Ve stínu hvězd

32 Kapitola

Harry mrknul.

Pohled, který ho čekal, byl naprosto prázdný. Riddle, Snape, Ginny a dvojčata byli pryč. Sakra, ani nebyl ve studovně.

Zažil hnusný pocit závratě, když si uvědomil, že už nestál a ve skutečnosti zíral na bílý strop nemocničního křídla.

Co to sakra?

Před zlomkem vteřiny byl v Riddleovo studovně. Jednou mrknul a najednou byl na naprosto odlišném místě. Žádné chvějící ruce, žádné rozrušené myšlenky, žádná černota a žádný hlad. Tak co to pro všechno na světě…?

Posadil se a všiml si Snapea, sedícího na vedlejší posteli a tiše ho pozorujícího.

„Co se stalo? Kde jsou dvojčata?“ zeptal se Harry, který se stále snažil přijít na vysvětlení jak získal schopnost se teleportovat.

Snape nepohnul jediným svalem a dál na něj dolů bez mrkání zíral.

„Co? Co se děje?“ zamračil se Harry, vyvedený z míry jeho tichým pohledem.

Snape pořád neudělal žádný náznak, že by se chystal odpovědět.

Harry protočil oči. „Co, měl jsem výpadek? Zase počmáral Riddleovy knížky? Mumlal jsem jako šílenec? Promiň, to muselo být divné sledovat, ale-…“

„Neměl jsi epizodu,“ přerušil ho Snape klidně, aniž by ho jeho oči jedinkrát opustily.

Harry čekal, že bude pokračovat, ale když z něj nic dalšího nevylezlo, pokrčil rameny. „No, něco se zjevně stalo. Právě jsem stál v Riddlově studovně, mrknul jsem, a jsem tady.“

„Ty…ses jednoduše zhroutil,“ odpověděl po chvíli Snape, očividně váhavě. „Jako kdybys…byl zasažen bleskem.“

„Takže jsem měl výpadek!“ vykřikl Harry s úlevou. Snapeovo zvláštní chování ho začínalo děsit.

„Budeš mě poslouchat ty idiote! Řekl jsem, že jsi neměl epizodu,“ zamračil se Snape zuřivě.

Zaražený jeho výbuchem, zavřel Harry pusu a čekal, až bude pokračovat.

„Krom bolesti hlavy tu nebylo žádné znamení, že je s tebou něco špatně. Takže když jsi zkolaboval, dvojčata neměli tušení, co se stalo, ale Voldemort a já jsme si samozřejmě mysleli, že nějak spustili epizodu.“

Harry se soustředil na to, co se stalo ve studovně, ale vrátil se s prázdnou. Za celý život si nemohl vzpomenout ani na to, že spadl. Natož jestli získal nějaké nové vědomosti.

„Nejdřív jsme čekali, přesvědčení, že tohle musí být způsob, jak tvé výpadky začínají. Ale taky jsme věděli, že jsi během výpadků ve skutečnosti velmi čilý a hlasitý. Takže když jsi tam jen dál ležel, zkontroloval jsem ti puls.“

„Rozumné jednání,“ souhlasil Harry.

„Byl pryč.“

Harry na něj zíral a snažil se rozluštit, jestli žertoval. „…to je méně rozumné.“

Snape znovu zůstal zticha a Harry se pod jeho zkoumavým pohledem začal nervózně kroutit.

„Dobře, začínáš mě děsit,“ přiznal se, když už to ticho nedokázal snášet.

„Já děsím tebe?!“ vyplivl Snape nevěřícně a začal rozrušeně přecházet kolem jeho postele.“ Nedýchal jsi, netlouklo ti srdce, nevykazoval jsi žádné reflexy. Podle všech medicínských hledisek jsi byl mrtvý. Začali jsme s CPR.“

Harry cítil, jak mu vnitřnosti zmrzly a mysl znehybněla. „Znovu jste mě rozdýchali?“

„Nedal jsi nám moc na vybranou.“

„Takže jste mě zachránili,“ řekl Harry pomalu, to prohlášení se na konci téměř proměnilo v otázku.

„Nezachránili.“

„Co tím myslíš, nezachránili? Jsem zjevně naživu, ne?“

„Zjevně,“ zopakoval Snape skepticky. „Navzdory tomu se nám nepovedlo přivést tě zpět.“

Harry polknul a vzal si chvilku na to soustředit se na vlastní tělo. Nic. Cítil se naprosto v pořádku. Ani si nepamatoval, že ztratil vědomí, což to všechno dělalo ještě divnější.

