Ve stínu hvězd

36 Kapitola

Existují dva typy predátorů. Jeden je elegantní a mrštný, v porovnání s jinými má míň svalů, ale s napětím, které v kterýkoli moment může vybouchnout do hrozivé síly.

Riddle rozhodně patřil do téhle kategorie. V každém kroku smrtící ladnost a v očích mrazivá inteligence.

Šedohřbet byl bestie.

Byl to ten typ, co lebky drtí malíčkem. Ten typ co nepotřeboval plánovat a čekat na svůj moment než zaútočí. Ten typ, který nikdy nepotřeboval vyvinout žádný druh chytrosti, prostě proto, že jen díky své brutalitě byl zdrcující síla.

Ten muž byl obrovský. Harry věděl, že v dětství vynechal pár jídel - nebo spíš jídel hodných několik let - a skutečně pravidelná jídla byla novinka, kterou v Bradavicích zažil poprvé v životě, ale věděl, že žádné množství živin by ho nikdy nedostalo ani blízko k Šedohřbetově masivní postavě.

Ve skutečnosti vážně uvažoval, jak lidské kosti dokázaly všechnu tu masu unést. Ten fakt, že byl úplně oblečený ve vlčí kožešině - hlava a všechno - nijak zvlášť neuhasil jeho podezření týkající se jeho lidskosti.

Šedohřbet se na něj dolů podíval, jeho šedé oči se mhouřily, jako kdyby ho měl problém tam dole vidět.

„Vy jste mě vzbudili kvůli tomu pidižvíkovi?“ měl hluboký a hrubý hlas.

Jakékoli podráždění, které Harry mohl nad tou urážkou cítit, bylo přehlušeno neochotným přiznáním, že ten muž neříkal nic jiného než pravdu. Pak ale, vedlo toho obra by všichni vypadali jako trpaslíci.

„Pusť ho, Scabiore,“ zafuněl podrážděně. „Co čekáš že ten prcek udělá? Mravenec by dokázal způsobit víc problémů.“

„Jo, nedělej si starosti, moje chcánky nepálí.“ Vyklouzlo mu, než to Harry dokázal zastavit.

Jedna z Šedohřbetových obrovských rukou těžce přistála Harrymu na hlavě. Jen síla prstů byla drtící.

„Myslíš si, že jsi vtipný, kluku?“

„Ou, ow ne- vůbec ne. Moje pusa, ona je ah-…Jau, rychlejší než můj mozek. Bolestivě rychlejší,“ vymáčkl Harry rychle.

„Co tady sakra dělá myš jako jsi ty sama?“

„Uh, jen kolem procházím, vážně… A mám sebou zlého koně.“

A zpívajícího idiota, který měl zrovna teď pravděpodobně záchvat, protože byl provaz přeříznutý.

„Byl spouštěný na provaze, rozhodně je to zvěd té čarodějnice!“ vmísil se do toho Scabior.

Šedohřbet se na něj skepticky podíval. „Jsi zvěd, pidižvíku?“

„Uhm, ne.“

Šedohřbet se otočil zpátky na toho muže jménem Scabior a ukázal na Harryho. „Říká, že není zvěd.“

Vážně?

„No tak lže!“ trval na svém Scabior.

„Na tom nezáleží. Stejně se odtud nedostane naživu.“

„Err, k tomu mám jednu nebo dvě námitky…“ přerušil je Harry slabě.

„Prodáme ho jako zbytek. Mladý je dost,“ lord ho přejížděl nahoru a dolu hodnotícíma očima. „A dost hezký.“

„Nemůžete mě prodat,“ protestoval Harry pobouřeně. Proč ho vždycky všichni chtěli unést?!

„Proč ne?“

Ta otázka byla pronesena s takovou upřímnou zvědavostí, že Harryho zaskočila. Bylo na ní stovka možných odpovědí, které byly všechny založeny na morálce a tudíž by padly na hluché uši.

Alespoň na lorda zavrčel. „Nenechám tě.“

Šedohřbet mrknul, pak hodil hlavu dozadu a rozesmál se, zjevně v jeho hrozbě našel jen pobavení.

Ale Harry byl na podceňování zvyklý. Vlastně to většinu doby podporoval. Když to jeho pýcha dokázala snést. Lidé si nedávali pozor, když se cítili v bezpečí.

Takže zatímco se všichni posměšně smáli, nikdo si ani nevšiml, že Harry vklouzl rukou do kapsy. Kdyby se cítili ohrožení, nedovolili by mu pohnout ani prstem.

Pohnout vypínačem na jednom z jeho nejstarších a nejúčinnějších přístrojů pak bylo snadné.

