Ve stínu hvězd

26 Kapitola

Ze Snapeova popisu došel Harry ke třem závěrům.

Za prvé: Voldemortova skupina byla žárlivá hromada lidí, kteří soutěžili o pozornost svého lorda.

Za druhé: Každý a všichni byli mašina na zabíjení.

A tudíž za třetí: Harry byl odsouzen k tomu být jedním z nich zabit za to, že ignoroval hierarchii a nějak se mu povedlo donutit samotného lorda Voldemorta aby mu přikázal, že s ním musí strávit několik hodin. Bez jakéhokoli zjevného důvodu.

Nováčci neměli mít moc lordovy pozornosti. Takže se měl buď rychle osvědčit, nebo ho ostatní členové roztrhají na kousky. A bylo by lepší, kdyby se nenechal Riddlem rozptýlit.

A jako vrchol k tomuhle příjemnému zjištění, Harrry neměl tušení, kde by měl spát. Ani Riddle ani Snape nebo ani Draco se mu nezmínili, kde má od teď žít.

Z toho co viděl při své cestě s Dracem, měla většina členů své vlastní byty, které předtím byly používány jako třídy. Takový luxus byl možný jen díky tomu, že Bradavice nabízely tolik místa.

Stejně, bylo kolem půlnoci a Harry stál sám v nějaké chodbě, která vedla kdovíkam.

Vzdal se myšlenky na to skutečně najít postel, ale nemínil spát na otevřeném místě, jako bylo tohle. Proti tomu se vzpíral každý z jeho zdokonalených instinktů pro přežití. Takže začal šplhat po tom obřím schodišti, protože hádal, že většina členů dávala přednost tomu mít pokoje blíž k přízemí, aby nemuseli celou dobu šplhat po schodech.

Což znamenalo, že Harryho cíl byl tak blízko obloze, jak bylo možné. A neztratit se, samozřejmě.

Harry byl skoro na vrcholku schodiště, když si všimnul omláceného obrazu, který způli zakrýval díru ve zdi. S jeho předchozím dobrodružstvím s dírou Harry postupoval zvláště obezřetně, ale vypadalo to, že díra vedla jen do další místnosti.

Harry neměl tušení, proč byla v kamenné zdi kulatá díra namísto dveří, ale zem pokrývala tlustá vrstva prachu, což značilo, že tam nikdo nevkročil velmi velmi dlouho. Perfektní.

Harry prolezl dírou na druhou stranu. Ve tmě toho moc neviděl, ale ve stříbrných paprscích měsíčního světla, které proudilo skrz okna, rozpoznal několik krbů, gauče, židle a malé stolky. Na jednom z nich byla dokonce zaprášená šachovnice, figurky zmrzlé v předchozí hře.

Rychlý pohled do jednoho z menších pokojů za tím vstupním řekl Harrymu všechno, co potřeboval vědět. Stál v jedné z kolejních ložnic. Věděl, že je jich několik, ale také věděl, že s tolika místem bude skupina dávat přednost zařízení si svého vlastního bytu, namísto používání kolejí.

Ale jelikož byla tahle část hradu zjevně nepoužívaná a s napůl zakrytým vchodem byla šance, že o tomhle místě nikdo zatím nevěděl. Takže kdo říká, že Harry nemůže celou tu kolej použít pro sebe? Navíc mohl použít společenskou místnost jako pracoviště. A jelikož to bylo tak vysoko nad zemí, nikdo ho tu nebude rušit. Bylo to perfektní.

Takže Harry vyklepal prach z jedné postele s nebesy jak nejvíc to šlo, než do ní vlezl a tvrdě usnul.

.

Harry se vzbudil, do slunečního světla a kručícího žaludku, který mu připomněl, že od večeře nic nejedl.

Při zvedání vdechl prach, který zůstal na posteli a několikrát kýchl.

S ranním sluncem Harry viděl, jak moc bylo všechno zaprášené. Postele, židle a celá společenská místnost vypadaly bíle.

Bude to hodně práce, všechno to uklidit, ale krom toho to vypadalo ještě útulněji, než včera.

