Ve stínu hvězd

3 kapitola

„Dobře tedy pane Pottere; promluvme si o vaší budoucnosti. Víte, někdo doufá, že vás tu dnes večer zabiju…“

No, skvělé; alespoň byl přímočarý. Ale jak měl jeden reagovat na tohle?

Harry litoval, že se nepřipojil ke svým přátelům pokaždé když ho pozvali; pokud je tohle druh konverzace, kterou máš když jsi večer venku, potřeboval víc tréninku. Třebaže si byl vcelku jistý, že se žádný standardní protokol neaplikoval na tuto konkrétní konverzaci.

„No… stále dýchám,“ poznamenal suše.

„Rád vidím, že důležité detaily života neunikají tvé pozornosti.“ Ten falešně sladký úsměv se změnil do lehce méně atraktivního, ale nepředstíraného úšklebku. Ten bastard si to příliš užíval.

„Chystáš se mi říct o co jde, nebo co?“

„Ah, no, pravdou je, že o tom se stále rozhoduji.“

„Ty se pořád roz-…“ Harry se donutil uklidnit. Lord ho vytáčel záměrně; není třeba zvedat návnadu. Iritovaný Harry si zmáčkl kořen nosu a zhluboka se nadechl.

„Proč?“

„Samozřejmě protože jsem se ještě nedokázal rozhodnout,“ ušklíbl se lord, schválně ignoruje že se Harry ptal na důvod proč ho někdo chtěl mrtvého.

To se nějací lidé jako debilové prostě narodili? Harryho obličej se zkroutil odporem.

„Nenabídli ti dost na oplátku?“

Lord po něm hodil ostrý pohled. „Já nejsem nájemný vrah,“ prohlásil klidně.

Harry si odfrkl. „To mě mohlo zmást. Nikdy jsem ti nic neudělal, takže-“

Ten chlap byl na nohou rychlostí, která nemohla být lidská. Oběma rukama vytáhnul Harryho vzhůru za krk a přitáhnul si jeho obličej tak blízko, že se jejich nosy téměř dotýkaly. Harry stál na špičkách prstů, vzpřímeně držen jen lordovým sevřením. Podíval se vzhůru do těch červených očí a byl překvapený množstvím naprostého vzteku a bolesti, které tam našel.

„Ty nemáš nejmenší tušení, co jsi udělal, kluku,“ zasyčel a jeho ruce sevřely Harryho ještě pevněji. Dýchání začalo bolet.

„Ani nevím, jak se jmenuješ!“ zaskřehotal.

Tlak na jeho krku mu kompletně odřízl průdušnici. Teď nemohl vůbec dýchat. Harry se donutil nepanikařit, ale nedokázal překonat reflex zvednout ruce a slabě zatáhnout za lordovy ruce. Nevypadalo, že by si muž povšiml Harryho nepříjemné situace, byl příliš ztracený ve své zuřivosti.

„Ne. Ne to neznáš. Samozřejmě, že ne. Ale já znám tvoje, Harry Pottere, a roky jsem snil o zabití kohokoli, kdo to jméno nazýval svým.“

Harryho plíce křičely o vzduch. Jeho tělo sebou teď cukalo, bralo to veškerou Harryho kontrolu aby sebou nezačal bezhlavě házet. V zorném poli se mu objevily malé černé tečky. Lord ho úplně zvednul a přitáhl si jeho obličej ještě blíž, aniž přerušil oční kontakt. Harry přemýšlel, jestli ho skutečně zabije.

„A pak jsem si uvědomil, že jsi se stal posedlostí, která ze mě nedělala nic jiného, než bezduchý stroj. Dělalo mě to zranitelným a náchylným k manipulaci. Byla to moje slabina. Ty jsi byl moje slabina.“

Hodil ho na podlahu. Harry zalapal po dechu a rozkašlal se, zoufale se snažíc nadechnout. Měl pocit že má rozdrcenou průdušnici a bolel ho krk. Svět se mu v hlavě točil.

Lord nabyl zpět svoji rozvahu a uhladil si oblečení.

„Představ si mou… radost, že i potom, co jsem se rozhodl opustit svou posedlost, stejně je se mnou manipulováno. Teď se, k tvému neuvěřitelnému štěstí nedokážu rozhodnout, jestli chci zabít tebe, nebo toho idiota co si myslel, že mě může použít pro své zbabělé plány.“

Tlak v jeho krku konečně trochu povolil a do plic se mu začal valit vzduch, ale ani se neobtěžoval pokoušením se posadit; cítil se malátně a zle, svět byl vírem rozmazaných barev. Pokusil se pochopit co lord říkal, ale přes hlasité bušení vlastního srdce v uších se nedokázal soustředit.

Víc cítil, než viděl, že si lord dřepnul vedle něj.

„A ještě víc k politování je, že bych jistě mohl použít tvé talenty, tedy pokud žiješ podle své reputace.“

Harry se stále nehýbal, ale rozhodl se využít příležitosti a pokusit se promluvit. Měl pocit jako kdyby křičel, ale ven vyšlo jen surové zašeptání.

„Beru to tak, že nemáš radost.“

Vztek v lordových očích vybledl a lehce se mu zacukaly koutky. „Ne Harry, nemám. Nicméně začínám věřit, že mi tvá přítomnost značně rozjasňuje náladu. Je to terapeutické.“

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct.“

Lord povstal a vrátil se ke svému křeslu, kde si zhluboka loknul svého pití.

„Takže, zpátky na začátek; pořád se rozhoduji.“

Harry si pročistil krk. Pekelně to bolelo. „Nechystáš se mi říct, co jsem udělal?“

„Ne, zatím ne.“

„Řekneš mi kdo další mě chce vidět mrtvého?“

„Pravděpodobně ne,“ přišla klidná odpověď.

„Nemyslíš si že mě může zabít v okamžiku kdy odtud vylezu živý?“

„Páni, Harry, nepovažoval jsem tě za optimistu. Kdo řekl, že tě nechám žít?“

Harry na něj zlostně zíral jak nejlépe to šlo z pozice na podlaze. „Myslel jsem, že se pořád rozhoduješ.“

Lord se na něj pobaveně podíval. „A ty jsi pozitivní že dokážeš vyhrát mou náklonnost?“

„Nic takového nezkusím. Ale kdybys léta držel osobní zášť a pak jsi měl konečně možnost se pomstít, ze všeho nejdřív se ujistíš, že ten člověk ví přesně kvůli čemu umře. Ty jsi mi nicméně odmítl cokoliv říct.“

Vypadalo to, že lord jeho prohlášení chvíli zvažoval. „Chytrý jak se čekalo. Velmi dobře, Harry, tvé šance se každou minutou zvedají.“

Harry si nevěřícně odfrkl a pomalu si stoupl. Pořád se cítil malátně, ale svět už si přestal hrát na kolotoč.

„Mohl bys to prosím přestat dělat?“ zeptal se jak si opatrně sedal zpátky do vlastního křesla.

„Dělat co?“

„Říkat tak moje jméno. Je to znepokojující.“

Lord se na něj ušklíbl. „Pokouším si na to zvyknout, Harry. Navíc je to vysoce příjemné.“

„Oh? Zvykat si na jméno mrtvoly mi připadá jako plýtvání.“

„Hmm, jistě. Na druhou stranu, zabít tě taky vypadá jako plýtvání.“

„Dobré vědět,“ řekl Harry s kamenným výrazem.

„Ale jsem si jistý, že to by také byla zábava.“

To nebylo dobré vědět. Ten muž byl blázen. A vůbec, jaký další šílený bastard tam venku šel po jeho životě? Jediné, za co ho mohl někdo vinit, bylo stavění zbraní které byly použité ve spíše… ne tak přátelském způsobu. Ale nemohl si vzpomenout na něco, za co by si zasloužil zemřít. A jistě by nezapomněl, že potkal muže jako je on?

„Přidej se do mé skupiny,“ řekl náhle lord.

Harry na něj zíral. „To mělo být pozvání? Ty jsi mě právě skoro zabil a přesto zníš, jako kdybych už souhlasil!“

„Nemáš na výběr, Harry. Předpokládám, že chceš žít?“

Harry cítil jak se jeho vztek začíná zvedat na nezdravou úroveň. „Tak se podívej bastarde, kdyby mi nějaký lord prostě mohl vyhrožovat smrtí aby mě donutil se přidat, už bych ve skupině byl. Co já vím tak sis klidně mohl ten příběh vymyslet-“

„Není vymyšlený. Není vteřiny kdy bych si nepřál aby ses nikdy nenarodil,“ zasyčel lord.

Harrymu se žaludek sevřel strachem. V tom hlase bylo příliš přesvědčení, než aby byla možnost, že je to lež.

Lord si povzdechl. „Tohle mi hodně komplikuje plány. Věř mi, veškerých úmyslů tě ulovit jsem se vzdal už před mnoha lety. A kdybych věděl, že ze všech lidí jsi za tou pověstí právě ty, nejspíš bych sem ani nešel. Pyšním se tím, že jsem logicky uvažující člověk s kontrolou nad emocemi…“

„Kontrolou?“ vykřikl Harry nevěřícně. „Skoro jsi mě z rozmaru zabil a říkáš tomu kontrola? Sakra, vážně tě nechci vidět, když ji ztratíš…“

„Jak jsem řekl, Harry, ty jsi výjimka. Věděl jsem, že bych byl přemožený vztekem, kdybych tě uviděl. Ale to právě teď není náš problém.“

Harry se zasmál. „No, možná ne tvůj, ale sakra jistě můj ano.“

Lord ho kompletně ignoroval. „Ne, problémem je, že tam venku je někdo, kdo si byl jistý, že kdybych tě potkal, tak bych tě zabil.“

Harry se odmlčel, aby to zvážil. „Vy se navzájem znáte dost dobře, že? Chci říct, není možné, že by si někdo mohl být tak moc jistý tím co uděláš, kdyby nevěděl, co jsi za člověka.“

Harry se pokoušel nemyslet, co za typ člověka by lord přesně byl, kdyby cizí člověk předpokládal že jde a zabíjí lidi jakmile je uvidí.

Lord dopil a postavil sklenici na stolek. Pak elegantně vstal a začal přecházet po pokoji.

„Bude nejlepší, když toho o minulosti moc vědět nebudeš.“

„Když vezmu v úvahu, že jsou tu dva lidé, kteří si kvůli ní přejí moji smrt, tak se bojím, že s tebou nemohu souhlasit.“

Lord se zastavil a zadíval se ven z malého okna. „Nemůžu tě dělat zodpovědným za to cos udělal v minulosti. Důvod sám je proti tomu. To nicméně neznamená, že si nepřeju, aby ses nikdy nenarodil. Protože kdyby ne, tak bys v první řadě nemohl nic udělat.“

„To nedává smysl. Ani trochu,“ poznamenal Harry popuzeně.

Muž se otočil na Harryho, na tváři opět obvyklý úšklebek. „Na tom nezáleží. Na čem záleží je, že jsem se rozhodl, že tě nezabiju, pro teď. Ale…“

Lord se zastavil vedle Harryho křesla. Harry přemýšlel, proč se sezení často považovalo za privilegium zatímco sluhové zůstali stát. S lordovo vysokou postavou tyčící se vedle něj, si Harry nemohl pomoct a cítil se ve svém křesle polapený a malý.

„…ale to stále nechává někoho tam venku žíznícího po tvé krvi. A navzdory tomu jak moc mě bolí přiznat svou nevědomost, netuším proč.“

Harrymu začal tuhnout krk z toho jak se musel dívat nahoru. Ale přerušit oční kontakt nebyla možnost. „Počkat, já myslel, že víš kdo-“

„Já vím kdo, ale nevím proč. Zkus dávat pozor, Harry.“

Harry otevřel v rozhořčení ústa a chtěl odseknout, ale lord zvedl ruku a zastavil ho. A Harry ke své hrůze zjistil, že nevyslovený rozkaz poslechl, jako kdyby to byl neodmyslitelný instinkt.

„Musí tě chtít mrtvého, když pro nás zařídil tohle malé setkání, ale to jednoduše nesedí. Něco přehlížím, kousek informace, která může být kritická k pochopení toho, co se stalo. Je to manipulující hlupák a vidí svět jen černobíle. Byl si tak jistý, že zůstanu věrný své pomstě.“

Harrymu se v žaludku začal ukládat strach. „Brumbál.“

Lord zvedl obočí. „Co tím myslíš?“ zeptal se ve výsměšné nevědomosti.

„Je to Brumbál, že jo?“ Harry vzal jeho ticho jako ano. „Do prdele, já jsem tak mrtvý,“ zasténal. Brumbál kontroloval celé zatracené město. Nebylo tam doslova žádné místo, kam by Harry mohl utéct. Dva silní lordi ho chtěli zabít a on ani nebyl ve skupině.

„Ale počkej, my dva žijeme v tom samém městě už roky, jak to, že už nejsem mrtvý? Chci říct, on není ten typ, co by si špinil ruce, ale má pod kontrolou spoustu lidí, co by tu práci rádi udělali za něj. Tak proč čekal na tebe?“

„Další kousek, který do těch puzzle nesedí. Začínám si myslet, že jeho manipulace sahají mnohem dál, než jsem si původně myslel. Vůbec se mi to nelíbí a ty,“ naklonil se dopředu a znovu vpadnul do Harryho osobního prostoru, „mi pomůžeš to pochopit.“

Harry se zapřel dozadu a pokusil se mezi ně dostat nějaké místo, ale křeslo ho uvěznilo.

„Ani netuším, co se stalo v minulosti, jak mám vědět něco, čemu ani ty nerozumíš?“

„Protože to co jsi řekl předtím je pravda. Pokud někoho roky plánuješ zabít, ujistíš se, že chápe důvod.“

Harry na něj zíral. „Počkej chvilku, to je tvůj plán jak na to přijít? Ale nebude to znamenat…“

„Že si Brumbál musí myslet, že nemá jinou možnost než tě zabít sám. A přímo předtím ti řekne, co mi před dvaceti lety schválně neřekl.“

Ušklíbl se na Harryho, očividně si užívaje jeho reakci.

„Jo, skvělý plán, krom toho, já nevím, že budu mrtvý dřív, než na to přijdeš?“

„Prosím tě, co bych byl za lorda, kdybych ani nedokázal ochránit jednoho člena?“

„Počkej, já-… já nesouhlasil že se k tobě přidám, sakra!“ Harry odstrčil lorda na stranu a stoupnul si, aby mezi ně dostal nějaké tolik potřebné místo.

S rukama složenýma za zády ho lord pomalu následoval, zatímco Harry couval dál a dál.

„Sám proti Brumbálovi nebudeš mít šanci. Ve skutečnosti nemáš šanci proti nikomu. Jsem skutečně překvapený, že tě všechny ty skupiny prostě nechaly být.“

„Proč by mě neměly nechat? Nic jsem neudělal a sám nejsem hrozba, takže-…“

„Oh ne, Harry; řekl jsem že nemáš šanci, kdyby na tebe skutečně zaútočili, nikdy jsem nepochyboval, že jsi hrozba. Jsem pouze překvapený, že oni to tak také nevidí.“

Harryho záda narazily do stěny. No do prdele, konec cesty. A lord se stále přibližoval.

„Já nejsem… Jak bych mohl být hrozba, když jsem jen jeden člověk. A navíc k tomu ztracená generace.“

Lord se usmál jako kdyby přesně věděl, že Harry chtěl, aby podcenil jeho talent.

„Nebojím se tvé osoby, Harry. Jsem… ostražitý co se týče tvé mysli.“

Harry byl zase jednou chycený, tentokrát mezi zdí a lordem. Neustálá blízkost druhého muže ho znervózňovala. To bylo špatné; on obvykle když byl nervózní nedokázal jasně uvažovat.  Začal se potit.

„Má mysl, huh? Není tak skvělá, víš… pověsti a tak… často přehánějí…“

„Takže bych se měl vrátit k tvému škrcení?“

„Bože, ne!“ vykřikl Harry, „myslel jsem, že to jsme vyřešili, err, víš co, důvod nad emoce a tak…“

„Bojím se, že jsi vynechal důležitý bod; v první řadě, ten jediný důvod proč tě nechat žít je, že bych tě mohl použít.“

„Ano, ano, abys donutil Brumbála říct ti  cokoli si myslíš, že před tebou zatajil. Chápu to, dobře? Já chci vědět, co se stalo v mé minulosti a jelikož ty mi to odmítáš říct, tak vlastně můžu ten tvůj bláznivý plán zvážit-“

„Ne.“

Harry se zmatený podíval na vyššího muže. „Ne? Podívej, to byl tvůj plán-“

„A taky ho provedeme. Ale to není tím co jsem myslel tvým použitím.“

„Err, podívej, ty netušíš, co dělám, že? Jen jsi slyšel nějaké pověsti a-… Mohl bys kurva prosím couvnout! Nedokážu takhle myslet!“

Lord se přiblížil tak blízko, až se jejich těla doslova dotýkala. Vážně, co se odehrávalo v hlavě toho šílence?

Ten bastard měl odvahu se skutečně zasmát. A necouvl; ani o palec.

„Já se cítím naprosto pohodlně. Každopádně, dostáváme se od tématu.“

„Vážně? Od kterého přesně? Toho kde se nemůžeš rozhodnou zda mě zabít nebo ne, nebo proč mě chce Brumbál mrtvého, nebo-“

„Toho kde jsem to řekl jasně, že tě chci. A já obvykle dostanu to co chci, Harry.“

On se nebude červenat, ne, ne znovu. Ale kdo mohl vinit jeho mysl, že v takovéhle pozici dosáhla sugestivního závěru? A on pořád vyslovoval jeho jméno tím hlasem.

„Nemůžeš někoho nutit, aby se přidal do tvojí skupiny, pamatuješ?“

„Já tě nebudu muset nutit,“ ušklíbl se, „ty se brzy budeš chtít přidat sám.“

„C-…A proč bych se chtěl přidat k lordovi, který mi za poslední hodinu alespoň třikrát vyhrožoval, že mě zabije?“

„Protože víš, že já jsem ten jediný, kdo tě dokáže pořádně použít.“

Harry se, pro dobro své vlastní příčetnosti, pokoušel ignorovat pravdu v tom tvrzení.

„Já nejsem nástroj který ti je k dispozici!“

„Jistě. Ty mi nejsi k dispozici. Zatím.“

„Co to sak-“

„Tak, bojím se, že jsem si tvou přítomnost nárokoval dost dlouho. Vypadáš, jako kdyby ten tvůj pověstný mozek potřeboval nějaký čas na přemýšlení.“

Popadl Harryho ruku a táhl zuřivého mladého muže ke dveřím.

„Ty mě vyhazuješ? Teď?“

„Neuvědomil jsem si, že jsi mě začal mít rád.“

Harry ho ignoroval. „Co Brumbál?“

„Kontaktuji tě dostatečně brzy. Na chvíli bude příliš zaměstnaný pokoušením se přijít na to, proč jsem tě nezabil. To by ho mělo na chvíli zabavit. Bylo by nejlepší, kdyby ses pokusil držet se pryč od členů fénixe.“

„To je okolo poloviny města!“ protestoval Harry.

„Nebude to na dlouho. Budeme se muset připravit rychle. A rád bych tě vyzkoušel.“

„Vyzkoušel? V čem?“

Lord se na něj samolibě podíval. „Jestli dokážeš dostát mým očekáváním, samozřejmě. Detaily ti dodám později.“

Otevřel dveře a vystrčil Harryho ven z místnosti.

„Řekl jsem ti, že se k tobě nechci přidat! Sakra, ani ještě nevím, jak se jmenuješ!“

Lord se zastavil a podíval se na Harryho s nejistotou v očích, o které by si Harry myslel, že ani není možná. Jako kdyby se o něčem hádal sám se sebou.

„Je to Tom. Tom Riddle,“ konečně řekl.

„Tom,“ řekl Harry na zkoušku, lehce zaskočený civilizovanou odpovědí.

„Neříkej mi tak, nikdy,“ zasyčel Tom.

„Huh? Ty mi říkáš Harry!“ protestoval.

„Já ti můžu říkat jakkoli mě to těší.“

„C-“

„Prostě…Mi tak neříkej.“ Upřímný tón v jeho hlase bylo všechno, co bylo potřeba aby se Harryho vztek vypařil. Změny nálad toho muže Harryho opravdu mátly.

„Fajn, err, Riddle?“ zkusil.

Když neobdržel žádnou reakci, pomyslel si, že to bylo dobré jak jen to šlo. Takže Riddle; to tomu muži sedělo.*

Harry přemýšlel, jestli to bylo jeho skutečné jméno; oficiální dokumenty po kolapsu ztratily veškerou hodnotu a ty ses mohl pojmenovat jakkoli jsi chtěl. Někteří lidé se drželi svých rodných jmen aby sami sebe kompletně neztratili, jiní si vymysleli nové jméno podle svých osobností; po chaosu nikdo nebyl tak úplně stejný jako předtím.

Harry krátce zatoužil aby udělal to samé a nepoužil jméno na svém křestním listu; konec konců to vypadalo, že je v téhle šlamastyce právě kvůli němu.

„Příště si zkus kontrolovat poštovní schránku, Harry. Oh, a prosím umyj se předtím, než sem příště půjdeš, chci vidět, co je pod vší tou špínou.“

Harry chtěl odseknout že poctivá práce je špinavá, na rozdíl od rozkazování jako lord, ale zjistil že zírá na zavřené dveře. Ten bastard mu prostě zabouchl dveře do obličeje! Vážně pro něj potřeboval nové slovo; bastard prostě nebylo dost silné.

Nabručeně zamířil dolů. Vážně se potřeboval vyspat, všechen ten vztek a zmatení které cítil když byl s Riddlem bylo vyčerpávající.

„Říkal jsem ti Avery, že chtěl to děcko naživu, aby ho zabil sám!“

Harry se podíval dolů a uviděl povědomé tváře svých únosců, jakož i Bellatrix, namačkané spolu a rozrušeně si šeptajíc. Alespoň Harry si myslel, že se pokoušeli šeptat; zjevně byli lehce opilí a co jim připadalo jako šepot, bylo ve skutečnosti normální mluvení.

„Ale on nás obvykle nechá se dívat! Já to tak chtěla vidět!“ kňučela Bellatrix, „myslíte si, že mi pak nechá tělo?“

„Promiň, Bellatrix, žádné tělo pro tebe,“ přerušil je Harry popuzeně, cítíc se po jejích slovech víc než jen trochu znechuceně.

Ale reakce vylekané skupiny ho trochu rozveselily.

„Ty jsi pořád naživu,“ Bellatrix zněla zklamaně. Její oči se pohnuly na Harryho krk, kde se, jak Harry věděl, začaly formovat známky Riddleho rukou.

„Pro teď“ zazubila se zlomyslně.

„Nebo tak jsem to slyšel,“ zafuněl Harry. Pak se z chvilkového západu zeptal, „Jak se vůbec jmenuje?“

Bellatrix na něj zírala. „Ty…! Jak jsi tam jeho lordstvo oslovoval?!“ zaječela. „Je to Lord Voldemort, impozantní že?“ dodala zasněně.

„Voldemort?“ zeptal se Harry zmateně. Jelikož hodně lidí z různých států za ta léta skončilo v Londýně, pochytil Harry nějakou francouzštinu. Let smrti? To jako vážně, Riddle?

„Ne, já myslím jeho skutečné jméno.“

Bellatrix na něj vrhla zdrcující pohled. Pro tebe je to Lord Voldemort a nikdo nezná jeho skutečné jméno. A neopovažuj se ho ptát! Ten poslední, co byl dost hloupý na to, aby to udělal se už znovu neobjevil, viď Avery?“

Ten co mu říkala Avery kývl hlavou zatímco se snažil napít a dopadnul s všude po sobě rozlitým alkoholem.

Harry zauvažoval o faktu, proč se mu Riddle podle všeho představil jménem, které nikdo z jeho následovníků neznal. Rozhodl se o tom přemýšlet další den ráno po dlouhém krásném odpočinku. A o jeho minulosti, nebo o tom, že ho chtěl Brumbál zabít, nebo že Remus a Sirius proti němu možná budou muset bojovat, nebo o tom faktu že následovat Riddlea vypadá méně přitažlivě než jakéhokoliv jiného lorda kterého potkal. Což byla pravděpodobně ta nejznepokojivější myšlenka ze všech.

Bez dalšího pohledu na Bellatrix odešel z hospody. Uslyšel za sebou volání, ale nemyslel si, že by ten večer dokázal snést víc a rozhodně za sebou zavřel přední dveře.

Bylo pozdě, nebo přesněji, brzy ráno. Vzduch byl chladný a vypadalo, že bude brzy pršet.

Chvátal domů, a teprve když za sebou zavřel svoje vlastní dveře, ucítil jak ho nějaké napětí opustilo. Unavený zamířil skrz svou dílnu, přemýšleje jen o své příjemné teplé posteli, když ho něco na podlaze přimělo zmrznout uprostřed kroku.

Úplně zapomněl na toho muže, co v jeho obchodě pomalu vykrvácel k smrti. Vypadalo to, že se chtěl vyplazit z budovy, ale nedostal se daleko. Jeho noha ležela nedaleko od něj a velká kaluž krve pokrývala dobrou část Harryho podlahy.

Prostě zatraceně skvělé.

Riddle o tomhle uslyší; a zaplatí za to, přísahal pro sebe Harry.

* Riddle znamená hádanka, rébus