Šedohřbet se přestal smát až když všichni kolem něj padli na zem jako panenky bez života. V nevíře se mračil na padlé formy svých následovníků.

Harry na oplátku zíral v šoku s otevřenou pusou na Šedohřbeta. Ten muž pořád stál. Zjevně ani trochu ovlivněný šokovou vlnou, která ho měla okamžitě zbavit vědomí. On zatraceně neměl stát.

Ztuhlý děsem a tak trochu profesionální zvědavostí nad mužovou imunitou, Harry vůbec neodporoval, když mu Šedohřbet vytrhl přístroj z rukou.

„To si vezmu,“ zavrčel muž ostře.

No, pomyslel si Harry mrzutě když ho Šedohřbet chytil za košili, zbyl mu jeden protivník, ale zjevně na tom nebyl o nic líp, než předtím.

Šedohřbet ho táhl k něčemu, co vypadalo jako klec na kolech. Harry se ještě pořád snažil přijít na cokoli, co by mohl ještě zkusit, co by neskončilo jeho uvězněním, když se nad ním něco hlasitě rozbilo.

Prudce otočil hlavu, takže mohl akorát vidět Rosiera stát za Šedohřbetem s rozbitým hrdlem lahve stále v rukou.

Šedohřbet neudělal nic víc, než že se zakymácel, než s překvapivou rychlostí srazil Rosiera pěstí. Brutální rána silnou paží poslala Rosiera na zem.

„Zatraceně,“ zasténal. „Z čeho máte hlavu, pane? Ze železa?“

Šedohřbet volnou rukou zdvihl Rosiera a nechal je oba kymácet se ve vzduchu na délku paže před sebou.

Nevzrušeně se na Rosiera podíval, a pak zamžoural na Harryho. „Předpokládám, že tohle je tvůj kůň?“

Rosier se zazubil a jeho oteklý ret přitom začal krvácet ještě víc. „To by naznačovalo, že na mě jezdí, což se bohužel děje jen v mých snech.“

Harry se naštvaně nadchl k odpovědi, ale Šedohřbet je oba bez cirátů strčil do klece a zabouchl dveře.

„Nemám na vás idioty zatracený čas. Jestli nechcete, abyste přišli k úhoně, zůstaňte zticha. A ty,“ ukázal na Harryho. „Se radši připrav. Moji chlapi si tě budou chtít kousek užít, až se proberou, hezounku, a já nevidím důvod proč jim to upírat.“

Otočil na ně svoje obrovská záda a odkráčel zpátky ke svým bezvědomým následovníkům.

„Připravit se? Co tím myslí, abych se připravil?“ zeptal se Harry Rosiera naštvaně.

„Uh, totiž…“ Rosier si utřel část krve z obličeje a nesměle se na Harryho podíval. „No, to znamená, že se odtud musíme dostat dřív, než se vzbudí.“

„Oh, vážně,“ utrhl se Harry.

„Co jsi jim to vůbec udělal?“ zeptal se Rosier s úžasem.

„Šedohřbet měl taky zkolabovat,“ zabručel Harry. „Jak se opovažuje urazit můj vynález!“

„Oh, omlouvám se, že jsem tu nebyl abych bránil čest tvého vynálezu. Byl jsem trochu zaměstnaný vyšilováním.“

Harry si povzdechl. „Proč jsi nezůstal nahoře? Přeci jen si chceš hrát na hrdinu.“

„Ne tak moc hrdina, když selžeš, eh?“ Rosier se opatrně dotkl svého krvavého nosu a znovu zasténal.

„Proč jsi nepoužil luk? Myslel jsem, že jsi s ním dobrý!“

„To jsem,“ odfoukl Rosier pobouřeně, „ale zapomněl jsem si ho u koní. Ale dal jsem si záležet, abych správně namířil, ta láhev to měla zvládnout, kdybych nestál proti monstru. Navíc, taková škoda, vypadalo to jako víno.“

Rosier se těžce opíral o mříže, pravděpodobně vyčerpaný ze svého vlastního uspěchaného šplhání dolů ze srázu. Harry už byl na nohou a prozkoumával zámek, který držel dveře klece na místě.

„Vlastně jsem překvapený, že nás nechali na živu,“ prolomil Rosier po chvíli ticho. „Kdyby to byli milí lidé, tak by nás nechali prostě jít. Pokud nejsou, zabít nás se mi zdá logičtější. Na co je ta klec?“

Harry pokrčil rameny, i když pochyboval, že to Rosier po tmě viděl. „Řekl mi, že mě prodá.“

„Huh. Otrokáři? Nevěděl jsem, že ti byli zpátky v podnikání.“

„Také si mysleli, že dělám zvěda pro ‚čarodějku‘. Myslím, že jsou spolu ve válce, nebo tak něco,“ řekl mu Harry nepřítomně, zatímco se prohrabával kapsami a hledal cokoli, co by mohl použít na zámek.

