Ve stínu hvězd

27 Kapitola

Rowle neztratil vědomí ani jednou. Přímá stimulace mozku zjevně takovou úlevu nedovolila.

Sedmero pekel, jak jeho podvědomí přišlo s takovým příšerným nápadem? Výpadky nebo ne, Harry dostal vzdálený pocit, že s ním muselo být něco hluboce špatně.

Něco špatně muselo být rozhodně s ostatními členy skupiny. Harry si byl jistý, že Rowleovy výkřiky čisté agónie byly v Bradavicích dobře slyšet, ale navzdory tomu nikdo nic neudělal. Pokud něco, tak to Belliným uším pravděpodobně znělo jako ukolébavka.

Bolestné výkřiky ani na chvíli neochabnuly, jejich čirá délka a intenzita pravděpodobně pomalu roztrhala Rowleovy hlasivky. Harry se bál, že se muž udusí. I když měl problém dýchat, pořád křičel jako maniak.

Zdálo se to jako věčnost, než tma pomalu vybledla do šedého rána.

Další vlna horkého vzteku se přes Harryho převalila, když viděl, že se Voldemort ani neukázal, aby ukončil Rowleovo mučení.

Jak bylo možné, že někdo jako Riddle byl takový mizerný lord? Stačilo aby se jen podíval jejich směrem a lidé před ním padali k zemi! Nespokojené zamračení bylo vše co potřeboval, aby své fanatické následovníky řádně potrestal. Ale ne, pojďme je místo toho změnit v zatracenou zeleninu.

Zatímco několik lidí vykopávalo bezvědomého Rowleho, Snape přistoupil k Harrymu. Vypadal unaveně, i když to dobře skrýval.

 „Těžká noc?“ zeptal se Harry kousavě.

Snape se na něj dolů jen zamračil. „Je tu něco co víš o zmírnění dlouhodobých efektů toho zařízení?“

Harry začal krčit rameny, jen aby si uvědomil, že s nimi vůbec nemůže pohnout. „Nejlepší bude vsadit na odpočinek a hodně, myslím.“

„Nezníš moc nadějně.“

„Taky nejsem.“

Snape si ho klidně prohlížel. „Ty ve své díře zůstaneš až do večera, pak bude tvých 24 hodin u konce.“

„Báječné,“ zamumlal. „Takže, poklesl už jsem z jeho přízně natolik, abych byl v bezpečí před žárlivými členy skupiny?“

„Bylo by to mnohem účinnější, kdyby nálada našeho lorda nehraničila s trucováním.“

„On trucuje? Proč by měl nějaký důvod mít špatnou náladu? Já jsem ten kdo trčí v zasrané zemi!“ vykřikl Harry pobouřeně.

„Tvoje ignorance je otřesná, Pottere.“

„Huh?!“

Snape ho obdařil úšklebkem, než ho opustil.

No, to šlo parádně.

Proč to byla jeho chyba, že Riddle trucoval? Pokud něco, tak by ten bastard měl být nadšený.

Harry sledoval, jak ostatní odtáhli nehybnou formu Thorfinna Rowleho pryč a nechali Harryho o samotě se svědícím nosem a bez možnosti se podrbat.

Začalo pršet.

Samozřejmě. S jeho štěstím co jiného?

Nejdřív si myslel, že ho změklá půda možná uvolní ze svého sevření, ale brzy si uvědomil, že se díky svým pokusům jen propadl hlouběji do země.

Pak se pokusil nějak spát, ale po pár vteřinách se s trhnutím probudil, protože měl pocit, jako by se topil.

Mokrá země taky přivedla na povrch nechutné množství žížal, které se podle všeho rozhodly zjistit, jestli by Harryho tělo bylo pěkným domovem, nebo ne.

Těžký déšť alespoň zabránil ostatním vyjít ven a posmívat se mu. Ani Rosier nepřišel, za což byl Harry nekonečně vděčný. Nevěděl co s ním dělat a být po krk zahrabaný v zemi nebylo jak si přál se s ním vypořádat.

Harry nepřítomně pozoroval, jak se stíny nekonečně pomalu prodlužovaly, jak se déšť tlumil a sílil, jak jeho potřeba poškrábat si nos rostla a jak se jeho mysl uklidnila a vyčistila.