Harry si nechal všechny věci na koleji a prolezl dírou. Starý zažloutlý obraz byl ve skutečnosti portrét vážně korpulentní dámy. Harry ho přisunul tak, že zakrýval díru celou a vyrazil po schodech dolů doufajíc, že ho smysl pro orientaci nezradí při hledání velké síně.

Draco mu řekl, že to bylo místo, kde skupina jedla a Harryho žaludek velmi trval na tom, aby se tam dostal jak nejrychleji to půjde, i když jeho hlava mu říkala, aby před Riddlem utekl a schoval se.

Podle všeho nebyl dost rychlý.

Když Harry vstoupil do velké síně, otočily se k němu desítky obličejů, na kterých nebylo nic, kromě vražedných úmyslů.

„Konečně!“ vykřikla Bellatrix, která se zničehonic objevila po Harryho levici a popadla ho téměř bolestivě za ruku.

„Snídaně je v osm, víš,“ zamračila se na něj, „Všichni musí přijít. V osm. Chápeš co chci říct?“

„Že…není osm?“ hádal Harry ostražitě a podíval se na nepřátelské výrazy ostatních, zatímco ho Bella vedla síní.

„Že není osm,“ přikývla. „Takže nám náš lord velkoryse přikázal počkat na našeho nejnovějšího člena.“

Což znamenalo, že celá skupina strávila hodiny sedící nad snídaní, aniž by mohli cokoliv sníst. Nebylo divu, že vypadali připravení ho zabít.

Harry pohlédl na hlavní stůl a setkal se s Riddleho zahloubaným pohledem.

To bylo zatraceně nefér! Nikdo Harrymu nezmínil, že musel někde ráno být! Draco a Snape mu to mohli upřímně zapomenout říct, ale Riddle ten detail zjevně vynechal.

A to se ve skutečnosti snažil nikoho nenasrat.

Harry chtěl všem říct, že to nevěděl, ale věděl, že by to byla jen slabá omluva, tak zůstal zticha.

Bella ho vedla na židli vedle Riddlea. Většina členů seděla kolem čtyř velkých stolů před hlavním stolem a jen pár jich bylo privilegovaných natolik, aby seděli s Riddlem. Nebo, v Harryho případě, prokletí.

Harry zjistil, že sedí mezi Riddlem a Bellatrix, přejíc si, aby už ho všichni ignorovali. Dál po jeho levici seděli Malfoyovi a Snape, na druhé straně byli dva muži, které potkal v Riddleově studovně a ještě další tři.

Riddle si nonšalantně ukousl z chleba a všichni konečně začali jíst.

Harry toho muže probodával pohledem. „Mohl jsi mi to říct, víš.“

Riddle svědomitě kousal a polkl než se uráčil odpovědět. „Mohl jsem udělat velké množství věcí, dítě.“

Jeho ruka se lehce otřela o tu Harryho, jak se natáhl po sklenici. Harry ztuhl, tady lord určitě nic neudělá? Riddle viděl jeho ztuhlý výraz, správně uhádl že přemýšlel o minul noci a samolibě se ušklíbl.

„Mohl by ses prosím jít zabít?“ utrhl se Harry, a naštvaně si ukousl kus chleba. Už byl samozřejmě dlouho vystydnutý, ale stále zjevně čerstvý. Voldemortova skupina jedla dobře.

„Plánuji dobýt svět, než se přesunu vládnout peklu.“

Harry popuzeně protočil oči, ale nic neřekl a raději si znovu kousl.

Ostatní si u stolů povídali v tichém mumlání a jejich pozornost se konečně přesunula z Harryho pryč. Hlavní stůl byl naštěstí oddělený natolik, že neslyšeli, co Harry řekl.

Stejně, z častých pohledů, které mu byly věnovány, Harry hádal, že hala bzučela nepříjemnými drby o něm.

„Už sis zařídil pracovní prostor, zloději? Jednoduše mi ho někdy musíš ukázat, slyšela jsem, že věci vybuchují, když se jich dotkneš.“ Bella tím faktem vypadala nadšená.