„Kdo je ta čarodějnice?“

„Nemám tušení.“

„Takže ne někdo z tvých kamarádů?“

Harry dočasně přestal s tím co dělal, aby se mohl na Rosiera nevěřícně podívat. „Jsme kdo ví kde, Rosiere, jak bych tu mohl mít nějaké kamarády?“

Rosier slabě pokrčil rameny. „Nevím. Čarodějnictví je tvoje věc.“

Harry popuzeně protočil oči, gesto, které bylo samozřejmě také spolknuto temnotou. „To je věda, ne čáry! Kolikrát-…“

„Je to lady, která už několikrát zaútočila,“ přišel tichý hlas z temnoty.

Harry a Rosier byli oba okamžitě na pozoru a mhouřili oči do temnoty na druhé straně klece. Harry si myslel, že rozeznává několik malých tvarů schoulených v nejvzdálenějším rohu.

Jeden ze stínů vypadal, že ochranářsky stojí před ostatními. „Prosím neubližujte nám.“

„Do hajzlu se vším,“ vykřiknul Rosier bezdeše v tu samou chvíli, kdy Harry konečně viděl dost dobře na to, aby rozeznal obličeje.

V kleci s nimi byla hromádka chvějících se dětí. Dětí, množné číslo. V kleci. Harry to nějak vzal jako osobní urážku.

„Nejsme tu, abychom někomu ublížili. Jak se jmenuješ, zlato?“ zeptal se Rosier toho, které stálo, pravděpodobně nejstarší a jak to vypadalo, dívka.

„Jsem Lily.“

Rosier prudce otočil hlavou nad Harryho prudkým nádechem. „Jsi v pořádku?“

„Uhm, jistě, j-jo. Err, musíme se odtud dostat…ale nemyslím, že něco dokážu udělat se zámkem,“ odpověděl roztěkaně.

Rosierovy oči se zaměřily na něco za Harrym a jeho obličej zostražitěl. „Tak najdi něco jiného, lorďátko, tvoji obdivovatelé se probouzejí.“

Harry zaklel a horečně prohledával mozek pro způsob, jak se z toho dostat.

Zastavilo ho ječení a řvaní. Muži, kteří byli v bezvědomí, už běhali kolem a přidali se k nim další, kteří nejspíš spali.

Nejhlasitější povyk ale nešel od Šedohřbetou skupiny, ale od dalších mužů a žen, kteří se řítili směrem k nim. Nezaměnitelný dusot kopyt naznačoval, že někteří z nich byli jezdci.

Děti si mezi sebou začaly vzrušeně šeptat. Bylo zjevné, na čí straně byly.

Rosier si stoupnul za Harryho a zíral skrz mříže. „Co je to? Přepadení? Výzva?“

V tu chvíli Harryho pozornost zachytil čistě bílý kůň a usmál se, když poznal dlouhé blonďaté vlasy, které se jemně vlnily kolem známého obličeje jezdce.

„Kamarádka.“

.

Ukázalo se, že přijíždějící vlak byl o moc kratší, než ten jejich. Jen lokomotiva. Dost místa pro pár lidí, aby mohli rychle cestovat přes celou zemi, ale ne pro dlouho trvající cesty. Zjevně byl používaný jako dopravní prostředek a ne na bydlení.

Museli zastavit na druhé straně toho, co zbylo z tlusté rostlinné překážky. Vystoupila malá skupina a zamířila k nim plynule, ale neuspěchaně.

Jelikož byli zjevně v menšině, Tom hádal, že by se raději vyhnuli jakékoli konfrontaci.

Krátce se zabavil myšlenkou na to je stejně zabít a být s tím hotov, ale něco na těch několika lidech mu přišlo zvláštní a chvíli se nad tím pozastavil. Pak si uvědomil, že neukazovali jediný náznak překvapení, že potkali jiný vlak. Jejich průchod hustou vegetací byl také příliš účelný, než aby byl jen odhodlaný. Očekávali, že je potkají.

To v Tomovi nevzbudilo alarm, ale stejně nemohl přijít na to, jak kdokoli krom jejich skupiny mohl vědět, kde je najít. Dávalo by smysl, kdyby na ně spolek nastražil další past, ale ta malá skupina představovala příliš malou hrozbu, než aby byla součástí takového plánu.

Stejně, nepřestával být na pozoru. A s ledovým pohledem připomněl i svým vlastním lidem, aby navzdory únavě udělali to samé. Navzdory svému podezření, zůstal jeho meč v pochvě, zatímco čekal, až nečekaní hosté dorazí.

