Ve stínu hvězd

38 Kapitola

„Okouzlující,“ protáhl Harry.

Demonstrativně udělal krok zpátky, aby se nemusel useknuté hlavy dotknout. Blonďák na něj koukal jako přespříliš nadšené štěně.

„Ugh, není divu, že to tu smrdí,“ zamumlal Rosier a s opovržením pohlédl na hlavu.

„Je jen několik týdnů stará!“ vykřikl Barty obranně.

Několik týdnů?!

Harry udělal další rozvážný krok zpět.

„Tady Barty pro vás má měkké místo, lorde Voldemorte,“ řekl Salazar líně. „Podle všeho jste ho neúmyslně zachránil během výzvy zhruba před rokem.“

Jo, věřte Riddleovi že zachrání naprosté psychopaty, namísto milých lidí.

„Můj otec,“ plivl Barty na hlavu - oh skvěle, teď jsou tam i sliny - „Mě držel zamknutého. Ale vy, můj lorde, jste ho vyzval a já mohl konečně uniknout! