše zemřeš při následování svého lorda…“ Aberforthův hlas se významně vytratil.

„Znamená to, že jsem v bezpečí, dokud nevyzveme Krvavého Barona? Protože si myslí, že stejně umřu?“

„Je to možné. Ale nepočítal bych s tím. Oni vždycky mají plán B.“

Harry se suše zasmál. „Co se týče zbavení se mě už jsou u plánu X.“

Znovu se posadil, frustrovanější, než by se dalo věřit. Teď znal jméno rodiny, která ho vychovala, ale neměl jak je kontaktovat. Věděl, že celá jejich společnost byla lež a lidé, kteří měli veškerou moc ho chtěli mrtvého, protože si mysleli, že Harry je důvod, proč stále existuje odpor. Ve skutečnosti Harry s těmi lidmi ani nikdy nebyl v kontaktu. Jestli tu byl konkrétní důvod, proč se jím spolek cítil ohrožený, mohl by být schopný se jim držet z cesty, ale tohle… Co dělat, když je vaše vlastní osoba používání jako zdroj naděje?

„Omlouvám se, ale já vážně nic nevím. Nemůžu vám pomoct s vaším bojem proti spolku a rozhodně nemám žádnou magii. Jednou věc, kterou mám, je pravdivý příběh. Proč to prostě všem neřeknete? Rozšiřte pověsti. I když to nemůžete dokázat, lidé mohou začít vidět, že jsou jejich mocní lordové skutečně všichni spojení.“

„Je pravda, že lidé by silně reagovali, kdyby zjistili, že to oni naplánovali chaos. Ale teď…Většina tenhle nový systém přijala. Vděčně následovali své lordy. Revoluce by byla zbytečná, protože oni už si na tenhle nový svět zvykli. Co potřebujeme je někdo, kdo nás dokáže spojit a sesadí spolek jednoho po druhém.“

Aberforth i Moody na něj upřeně zírali.

Harrymu poklesla čelist. „Kdo, já?! Přišli jste o rozum?!“

„Odpor tě bude následovat, včetně pár lordů. Může být příliš pozdě na to změnit systém, ale mohli by jsme alespoň převzít vládu nad svými životy. Pokud necháme spolek dělat si co chtějí, nejsme nic víc než otroci, kterým můžou poroučet.“

„To je to, co dělají dvojčata? Odstraňují jednoho lorda po druhém? Nebo no, sedm po sedmi?“

„Nevíme. Ani jsme si nebyli jistí, že to budou Weasleyovi. Jak jsem řekl, neslyšel jsem o nich od té doby, co si tě vzali. Ale…“ Aberforth se odmlčel a vypadal váhavě.

„Ale co?“ naléhal Harry.

„Těch sedm lordů na posledním bálu? Co víme tak jen čtyři z nich byli součástí spolku. Možná pět. Alespoň dva byli nevinní,“ přiznal Moody.

„Oni…Oni vážně jen zaměřují náhodné lordy?“

„Může to být i tak, že dvojčata o spolku nic neví. Jestli jsi byl od Weaslyových oddělen, jejich vlastní děti také mohli být nechány samotné,“ přemýšlel Aberforth.

„Ale pokud nepatří k odporu… Jaký důvod by měli zabíjet lordy? A dělat to navíc tak veřejně.“

„Začali jsme sledovat jejich stopy od té chvíle, co jsme začali mít podezření, že to mohou být Weaslyovi. Chtěli jsme s nimi mluvit. Teď když víme, že jsi s nimi nezůstal, potřebujeme jejich příběh ještě víc.“

„A já chci pořád vědět, co se mi stalo během prvních let, ale krom toho se mnou nepočítejte,“ prohlásil Harry pevně.

Aberforth vypadal šokovaně. „Nepočítat s tebou? Harry, ty bys v tom nemohl být ještě víc zapojený i kdyby ses snažil!“

„Nevím co čekáte, že udělám! Já nemůžu vést zemi a svrhnout spolek. Nikdo nemá dost velké ego, aby se o to vůbec poku-…“

Harry se najednou zarazil, když si uvědomil, jak povědomým se ten rozhovor stal. Aberforth a Moody se na něj jen tázavě zadívali.