Nepovedlo přivést tě zpět… Harrymu se po rukou rozlezla husí kůže, jak mu ta věta zněla v hlavě.

„Snape, jestli nezačneš mluvit, tak začnu vyšilovat,“ povedlo se mu vymáčknout.

„Museli jsme to zkoušet alespoň několik hodin, ale tvůj…stav…se nikdy nezměnil. V jednom bodě začalo být nelogické se ještě snažit, tak jsme… přestali. Voldemort byl mimo sebe, byl přesvědčený, že dvojčata něco udělali. Ti vzali svou sestru a utekli, zatímco jsme měli plno práce se zachraňováním tebe.“

Zvláštní bylo, že Harryho mysl se soustředila víc na ten fakt, že propásl šanci na víc odpovědí od dvojčat. Zabralo mu chvíli, že pochopil zbytek toho, co Snape říkal.

„Takže co, jsem teď nějaký druh těch zombie-věciček?“ zeptal se se zmateným úsměvem.

Snape zůstal naprosto vážný. „Ty mi řekni, nějaká touha po čerstvých mozcích?“

Úsměv na Harryho rtech umřel. „To není vtipné.“

„Ne, není. Pottere, nemyslím si, že chápeš co jsem řekl. Ty. Jsi. Byl. Mrtvý.“

Harry odstrčil veškeré myšlenky na možná vysvětlení jak nejdál mohl a snažil se soustředit na jednoduchá fakta. „Jak dlouho?“

Snape si ho prohlížel, jako by byl naprostý idiot. „Nevím, tak úplně jsem nekontroloval, jestli jsi zůstal mrtvý. Představ si mé překvapení, když jsem se ráno vrátil a náhodou viděl, že zase dýcháš.“

„A jsi si jistý, že jsem byl… err…“ hlas se mu vytratil, jak se nebyl schopen přimět to skutečně říct.

„Myslíš si, že byl došel k lordu Voldemortovi a prohlásil tě za mrtvého, kdybych si nebyl absolutně jistý?“ pohrdavě se ušklíbl Snape.

„No, slyšel jsem o zkušenostech blízkých smrti, ale-…“

„Pottere, nemyslím si, že několik hodin srdeční zástavy a naprostého spotřebování kyslíku se počítá jako blízké smrti. To nikdo nepřežije.“

„Dobře, dobrý bod,“ připustil Harry obezřetně. „Ale to nevysvětluje, proč se cítím naprosto v pořádku!“

„Ty si myslíš, že chápu, co se stalo? Všechno co vím je, že na téhle posteli několik hodin ležela tvoje mrtvola, než se rozhodla zase chodit. A taky jsi chodil! Poté co jsi přestal žít, ses mi rozhodl ozdobit zdi!“

Snape mávnul rukou vágním směrem ke zdi za ním. Harry si pomalu stoupl a došel k ní, jeho oči upřené na zeď.

Celá zeď, části podlahy a trochu stropu bylo pokryto červenými čmáranicemi. Ale nebyly to jeho obvyklé výpočty. Vypadalo to na chemický vzorec, i když zvláštní, který nedával smysl, a který se neustále dokola opakoval.

Jednou během výpadky ryl do svých dřevěných polic, ale to pořád byly ‚normální‘ poznámky. Slova a čísla. Nikdy ani jednou neopakoval tu samou věc. Ten vzorec před ním byl opakován alespoň stokrát a Harry si s leknutím uvědomil, že to, co použil na psaní musela být jeho krev.

taky to bylo špatně. Byly tam prvky, které neexistovaly a vazby, které jednoduše nebyly možné. Jeho výpočty z výpadků bylo vždy těžké pochopit, ale stejně je dokázal alespoň částečně sledovat. Tenhle vzorec…Harry měl pocit, že nebyl jeho.

S pokřiveným úsměv se ohlédl zpátky na Snepa. „No, co mohu říct, jsem šílený.“

„Šílenství ti nedává imunitu k smrti. Ani povolení rozmazat krev všude po mých stěnách,“ odpověděl Snape s kamennou tváří.

„Myslíš, že se můj stav zhoršuje?“ zeptal se Harry s pohledem stále upřeným na zeď.

„Zhoršuje?“ střelil Snape zpátky nevěřícně. „Pottere, tohle vzpomínky nedělají. Víme, že prodloužený výpadek by tě mohl potenciálně zabít, ale ty jsi zkolaboval z jedné vteřiny na druhou. Cokoli tohle bylo, nebyla to jedna z tvých obvyklých epizod. Můžu žít s příliš aktivním mozkem a podvědomým géniem, ale mrtvoly, které znovu ožívají? To se mnou nepočítej.“

No, za to ho Harry mohl jen stěží vinit, že? Vždycky byl divný případ, ale tohle bylo prostě příliš zvláštní, než aby to šlo pochopit. Nikdy si svoje výpadky nepamatoval, ale jeho hlava se po nich vždy cítila zázračně jasná. Teď necítil nic a nic nevěděl.

Cítil se podvedený. On umřel a nebyl tu ani kousek vědění? To bylo čistě a jednoduše nefér.

„Raději bych měl říct lordu Voldemortovi, že jsi se vzbudil nadobro. Zkus ho už víc nerozčilovat.“

„Co to má znamenat?!“ vykřikl Harry nevěřícně. Proč se najednou cítil osočován? Nebyl tu obětí on?

„Seděl hodiny u tvé postele, než se zabarikádoval ve své studovně. Šel jsem dolů jen abych mu řekl, že jsi nevysvětlitelně začal znovu žít. Tou dobou byla jeho studovna...ah…zdemolovaná, když to řeknu mírně.“

„Err…“ udělal Harry, který si nebyl tak úplně jistý, co si myslet, ale přitom instinktivně věděl, že to bylo špatné.

Sledoval Snapea odejít s nepříjemným pocitem. Když byl sám, tak se snažil soustředit na vzorec na stěně, ale místo toho začal přecházet po pokoji. Chytil se při tom, že každých pár vteřin kouknul na zavřené dveře.

Byl…nervózní.

Snažil si představit, co si Riddle musel myslet, když seděl vedle jeho…těla. Proč tam vůbec seděl? Nebylo to tak, že by to něčemu pomohlo. Sloužilo to jen k tomu, že se teď kvůli tomu cítil nervózně.

Nutilo ho to přemýšlet, co by udělal on, kdyby role byly obráceně. Co by cítil. Pocity…ugh. Riddle je neměl, ne? Jistě, dokázal se dobře naštvat, ale zbytek doby to byl bezcitný bastard, ne? Nezáleželo mu na tom, když některý z jeho následovníků zemřel. To byla při nejlepším nepříjemnost.

Ale on se na ně nekouká stejným způsobem, jako na tebe, ne? Zašeptal mu zrádný hlas v mysli. Nežertuje s nimi, ne? Nenechá je spát v tom samém pokoji. Nesnaží se s nimi trávit svůj čas. Nedává jim ten samolibý úsměv. A do prdele je nelíbá.

Harry odhodlaně potřásl hlavou. Ani náhodou, musí to pro něj být hra, fáze, nic jiného. Miloval, když se Harry cítil nejistě a ta moc, kterou mu to dávalo pro něj byla jako droga. Harry tomu musel věřit. Jinak-…

Dveře se otevřely a Harry nadskočil šokem a instinktivně udělal pár kroků vzad.

Riddle vypadal klidně. Alespoň neničil věci. Zatím dobré.

Lord za sebou zavřel dveře a chytil ho pohledem. Harry ztuhnul, když v něm uviděl něco, co tam být nemělo… a obrovské množství zuřivosti.

„Měl jsem tě v tom hostinci uškrtit,“ zavrčel Riddle tiše.

„Co?!“ vyprskl Harry a do hlasu se mu vplížil malý náznak pobouření. Do prdele, on právě zemřel, než se vrátil mezi živé. Nezasluhovalo si to poplácání po rameni a ‚dobrá práce, podivíne‘?

Riddle pomalu kráčel směrem k němu, jeho červené oči zářily nebezpečím. „Vyřešilo by to hodně mých problémů ještě předtím, než nastaly. Jak se opovažuješ mě tím nechat projít.“

Harry před ním postupně couval, dokud mu kolena zezadu nenarazily do jedné z postelí a on se nemohl dostat dál aniž by vypadal naprosto hloupě.

Riddle se zastavil přímo před ním, jedna z jeho rukou beze spěchu projela Harryho chaotickými vlasy až na zátylek, kde ho pevně uchopila.

Harry cítil, jak se mu zrychlil dech a puls, aniž by byl schopen podívat se kamkoli jinam než do Riddleovo červených očí.

„Nedal jsem ti povolení zemřít,“ zašeptal Riddle intenzivně a jeho dech přitom polechtal Harryho na nose.

„A já, er…neumřel…?“

Pěst na Harryho zátylku se sevřela ještě pevněji a Riddle k tomu uchopil i jedno z jeho zápěstí. Soudě podle bodavé bolesti, si byl Harry celkem jistý, že to zanechá modřinu.

„Jau, přestaň s tím! Ubližuješ mi.“

„Dobře. Bolest znamená, že jsi naživu.“

Harry na něj přimhouřil oči. „Ty jsi tak plný sraček, nemůžeš mě potrestat za něco, nad čím jsem neměl kontrolu.“

„Můžu tě potrestat za to, jak mě nutíš se cítit.“

Riddle najednou tvrdě zatáhl za jeho skalp až přepadli na postel za Harrym a jeho tělo téměř pohřbilo Harryho menší postavu.

A Harry nenáviděl, prostě nenáviděl, jak si nemohl pomoct a rozpustil se do měkké matrace a Riddleova teplého těla, zatímco ten si nárokoval jeho rty.

Když vzal v úvahu svůj neobvyklý nedostatek odporování, byl Harry překvapen, když Riddle držel polibek jen na krátkou dobu. Lord si povzdechl a částečně se nadzvedl, podpíraje se rukama, kterými se opřel po obou Harryho bocích.

„Vždycky jsem nenáviděl smrt,“ začal Riddle náhle, až se Harry zmateně zamračil. „Od té chvíle, co jsem ten koncept dokázal pochopit, jsem ho nesnášel. Jak limituje život. Naprostá nicota, ze které nikdo nemůže utéct. Nezáleží jak moc zápasíme, jak tvrdě se snažíme dát našemu životu smysl, nakonec nás redukuje na kus masa.“

Všechny myšlenky na to jak se z pod něj pokusit vykroutit Harryho opustily a namísto toho se ani nehnul, téměř se ani neopovážil dýchat. Už před tím měli několik vážných rozhovorů, ale nikdy ho neslyšel mluvit o něčem tak soukromém. Lord Voldemort přiznával strach.

Ta intimnost Harryho uchvacovala a zároveň děsila.

„A pak jsem ztratil matku,“ pokračoval Riddle, jeho obličej pro jednou nebyl prázdný, ale téměř zranitelný. „A uvědomil jsem si, že celou tu dobu mě ani nenapadlo, že bych ztratil někoho jiného. Smrt nejen že limituje tvůj život, také používá ty váhavé spojení s ostatními, aby nás mučila. Tím že je bez varování sebere, bez jakékoli šance na odpor. A já jsem nenáviděl smrt ještě víc.“

Jeho ruce se najednou pohnuly na Harryho krk a vyvinuly na něj jen ten nejmenší tlak. Harry se nebál, ale ten nečekaný pohyb přivolal zpátky vzpomínky a on cítil, jak mu ušima hučí krev.

„A pak jsem se naučil o síle, kterou nám dává. Protože smrt není nějaké skutečné stvoření, ale většinou není nic víc, než výsledek chování ostatních lidí, nebo nás. Ta moc ukončit něčí život, smrt jí dala všem, kdo se naučili jak jí vládnout. Jednou jsem byl tou mocí opojený…“

Pustil Harryho krk. „Ale ta bolest byla pořád silnější. A já se dívám na všechny tyhle smějící se idioty a přemýšlím, jak můžou žít tak bezstarostně, když ví, že to všechno bude na konci zbytečné.“

Riddle držel jeho pohled, zatímco minuty v tichosti odtikávaly. Harry nějak doufal a zároveň se bál, že bude pokračovat.

Když se nic nestalo, tak se zhluboka, roztřeseně nadechl. „Jestli to byl jen plán jak mě rozbrečet, tak tě zavraždím, ty bastarde.“

Riddle vypadal zmateně a Harryho srdce se sevřelo ještě o něco víc.

„Ty idiote,“ zašeptal jemně. „Ty chladný, bezcitný, beznadějný hlupáku.“

Riddleovi se nadzvedla obočí. „Bojím se, že to budeš muset rozvinout, dítě.“

„Smrt neredukuje naše skutky do nicoty, smrt je v první řadě to, co dává životu smysl. Skutečná nicota? Nekonečný život, protože v nikdy nekončící existenci na ničem nezáleží. Ano, je možné, že neradi přemýšlíme o našem konci, ale není to smrt, která nás motivuje ve všem, co děláme? Aby se to počítalo, než půjdeme. Abychom za sebou něco zanechali. Abychom si užili moment, protože víme, že nebude trvat věčně.“

Harry musel potlačit úsměv, když viděl Riddleovo zkroucené čelo. „A zatímco souhlasím, že ztratit někoho je mučení, ta bolest, kterou tak nenávidíš, je tím důkazem o jejich životě. Důkaz o tvém životu. Pozůstatek toho spojení, co jste sdíleli. Já nejsem někdo, kdo ty spojení dělá lehce, ale jeez…ty jsi mnohem horší, než já.“

Riddle si povzdechl. „Dítě…Ty ještě musíš udělat to nejnebezpečnější spojení ze všech. Neříkal bys tyhle věci, kdybys věděl, jakou destrukci to za sebou zanechává.“

Jako roztřískanou studovnu. Harry polknul. Tenhle rozhovor začínal být na jeho vkus příliš intimní. Navíc, musel to spojení udělat? Nebo už ho udělal?

„Víš co smrt je?“ zeptal se namísto toho.

„Nezáleží jaké pěkné věci o ní řekneš, já si pořád myslím, že je to nicota. A nikdy jsem nebyl do náboženství.“

„Tak biologicky. Vědecky dokázáno, bude se ti to líbit.“

Riddle pokrčil rameny. „Zastavení všech mozkových funkcí? Ztráta všeho vědomí a tudíž i samotného uvědomění si o životě samém? Nezmiňujíc všechny ty selhání orgánů, co s tím přicházejí.“

Harry si odfrkl. „Ty jsi vždycky tak negativní. Je to rovnováha. Tvoje tělo je neustále v nerovnováze. Každá a všechny jednotlivé buňky závisí na chemických gradientech, proudění iontů, membránového potenciálu, stresu. To je skutečná definice života. Jediná chvíle, kdy jsou buňky v rovnováze, je když jsi mrtvý.“

Riddle vypadal, že jeho odpověď zvažuje. „To je od tebe neobvykle filozofické.“

„Líbí se mi to. Zní to mírumilovně, tak nějak.“

„Výsledek je pořád stejný. Je mi jedno, jestli tvoje buňky dosáhly osvícení, nebo jestli to byl samotný smrťák, kdo tě srazil dolů. Nemáš dovoleno prostě…odejít,“ zavrčel Riddle.

Harry si s obavami kousal spodní ret. Cítil se v pořádku, nepamatoval si, že by udělal něco tak drastického jako umření. Ale co když ano? Žádný tlukot srdce, žádné dýchání… tak co si měl vzít z Riddleovo reakce? Ten krutý bastard vypadal, že se staral. A Harry už ten laskavý úsměv nedokázal udržet.

„O čem se tu můžeš usmívat?“

Namísto odpovědi se Harry nadzvednul a věnoval mu rychlý polibek.

„Víš, já jsem o deset let mladší než ty. Podle statistik je tu dobrá šance, že umřeš přede mnou. Takže si nedělej starosti, pravděpodobně nebudeš ten, kdo bude zanechaný sám.“

Riddle zjevně nebyl přesvědčený. „Jsi lehkovážný a je tu…“

„Co? Něco co je se mnou špatně?“ zaklonil hlavu, aby se věnoval zakrvácené zdi významný pohled. „Ano, to bys mohl říct.“

Riddle si něco zamumlal pod fousy a znovu jim přirazil rty k sobě, tentokrát prohlubujíc polibek. Harry se brzy ztratil v pocitech, zatímco tělo se mu začalo zahřívat. Pořád byl ze svých vlastních reakci udivený, i když si na ně čím dát tím víc si na zvykl, což mu ale nezabránilo přerušit polibek a probodnout Riddleho pohledem, když ten mu nenuceně položil ruku na jeho rostoucí bouli v kalhotách.

„Co to děláš?“ zeptal se Harry podezřívavě.

Riddle mu věnoval svůj nejlepší nevinný pohled, který byl naprosto zničený jeho samolibým úsměvem. „Žiji v okamžiku.“

„Ty jsi takový pokrytec!“ zasmál se, zatímco se snažil zachovat své zamračení. „Neměň jen tak filozofickou debatu do toho!“

„Nikde jsem tam neslyšel ‚ne‘,“ odpověděl lord a o trochu víc sevřel ruku.

Harry nadskočil, než se zhluboka nadechl aby se uklidnil a pevněji ho od sebe odstrčil. „Máme věci, co musíme udělat, už jsme ztratili příliš času. Plány co musíme vymyslet. Věci co postavit. Nesmyslný vzorec, na který přijít.“

Stoupnul si a znovu přešel k zakrvácené zdi.

Riddle si nepotěšeně povzdechl. „S tebou je tu vždycky něco, že?“

Harry mu věnoval káravý pohled. „Navzdory všem těm ‚pěkným věcem‘ co jsem řekl, si tě nepřeji poslat na smrt.“

Riddle nad tím naklonil hlavu na stranu a také si stoupl a přešel k Harrymu. Popadnul ho zezadu a ústy se přiblížil jeho uchu. „Plakal bys pro mě, Harry?“

Harry nad tou blízkostí ztuhnul. „Proč najednou zníš tak škodolibě?“

„Hádám, že jsi mě přesvědčil. Všichni by mě měli prostě milovat a až do věčnosti oplakávat mou smrt.“

Harry si odfrkl. „Vážně jsi idiot. Žádný příčetný člověk by o své smrti neuvažoval jako o prostředku jak způsobit bolest ostatním.“

„Ty nemáš právo to říkat. Máš vůbec tušení, čím jsi mě donutil za těch posledních pár hodin projít?“

Harry cítil bodnutí viny za to co se stalo, ale pevně potřásl hlavou, aby ty myšlenky zahnal. Nebylo to tak, že cokoli udělal schválně.

„No tak, ukážu ti, na co jsem zatím přišel ze svých poznámek, to tě rozveselí,“ řekl namísto toho, doufajíc, že to odvede Riddleovu pozornost.

Začínal být z Riddleova chování trochu nepohodlný. Tahle jeho…dotekovost…byla nová. A on svobodně přiznával, že to ho znervózňovalo. Bude bezpečnější dát Riddlovi něco jiného, nad čím přemýšlet.

Pohled, co mu Riddle věnoval, jasně ukazoval, že ten druhý věděl, o co přesně se Harry snaží, ale stejně ho následoval z nemocničního křídla.

„Myslel jsem, že ten den, co mě pozveš do svých pokojů nikdy nepřijde,“ poznamenal Riddle, zatímco šplhali po schodech.

„O čem to mluvíš? Už jsi v mých pokojích byl. Navíc, technicky vzato, vlastníš tenhle zámek.“

Riddle se zasmál. „Ty vážně nemáš ani páru.“

Harry protočil oči, jak vstoupili na kolej v sedmém patře. Oba se zastavili ve vchodu a zírali na ten nepořádek. Kvůli tomu co se stalo, neměl Harry čas posbírat papíry a poznámky byly stále rozprostřené po podlaze. Jelikož měl už tak sklony k nepořádku, doplňovalo to zbylý chaos.

Harry se setkal s Riddleovo nesouhlasným pohledem. „Err, to je stěží moje chyba. Jistý had mě přerušil, a pak dvojčata, a…um…jiné věci-…“

„Umřel jsi,“ dodal Riddle, který se přes to zjevně ještě úplně nedostal.

„Ano, to,“ mávnul Harry s nezájmem. „Takže toho ještě nemám moc, ale jen jsem chtěl vědět, co-… Teď kde to je? Mělo by to být někde pod tím tady - ah.“

Harry odsunul několik stránek s poznámkami a podal dvě stejné rukojeti Riddlemu na prohlédnutí.

„Takže, když jsme se sem dostali, tak jsem samozřejmě začal vytvářet ten meč, co jsme viděli na bálu - to bude tenhle.“

Podal tu správnou rukojeť Riddleovi a rozsvítila se ta známá červená čepel.

„A během výpadku jsem přemýšlel o tom, co je v téhle výzvě ten největší problém…“ Začervenal se. „…mezi jinými věcmi.“

„Je proti nám velká početní přesila?“ hádal Riddle.

„Ano, ale naším skutečným problémem je, že je to past. Baron ví, díky našim přátelům ve spolku, že dokážeme udělat meče. A budou předpokládat, že je vyrobíme a překvapíme je s nimi.“

„Až na to, že nebudou překvapení,“ poukázal Riddle.

Harry přikývl. „Ne. Vlastně by nás povraždili. Takže největší problém je, že budeme bojovat s meči, ale nemůžeme je použít jako prvek překvapení. Nicméně, kdybychom zkusili něco jiného…“

„…Okamžitě budou vědět, že je něco špatně,“ dokončil Riddle.

„Přesně. Na druhou stranu, pokud uděláme všechno podle jejich plánu, budou se cítit v bezpečí a nebudou tak na pozoru.“

„Takže…uděláme všechno podle jejich plánu?“ Z Riddleova tónu bylo jasné, že nebyl zrovna přesvědčen tím směrem jednání.

„Mhm, no, více méně,“ zazubil se Harry a vypustil vlastní čepel. Byla modrá.

„Stylové,“ poznamenal Riddle suše.

Harry nonšalantně máchnul čepelí přímo na Riddleovu hlavu, i když si dal pozor, aby mu dal dost času na to zareagovat. Lord líně zvednul svou červenou čepel, aby to zablokoval.

Modrá se setkala s červenou…A prošla přímo skrz, aby se zastavila Riddleovi přímo na krku. Červené oči se rozšířily překvapením a pak přimhouřily v zamyšlení.

„Teď, nemusím být ten nejlepší, koho se ptát na lidské chování,“ přiznal Harry, „ale myslím si, že je bezpečné říct že 99,9% lidské populace by zareagovalo přesně tak, jako ty.“

Spustil čepel a nechal Riddlea chvíli přemýšlet.

„Chytré,“ souhlasil Riddle po chvíli. „Nicméně, my budeme mít ten samý problém jako oni, jakmile si uvědomí tu chybu.“

Harry se na něj zazubil a zaujal bojový postoj. „Vyzkoušej mě.“

Riddle neztratil ani vteřinu a bodnul směrem na Harryho srdce. Harry znovu máčkl na malý knoflík a jeho čepel se okamžitě přeměnila na červenou, která útok normálně odrazila.

Lord zíral na vlastní čepel, a pak na tu v Harryho ruce. „To ta barva.“

Harry si posměšně odfrkl. „Barva. Tomu se říká elektromagnetická vlnová délka. Ale tohle je světlo o čem mluvíme. Má to vlastnosti obou, vln a částic. Přivozuje ti to migrénu, když o tom doopravdy přemýšlíš. Každopádně, tyhle meče využívají světla jako částic, což v podstatě znamená, že vlna teď také odpuzuje hmotu, čímž je mění v čepel. Můžeš to udělat s jakoukoli vlnovou délkou…nebo barvou, pokud dáváš přednost tomu říct to tak… a výsledek bude stejný, ale jak jsi právě viděl, má to nečekané efekty na sebe navzájem.“

Dotkl se Riddlovo čepele svou vlastní, stále červenou, a ty se navzájem odpuzovaly. Pak jí přepnul na modrou a demonstroval, jak sebou navzájem bez odporu prošly.

„Červená je dálka okolo 700 nm, zatímco modrá jen okolo 430 nm. Vypočítej tu přesně správnou délku, amplitudu a frekvenci vln a navzájem se vyruší, nebo zesílí, stejně jako zvuková vlna. Pokud tě zajímá ta fyzika za tím, tak…“

Hodil významným pohledem po svých rozházených poznámkách. „Bojím se, že jsi v tom sám, jelikož já rozumím zhruba tak půlce.“

Což bylo tak nějak frustrující, jelikož on by ten, kdo s tím v první řadě přišel. Bylo to jako kdyby byl konfrontován s mnohem chytřejším rivalem, až na to, že tím rivalem byl sám Harry.

Riddle na něj mrknul. „Takže…to je ta barva.“

Harry si popuzeně odfoukl. „Fajn, je to ta zatracená barva! Cokoli! Nemáš respekt pro vědu. Ani si nezasloužíš tyhl-…“

Riddle ho umlčel polibkem. „Je to úžasné. Oni se proti nám nedokáží bránit, ale my proti nim ano. To způsobí čirý chaos.“

Sednul si na gauč, stále při tom prohlížejíc čepel, jak jí zapínal a vypínal.

Harry se začervenal, částečně z teplého pocitu svých rtů a částečně z chvály.