„Našel jsem vhodné pokoje,“ přiznal Harry, „ale nejdřív je musím uklidit. Jsou úplně pokryté prachem.“

„Můžeš požádat Ginny o kýble a hadry,“ navrhla Narcissa, „To je ta dívka u druhého stolu s rudými vlasy.“

Harry se při zmínce o Ginny rozkašlal. „Err, jistě, díky.“

„Uklízej rychle. Potřebuji, aby ses dal do práce.“

Harry se otočil na Riddlea a pokusil se potlačit podráždění. Kvůli tomuhle se konec konců přijel. Namísto několika zákazníků tu teď byl jen Riddle, to byla jediná změna.

„Na čem bych měl pracovat jako první?“

„V hostinci…“ začal Riddle přemýšlivě a ignoroval přitom Harryho zjevné nepohodlí nad tou připomínkou, „Co to bylo?“

„Er… Nemá to jméno nebo tak něco. V podstatě to stimuluje místo v mozku, které je zodpovědné za vnímání bolesti.“

A já vážně nechci dát jedno tobě.

„Udělej mi pár takových.“

„Pár?“ vykřikl zhrozeně.

Harry si poraženě povzdechl, věděl že dost dobře nemůže odmítnout Riddleovu žádost, rozhodně ne tady.

„Plánuješ mi říct, na co je potřebuješ?“

„Ne.“

Jasně. Proč se vůbec ptal?

„Nemusím mít potřebné věci, abych jich udělal několik, takže to bude trvat trochu déle. Hádám, že je tu v hradě hodně věcí, které také budu moct použít, ale budu to tu nejdřív muset prohrabat.

„Můžeš mi jedno udělat do večera?“

Harry na něj zíral. „Pokud řeknu ano, začneš mi dávat nemožné termínu na každý projekt, na kterém budu pracovat?“

„Věcí je, Harry, že nemám tušení, jak rychle co dokážeš udělat. Takže jen budu předpokládat, že mi můžeš udělat co potřebuji kdykoliv to potřebuji.“

„To tě nikdy neomrzí být namyšleným bastardem?“

Riddle se ušklíbl. „Určitě ne když jsem kolem tebe.“

Dřív než Harry mohl cokoliv odpovědět, Riddle se postavil.

Síň okamžitě ztichla, když na své následovníky promluvil. „Při západu slunce u staré vrby.“

Bez dalšího vysvětlení se Riddle otočil a odešel.

Harry se ho skoro zeptal proč, nebo co se bude dít, ale povedlo se mu držet jazyk za zuby. Tak, vážně se snažil chovat se dobře.

„Dělá to často?“ zeptal se místo toho Bellatrix.

Ta pokrčila rameny. „Někdy, ale jen když musí být všichni přítomni.“

„Jo, to chápu, ale o čem to je?“

Bella po něm hodila šokovaným pohledem. „Náš lord své motivy, nebo plány nemusí vysvětlovat.

Harry znovu protočil očima. Kult okolo toho muže byl strašidelný.

Bylo jasné, že jídlo začalo když začal jíst Riddle, ale podle všeho také skončilo, když skončil on. Jakmile Riddle odešel, všichni ostatní začali také odcházet.

Harry je nechal jít napřed, než se nadechl pro uklidnění a zamířil směrem, kterým viděl odejít Ginny.

Snadno jí dohonil a ve vzácném okamžiku štěstí ji našel samotnou.

„Umm, promiň…Ahoj,“ řekl nervózně.

Ginny se zastavila a otočila se směrem k němu, ale neodpověděla, ani nijak nereagovala, jen na něj s očekáváním zírala.

„Err…Narcissa mi řekla, že víš kde sehnat nějaké hadry a tak…? Abych si uklidil pokoje…“

Přikývla a znovu vyrazila a Harry šel za ní.

„Takže, umm..Ty se jmenuješ Ginny, že?“

Další přikývnutí.

„Ty, err, máš i příjmení?“

Zavrtěla hlavou.

Harry tím byl zvláštně zklamaný. Měl by být šťastný, že ho nepoznala, to by konec konců znamenalo velké trable. Také to znamenalo, že nedostane žádné odpovědi.

„Jsi si jistá? Chci říct…znamená pro tebe něco jméno Weasley?“

Znovu zavrtěla hlavou. Neudělala to příliš rychle, nebo s pauzou, nic co by naznačovalo, že lže.

Harry se vzdal. To byl jak daleko mohl zajít, aniž by vypadal kompletně podezřele.