Být 24 hodin uvězněný v zemi mělo zjevně stejný efekt jako meditace. Ne že by Harry kdy předtím meditoval, on nebyl ten typ, co by zůstal déle sedět. Ale teď když to byl skutečně donucen udělat, shledal výsledky vážně zajímavými.

Už ani nezuřil, cítil se stabilně, silně, jistě. Nebyl si jistý o čem, ale nicméně to byl příjemný pocit.

Z tohoto stavu mysli byl vytrhnutý, když se uvědomil, že už se zase stmívá. Minulých několik hodin proklouzlo prakticky nepozorovaně, což byla příjemná změna po agonizujícně pomalých hodinách předtím.

Ta samá skupina lidí co vykopala Rowleho přišla i pro něj - a oh, podívejte, i Riddle ho považoval za dostatečně hodného aby obětoval trochu ze svého drahocenného času a přišel si to vychutnat.

Zvláštní bylo, že lord zůstal zticha, když Harryho vyhrabávali ven.

I pokrytý blátem, slabý z nedostatku pití nebo jídla a mrznoucí z deště, Harry pořád zůstal napůl ve svém nebezpečně klidném stavu.

Jeho obličej byl bez výrazu jak oklepával to nejhorší bahno z těla.

Riddle otevřel ústa, bez pochyb aby udělal nějaký samolibý komentář.

„Neopovažuj se,“ zasyčel Harry jedovatě a přesto klidně.

Vypadalo to, že něco v jeho hlase Riddlea na okamžik ohromilo.

S ledovým pohledem jeho směrem se Harry jednoduše otočil a odešel, i když si plně uvědomoval, že nebyl propuštěn.

.

Následující dny zůstal Harry izolovaný ve svých pokojích. Rád si představoval, že ho zbytek skupiny hledá, ale nemůže skrytý pokoj najít. Až se jim to povede, tak ho pravděpodobně zabijí.

Během nocí se proplížil do kuchyně a vzal si s sebou zpět nějaké jídlo. Jeho vlastní chování mu připadalo hloupé, konec konců, hrad by měl být jeho domovem, ale ještě nebyl připravený komukoli čelit. Potřeboval čas mimo.

Takže pracoval na několika projektech, uklízel a spal v pohodlné posteli. Cítil se téměř tak mírumilovně jako ve svém starém domově.

Dokud nezačalo klepání.

Bylo časné odpoledne čtvrtého dne jeho izolace, když někdo zaklepal na malbu, která vedla do jeho pokojů.

Někdo skutečně klepal na malbu.

Harry byl tak ohromený, že skoro zapomněl předstírat, že tam není.

„Pottere! Já vím, že tam jsi! Jediný důvod, proč už tě nevláčím ven je, protože mám rád své končetiny připojené k tělu a o tvých vynálezech se povídá, že ten fakt mění.“

Snape opustil svoje sklepení a vylezl až sem?! A jak-

„Sledoval jsem tě včera v noci, ty idiotský kluku. Teď vylez, nemám čas vypořádávat se s tvou drzostí.“

Zněl lehce napjatě. Zvláštní, ten muž byl obvykle ke stresu imunní.

„Nejsou tu žádné pasti,“ řekl mu Harry aniž by se pohnul ze své pozice na gauči.

O pár vteřin později se Snape tyčil nad ním.

„Co?“ zeptal se Harry nevrle.

„Je mi jedno, jestli se budeš chovat jako hormonální teenager, Pottere. Tak dlouho, dokud se svým záchvatem vzteku nestahuješ celou skupinu.“

Harry na něj zíral s otevřenou pusou. „Záchvatem vzteku?! Jen jsem chtěl být sám!“

„Co chceš není důležité, ty jsi to začal, ty to zastav.“

„Zastav co?“

Snape na chvíli zaváhal. „Voldemorta. Je… nesnesitelný.“

„Řekni mi něco, co nevím,“ odfrkl si.

„Ne, Pottere, ne tak. On se vrací do stavu ve kterém byl, když jsem ho poprvé potkal.“

Harry se nepohodlně zavrtěl. Z toho co mu Snape v Londýně řekl, ten Voldemort co ho potkal v hostinci nebyl nic v porovnání s šílencem, kterým byl lord o pár měsíců předtím.

Snape pokračoval. „Je iritovaný. Už dlouhou dobu to nebylo tak špatné. Náročný, krutý, nespokojený…I Bellatrix se snaží držet si odstup.“
„Co to má sakra co dělat se mnou?“ zeptal se Harry rozladěně a snažil se skrýt znepokojení.