Ten, kdo ho konečně oslovil, byla žena. Vypadala kolem padesáti, možná dokonce šedesáti, ale její věk pouze zdůraznil její vážnou krásu.

Tom si byl jistý, že jí nikdy předtím nepotkal, ale ona ho přejela rychlým pohledem, po kterém se na její tváři rozlilo poznání.

„Lord Voldemort? Přejdu rovnou k věci. Hledám Harryho Pottera.“

„Nehledají ho všichni?“ zeptal se Tom pobaveně.

Klidně se mu podívala do očí. „Posílá mě lord Nebelvír. Chápu to tak, že jsou přátelé.“

‚Přátelé‘ se Tomovi zdálo trochu natažené, ale rozhodně viděl, že se Nebelvírovi jeho chlapec líbil.

S Nebelvírovo skupinou neměl žádné dohody, ale přišlo mu že pro začátek bude nejlepší zkusit se chovat civilně. Obvykle to bylo mnohem snazší, když lidi okouzlil.

„Nerad vás zklamávám, má lady, ale Harry tu není. Bojím se, že vás teď budu muset požádat, abyste odstranila svůj vlak, blokuje jedinou cestu k naší destinaci.“

„Není tu? Godrik byl přesvědčený, že byl pro vaše plány klíčový.“

To Toma přinutilo se zamračit, i když se dal záležet, aby mu z hlasu podráždění slyšet nebylo. „Můžete říct lordu Nebelvírovi, že bych byl raději, kdyby o mých plánech nemluvil tak lehce.“

Nad tím se usmála. „Nemáte si nad čím dělat starosti, lorde Voldemorte, svěřil se mi jen proto, že jsme dlouholetí přátelé. Ale kde jsou mé způsoby? Rowena Havraspár, k vašim službám.“

Tom na její pozdrav odpověděl lehkým pokývnutím. „A co jste po Harrym chtěla, milady?“

„Potkat ho, to zaprvé,“ odpověděla pobaveně. „Godrik nemohl přestat vykládat, jak podobné jsou naše zájmy. Ve světě, který se cele spoléhá jen na fyzickou sílu je těžké najít vyškolenou mysl.“

„Nepřišla jste sem jen proto, abyste vedla intelektuální debaty s cizincem,“ poukázal Tom.

„Alas, ne. Přišla jsem vás varovat. Godrik mi řekl o vašem plánu vyzvat Krvavého Barona navzdory vašemu podezření, že je to past. Moje území je relativně blízko Baronovu. Jsem tu abych vám řekla, že vaše podezření jsou správná. Zachytili jsme několik zpráv mezi lordem Brouskem a Baronem, i když Brousek se tvářil, že jsou nepřátelé.“

„To už jsem věděl.“

Rowena si povzdechla. „Vypadáte jako rozumný člověk, proč chvátáte na vlastní smrt?“

„Vaše varování je dobře míněno, ale ujišťuji vás, že jediná věc, kterou hledám, je vítězství.“

Chvíli o tom přemýšlela, než odpověděla. „Na rozdíl od ostatních, já nevěřím, že je Baron neporazitelný. Ale normální výzva s tak malou skupinou, jako je ta vaše, vás nikam nedostane. Pokud ho skutečně chcete porazit, musíte být opatrní. Potřebujete alespoň jednoho člověka zevnitř, který vás dokáže provést Baronovou pevností. Je nedobytná a plná pastí. Potřebujete plán.“

Ne poprvé si Tom přál, aby s nimi mohl Harry jet. Ten by si okamžitě všiml všech možných pastí a vysmál by se jim. To dítě by nemělo raději nic jiného, než pevnost plnou pastí.

Tom věděl, že neměl dost informací zevnitř. Časový nátlak, který na ně spolek vytvářel, jim to nedovolil. Přesto z téhle výzvy nemohl vycouvat. Prvek překvapení bude muset stačit.

„Oba víme, že Brousek nechce, abych Barona porazil, ale proč jste vy tak dychtivá mi pomoct?“

„Vím že je možné, že nikdy nezískáme zpátky naší společnost, ale pořád chci, abychom měli společnost civilní. Krvavý Baron je surovec. Otroctví, zjevná krutost ke svým poddaným… Většinu doby jeho muži nehlídají hranice aby se někdo nedostal dovnitř, ale aby jejich poddaní uvnitř zůstali. To jednoduše nemohu vystát. Také si myslím, že jsme Brouskovi a jeho kamarádíčkům dovolili hrát si tu jejich hru s námi příliš dlouho. Vy jste svobodný lord, což se bohužel stává vzácností. Souhlasím se Godrikem - byla by škoda ztratit vás v takovém zjevném spiknutí.“

Svobodný lord? Tom mohl akorát hádat, že mluvila o vlivu spolku. Což by znamenalo, že byla buď součástí odporu, nebo jednoduše nevědouce sdílela jejich cíl. Jelikož Nebelvír by Harrymu o odporu řekl, pochyboval že byli jeho součástí, nebo o něm vůbec věděli. Zajímavé. Možná je Tom nasměruje správným směrem. Ale o tak delikátní záležitosti nemohl mluvit pod otevřenou oblohou a kdo ví kým poslouchajícím ve křoví.