Ginny je vedla do prostorného přístěnku, vytáhla kýbl a několik hadrů spolu s koštětem a podala to Harrymu.

„Díky!“ Harry se na ní usmál, ale její výraz zůstal prázdný a jen na něj znovu kývla.

Jeez, ta byla horší než Snape. Ten muž se alespoň mračil.

Otočil se, ale tichý, melodický hlas ho zastavil.

„Ty mluvíš.“

Harry se otočil a aniž by se opovážil cokoliv říct, zíral na Ginny. Její výraz byl pořád pasivní a prázdný, ale klidně se mu dívala do očí.

„Jak to, že teď mluvíš?“ Nezformovala to úplně jako otázku, řekl to jako fakt, který jí lehce udivoval.

„Já…Neměl bych?“ zeptal se Harry zmateně.

Ginny se jednoduše otočil a odcházela.

„Počkej! Známe se? Já-…Sakra,“ zasténal Harry, když Ginny nedala nijak najevo, že by si vůbec všimla, že tam ještě byl.

Stál tam a snažil se najít nějaký smysl v tom, co řekla. Řekla jasné ‚ty‘ a byli sami, takže to mohl být jen Harry, o kom mluvila. Znamenalo to, že ho znala? Ale proč by to neřekla? Navíc, to co řekla nedávalo žádný smysl. Všichni mluvili.

Harry popadl náčiní a odešel, ale nezamířil ke schodům, namísto toho se otočil a šel do sklepení. Potřeboval o Ginny vědět víc.

Harry zaklepal na Snapeovy dveře a po odmlce zaklepal znovu, jen aby si byl jistý, že Snape bude vědět, že ho nemůže jen ignorovat.

Dveře se otevřely a odhalily Snapeův mračící se obličej. Když uviděl Harryho, zamračení se prohloubilo.

„Neobjednal jsem si čistící službu.

Harry jeho komentář odmávnul. „To je pro mě. Co je s Ginny?“

„Mám jiné věci na prácí, než vyprávět osobní historie členů skupiny, Pottere.“

„Ginny Weasley.“

Snape se zarazil, zamračil se na něj, a pak mu pokynul dovnitř.

„Ne každý rudohlavý musí být Weasley.“

„Nejsou to jen jejich vlasy,“ vysvětlil Harry. „Je to taky obličej. Ty jsi neměl šanci se na dvojčata podívat, ale já jsem je viděl dvakrát. A její věk sedí.“

Snape se otočil k jedné ze svých polic a vybral několik sklenic, zatímco pokračoval v rozhovoru. „Nejsem si jistý, jestli se věci horší, nebo stávají zajímavějšími.“

„Horší, samozřejmě. Pokud jí tu dvojčata najdou…“ Harryho hlas se vytratil, jak nemohl najít slova.

„My jsme jí neunesli, Pottere. Pokud něco, tak jí Lucius zachránil. Může odejít kdy chce, i když si nemyslím, že by sama ve světě měla šanci.“

Harry nepřesvědčeně pokrčil rameny. „Ale zjevně je něco…co s ní není v pořádku. Sotva mluví!“

Snape přešel k velkému dřevěnému stolu, smíchal několik bylinek v hmoždíři a začal je drtit.

„Ukazuje znaky posttraumatické stresové poruchy.“

„Err…To je když se ti něco špatného stane, že?“

Snape po něm hodil prázdným pohledem. „Ah, ano. Hádám že ty moc neznáš psychologické poruchy, když jsi vyrostli v novém světě.“

Harry pokrčil rameny. „Co se mě týká, všichni kolem mě jsou lehce pomátlí.“

„Opatrně Pottere. Pokud jsou všichni okolo tebe zvláštní, můžeš zvážit to, že oni jsou normální a ty jsi ten zvláštní.“

„Oh,“ uvědomil si. „To je…znepokojivé.“

„Ale v tomhle případě máš pravdu. Po chaosu nikdo nevyšel stoprocentně příčetný. Takže všichni veteráni mají alespoň mírný případ PTSD. Vzniká to ze skutečně příšerných věcí. V Ginny případě bych řekl, že to vychází z jedné konkrétní zkušenosti, a zanechalo jí to poškozenou za hranicí možnosti uzdravení a sotva fungující.