„Všechno ty hlupáku. Myslíš si, že to jak se kolem tebe chová je normální? Ty ho dokážeš ze všech věcí rozesmát, Pottere. Jako člověka.“

„Takže co? Čekáš ode mě že půjdu dolů a zkrotím tu bestii?“

Snape na něj tiše zíral.

Harry na něj zíral nazpět, než mu to došlo. „Do prdele, ty si skutečně myslíš, že ho dokážu zastavit, že jo? A to jsem si myslel, že ty jsi ten rozumný!“

„Už jsi to jednou předtím udělal.“

Harry vyskočil z gauče a začal rozrušeně přecházet po místnosti.

„To bylo-… Chci říct- to měl důvod…tak nějak. Jeho vztek byl namířený na tebe a já jsem ho z toho prostě…vymluvil. To není to samé jako uklidnit ho, když je takový už několik dní!“

„Potter, dneska přikázal zbičovat Jugsona za to, že u snídaně upustil vidličku. Zase shromáždil skupinu u staré vrby.“

Harry viděl rudě. „Pro lásku..! Ten zasraný bastard!“

Téměř slepý zuřivostí se vyřítil kolem Snapea a dírou ven.

Neměl plán, ani neměl cíl a pravděpodobně běžel na vlastní smrt, ale zatraceně, nebude pod Voldemortem bojovat, pokud se lord nejdřív nenaučí nějaké slušnosti. Tresty, s tím mohl žít, i s tělesnými, ale ne pokud byly dány bez alespoň předstíraného důvodu.

Pohled na vrbu byl v podstatě stejný, jako před několika dny. Skupina stála pozorně kolem svého lorda. Nebohý muž jménem Jugson byl přivázaný ke stromu a McNair vypadal připravený ho začít mrskat s podomácku vyrobeným bičem.

Nikdo neviděl Harryho zezadu přicházet. A to až do té doby, než odhodil jakoukoli opatrnost do větru a začal ječet.

„TY!“ obvinil zmateného lorda, „Ty jsi ubohá omluva lorda, Riddle, víš to?!“

Harry se prudce otočil a probodl McNaira pohledem. „A co si sakra myslíš, že děláš ty?! Přeřízni tomu muži pouta, hned!“

McNair byl téměř o tři hlavy vyšší než on, ale teď udělal nad jeho čistou vehementností šokovaný krok zpátky. Jeho oči nejistě zabloudily k Riddleovi. Harry mu nedovolil získat žádné ujištění.

„No?!“

Lehce otřesený zamířil McNair k Jugsonovi.

„A ty!“ oslovil Harry nejbližšího člena, jeho hlas nebezpečně tichý. „Kde je ten přístroj, který byl použit na Rowleho? Kde je můj přístroj?“

Příliš šokovaný, než aby se zmohl na nějaká slova, muž jednoduše ukázal na Rosiera. Harry se otočil jeho směrem.

„Znič to!“

„Ale-…“

„Řekl jsem, znič to!“

Rosier nechal přístroj spadnout na zem a rozdrtil ho patou. Harry zhluboka vydechl, než znovu vrhl zlý pohled na shromážděné členy.

„Je akorát po poledni! To mi říkáte, že nemáte lepší věci na práci? Jsou tu pokoje co potřebují vyčistit, pole co potřebují péči a někdo mi do prdele namalujte mapu hradu! No, dělejte, máme výzvu, na kterou se musíme připravit! Zmizte mi kurva z očí!“

Zaraženi jeho výbuchem a beze slova od jejich lorda, které by mu odporovalo, odkvapili pryč.

„Teď ty,“ zasyčel Harry na Riddlea, aniž by se vůbec snažil rozluštit výraz na jeho tváři. „Ani si nemysli, že ti postavím ještě něco, aniž bych předem věděl kompletní plán. Poslední varování, Tome, nebo ti příští zařízení ode mě vybuchne v rukou!“

Harry si se zamračením založil ruce a naštvaně odfoukl.

Riddleho ruce sebou lehce trhly, jako by se chtěl natáhnout a dotknout se ho. Namísto to širokým gestem ukázal na mizející členy.