„Teď ale přemýšlím, jaké jsou vaše důvody k tak opovážlivému chování, lorde Voldemorte?“ zeptala se Rowena zvědavě.

„Je to osobní.“

„Vidím, že vás nepřesvědčím. Jak zvláštní, obvykle jsem v hádkách mnohem lepší než tohle.“

Tom se ušklíbl. „Chyba neleží u vás, milady, pouze mám hodně praxe. Ten chlapec, kterého jste zmínila, má způsob se slovy a tvrdohlavou hlavu.“

„No, když vás nemohu zastavit, alespoň přijměte mojí pomoc. Nejsem si jistá, jestli dokážu shromáždit svou skupinu dost rychle na to, abych vám mohla pomoct v boji, ale pro teď…“ odmlčela se a otočila se k husté vegetaci, která pořád blokovala koleje. „Nechte mě zařídit, aby vaše cesta nebyla nikde blokována.“

Kdyby její lidé bojovali, pravděpodobně by je Baronovy meče zabily. Ale to byla stěží Tomova starost. Víc lidí bylo vždycky lepší, zvlášť když byli tak sehnatelní.

„To by byla velká laskavost, lady Havraspár,“ dokonce se lehce uklonil. „A jestli vaši muži mají nějaké nože nebo sekery, kterými by nám mohli pomoct z tou zelenou překážkou, to by rozhodně bylo velmi oceněno.“

„Oh, máme něco mnohem lepšího.“ Lady se ve skutečnosti zubila. To jí dalo tak nějak rošťácký pohled, který byl Tom zvyklý vídat na Harryho tváři pokaždé, když mluvil o svých vynálezech. Přiznal, že ji mohl podcenit. Může to být opatrná žena, ale v jejích očích bylo něco hravého.

Pokynula zápěstím a jeden z jejích mužů se rozběhl zpátky k vlaku, kde krátce zmizel, a pak donesl něco zpátky.

Když se dostal blíž, Tom rozeznal, že nese kanistr. Ten tvar mu zatahal za něco v paměti a on si vágně vzpomněl, že ty byly používány u benzínových pump.

Otočil se k Roweně. „Odkud máte benzín?“

Její úsměv byl plný zubů. „No tak, no tak, své tajemství nemůžu jen tak vyhrknout. I když, víte, my nemůžeme pít benzín.“ Věnovala mu významný pohled. „Slyšela jsem, že vy máte vodu.“

Tom přemýšlivě naklonil hlavu. „Rozhovor, který stojí za to až budeme mít víc času.“

Pro benzín už nebylo moc využití, svět by bez něj příliš dlouho. Roweně se bezpochyby povedlo ho získat teprve nedávno. Kdyby ho svět mohl zase používat, i jen v malých množstvích…ty možnosti byly nekonečné.

Harry by byl naprosto v extázi, kdyby dostal ruce na benzín.

Rozstříkat benzín na vegetaci, která blokovala koleje, byla rychlá procedura. Dřevo a keře byly zelené a svěží, takže oheň se pravděpodobně moc daleko nerozšíří.

Zapálili pochodeň, hodili jí do křoví a sledovali, jak oheň přeskočil na benzín plápolal v keřích a stromech. Během pár minut byla zelená překážka v ohni.

Tom přemýšlel, jestli by si Harry tu podívanou užil. Nemohl se rozhodnout, jestli by byl tou silou fascinovaný, nebo jestli by naříkal nad destrukcí. Možná obojí najednou, byl taková protichůdná věcička.

Tom potřásl hlavou, aby z ní to dítě dostal. Soudit situace podle toho jak by si někdo jiný užil, to nebylo jako on.

Potřeboval něco zabít - možná to mu připomene, kdo je.

.

„Když říkáš kamarádka…“ odpověděl Rosier skepticky a sledoval ječící skupiny do sebe narazit v nekoordinovaném krveprolití. „Tím myslíš, že nás odtud dostane, že?“

Harry pozoroval Lunu cválat skrz masu lidí a skolit několik Šedohřbetových mužů.

„Pokud neprohlásí, že nás sem dovedl osud a že klec je ve skutečnosti velice přátelská, nebo něco takového.“

Rosier se zasmál. „Máš divný kamarády.“

Harry mu střelil zničující pohled. „Mluv za sebe.“

Jeden z Luniných mužů se najednou objevil vedle nich a jednoduše zámek ustřelil, aby ho mohl otevřít. Pak svou zbraň namířil na Harryho a Rosiera.

„Vy dva, běžte od těch dětí pryč!“

„Woah, klídek,“ varoval Rosier a zvednul ruce. „My taky nechceme, aby přišly k úhoně. Ty jsou vaše?“

Muž vypadal pořád trochu podezřívavě, ale svěsil zbraň a mávnul na děti, aby vylezly z klece.

„Ne. Jsou ze všech možných skupin. Šedohřbet si je buď nechá poté, co porazí skupinu, nebo je rovnou ukradne. Pak je prodá jako zatracený zboží.“

Luna docválala k nim, její kůň byl tak bílý, že vypadl že prozařuje noc.

„Ahoj Harry,“ pozdravila klidně, podle všeho naprosto nevyvedená z konceptu tím, že ho tam potkala.

„Ahoj, Luno! Uhm, chci říct, milady.“

Luna si ho pozorně prohlídla, hledajíc. „Kde je tvá druhá půlka?“

„Moje-…co?“ vyprskal zmateně.

Rosier si odfrkl smíchem.

„Má lady!“ Přiběhl k nim jiný muž. „Máme děti, musíme se okamžitě stáhnout. Můžeme bojovat s Šedohřbetovými muži, ale lord je nedotknutelný. Všechny nás zabijí úplně sám!“

Luna se podívala na divokou vřavu, kterou dvě bojující skupiny způsobily. „Ne, tohle dokončíme.“

„Ale-! Ale má lady! Tohle je potřetí, co s ním za poslední tři dny bojujeme! Konečně se nám povedlo dostat děti, musíme jít, nebo prohrajeme nadobro!“

„Pokud ho necháme jít, prostě unese a prodá tucty jiných dětí, nedopustím, aby se to stalo.“

V jejím hlase bylo něco skutečnějšího, než když jí Harry potkal naposled. Smrt jejího muže tenkrát na bálu jí šokovala, ale vypadalo, že se z toho vzpamatovala a byla díky tomu ještě lepší vůdce.

Harry si přál, aby na den mohl prostě jí a Riddlea zamknout do jednoho pokoje, možná to by toho bastarda naučilo být decentním lordem.

„Tak co máme dělat? Nemáme ani zdroje, abychom všechny ti děti uživili. A takhle nás všechny zabije!“ Lunin muž zněl lehce hystericky.

„Nezabije,“ odpověděla Luna s přesvědčením, otočila koně a zamířila přímo do boje.

„Fenrire Šedohřbete, vyzývám tě na duel. Ať náš boj rozhodne o osudu zbytku našich skupin.“ Ani nezvedla hlas, ale nějak se donesl k bojujícím mužům a visel nad nimi, dokud se všichni nepřestali hýbat.

Šedohřbet se narovnal do své působivé výšky a pohrdavě se ušklíbl na křehce vypadající dívku. „Vrať mi zpátky mé zboží a já přehlédnu tvé neustálé přepadávání. Pokud chceš děti tak moc, udělej si svoje.“

K děsu Harryho a všech ostatních, Luna sesedla z koně a stála před Šedohřbetem naprosto nechráněná. „Ne.“

Lordův úšklebek se prohloubil. „Tak zemři.“

Všichni couvli z cesty a obklopili Lunu a Šedohřbeta v širokém kruhu.

Harrymu se nelíbilo, kam to mířilo. „To můžou udělat? Tohle je šílené!“

„Duely se počítají jako výzva, pokud to tak oba lordové, nebo lady přijmou,“ odpověděl Rosier a roztáhl ruce v bezmocném gestu.

Harry se nevěřícně zadíval na Luniny muže, ale ti všichni sledovali svou lady s ustaranou frustrací. Vzpomněl si, že je Riddle popsala jako zvláště oddané a hádal, že nenáviděli jen tam stát ještě víc než on.

Ale oni museli Lunu poslouchal, Harry nemusel. Odhodlaný vyskočil z klece a vyrazil. Než mohl udělat víc než tři kroky, popadl ho Rosier zezadu kolem pasu.

„Co to děláš?!“ zasyčel vztekle. „Pusť mě, musím jí pomoct!“

„Zachraňuju ti život, idiote. A to,“ kývnul ke středu, kde proti sobě stáli Luna a Šedohřbet, „Je zvlášť hnusný způsob, jak spáchat sebevraždu.“

Harry se začal vzpouzet. „Mě je to do prdele jedno. Je sotva polovičně vysoká, než on! Pusť mě, nemáš žádné právo hrát si na hlas rozumu.“

„Promiň, lorďátko, ale jestli umřeš, umřu i já.“

„Ty bastarde, je to moje kamarádka!“

„Tak jí zkus trochu věřit.“

Harry jí chtěl věřit, ale ona byla tak čiperná a zasněná, kde Šedohřbet byl tvrdý a bezohledný. Neexistovala možnost, že tam jen tak zůstane stát a bude se dívat.

„Harry, myslím to vážně, zamknu tě zpátky do klece, jestli se nepřestaneš prát.“

Roiser používaje jeho jméno bylo tak neobvyklé, že ho to ve skutečnosti zastavilo. Harry s obavami sledoval průběh dění v kruhu.

Šedohřbet odhodil nože, které používal a plivnul na zem. „Nepotřebuju nic, abych ti rozmáčknul lebku, holčičko, ale ty klidně použij jakoukoli zbraň, co chceš.“

Luna se na něj podívala se znepokojujícím klidem, než také zahodila svou jedinou dýku a místo toho zvedla luk a dva šípy.

Harry zasténal obavami. Co si to myslela? Šedohřbet ani nemrkl při jeho přístroji, který odrovnal tucty lidí. Dva šípy nemohly být dost na to, aby to monstrum odrovnaly, i kdyby jí nechal ho střelit. Jakmile bude příliš blízko, bude jí luk k ničemu a jednoduše nebyla možnost, že by s ním vyhrála rvačku.

Šedohřbet si, soudě podle jeho širokého úsměvu, očividně myslel to samé. „Ty tam,“ protáhl a ukázal na náhodného muže z Luniny skupiny. „Počítej do tří.“

Muž to udělal váhavě. „Tři…“

Šedohřbet se přikrčil, připravený sprintovat přímo na Lunu.

„…Dva…“

Luna na luk přiložila oba šípy naráz.

„…Jedna…“

Luna natáhla tětivu.

„…Nula.“

Šedohřbet vyrazil, Luna pustila tětivu. Šedohřbet odmáchnul jediný šíp, který letěl přímo na něj, jako otravnou mouchu.

Luna neudělala jediný pohyb, aby se bránila. Jednoduše tam stála, luk svěšený, pořád nemožně klidná, zatímco se na ní Šedohřbet vrhnul.

Harry ale horečně prohledával zem a oblohu. Kdy byl sakra ten druhý šíp? Pustila je oba najednou, tak jak to, že tam byl jen jeden?

Šedohřbet teď stál přímo před malou lady. Zastavil se jen proto, aby napřáhl pěst, připraven máchnout jí se vší tou obrovskou silou jeho paže. Luna se na něj pouze nahoru dívala. Harry zapomněl starostí dýchat.

Pak Šedohřbet zvláštně cuknul celým tělem a jednoduše se před ní zhroutil na zem.

Harry mrknul na padlého lorda stejně hloupě, jako všichni ostatní. Rosier se nevěřícně zahihňal.

Bylo to až když Luna udělala krok od Šedohbřeta, kdy si Harry všimnul druhého šípu, trčícího mu úhledně z vrcholu hlavy.

„Jak to sakra…?“

„Můžeš mi říkat co chceš, lorďátko, ale tohle přímo tady je čarodějnictví. Já můžu být s lukem dobrý, ale jeez… Připomeň mi, abych se nedostal na její špatnou stranu.“

Luna se nesnažila bránit, protože střelila svůj druhý šíp přesně tak, že přiletí ostře dolů přímo na Šedohřbetou hlavu. Jak vypočítala přesné načasování šlo mimo Harryho, stejně jako vypadalo nemožné střelit dva šípy najednou různými směry.

Harry s úlevou roztřeseně vydechl. Tolik k podceňování lidí, mohl by se od ní jednu, nebo dvě věci naučit.

„Dobře, moje srdce zase bije, můžeme jít.“

Rosier ho konečně pustil. „Prostě jen tak? Nechceš si promluvit se svou roztomilou-ukázala-se-být-kanón kamarádkou?“

Harry pohlédl na Lunu, které byla obklopená zachráněnými dětmi a usmál se. „Mám pocit, že jí zase uvidím.“

„Tak dobře.“ Rosier se protáhl a založil ruce v bok. „Teď mi řekni, jak sakra dostaneme koně dolů?“

.

„Dobře, co to do prdele je?!“

„No…“ udělal Harry a zamžoural dolů z Bětky. „To je…uhm…“

Harry zíral na kamenný most. Po dalších čtyřech dnech jízdy konečně našli řeku - doufajíc, že tu správnou - a pár hodin cesty proti proudu jim ukázalo kamenný most, popsaný v Grindelwaldově dopisu.

