Ve stínu hvězd

21 Kapitola

„T- Co?“ Harry těžce polknul zatímco se snažil dívat se kamkoli kromě Riddleovi do očí.

„Tanec,“ odpověděl Riddle hladce a jeho pobavení byla jasně patrné.

Harrymu to zabralo veškerou sílu vůle, aby na něj nezíral s otevřenou pusou. Aberforth a Moody zůstali potichu ztuhlí na svých místech a jen je pozorovali.

Harryho oči se krátce mihly k těm Riddleho, a pak rychle zpátky k jeho stále natažené ruce. Zvážil svoje možnosti a pokusil se přijít s ucházející omluvou.

„Viděl jsi mě s Bellou, já neumím tancovat. Jsem si celkem jistý, že by ti nijak neprospělo nechat se vidět se mnou na parketu.“

Riddleho usměv se rozšířil. „Jen potřebuješ někoho, kdo dokáže řádně vést.“ Naklonil hlavu s pozoroval Harryho ztuhlou postavu. „Nechystáš se znovu odpadnout, že ne? To by bylo celkem…nevyhovující, kdyby se to stalo pokaždé, když se k tobě přiblížím.“ Jeho tón byl sladký a starostlivý, ale Harrymu se ze zjevného posměchu rozpálil obličej.

Nevěděl co dělat. Bylo zjevné, že Riddle neodejde, dokud nedostane, co chce. Jít s ním bylo nevyhnutelné, problémem bylo, že Harry už nevěděl, jak by se měl chovat. Jeho vlastní ignorace ho nechala na Riddlea reagovat se zmatením, nebo nonšalancí. Teď ale… Jeho vlastní sebe-uvědomování ho přivádělo k šílenství a k stále větší nervozitě. Což, samozřejmě, bylo přesně to, co Riddlea bavilo nejvíc. Bastard.

Harry se prudce postavil a ignoroval při tom nataženou ruku. Pokud si Riddle myslel, že si s ním mohl tak snadno hrát, tak se hluboce mýlil. Riddle čekal, že bude nervózní, neohrabaný a s největší pravděpodobností ve fázi popírání. Všechno co musel být byl pravý opak. Nebo no, každopádně co musel předstírat že je.

Zhluboka se nadechl a bez dalšího pohledu prošel kolem Riddlea. U dveří se zastavil a s očekáváním se ohlédl.

Riddle postupně stáhl nabízenou ruku a zvednul hlavu. „Obyčejný útěk?“

Harry se na něj zamračil. „Taneční sál je tudy. Snaž se držet krok, Riddle.“

S tím se otočil a vydal se dolů chodbou. Snažil se zklidnit své uhánějící srdce a zpanikařený mozek. Všechno co musel udělat bylo… co? Chovat se přirozeně? Normálně? Taková hromada sraček. S Riddlem neexistovalo normálně. Ten muž byl zatracený kolotoč.

Tak nádherně vzrušující.

Harry si dal v duchu pohlavek. Dobře, tak možná by o něm neměl vůbec přemýšlet. Ano, protože ignorovat Riddlea bylo tak jednoduché, to by mělo skvěle fungovat. Harry se musel udržet, aby si jednu nevlepil doopravdy. Hloupý.

„Teď se snažíme být rázní?“ škádlil ho Riddle pár kroků za ním.

Harry zatnul zuby. Nereaguj. Prostě nereaguj. Nere-

„Vždycky jsem věděl, že budeš spíš průbojný kl-…“

Harry se prudce otočil a zavrčel na něj. Jen Riddleova rychlá reakce zabránila, aby se srazili.

„Nenuť mě tě znovu přinutit křičet,“ zasyčel Harry, trochu hrdý na to, že se chvěl z nelíčené zuřivosti a ničeho jiného.

Riddle přivřel oči. Předtím Harry bral ten výraz jako výhružný. Teď ale viděl, že Riddleho oči byly přivřené potěšením. Jeho vlastní oči se nad tím zjištěním lehce rozšířily.

Riddle se pomalu natáhl k Harryho obličeji, ruce mu stočil okolo zadní strany krku a přitiskl si ho blíž. Když se Harry nevzpouzel, nečervenal, nebo nepřerušil oční kontakt, rozprostřel se mu po tváři něco jako upřímný údiv.

„Ale, jsi dneska tak tvrdý, dítě. Beru to tak, že tvá malá epizoda byla poučná?“

„Velmi. Teď, nechceš abych šel celou cestu pozadu ,ze mě sundej ty ruce.“

Riddle ruce odtáhl schválně pomalu a pořád Harryho sledoval v lehkém ohromení.

Harry udělal nevzrušeně krok vzad a znovu vyrazil.

„Brzy dítě, to udělám tak, že nebudeš moct chodit ani jedním směrem,“ slíbil Riddle chraptivě.

Harry nad tím syrovým tónem málem zamrzl na místě. Už předtím došel k názoru, že ta přitažlivost šla oběma směry, ale nikdy nezvážil, že by mohl mít na Riddlea takový vliv, jako měl Riddle na něj. Zajímavé. Schoval si tu informaci na později, zatímco přemýšlel nad Riddleovo pozoruhodnou sebekontrolou - A téměř zakopl, když se pokusil představit si vzrušením zčervenalého Riddlea.

Zpoza něj následovalo samolibé zasmání.

„Co?“ utrhl se aniž by se zastavil.

„Jsi nervózní. Není třeba předstírat, dítě.“ Samolibost z Riddleových slov doslova odkapávala. Tolik k jeho plánu chovat se sebevědomě.

„Je mi 21 bastarde.“

„Ah, takový hrubý jazyk, Harry… Pořád přemýšlím, co šlo špatně, začínal jsi tak rozkošný.“

„Ano, řekl jsi mi, že jsi mě měl raději když jsem byl zticha,“ podotknul Harry příkře.

„Když jsi nemohl mluvit,“ opravil ho Riddle.

Jedna z jeho rukou Harrymu proklouzla zezadu kolem pasu a zastavila ho. Harry tvrdohlavě zíral dopředu, zatímco Riddleova ruka ho lehce uchopila kolem krku a přinutila ho zaklonit hlavu.

„Občas jsi dělal takové…příjemné zvuky,“ zapředl Riddle

„Jsi nechutný,“ zabručel Harry a pokoušel se nemyslet na to, jak perfektně teplé a pevné bylo Riddlovo tělo za ním, nebo jak chladná byla ta ruka na jeho holé kůži.

Stejně se mu nepovedlo potlačit zachvění, když mu Riddleovo palec začal hladit krk.

„Budu muset zkontrolovat jak se ty zvuky od té doby změnily.“

Riddle mu ještě víc zaklonil hlavu, a protože byl Riddle o dobrou hlavu větší než on, objevil se mu teď jeho obličej v zorném poli, jen vzhůru nohama.

Dlouhou chvíli tam jednoduše stáli a tiše na sebe zírali. Byli teď dostatečně blízko hlavní síni, aby slyšeli slabé zvuky hudby.

Pak se Harry začal v Riddleově sevření kroutit a snažil se dostat z nepohodlné pozice. Rychle přestal, když jeho vlastní pohyby pouze zavinily ještě větší tlak na jeho krk.

Riddleovo červené oči na něj zírali posměvačně dolů. Harry na něj s nepohodlím zasyčel a vysloužil si tak další potlačené zasmání.

„Co jsi, kočka?“

„Pořád lepší než ty.“

Riddle nadzvedl obočí. „Oh?“

„Ty jsi had,“ specifikoval Harry s přesvědčením.

„Co tě přivedlo k takovému nápadu?“

„Jsi stejně tak lstivý a kluzký.“

„Víš, hadi také syčí,“ uvažoval Riddle.

Harry se zamračil. „Tak?“

„Kdo ví, můžeš být had i ty sám.“

„To nejsem,“ zasyčel Harry pobouřeně, pak si uvědomil, že právě znovu zasyčel a naštvaně zavřel pusu.

„No, jestli jsi skutečně kočka,“ ušklíbl se Riddle a ztišil hlas do hlubokého šepotu, „tak zapřeď.“

A měl skutečně tu troufalost pohladit mu hrdlo, jako kdyby hladil skutečnou kočku.

Harry ztratil nervy. Zvedl ruce, odhodlaný dostat se z Riddleova sevření, i kdyby to znamenalo zlomit si vlastní krk. Avšak než mohl něco skutečně udělat, pustil mu Riddle krk a místo toho ho chytil za pravé zápěstí a elegantně ho otočil dokola, jako kdyby už tančili.

„Dlužíš mi tanec,“ připomněl mu Riddle.

„Nedlužím ti nic.“

„Už jsi řekl ano.“

Dřív než mu Harry mohl říct, že nikdy k tanci slovně nesouhlasil, utáhl Riddle sevření na jeho zápěstí a táhl ho směrem k hlavní síni. Harry by protestoval víc, kdyby ho jejich nedávná blízkost nezanechala tak bezdechu. Vážně na tom potřeboval zapracovat.

Poté, co prošli několika neznámými chodbami - jak se vlastně vůbec dostal do knihovny? - konečně dorazili do vstupní haly. Povídalo si tam celkem hodně lidí, jelikož hudba tam nebyla tak hlasitá a tudíž bylo snazší sledovat konverzaci.

Riddle trochu zpomalil, jak se bez pochyb snažil nepřilákat příliš pozornosti tím, jak za sebou táhl neochotného Harryho. Harry se znovu pokusil osvobodit si zápěstí, ale Riddleovo sevření bylo jako ze železa.

„Chovej se slušně,“ posmíval se Riddle tak že to mohl slyšet jen Harry. „Nebo bych mohl zvážit pořízení vodítka.“

„Vodítka jsou pro psy,“ zamumlal Harry, „A navíc, had nedokáže nic držet.“

„Oh, mohl bys být překvapený, ti velcí jsou dost silní, že dokáží udržet člověka.“

Harry se na něj podezřívavě zamračil. „Jak bys to mohl vědět?“

Riddle zlověstně pokrčil rameny a zamířil skrz zalidněnou hlavní síň.

Na kraji prázdného místa pro taneční plochu se zastavil a ušklíbl se na Harryho. „Připraven?“

„Ne do prdele! Říkal jsem ti, že neumím tancovat!“

„S Bellou jsi šel.“ Harry by na chvíli mohl přísahat, že lord skutečně trucoval.

„Ano, no…Bellatrix je šílená. Říkáš mi, že jsi šílený? Ne že bych to nevěděl…jen bych tě to rád slyšel přiznat.“

„Říkají, že je tenká čára mezi genialitou a šílenstvím. Já jsem tu čáru pouze smazal,“ citoval Riddle.

Harry na něj zíral s otevřenou pusou. „Huh?! To není vůbec uklidňující!“

Riddle využil jeho dočasné omámení, aby ho dotáhl doprostřed tanečního parketu. Jediné pozitivní myšlenky, které byl Harry schopný bylo, že tentokrát alespoň nebyli první, kdo začali tancovat. Prostor byl už vcelku přeplněný tančícími hosty.

Riddle přesunul své sevření tak, že už mu dál nesvíral zápěstí, ale jeho ruku a obě jejich ruce natáhl. Pak se na něj s tím svým všudypřítomným pobaveným leskem v očích s očekáváním podíval.

Harry zíral na jejich spojené ruce a snažil se přijít na to, jestli tohle vážně bylo normální, nebo jestli to Riddle udělal jen proto, že chtěl. Jistě, Bella a on spolu tancovali, ale teď když o tom přemýšlel, tak si uvědomil, že se nedotýkali pořád, jen když jeden z nich toho druhého točil dokola.

„Které části z toho že neumím tancovat jsi nerozuměl?“ zeptal se Harry naštvaný sám na sebe, jak se mu znovu začaly zahřívat tváře. Sakra, a to se mu předtím tak dařilo se nečervenat.

„Dej svou druhou ruku na moje rameno,“ instruoval ho Riddle.

To se ho musel dotýkat oběma rukama?! „To vypadá…kontraproduktivně. Nebyly by pak naše nohy příliš blízko, než abychom se mohli pořádně hýbat?“

Jeho lord se zjevně velmi moc snažil nesmát. „Celý účel tancování v páru je synchronizovat se se svým partnerem a hudbou.“

„Synchronizovat,“ opakoval Harry rozhodně, „Se svým-…“ Ano, jeho obličej už byl touhle dobou rozhodně červený.

Jelikož Riddle vypadal, jako kdyby to měl znovu vážně nevhodně okomentovat, rozhodl se Harry, že nejlepší způsob, jak ho umlčet bude prostě následovat jeho instrukce.

Opatrně položil druhou ruku Riddlemu na rameno s paží nataženou tak, aby se vyhnul dalšímu kontaktu. Vypadalo to, že to Riddlea jen ještě víc pobavilo.

Když mu Riddle položil svou druhou ruku na kříž, a znovu si ho přitáhl blíž, šokovaně se nadechl.

„Proč se ty dotýkáš tam?“ zeptal se Harry podezřívavě.

„Ale, abych tě vedl, samozřejmě.“

„Nevymýšlíš si to jen, že ne?“

„Věř mi, Harry, kdybych si to vymyslel, zařídil bych to tak, abych se tě mohl dotýkat někde jinde.“

Aby svá slova dokázal, zamířila Riddleova ruka ještě níže.

„Nech ji tam, kde byla, bastarde!“

Riddle se ušklíbl. Hudba na několik minut utichla a když začal nový kousek, pohnul se.

Harry čekal, že bude klopýtat, nebo jednoduše táhnutý spolu s ním, ale nebyla v tom žádná neohrabanost. Riddle ho vedl klidně a zvládal ho táhnout žádoucím směrem pouze těmi nejjednoduššími šťouchanci rukou. Už po krátké chvilce se jejich kroky přirozeně sesynchronizovaly a namísto bláznivého točení, co dělal s Bellatrix, vypadali, že plynule kloužou po parketu. Aby byl fér, ta relativně klidná melodie také pomohla.

„Přestaň si zírat na nohy.“

„Proč ne?“ reptal Harry. Není tu nic jiného, na co by se dalo bezpečně dívat.

Riddle se zasmál a jeho ruka opustila Harryho záda, aby mu mohla zvednout bradu. „Není to slušné.“

Harryho kroky znejistěly kvůli nedostatku stability, který přišel bez Riddleovy další podpory. Riddle ho namísto toho otočil dokola a když Harry disorientovaně dorazil znovu na tu samou pozici, ta ruka už ho zase dál vedla.

„Vidíš? Je tam, aby tě vedla.“

Harry po něm střelil zamračeným pohledem. Nemohl popřít, že díky Riddleovi bylo tancování o hodně jednodušší, ale nemohl se přimět aby se mu to líbilo tolik, jako to, co dělal s Bellou. To se jen hýbali s hudbou. Teď neměl žádný vliv na to kam šli, kdy se otočí, nebo jak se budou hýbat. Všechna rozhodnutí byla na Riddleovi. Ten chlap byl teď pravděpodobně tím přídavným přívalem moci sjetý.

Riddle vypadal, že mu čte myšlenky. „Jsou možnosti, kdy bys také vedl.“

Harry se zamračil a experimentálně ho strčil do ramene, ale Riddle neustoupil.

„Nicméně, nemyslím si, že by to teď byl dobrý nápad, jelikož zcela zjevně nemáš tušení, co děláš.“

S tím se Harry nemohl hádat, a tak místo toho protočil oči.

Kousek skončil a Riddle se na něj ušklíbl.

„Co?“ zeptal se Harry obezřetně, když Riddle nevyvinul žádnou snahu ho pustit.

„Po pomalém kousku vždycky hrají rychlý.“

Hudba znovu začala. Říct, že byla rychlá bylo podcenění. Bylo to vražedné. Harry brzy ztratil veškerou orientaci, jak jím Riddle točil, jak se mu líbilo. Harry se nemohl žádnému z jeho pohybů bránit, jinak by určitě spadl na zadek.

Navzdory tomu musel přiznat, že to bylo mnohem lepší, než ten minulý tanec. Nebyl nucený neustále se dívat na Riddlea, svět byl jen rozmazanou šmouhou barev, a přesto si Harry nemusel dělat starosti, že by mohl do něčeho vrazit, sakra, ani neměl vůbec čas přemýšlet.

Riddle ho otočil zpátky, takže si znovu stáli tváří v tvář.

„Co jsi dělal s těmi lidmi v knihovně? Vím, že to byli ne-členi.“

Harryho mentální obrany zase zapadly na místo. Chytrý bastard. Pravděpodobně doufal, že Harry už bude touhle dobou příliš bez sebe, než aby dokázal řádně přemýšlet.

„Riddle, já se tu snažím jak nejlíp mi to jde, abych ti nešlapal na nohy, pořád. Vážně chceš, abych se přepínal ještě víc?“

„Jeden by předpokládal, že pravda by neměla vyžadovat tolik přemýšlení.“

Harry se prázdně zasmál. „Nemáš nejmenší tušení.“

Byl donucen udělat další otočku, než si byli zase tváří v tvář.

„Co víš o sedmi chybějících členech?“ vyptával se Riddle.

Harry žasnul nad jeho dedukčními schopnostmi. Nebyl překvapený, že už ty pověsti Riddle zachytil, ale jeho přehled jaké témata Harry s Aberforthem a Moodym mohl diskutovat byl podivný.

Hudba začala zpomalovat a Harry hádal, že už brzy přestane.

„Pravdu?“ zeptal se nevinně.

„Pokud možno.“

S posledními notami kousku si Harry stoupnul na špičky a schválně přiblížil ústa blízko Riddleovu uchu a ucítil, jak ten druhý ztuhl.

„Myslím, že snědli jablko,“ zašeptal.

Hudba utichla. Harry nechal ztuhlého Riddlea za sebou, odešel pryč a cítil se pro změnu velmi samolibě.

Byl trochu překvapený, když Riddle neudělal žádný pohyb, aby se za ním vydal, ale hádal, že byl jeho lord příliš zaneprázdněný přemýšlením, jestli Harry žertoval, nebo byl jednoduše blázen. Oh, no, on měl jiné věci na práci.

Harry nechal své oči toulat se davem a hledat Lunu v naději, že by se jí mohl zeptat na pár dalších otázek. Teď když si byl jistý že mu nedávala náhodné odpovědi, chtěl zjistit, co dalšího mladá lady věděla.

Namísto toho našel nervózního muže, který si dělal o Lunu starosti, když poprvé dorazili do sídla.

„Err, pardon, víte kde je lady Luna?“ zeptal se ho zdvořile.

Muži zabralo chvíli, že Harryho poznal. „Oh, vy jste ten, co ho přivedla s sebou. Bojím se, že odešla hledat jednoho z našich členů.“

„Hledat?“

Muž se ošil. „Ano. Jeden z našich členů po první noci zmizel.“

Harry se na něj nevěřícně podíval. Luna byla pravděpodobně jediný člověk, který od začátku věděl, co s stane. Pokud varovala Harryho, tak určitě varovala i své stoupence? Byla její teorie špatně? Jablka byla trochu zvláštní, ale to číslo vypadalo jako příliš velká náhoda.

Harry si najednou vzpomněl, že se ho Riddle zeptal na sedm chybějících členů. Dvojčata šla po lordech. O co přesně šlo?

Harry opustil hlavní síň s dobře známým pocitem obav. Nevěděl, kam by měl jít, jen to, že musel něco udělat. Také mu to dalo omluvu, proč mezi sebou a Riddlem vytvořit větší prostor.

Ve vstupní hale zachytil pohled na temně oblečenou postavu skoro ukrytou pod schody.

Přistoupil ke stínům. „Snape,“ pozdravil muže.

„Pottere.“ Snape si ho prohlédl od shora dolů. „Jsi pořád naživu.“

„Err…“ Harry se zamračil, a pak si vzpomněl, že Snape s největší pravděpodobností mluvil o jeho výpadku. „Ano. Mimochodem, díky za jídlo. A za to, že jsi zastavil Voldemorta, aby nevyrazil dveře.“

Snape nadzvedl obočí. „Ty si to pamatuješ?“

„Ne, řekl mi to Draco.“

„Jen ze zvědavosti…Jak špatné by to bylo, kdybych ho nezastavil?“

„Nemám tušení. I když, soudě podle stavu vagónu, když jsem se vzbudil by mě v tom okamžiku zabil.“

Byl odměněn jedním z Snapeových vzácných úsměvů sevřených rtů.

„Neviděl jsi náhodou lady Lunu?“ zeptal se, protože hádal, že Snape už touhle dobou znal všechny lordy a lady.

„Tenhle večer jsem jí neviděl. Proč jí hledáš?“

„Jeden z jejích stoupenců chybí.“

„Já vím.“

Harry si odfrkl. „To jsem si myslel.“

„Nemyslím si, že by ses do toho měl zaplést.“

„Bojím se, že to už jsem,“ povzdechl si Harry. Když viděl zmatené zamračení, jen to odmávl. „Dlouhý příběh.“

Pak ho napadl další nápad. „Viděl jsi nějaká dvojčata?“

„Neviděl.“

Harry frustrovaně zasténal. „Hmm…Kdybys chtěl zabít několik lordů…a chtěl bys, aby byli nalezeni, ale stejně schovaní dostatečně na to, aby tě nikdo nechytil…Kde bys to udělal?“

Harry si byl jistý, že kdyby Snape nebyl mistr v zastírání svým emocích, tak by na něj teď zíral s otevřenou pusou.

„Rozhodně se ptáš na zvláštní otázky, Pottere.“

Harry nesměle pokrčil rameny. „A tvoje odpověď je?“

Snape se zastavil a zvažoval otázku. „Řekl bych v zavřené místnosti, abych snížil možnost, že mě někdo uvidí. Takové, kteráé je nějak spojená s lordy obecně, takže bych věděl, že se tam lidi nakonec podí-…“

Zarazil se, když ho Harry nadšeně popadl za ruce. „Vy!“ ukázal na Snapea, „Jste geniální muže, pane Snape.“

Snape po něm vrhnul úšklebkem. „Děkuji, že jsi řekl zjevné, Po-…Kam jdeš?“

Harry ho ignoroval a rozběhl se po schodech. Jestli dvojčata ty lordy skutečně zabila jako nějaký druh zprávy, znal pro to perfektní místnost. No, už díky Harrymu nebyla zavřená, ale stejně…

Běžel chodbou, kterou ho Lucius vedl tu první noc. Doopravdy by Lunu nezranili, že ne? Navíc, nevěděl, kdy ty lordy zabijí. Určitě na ně nenarazí zrovna teď…

Harry ztuhl, když ze dveří, které vedly k prázdnému pokoji a teď zničenému tajnému vchodu, vystoupily dvě identické postavy.

Všichni tři zakleli současně.

A Harry najednou zjistil, že stojí proti dvěma kuším. Slabě zvedl ruce.

„Tamten z knihovny!“ vykřikli v tu samou chvíli, a pak se zamračili v upřímné lítosti.

„Omlou-…“

„Whoa, počkat!“ vykřikl Harry honem, když viděl, že to myslí vážně, myšlenky divoce rozházené. „Vaše jméno… je Weasley, že jo?“

Oba vypadali stejně ohromeně. „Jak-..?“

„Pottere!“

Pravé dvojče okamžitě pozvedlo svoji kuši a zamířilo ji Harrymu přes rameno.

„Pozor!“ vykřikl Harry a otočil se, jak vzduchem proletěla šipka pár centimetrů jeho hlavy.

Viděl, jak Snape schválně padl na zem, zatímco dvojčata proběhla kolem Harryho a sprintovala pryč chodbou.

„Ne, počkejte!“ Harry se za nimi okamžitě rozběhl, ale když uviděl Snapeův popelavý obličej a jak mu z ramene trčí dřík šipky, tak se na místě zastavil.

„Do prd-…Jsi v pořádku?!“ klekl si před ním na zem.

„Bylo mi i líp,“ dostal ze sebe mezi trhanými nádechy Snape.

Harrymu se myšlenky rozběhly mílovými kroky. Dvojčata zjevně uměla svoje zbraně ovládat, jejich míření bylo bezchybné. Kdyby nebylo Snapeovy neuvěřitelně rychlé reakce, tak by ho ta šipka trefila přímo do srdce. Takhle mu pouze probodla rameno. Harry stál přímo před nimi, proč ho v tu samou chvíli nestřelilo to druhé dvojče?

Popadl dřík a pokusil se ho rychle vytáhnout.

„Nech to být, ty nevzdělaný idiote!“ vyplivl Snape ostře. „Brání to, aby mi netekla krev. Když to vytáhneš, vykrvácím.“

Harry se nervózně kousl do rtu. Spravit stroje bylo jednoduché, ale lidi… Věřil si jen natolik, aby ošetřil povrchová zranění, ne zatracenou díru nepohodlně blízko životně důležitým orgánům.

„P-promiň…Já…Potřebujeme doktora! Kdo je Voldemortův lékař?“

„Já, ty imbecile!“

Harrymu se lehce rozšířily oči. „Oh. Myslel jsem, že jsi-…“

„Pottere! Vážně teď musíme probírat moje kvalifikace?!“

„Err, jasně. Jen-…Tak mi řekni, co mám dělat.“

Snape vyčerpaně zavřel oči. „Nech to být. Běž pro pomoc.“

Harry se váhavě postavil a jeho oči se míhaly mezi Snapem a místností, ze které přišla dvojčata.

Snape jeho neochotu samozřejmě zachytil. „Co?!“

„Tohle se ti nebude líbit.“

„Mám šipkou propíchnuté rameno, vypadám snad, že si to užívám?!“

Harry polknul. Dobrý postřeh. „Myslím že za tím pokojem je sedm mrtvých lordů.“ Ať to není Luna…

Snape zasténal, ale pak se zhluboka nadechl. „Běž.“

„Huh?“

„Běž. Se. Podívat. Rychle.“

Harry se otočil na místě a utíkal do téměř prázdného pokoje a skrz díru ve zdi do skryté zasedací místnosti.

Nad pohledem, který ho tam čekal, se mu zasekl dech v krku. Nebylo jich sedm, bylo jich… „Čtrnáct?!“

„Sedm je naživu,“ ozval se jemný šepot z nejvzdálenějšího levého rohu.

„Luno,“ Harry poklesl úlevou. „Chci říct, milady! Díky bohu, já-…“

„Ten titul si nezasloužím,“ zašeptala zlomeně. „Ne, když ani nedokážu ochránit své…“ Roztřeseně se nadechla, její oči upřené na muž, který ležel vedle její klečící postavy. Ta zvláštní nadzemskost, která ji předtím provázela, byla pryč. Bylo to jako kdyby se dostala ze svého vlastního světa, který mohla vidět jen ona a který ji umožňoval dívat se na věci odlišně. Ale nezáleželo, ve kterém světě jste se dívali na smrt, výsledek byl vždycky stejný.

Podívala se nahoru na Harryho a její velké oči se třpytily slzami. Ale nebyla smutná, byla rozzlobená, téměř frustrovaná. „Já jim to řekla. Řekla jsem jim to a varovala je a opakovala to a oni- oni-…“

„Oni neposlouchali,“ dokončil Harry a věděl, že ten muž vedle ní byl mrtvý a nejspíš její stoupenec.