„Která část z toho je zajímavá?“ zeptal se Harry znepokojeně.

„U čehokoli co se jí v minulosti stalo, je vysoká šance, že se stalo i tobě.“

Harry zasténal. „A dvojčatům samozřejmě taky!“ Ale já si ani takovou důležitou zkušenost nepamatuju…“

„Ona s největší pravděpodobností taky ne. To je způsob, kterým se mysl brání příšerným vzpomínkám.“

„To by vysvětlovalo mou ztrátu paměti,“ souhlasil Harry neochotně. „Ale také by to znamenalo, že bych měl být v tom samém stavu co ona, ne?“

„Ne nutně. Lidé jsou konec konců odlišní. Možná jsi jen specifický případ nezničitelného plevele.“

„Ha zatraceně ha.“

Snape do hmoždíře nalil nějaké další věci, než to znovu začal míchat. „Jsi si jistý, že máš čas si o ni dělat starosti?“

„Huh?“ udělal Harry nepřítomně. Díval se na Snapeovu práci a snažil se rozlišit různé ingredience a co z té pasty nakonec bude.

„Nechceš zjistit co se stane, když nedokážeš vyhovět lordovo požadavkům.“

Harry se podíval ven na pomalu rostoucí stíny. „Ano, ano, půjdu se připravit.“

Znovu si posbíral náčiní a nechal Snape jeho práci.

Šplhání do schodů s váhou navíc ho téměř donutilo si rozmyslet svou volbu ve výběru obytných prostor. Nebo možná by měl jen víc trénovat své tělo…I když jestli byla Riddleova první žádost jako něco čím se řídit, tak bude šťastný, že bude mít čas spát.

Dorazil na páté poschodí, kde téměř vrazil do jiného člena.

„Pozor, Šípková Růženko!“

Ten muž byl vysoký, hnědovlasý a měl skutečně nepříjemný úsměv.

„Co?“

„Ahhh, ztracené generace, téměř jsem zapomněl.“ Odmlčel se a prohlédl si ho od shora dolů. „Vlastně ne, nezapomněl.“

Co to sakra?

„A ty jsi?“ zeptal se Harry, kterému se sotva povedlo udržet podrážděnost z hlasu.

„Evan Rosier,“ zazubil se a natáhl ruku. Harryho ruce byly plné, tak na ní jen zíral, dokud ní Rosier znovu nespustil.

„Takže, kdo tě vzbudil?“

„Slunce,“ odpověděl Harry s kamennou tváří a pokusil se kolem něj projít.

„Ahhh,“ povzdechl si Rosier znovu. „Ne, ne. Víš, Šípková Růženka je princezna, které upadla do sto let trvajícího spánku a mohla být probuzena jen polibkem z pravé lásky.“

Harry se krátce pokusil najít nějaké vysvětlení, proč by mu to Rosier říkal, než to propustil jako bezvýznamné.

„Vědecky nemožné,“ odpověděl krátce.

„Tsk. Ty nejsi do romantiky, že ne?“

Harry se na něj zamračil. „Jsem pod časovým tlakem, takže kdyby si se mohl uhnout…“

Rosier na něj přemýšlivě potřásl hlavou. „A to jsem skoro věřil Belle…“

„Nemyslím si, že poslouchat Bellatrix by kdy mohlo být nápomocné, ale hodně štěstí.“

„Hah! No, myslím si, že tě můžu mít prostě rád.“

Rosier se naklonil kupředu a Harry udělal krok dozadu, aby se ho nedotknul.

„Skvělé. Můžeš se teď pohnout?“

„Tak netrpělivý…Je to téměř roztomilé.“

Co. To. Sakra.

Harry se zhluboka nadechl a zle se na Rosiera podíval. „Mohu lordu Voldemortovi říct, že jsi to byl ty, kdo mě zdržel od toho abych mu udělal to vyžádané zařízení?“

Jak si myslel, zmínil Riddlea zabralo.

Rosierův úsměv zmizel a narovnal se. „O tom by se mi ani nesnilo.“

Nechal Harryho projít a ten si pospíšil do schodů, aby od něj byl pryč.