„Takže…“ začal. Zněl překvapivě rozumně. „Já tě na den zakopu a ty mi ukradneš moje následovníky?“

„Oh, teď jsi majetnický!“ soptil Harry. „Promiň, mě se zdálo, jako by ses o ně vůbec nezajímal. Odvádíš zatraceně příšernou práci! Můžeš je proměnit do submisivní hromady želatiny úsměvem a ty si přesto vybereš brutální sílu. Je to ubohé! Nepřijatelné! Neomluvitelné!“

Harrymu pomalu došlo, že Riddleho hubuje jako malé dítě.

A nazval ho Tomem.

Woah, on je tak mrtvý.

„…Tvůj vztek je zvláštně vzrušující.“

Harry vyhodil ruce nahoru. „To si ze mě děláš srandu!“

„Ne, vážně, vypadáš tak divoce když jsi celý autoritativní, Harry.“

Harry po něm střelil jedovatým pohledem a doufal, že to skryje jeho zmatení.

Riddleho chování bylo o hodně jiné, než jak ho popsal Snape. Nevypadal že by se nekontroloval, pokud něco, tak vypadal, že má dobrou náladu. Vzal Harryho tirádu a urážky aniž by mrknul a nevypadal, že by mu vadilo, jak Harry podkopal jeho autoritu před celou skupinou.

Lhal Snape? Ten muž by toho byl rozhodně schopný. Trik aby skončil se svou izolací?

„Proč jsi ho chtěl zbičovat?“

Riddle mávnul rukou, jako kdyby odháněl otravnou mouchu. „Podrážděnost.“

Harry se v nelibosti zamračil. Takže Snape nelhal, Riddle opravdu rozdával naprosto nepotřebné tresty. Ale namísto zuřící bestie, kterou Harry očekával byl Riddle klidný a měl vyšší toleranci jeho opovážlivosti než obvykle.

Ty si myslíš, že to jak se okolo tebe chová je normální?

No…ne. Harry si Riddleovy hravosti všimnul už dřív a potom k ní zjistil i důvod. Ale jen chtíč by mu neměl dovolit ignorovat Riddlea několik dní a potom mu vyhubovat před jeho stoupenci.

Muselo v tom být něco víc, ale Harry nebyl připraven věřit, že Riddle byl něčeho víc schopný. Byl Harry schopný víc? Sakra, on ani nevěděl, jestli byl připravený na to cokoli, co začali.

„Nemysli si, že tohle je konec! Jen počkej, já ti ten úsměv z toho tvého pěkného obličeje setřu, i kdyby to byla ta poslední věc, co udělám!“

„Pěkného, hm?“ zazubil se Riddle potěšeně.

„Poslouchal jsi cokoliv z toho, co jsem řekl?!“

Riddle mávnul rukou. „Ano. Kompletní plány. Zasvětím tě do veškerého mého tajného schémování…“ Natáhl ruku a prsty se mu stočily okolo Harryho šíje. „Pokud ty uděláš to samé.“

Harry měl výraz opatrně prázdný. „Nevím o čem to-…“

„No tak, dítě, myslíš si, že jsem hloupý?“

To zjevně nebyl. A pravděpodobně trpělivě čekal na správný okamžik, aby získal všechna Harryho tajemství. Nebylo divu, že Riddle nikdy netlačil na ten případ o Harryho vědomostech o jablcích a vraždách, byl si jistý, že z něj ty informace brzy dostane.

„Jsi…abnormální,“ odpověděl Harry na jeho otázku.

Riddle se zasmál. „Byl to kompliment, nebo urážka?“

Harry mu střelil další pohled. „Ještě si nejsem jistý…“

Zírali na sebe dlouhou chvíli, než Riddle přerušil oční kontakt. Harry nad tím tiše zajásal.

Nevynechávej už žádná další jídla. Potřebujeme tě začlenit do skupiny…Pokud to je po tom tvém představení před chvílí ještě vůbec možné.“

„No možná nebyl nejlepší nápad nechat nováčka sedět u hlavního stolu,“ odpověděl Harry suše.

„Porazil jsi lorda Popletala, přivedl pod mou kontrolu lorda Lupina a začal přátelství s lady Lunou. Už jsi si vysloužil víc výsad než zbytek mých následovníků dohromady. Jestli mají s mým rozhodnutím problém, ať s tím za mnou přijdou.“

„Abys je mohl mučit, můj lorde?“ zeptal se Harry ostře, „Myslím, že sis neuvědomil, že to může být pro většinu lidí tak trochu odstrašující.“

„Potřebují aby je vedla silná ruka, ale,“ připustil Riddle, „Možná také potřebují nějaký pozitivní podnět. To bys mohl dělat ty - oh, počkej, tys je dneska prakticky přiměl počůrat se strachy.“ Riddle zněl pobaveně.