„Oni nevěřili. Oni nevěřili. Mě.“

Harry zavrtěl hlavou, když si vzpomněl, že Riddle popsal její stoupence jako zvlášť oddané. „Věří, milady. Ale nedokážou vidět to, co vidíte vy.“ Protože vy můžete být jeden z nejchytřejších lidí na světě.

Když se podívala zpátky na svého mrtvého stoupence, sklouzla jí po tváři jediná slza. „Měla jsem to být já.“

Harry chtěl to prohlášení okamžitě popřít, ale pak pochopil, co tím myslela, jak si rychle pospojoval body. Měla to být ona. Ona byla lady, on byl stoupenec. Dvojčata by jí zabila. Těch sedm, co bylo naživu, byli chybějící členové a sedm mrtvých byli jejich příslušní lordové.

Pokud byla pravda, že dvojčata nešla po konkrétních lordech, ale vybírala si je náhodně, tak to dávalo smysl. Sedm otrávených jablek, ne smrtelně, ale dostatečně silně na to, aby tě vyřadila z provozu. Šance, že si jablko vezme stoupenec byly vyšší, protože jich na bálu bylo minimálně desetkrát tolik, co lordů. Chybějící členové přitahují méně pozornosti, než chybějící lordi. Dvojčata nechala stoupence naživu, ale ulovila jejich lordy. Všichni hledali spojení mezi mrtvými, ale žádné tam nebylo, byla to jednoduše smůla.

Jistě démoni. Čeho se snažili dosáhnout?

„Řekl jim, že je lord,“ pokračovala Luna bez emocí. „Řekla jsem jim, že to není pravda, ale ani oni mi nevěřili.“

Harry si prohlížel mrtvého stoupence. Byl to tvrdě vypadající chlapík. Bylo přirozené věřit, že on je lordem a ne ta křehce vypadající mladá žena, které klečela vedle něj.

„Proč by tohle někdo dělal opakovaně? Oni nejsou…“ hlas se mu bezmocně vytratil.

„Zlí lidé? Já vím.“ Luna si stoupla, promnula si oči a narovnala šaty. „Oni hledají.“

„Co?“

„Koho,“ opravilo ho Luna.

Harry se rozhlédl kolem, třináct mužů ležících na zemi, sedm z nich s krvavou dírou, kde bylo srdce - nepochybně střeleni kuší, i když dvojčata sebrala šipky. Přemýšlejí prakticky, ekonomicky.

Stoupenci byli v bezvědomí, ale Harry viděl, jak se jim pravidelně zdvihají hrudníky. Unešení, ne zabití. Luna dorazila sama, ani unešená, ani zabitá, protože dvojčata si myslela, že to byl sám lord, kdo si vzal jablko.

Kolem dokola, šest mrtvých lordů v jedné místnosti a Harry neměl ani v nejmenším v úmyslu vysvětlovat situaci jejich stoupencům.

„Měli bychom odejít. Kdyby nás tu ostatní našli…“

Rty jí ozdobil malý úsměv, stín její bývalé radosti, ale pořád úsměv. „Oni nevidí, takže by nám nevěřili.“

Pokud byli Snape nebo Luna překvapení, že vidí toho druhého, tak to na sobě nedali znát.

„Jak špatné to je?“ zeptal se Snape upjatě.

„Šest lordů a jeden stoupenec mrtví, šest stoupenců v bezvědomí.“ Harry si opatrně dal Snapeovu nezraněnou ruku kolem ramene a pomohl mu vstát.. „Promiň, ale nesmíme tu zůstat, pokud nechceme skončit jako primární podezřelí.“

Snapeovy oči střelily po Luně a Harry téměř mohl slyšet, jak kousky skládačky zapadají na místo, jak počítal.

„Dvojčata,“ vymáčkl, zatímco se těžce opíral Harrymu o rameno, „Tys je znal.“

„Přestaň mluvit, nesmíš plýtvat energií.“

Snape mu střelil temný pohled a Harry věděl, že se ten muž dříve nebo později bude domáhat vysvětlení.

Luna je zarazila když dorazili ke schodům. „Příliš lidí, tudy.“

Harry jí následoval skrz temnější chodbu, která také končila schodištěm, ale bylo mnohem menší, než to, které vedlo ke vstupní hale. Nebylo až takovým překvapením, že tak velké panství mělo víc než jeden východ. Tenhle vypadal na první pohled omšele a zjevně nebyl hosty používán.

Jelikož byl bál v plném proudu když Harry odešel, čekal, že venku bude prázdno. Namísto toho byla temná noc plná křiku, pláče, utíkajících nohou a na sebe navzájem křičících lidí. Byl to chaos.