Konečně v bezpečí ve svých pokojích se rozhodl pustit Hedviku z klece. Dělal si trochu starosti, že se k němu nevrátí, ale jestli jí plánoval použít k doručování zpráv, tak stejně bude muset najít cestu zpátky sama. Hedvika byla maličko pobouřená, že jí vzbudil ve dne, ale vypadala spokojená, že je volná.

Harry jí sledoval odlétat, a pak si vykasal rukávy a pustil se do práce.

.

Když dokončil přístroj včas, cítil Harry pocit úspěchu. Jako že odvedl dobrou práci.

Ten pocit okamžitě rozmáčknul.

Společenská místnost a jeden z menších pokojů byli úplně čisté. Do ostatních se pustí, až bude mít víc času. Pro teď bylo tohle vše co potřeboval.

Když Harry vyšel z hradu, slunce už skoro zmizelo. Doufal že tentokrát bude v čas, ale zjistil, že ‚stará vrba‘ byla na hovno nápověda, když jste pochodovali úplně ztracení kolem velkého hradu.

Vážně, někdo by se měl starat o nováčky.

Harry uviděl skupinu lidí dřív, než uviděl strom. Naštěstí tentokrát nevypadali tak vražedně, takže Harry hádal, že šel pořád včas.

Doklusal k Riddleovi a podal mu přístroj. „Tady. I když vážně nevím, proč bys jeden potřebuješ už teď.“

Riddle si ho vzal a krátce prohlídl. Pak tím ukázal na Harryho.

Když se na to zpětně ohlédl, měl to očekávat, ale bolest ho stále chytila naprosto nepřipraveného. Trvalo to jen okamžik, víc šok než mučení, pod kterým držel Riddlea, ale bylo to dost na to, aby se s výkřikem zhroutil na zem.

„Za co to sakra bylo?“ oddechoval prudce.

„Oh, abych to vyzkoušel, samozřejmě,“ vysvětlil Riddle nonšalantně.

Harry se na něj zlostně podíval. Oba věděli, že Harryho přístroje testovat nepotřebovaly.

Trochu roztřeseně se postavil, zatímco Riddle pokynul jednomu ze svých stoupenců.

„Tohle je Thorfinn Rowle.“

Harry přehodil pohled mezi velkým mužem a Riddlem. Rowle vypadal vyděšeně.

„Err…Ahoj?“ řekl Harry nejistě, protože nechápal, co se od něj čekalo.

Před několika týdny jsem dal Rowlemu rozkaz,“ řekl Riddle shromážděné skupině. „Aby udržel Nagini v jednom křídle hradu, dokud se nevrátím.“

„Můj lorde!“ vykřikl Rowle zděšeně a vrhl se před Riddlea. „Já jsem to udělal, můj lorde! Každý den jsem ji kontroloval! Nevím jak-…“

Riddle ho ostrým pohledem umlčel.

„Rowleho…neschopnost…ohrozila jak Draca, tak našeho nejnovějšího člena. Nejen to, ale Riddle selhal splnit můj jednoduchý rozkaz,“ pokračoval Riddle chladně. „Řekni mi, dítě, co se stane někomu, kdo selže?“

Harrymu zabralo několik vteřin, než mu došlo, že se Riddle ptal jeho. Byl příliš šokovaný vyděšeným mužem na zemi a chladnýma očima ostatních následovníků.

„Umm…Připomene se mu, aby se to už příště neudělal?“

Riddle se na něj otočil a pobaveným úsměvem, který v té situaci vypadal naprosto nevhodně.

„Ale, ale, ty máš před sebou dlouhou cestu, dítě…Bello?“

„Zabijeme ho, můj lorde!“ navrhla Bella dychtivě, v očích šílený svit.

„Ah…“ Riddle naklonil zamyšleně hlavu. „Měl bych tě zabít, Rowle?“

„Já-…M-můj lorde, prosím…“

„Ale já jsem tě krmil už měsíce. Vypadá, že by to byla škoda zdrojů… Ne, myslím, že díra bude dostatečným připomněním.“

Všichni se nad tím dychtivě zavlnili a Harry usoudil, že to odkazovalo na běžný trest.