Harry se nad tou formulací naježil. „Já- to-…Jen protože ty jdeš a- a-…používáš svoje následovníku abys…uspokojil svůj sadismus!“

„Hmm, hádám že prostě budeš muset zůstat poblíž a zabavit mě dost na to, aby mě to zbavilo mojí podrážděnosti.“

A co až už nebude dost zábavný? Harry o tom nechtěl přemýšlet.

„Mojí prací není tě zabavit,“ zabručel.

Riddle se široce zazubil. Do prdele.

„No, doufám že využiješ zbytek dne produktivněji, ať už to pro lorda znamená cokoli.“

Otočil se aby odešel, ale Riddle ho zadržel.

„Kde spíš, Harry?“

Ha! Takže to vážně nevěděl.

„Do toho ti nic není.“

Riddle skepticky nadzvedl obočí. „Vím že Snape tě musel najít. Moc si to užiju, až z něj budu dostávat informace.“

Harry se na něj zamračil. „Běž do prdele! Fajn, ubytovny v sedmém patře, užij si to až je budeš hledat.“

Harry nepochyboval, že je Riddle najde, ale doufal, že mu to dá alespoň trochu zabrat.

Spokojený Riddle ho nechal jít a Harry se vyřítil pryč.

Pořád byl ještě trochu podrážděný, ale musel přiznat, že Riddleovo poddajné chování mu vzalo vítr z plachet. Když byl lord své obvyklé dobírající si a ušklíbající se já, bylo to pro Harryho těžké, spojit si ho s tím brutálním mužem, kterého viděl.

Stejně, Harry věděl, že Riddle nikdy nebude laskavý. To věděl od prvního momentu, kdy ho potkal. A i tak s ním Harry bojoval, následoval ho, chtěl ho - ne, o tom ještě nebude uvažovat.

To že na své cestě nahoru vrazil do Rosiera bylo prostě jeho štěstí.

„Takže…Bella nakonec přeci jenom mohla mít pravdu.“ Díval se na něj Rosier přemýšlivě.

„O čem?“ zeptal se Harry ostražitě. Rosierovo chování se zdálo jiné, než posledně.

„O tobě.“

Ne sakra.

„A co si myslí, že o mě ví?“

Rosier mu střelil hnusný úsměv. „Zjevně něco, na co jsi ještě nepřišel.“

„Jak nápomocné. Teď jestli jsi už skončil s plýtváním mého času, opět-…“

„Jen přemýšlím, co v tobě vidí.“

Harryho tělo i mysl na místě ztuhli.

Rosier ho pozorně pozoroval. „Ah, nechápej mě špatně, já toho v tobě vidím spoustu. Ale chutě našeho lorda…no. Abych byl upřímný, nebyl jsem si jistý, že chutě má. Pokud víš jak to myslím.“

Nejhorší věc na téhle situaci byla, že Harry Rosierovo narážkám opravdu rozuměl. Ani nebyl šokován že Rosier udělal narážku na sexuální vztah mezi ním a Riddlem, měl příliš práce s tím být rozzuřený nad pouhým návrhem, že on by trpělivě čekal až Riddle udělá cokoli by chtěl.

„Ani v nejmenším. Nejsem k jídlu,“ vyplivl Harry.

„Jsi si jistý?“

Co bylo do prdele s touhle skupinou špatně? Proč se všichni domnívali, že byl Harry jen novou hračkou, co si Riddle donesl domů? A co to sakra Bella dělala, rozšiřovat drby o jeho…spolupráci…s Riddlem?

Teď když o tom přemýšlel, zeptal se jí Riddle o ty knížky přímo? Co jí muselo jít hlavou, když jí její lord požádal o její pornografické knížky?

Harry nedobrovolně zrudl.

„Takže si nejsi jistý,“ zazubil se Rosier, který při Harryho zrudnutí došel k mylnému závěru.