„Vlastně…“ začal Harry pomalu, „Znám někoho, jehož cílem je přesně to. Jen si nejsem jistý, jestli pro nás není lepší žít pod nadvládnou spolku.“

„Ty znáš někoho, kdo se snaží sjednotit všechny skupiny?“ zeptal se Aberforth pochybovačně.

„Ano, on-“ Harrymu se sevřelo hrdlo, když mu oči padly na vchod do knihovny. „…Sem právě teď jde.“

A samozřejmě, nebyl to nikdo jiný než Riddle, kdo líně přicházel chodbou, která vedla ke knihovně. Když uviděl, kdo v ní sedí, zastavil se, jak bezpochyby zpracovával temnou místnost, ve které ty tři figury seděly.

Pak udělal několik dalších kroků. „Vypadá to, že tě vždycky najdu na těch nejzvláštnějších místech, Harry.“

Riddleovy oči se podezřívavě narovnaly na tři ztuhlé muže před sebou. „Řekni mi prosím tě, co tady děláš?“

Harrymu se horce sevřely vnitřnosti. „Povídám si,“ odpověděl rozhodně.

„Ah…“ Riddle nechal svůj pohled putovat mezi Aberforthem, Moodym, nezapáleným krbem, a pak zpátky k Harrymu. „O…?“

Harry se pod jeho upřeným pohledem ošil. Doprdeledoprdeledoprdele s ním a jeho očima a rukama a rty a-… doprdele.

„Um…Knížkách?“

Riddlehomu zacukalo obočí a Harry si vágně vzpomenul na nepořádek v Riddleově vagónu.

„Co, err…co, um…chceš?“ Harry se snažil vzpomenout si na správnou gramatiku.

Na Riddleovy rty se vloudil pomalý úšklebek. Jeden z jeho ďábelštějších variant. Jeho oči se vpálily do Harryho mysli a vypadalo to, že ve vzduchu visí jediné ‚tebe‘, než Riddle uhlazeně natáhl ruku.

„Tanec, samozřejmě.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xD

(anonym, 8. 4. 2017 0:01)

První se omlouvám, že mi to trvalo tak dlouho než jsem napsala komentík, ale ruku na srdce v psaní komentů jsem byla vždycky "lemra líná", i když tahle povídka mě k tomu nutí, protože si to opravdu zaslouží, být aspoň nějak oceněna :D
Děkuji za další skvělý kus práce, který sis jistě musela dát s překladem. Jen tak dál, držím ti palečky, ať se ti státnice a všechno kolem povede, ale upřímně tvé sdělení mě děsí, už při čekání na tuhle kapitolku mi to připadalo jako věčnost, další se asi nedožiji.
PS: du se věšet :-P

Poděkování

(Lena, 27. 3. 2017 21:12)

Je to úžasná povídka. Každou kapitolou je lepší a lepší. Všichni určitě rádi počkají na další kapitolu, i kdyby to trvalo dlouho. Stojí to za to. Moc děkuji.

Další díl

(Hoshi, 26. 3. 2017 12:02)

Díky za komentáře, k vašemu dotazu na další díl- uvidím. Mám skluz s bakalářkou a státnice za dveřmi, takže uvidím, jak budu stíhat. Ale budu se snažit. Co si tak vybavuji, tak moc dalších odpovědí teď hodně dlouho nebude. Ale těšte se na Riddleovu základnu, ty díly jsou parádní.

...

(MiraJane, 26. 3. 2017 11:56)

Skoro každý den sem lezu a koukám jestli je nová kapitola :D Děkuji za ní. Nádherná část, alespoň byly zodpovězeny nějaké otázky. I když dost jich zbývá a pár snad i přibylo. Kapitolu jsem si moc užila a moc se těším na další. Děkuji velice :D

Poviedka

(Zubejda , 24. 3. 2017 15:57)

Pekná poviedka kedy bude pokračovať? ;-)