„No, err, je to jednoduché, ale um…Ta poslední byla také jednoduchá, tak… Chci říct, napadlo mě znovu použít barvu, jen pro jistotu, ale to oni budou pravděpodobně čekat a nejspíš by… na nás nalili vodu, nebo něco takového…A mohl bych také pravděpodobně vynalézt nějaké ochranné oblečení, ale pak byste kolem běhali v zářících oblecích a není to tak, že bych měl moc materiálu…Chci říct-…“

„Pojď sem, dítě,“ přerušil ho Riddle pobaveně.

Harry nechal čepel zmizet a ostražitě přistoupil ke gauči, zastavujíc několik kroků před ním. Riddle se ušklíbl a poplácal gauč vedle sebe. Harry si nemotorně sedl a vrtěl sebou pod jeho pohledem. Bez ohledu na to, kolikrát mu byl vystavený, Riddleovo hořící oči a samolibý úsměšek ho vždycky dokázali znepokojit.

„Řekl jsi mi, že kdybych tě donutil, stal by ses mým nepřítelem.“

Harry na něj vteřinu stupidně zíral, než se mu rozšířily oči, když si uvědomil, o čem Riddle mluvil. Vyskočil, ale Riddle by rychlejší, chytil ho za zápěstí a opět ho strnul dolů. Po krátkém zápase byl Harry přišpendlený Riddlovo váhou, se zápěstími drženými nad hlavou.

Riddleho obličej se vznášel neuvěřitelně blízko nad ním, jejich rty se o sebe prakticky otíraly, ale nikdy se nedotkly. Lordovi chvilku zabralo bezpečněji se mu rozkročit na nohou.

„Víš, myslím si, že jsi právě dokázal, že bys byl na nepřítele příliš nebezpečný,“ zamumlal chraptivě.

Harry otočil obličej pryč od toho jeho a Riddle využil té příležitosti, aby získal přístup k jeho uchu. Jeho jazyk ho eroticky olízl a Harry se otřásl. Trochu to lechtalo a on se snažil jak nejvíc to šlo zadržet hihňání smíchané s kňučením, které v něm zabublalo.

„Takže budeš muset říct ano.“ Riddleův šepot zněl příliš blízko jeho ucha.

„C-co?“ vymáčkl Harry a uvnitř něj se míchala nervozita, strach a očekávání.

Mohl na svém uchu cítit Riddleův úšklebek. Jedna z jeho rukou mu vplula pod triko, klouzajíc nahoru a dolu po jeho torzu. Chvění se zhoršilo.

„Donutil jsi mě trpět tak moc, Harry…Převezmi nějakou zodpovědnost.“

Harry krátce zauvažoval, jak byla pro všechno na světě tohle všechno jeho chyba, nebo jak se tohle počítalo, jako převzetí zodpovědnosti, ale jeho myšlenky pomalu zmizely, jak ho Riddle znovu políbil. Znovu s oddechováním trhnul hlavou do strany.

„To- to není fér. Nemůžeš toho jen...takhle…využít.“

Musel zavřít ústa, aby zastavil sten, který hrozil, že mu unikne, jak Riddlova ústa namísto toho zaútočila na jeho krk.

„Pořád neslyším ‚ne‘,“ zabroukal Riddle.

Harry si s obavami kousl do rtu. Riddle na chvíli přestal a trochu se narovnal, aby se na něj mohl podívat.

„Normálně bych prostě pokračoval, dokud bys nekřičel na protest. Ale nechci potom žádné divné nápady, takže se bojím, že zdržet se odpovědi není přijatelné. Takže…“

Znovu se naklonil blíž, až se jim nosy téměř dotýkaly. „Řekni ano.“

Harry ochromeně zíral do těch hořících očí, stále prudce oddechující, stále se chvějící a s vírem emocí zamlžujícím jakékoli jasné myšlenky.

Riddleho sevření na jeho zápěstích zpevnilo. „Řekni ano, Harry.“

Harry polknul, než otevřel ústa a i když jeho ústa formovala slovo, nevěděl jaká jeho odpověď nakonec bude.

„Ano.“

Riddleho samolibý úsměv se rozšířil a Harry si se skličujícím pocitem uvědomil, že jeho plán na odvedení pozornosti se příšerně zvrhnul.

.

Koho z vás tahá za oči mé ‚dvojčata byli‘ namísto byla… chvíli jsem to tak psala, a když jsem o dvou chlapech pořád psala v ženském rodě, začalo to být příšerné. Takže jelikož všichni víme, že dvojčata jsou muži, buďte prosím shovívaví.