Harry ho obdařil zdrcujícím pohledem. „Podívej, nevím kam vy všichni chodíte na tyhle nápady, ale jsem tu ze stejných důvodů, jako všichni ostatní. Nečekal jsem vřelé přivítání, ale musím říct, že nesnáším lidi, co se pletou do mých osobních záležitostí. Takže cokoli tu sakra naznačuješ, přestaň s tím.“

Rosier zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Věř mi, po dnešku si nikdo nebude myslet, že jsi bezmocná dáma v nesnázích. Ale dám ti přátelskou radu jako další spolučlen, ‘bře? Pokud se snažíš potlačit drby, hrát lorďátko není ten nejlepší způsob, jak to udělat.“

Harry ztuhnul. „Hrát co? Já se snažil zastavit bičování! Jeden by si myslel, že za to bude alespoň jeden člověk vděčný!“

„Problém o tvé snaze je, že jsi uspěl a přežil. Jen pro jistotu, mě bys zachránil taky, že?“ mrknul na něj Rosier spiklenecky.

„Nespoléhej na to.“

„Ha! Líbíš se mi víc a víc , lorďátko.“

„Přestaň mi tak říkat,“ přikázal Harry kysele.

„No, nemůžeš být náš princ. To by znamenalo, že jsi eventuelní nástupce. Takže musíš být naše drahé lorďátko.“

Harry cítil blížící se migrénu. Rosierova logika na jeho vkus příliš připomínala tu Bellatrixinu. „Co to vůbec znamená?“

„Lorďátko? Malý lord, nebo mladý lord…Něco takového. Byl to Bellin nápad.“

Samozřejmě, že byl.

Harryho temná nálada se mu musela ukázat na obličeji, protože Rosier trochu vystřízlivěl.

„Hej, to je známka respektu, ne urážka. Já jsem věděl od začátku, že na tobě něco je. Ale je těžké na nás udělat dojem, měl bys být poctěn.“

Harry si nebyl jistý, co si z toho udělat. Na jednu stranu to vypadalo, že mu ten malý výstup vysloužil trochu respektu a tudíž mu pravděpodobně zvýšil šanci na přežití.

Na druhou stranu skončil s divnými očekáváními a směšným titulem. Zatraceně pevně doufal, že nebyl oficiální.

„Každopádně, kdyby to s naším lordem nefungovalo, já bych víc než rád vypomohl. I když jestli to co jsem slyšel je pravda, tak nic neudělám. Ah, soudě podle tvého zmateného pohledu nemáš tušení o čem mluvím. Oh můj, tohle je překvapivě zábavné.“

„Co to-…“

„Musím se rozloučit, lorďátko, někdo mi přikázal, nebo na mě spíš naléhal, abych se připravil na výzvu.“

Harry ho sledoval odcházet a uvědomil si přitom, že z toho rozhovoru nic nezískal, zatímco Rosier měl prakticky veškeré potvrzení, které potřeboval. Bylo to nepříjemné připomenutí, že všichni tady byli zvláště vybráni Riddlem. Příště si bude muset dávat pozor.

Harry zamířil k tomu, co Draco nazval Nemocničním křídlem. Chtěl se podívat, jestli tam nebylo něco, co by mohl použít pro mučeného muže.

Rowle ležel nehybně na jedné z postelí uprostřed protáhlého pokoje. Snape vedle něj vážil několik částí rostlin na malých vahách.

Když Harry vešel vzhlédl a klidně si ho změřil. „Lorďátko.“

„Oh, ne i ty!“ vykřikl Harry v nepředstírané hrůze.

„Bellatrix tím byla naprosto nadšená.“

„Ne. Prostě ne,“ zasténal Harry.

Došel k Rowleho nehybné postavě. „Vzbudil se už?“

„Budí se celkem často, i když nedělá nic jiného, než že zírá do prázdna.“

Harry sevřel pěsti. Být konfrontován s výsledky té hrozné noci ho nutilo vymlátit z Riddlea duši. Vlastně, touha ho uhodit tu byla vždycky, ale ten pocit se teď rozhodně zintenzívněl.

„Můžeš být užitečný a podat mi támhle tu sklenici medu,“ pokryl Snape vágně rukou, zatímco se soustředěně mračil na tlustou knížku.

Harry se rozhlédl kolem sebe po nějaké polici jako byly ty ve Snapeových pokojích, ale neviděl nic krom prázdných postelí.

Snape se otočil a ušklíbnul se na něho. „Je to přímo vedle tebe, Pottere, jeden by si myslel, že nemáš oči.“

Příliš zvyklý na jeho urážky, než aby se cítil uražený, mu Harry jednoduše podal sklenici, která skutečně byla na stole nedaleko od něj. Ale jak to měl vědět?