„Dě-děkuji, můj lorde! Jste milosrdný, určitě-…“

„Tentokrát s jistými úpravami,“ přerušil ho Riddle nenuceně a pohlédl na přístroj v ruce.

Harrymu se udělalo zle. Rowle zblednul a vypadal že úplně zapomněl jakákoli slova.

Na Riddleovo mávnutí dva další členové popadli Rowleho a odvlekli ho o pár kroků vedle, kde Harry uviděl dalšího muže , který začal kopat díru do země.

„Proč ho musíš i zakopat?“ zeptal se Harry monotónně.

„Nebudu tu stát celou noc a mířit na něj,“ odpověděl Riddle jako by to bylo jasné.

„Celou noc?! Ty ses-…“ Harry se sotva udržel, aby Riddlea nenazval šílencem před celou skupinou. „Zabiješ ho.“

„Nezabiju. Bolest je konec konců jen imaginární, bude úplně v pořádku.“

Harry zuřivě sevřel pěsti. „Jeho tělo možná. Jeho mysl to mučení nezvládne!“

„Zvládne když bude dost silný.“

„To je hromada sraček! Neustálá stimulace mu permanentně poškodí mozek!“

Riddleho výraz ztmavnul. „Neodporuj mi, Harry.“

Pravděpodobně měl to varování vzít. Ale on prostě nemohl.

„Někdo musí,“ zasyčel jedovatě.

Riddle se nad tím skutečně zamračil. „Měl bych říct McNairovi, aby připravil další díru?“

Jeho výhrůžný tón byl dost na to, aby všichni kolem udělali krok vzad.

Harry zatnul čelist a zamračil se na něj nahoru. „Udělej co chceš.“

„Já vždycky dělám co chci, hloupé dítě,“ odpověděl Riddle vážně. „McNaire! Udělej dvě díry! A nech tam tohohle 24 hodin.“

Harry neodporoval, když ho vlekli pryč.

Byla to hloupá věc, odporovat Riddlemu tak veřejně. Ale k čertu s tím se vším, zuřil Harry. Jeho vynálezy neměly být používány na něco tak malicherného jako nespravedlivý trest. Riddle mohl shnít v pekle, jemu to bylo jedno.

Podle všeho Harry bude dnes v noci hodně hnít sám.

Jeho jedinou útěchou bylo to, že Riddle měl jen jedno mučící zařízení. Ale zase bude muset hodiny poslouchat Rowleho křik. Doufal za ně za oba, že ten muž brzy ztratí vědomí.

Rowleho díra byla hotová a jak ho ostatní po krk zahrabávali do země, Snape přišel k Harrymu.

„Celkem geniální plán, Pottere.“ Zněl jako by to myslel doopravdy.

„Plán?“ opakoval Harry zmateně.

Snape pokrčil čelo. „Veřejně klesnout z Voldemortovy přízně…?“

Harry na něj mrknul.

„Zničí to celkem dost nepřátelství ke tvé osobě,“ pokračoval Snape.
„Uuhhm…“

„Tys to vůbec neplánoval, že ne?“ pohrdavě se na něj ušklíbl.

„No, teď když‘s to zmínil…“

Snape se zamračil a vyřítil se pryč, mumlaje něco o vyplýtvané inteligenci.

Harry si vlezl do druhé díry sám a nechal McNaira nahrnout na něj hlínu. Jak se díra zaplnila, Harry si v panice uvědomil, že ani neměl dost místa se zhluboka nadechnout.

„Možná tě zítra zajdu navštívil,“ řekl mu Rosier vesele.

„Milé,“ vymáčkl Harry.

„Mohli bychom spolu hrát nakopni plechovku.“

„Nemyslím si, že ztracená generace ví co to je, Evane,“ vstoupil do rozhovoru někdo další a ostatní kolem se zasmáli.

Harry se na ně nahoru zamračil, ale věděl, že v jeho pozici to musí vypadat směšně.

Riddle přistoupil a ostatní zmlkli.

„Teď když jste oba uvelebení,“ začal zatímco ostatní pokřikovali,“ Přeji vám dobrou noc. Přemýšlejte o svých chybách.“

Položil přístroj před Rowleho a zapnul ho.

Jen o vteřinu později probodly noc Rowleho bolestné výkřiky.