Most byl starý a prakticky se rozpadal, ale to nebyl zdroj jejich údivu.

Uprostřed mostu a také dál na konci byly namalované šipky. Byly velké a na šedých kamenech jasně viditelné, bez pochyb ukazujících kam měli jet.

Celá věc měla v sobě velmi znevažovací kvalitu, jako kdyby byli děti, kterým dával znamení někdo stojící nad nimi a nebyli hodni ani toho, aby pro ně poslal člověka. Voldemort by to absolutně nenáviděl.

„To,“ trval na svém Rosier a ukázal nepotřebně na červenou šipku, „Je krev.“

„No… Technicky, je to krev smíchaná s…err…vnitřnostmi? A myslím, že támhle je plíce,“ odpověděl Harry nejistě a zvažoval šipku se směsí odporu a zvědavosti.

„Nenápadné. Takžeeee, ah, ten lord, co se s ním setkáme… Jsi si jistý že…ahm…“

Harry seskočil, chytil Bětčiny otěže a opatrně ji vedl přes napůl rozbitý most.

„Dobře, fajn, tak do toho,“ povzdechl si Rosier rezignovaně a vydal se za ním.

Namalované šipky je vedly skrz těžce poničenou vesnici na druhé straně řeky, vždycky doplněné nějakými vnitřnostmi.

Harry přemýšlel, jestli měl Grindelwald pouze cit pro dramatičnost, nebo jestli to mělo jeho hosty zastrašit. Možná byl taky naprosto šílený, Harry tu možnost rozhodně nevylučoval.

Eventuelně byli dovedeni k velkému domu lehce mimo vesnici.

Kdysi to musela být impozantní vila, ale ani ta nebyla od času ušetřena. Zatímco byla výrazně lépe udržována než zbytek domů, které viděli, vypadala špinavě a zahrada vypadala víc jako džungle. Fasádu pokrýval hustý břečťan.

Zvláštní bylo, že šipky je nevedly do domu, ale okolo něj, na zadní dvorek.

Přivázali koně ke stromu před domem a vydali se skrz zarostlou zahradu.

Akorát než zahnuli za roh, vzpomněl si Harry, že si musí sundat brýle a dal si je do kapsy. Konec konců měl teď být Voldemort.

Už tam nebyly žádné šipky, jen stezka znepokojivě čerstvé krve.

„Vážně si nemyslím-…Rosiere?“

Harry se otočil, ale Rosier nebyl nikde na dohled. Harry zaklel a chtěl zamířit zpátky, když zpoza rohu promluvil hlas.

„Jsou to hlasy, co slyším? Pojďte, pojďte, našli jste mě!“

Harry obezřetně zamířil za roh a na zadní dvorek.

Tam přišel tváří v tvář dvěma mužům. Jeden byl zjevně zdrojem vší té krve, soudě podle jeho otevřeného břicha a různých dalších hlubokých řezných ran. Byl přivázaný k dřevěné židli a velmi zjevně mrtvý.

Ten druhý muž seděl malátně na druhé židli a v pravé ruce vesele točil dlouhým nožem, aniž by ho nějak obtěžovala krev, které se mu dostala na oblečení.

Co ale Harryho skutečně znepokojilo byl fakt, že Grindelwald musel být ten mrtvý muž. Měl šedé vlasy a byl zjevně starší. Ten druhý muž byl mladší, okolo Riddleova věku, s černými vlasy a dobře udržovanými vousy.

„Lorde Voldemorte!“ zazubil se. „Poznejte Gellerta Grindelwalda. Je to, ah… inspirace.“

Ten člověk laskavě poplácal rameno mrtvého muže.

Harryho žaludek sebou trhnul. Něco tu bylo příšerně špatně, cokoli co od Grindelwalda očekával, nikdy ani nezvážil možnost, že by umřel.

„Oh, myslím, že to začíná,“ vykřikl muž nadšeně a pozorně sledoval Grindelwalda.

Harry zůstal zticha a svraštil čelo na Grindelwaldovo tělo. Něco zvláštního se dělo s krví, co na něm byla. Namísto to, aby tekla dolů, tak vypadala, že je vsávána dovnitř.

Prst sebou cuknul.

Harrymu se vyprázdnila mysl. To nebylo možné. To zatraceně nebylo možné.

Oči mrtvého muže se otevřely.

Harry opustil veškerou naději, že by kdy hrál Voldemorta. „Oh do prdele se mnou.“

Mladší muž otočil svou pozornost na něho a ušklíbnul se se stejnou ostrostí, jako Riddle.

„Řekněte mi, lorde Voldemorte… Co víte o nesmrtelnosti?“