Snape se ale najednou zamyslel. Jeho temné oči ho prozkoumávaly, jako kdyby byl Harry jednou z jeho laboratorních krys. Harry hádal, že to svým způsobem byl.

„Vážně jsi to neviděl?“

Harry se ohlédl zpátky na stůl a pokrčil rameny. „Je moc daleko.“

„Moc daleko? To je přinejlepším pět metrů!“

Snape si stoupl a přešel ke zvláštnímu plakátu, kterého si Harry všimnul, když tu byl s Dracem.

„Jakým směrem ukazuje tohle E?“

„Doleva?“ zeptal se Harry zmateně.

Snape ukázal na další.

„Nahoru,“ řekl svědomitě. „Doprava, doleva, doleva, dolů, doprava, dolů, nahoru…“

Snape ho skepticky pozoroval. „Tohle bylo na poslední řádce, i lidé s perfektním zrakem mají problém to přečíst.“

„Přečíst?! To myslíš vážně? Nerozeznám nic od třetí řádky dolů!“

„Tak jak jsi…Není možné, že bys to všechno uhodl správně, Pottere!“

Draco mě sem vzal, když mi to tu ukazoval. Myslel jsem, že ty symboly na plakátě byly zvláštní, tak jsem zkusil hádat co znamenají. Takže se používají na kontrolu zraku? Je ta metoda přesná?“

Snape byl příliš zaražený, než aby na jeho otázky odpověděl. „Takže co, ty sis je prostě zapamatoval?“

Harry znovu pokrčil rameny. „Ne vědomě.“

Snape se na něj zamračil. „Bylo to tak vždycky? Inteligence se nerovná neobyčejné paměti. Alespoň ne do takové míry.“

„Co tím myslíš, jestli to tak bylo vždycky? Naznačuješ, že se můj stav zhoršuje?“ zeptal se Harry znepokojeně.

„To záleží na tom, co považuješ za zhoršení. A ve tvém případě bych nebyl překvapeným ničím.“

Snape vytáhl ze jedné ze skříněk malou krabici. „Zrak tvého otce byl příšerný, měl jsem podezření, že trpíš podobným osudem. Tady, nějaké si vyzkoušej. Nevíme kolik mají dioptrií, ale dokud tě z nich nebude bolet hlava, tak by to mělo být lepší, než je to teď.“

V krabici bylo několik brýlí víceméně v jednom kuse.

„Je to tak špatné? Chci říct, do teď jsem byl bez nich v pohodě.“

S jeho štěstím budou do zítřka rozbité, vypadalo to jako škoda, plýtvat něčím tak složitě vyrobeným.

Nicméně jedny popadl a nasadil si je. Byl zaplaven vlnou nevolnosti a všechno se objevilo mnohem větší, než by mělo být.

„Ugh. Nope.“

Po několika neúspěšných pokusech narazil na nevýrazný pár černých brýlí, které mu vyhovovaly. Harry musel přiznat, že byl ohromený, jak jasně najednou svět vypadal.

„Huh. To je vlastně celkem úžasné.“

Bylo k podivu, že si nikdy neuvědomil, jak špatný zrak měl. Hádal, že to muselo být proto, že to nikdy neměl s čím porovnat. Nemůže vám chybět něco, co nemáte.

„Zkus je nerozbít během týdne. Většina lidí už brýle nenosí, protože nemohli najít náhradu za svůj starý pár. Tohle jsou jen pozůstatky, co jsme našli tady v Bradavicích a na mrtvolách.“

Harry se zašklebil nad tou představou a brýle mu lehce sklouzly po nose dolů. Rychle je popostrčil zpátky.

Tohle se stane velmi brzy stane tikem, že ano?

Znovu se podíval na Rowlea. „Zkusím vymyslet něco, co by mu mohlo stimulovat mozek ve více…pozitivním…stylu. Ale abych byl upřímný, nejsem si jistý, jak by mu to teď pomohlo. Vypadá to stejně pravděpodobně, jako že se přesto dostane sám… Nebo nikdy.“

„Asi to stojí za pokus. Žádná z mých metod zatím neposkytla žádné znatelné výsledky.“

„Takže…Nějaké další výsledky co se týkají mého případu?“ zeptal se Harry nadějně a zároveň nervózně.