„Co to sakra?“ vydechl.

Nikdo si jejich malé skupiny nevšímal a co se toho týče ani Snapea. Vlastě, Harry viděl muže, který vedle nich nakráčel přímo do zdi sídla.

„Voldemort.“ Snape trhnul hlavou ve směru velkých vstupních dveří.

Lidé se valili ze sídla, většina z nich utíkala a držela si oči nebo krk a kašlali.

Riddle šel klidně, jeho výraz nezměněný panikou kolem něj.

Harry se otočil k Luně. Ani jeden z nich nepromluvil, jak se jim v očích odrazilo porozumění. Nerozloučili se, když odešli každý jiným směrem. Věděli, že to nebylo potřeba.

Riddleův výraz, když se díval na šipku ve Snapeově rameni, byl nečitelný.

„Teď opatrně, začínám si myslet, že vy dva jste receptem na potíže,“ varoval je Riddle klidně.

Pokud to bylo možné, Snape zbledl ještě víc.

„On s tím nemá nic společného. Jsem naprosto schopný najít si potíže sám,“ odporoval Harry.

Riddleho pronikavé oči se přesunuly na něj, což neudělalo nic pro zlepšení Harryho už tak se třesoucích kolen. Snape byl čím dál tím těžší, jak ho jeho vlastní síla opouštěla.

Harry nervózně polkl. „Co se stalo?“

„Něco jako tvoje kouřové bomby. Kouř nás okamžitě oslepil a bylo těžké dýchat. Také se to skrz sídlo rozšiřuje velmi rychle. Všichni se rozeběhli, když se pokoušeli dostat ven.“

Harry se podíval na kašlající a klopýtající lidi okolo nich a na záplavu hostů, které se hrnula hlavními vchodovými dveřmi. „Nevypadáš, že by tě to zasáhlo.“

Riddle se potěšeně ušklíbl. „Samozřejmě jsem si vzpomněl, co mi můj malý vynálezce řekl, když byl připoutaný k oltáři.“

Harry protočil oči nad potěšeným tónem a pak kývl směrem ke Snapeovi. „Potřebuje lékaře.“

„Nepříhodné,“ zavrhnul to Riddle chladně a pokynul k chaosu okolo nich.

„Nepříhodné?! Má zatracený-…“

„Potter bude stačit,“ zasýpal Snape.

„Já-…Co?! Já- já nejsem-…“ zakoktal v protestu.

„Narcissa může pomoct, jen mě dostaň zpátky.“

Bylo jasné, že muž nechtěl svému lordu přidělávat potíže. Harry se kousal do rtu, aby zabránil dalším protestům. Snape už ztratil příliš krve, potřeboval si lehnout a rychle ošetřit. Ale stejně, vlak byl až dole pod kopcem a Harry byl moc malý, než aby ho mohl úplně nést. Pro Snapea bylo nemožné celou tu cestu jít, i když s pomocí.

Probodl Riddlea pohledem. „Pomoz mi ho nést.“

„A proč bych to dělal?“

„Oh, já nevím, možná protože je to tvůj stoupenec?“

„Já je chráním, není můj problém, když vběhnou do nebezpeční bez mého souhlasu,“ pokrčil Riddle lhostejně rameny.

„On běžel za mnou!“

„Přesně jak říkám.“

Už chtěl rozzuřeně odpověděl, ale Snape se do něj najednou úplně opřel a Harry se zakymácel. Pohlédl na muže a uviděl, že ztratil vědomí.

Harry zaskřípal zubama. „Co chceš, Riddle?“

Riddleovy oči se na něj hladově soustředily a Harry se okamžitě cítil na zvracení a nadšený. „Poslechneš jeden rozkaz mého výběru, čas a obsah budou specifikovány později.“

Harry tiše zuřil nad Riddleovo rychlou odpovědí. Příliš rychlou. Měl to naplánované od začátku. Věděl, že byl podfouknut a ještě k tomu ani ne příliš rafinovaně. Ale pokud nechtěl táhnout bezvědomého Snapea dolů z kopce a riskovat pohnutí šipkou, nebo nebezpečnou ztrátu krve, potřeboval někoho, kdo mu ho pomůže nést pořádně.

Rozhlédl se a navzdory všemu doufal, že uvidí nějakého dalšího člena Voldemortovy skupiny, ale díky tmě a zpanikařeným lidem okolo nich bylo nemožné někoho hledat.

Zamračil se na Riddlea, protože věděl, že on věděl, že Harry nemůže odmítnout. „Jsi chladnokrevný bastard, víš to?“

T/N: Riddle citoval Oskara Levanta