Snapeovo zamračení se prohloubilo. „Neprůkazné.“

„Err…Co tím myslíš, neprůkazné?“

„To znamená, Pottere, že všechny moje testy se znovu vytvořenou drogou ukazují na ten samý výsledek, který nemůže být správný.“ Snape zněl iritovaně, jako kdyby to bral jako osobní urážku, že jeho testy na nic nepřišly.

„A tím výsledkem je…?“

Snape vzhlédnul od práce, aby se na něj pořádně podíval. „Měl bys být prakticky mozkově mrtvý. Což zjevně nejsi, pokud nepočítáš můj osobní názor.“

S tím byl Harry vyšoupnutý z místnosti, s ničím víc, než příslibem dalších testů, které budou doufejme vést k přesvědčivějším výsledkům.

Harry se doplahočil zpátky do svých pokojů a obdivoval jak ostře vidí, zatímco jeho mozek byl zamlžený otázkami.

Možná to bylo proto, že byl tak hluboce zamyšlený, že si lorda nevšiml, dokud si na něj téměř nesedl.

„Riddle!“ vyskočil Harry z gauče, jako by ho popálil. „Já-co-...To bylo rychlé.“

„Kdybys žil v Bradavicích déle, tak už by tě vchody za obrazy nepřekvapovaly.“

Riddle se okatě rozhlédl kolem, zatímco se povaloval na Haryho gauči. „Musím tvou volbu pochválit, je to tu celkem pěkné. I když já bych to osobně preferoval trochu…temnější.“

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Harry s kamennou tváří.

„Vážně, všechna ta červená je otřesná.“

„Mě se to líbí. Co je s červenou špatně?“

„Já mám raději zelenou.“

„Tvoje oči jsou červené,“ poukázal Harry. Vadilo mu to už od jejich prvního setkání. Kdo měl sakra červené oči, ale tmavé vlasy?

„A tvoje jsou zelené,“ zauvažoval Riddle. „Jak zajímavé, nemyslíš?“

Zelená byla alespoň nor-..Oh, protože tu barvu měli raději.

Riddle si elegantně stoupl a přistoupil k němu. Harry tiše zaklel. Ještě nebyl připravený pustit si Riddlea tak blízko, ne po Rowlem, ne poté, co byl šoupnutý do díry z to, že mu rozumně poradil.

Ještě pořád byl příliš nasraný nad lordovo iracionálním chováním, ale i tak se nedokázal přimět udělat krok zpět.

Vždycky tu bylo něco, co ho k Riddleovi přitahovalo, a zároveň ho to stejně intenzivně tlačilo pryč. Harry zauvažoval, jestli se mu kdy podaří ten vnitřní konflikt vyřešit.

„Hmm…“ Riddle se naklonil kupředu, takže byly jejich obličeje na stejné úrovni. Jako obvykle byl na Harryho vkus příliš blízko, než aby mu to bylo pohodlné.

Riddle se natáhl a téměř něžně mu sundal brýle. Harry sebou při jemném kontaktu jeho prstů cukl. Lehce zmatně zamrkal, jak se mu vidění znatelně rozmazalo.

Riddle se samolibě ušklíbl a vrátil brýle na své místo.

„Kdo by to čekal. Sluší ti, lorďátko.“

„Nenávidím tě,“ utrhl se Harry zpátky. Ten bastard to nechal znít, jako kdyby všechno co Harry dělal bylo jen proto, aby ho potěšil.

Riddle se naklonil ještě blíž, jejich rty se o sebe skoro otřely. Harry ztuhnul a pulz se mu zrychlil do nezdravých výšin. Už zapomněl, jak opojná ta blízkost byla.

„Jsi si jistý?“ zamumlal Riddle a jeho dech polechtal Harryho na obličeji.

Ta nejotravnější věc byla, že navzdory všemu, Harry nevěděl odpověď.

Zasyčel a rozhodně odstrčil lorda pryč, což mu vysloužilo pouze zasmání.

Riddle se narovnal a naštěstí zamířil ke dveřím.

„Čekám tě na večeři a pak ve své studovně. Byl jsem na tebe těhlech pár dní příliš shovívavý.“

„Proč?“ zeptal se Harry naštvaně a spolkl přitom několik nemoudrých kleteb týkajících se Riddleovy ‚shovívavosti‘.

„Abys pokračoval, kde jsi přestal, samozřejmě. Ještě jsme nedokončili tvůj materiál ke čtení. A akorát jsme se chystali k nějakému procvič-…“

Harry po něm hodil polštář.

On toho bastarda zatraceně nenáviděl.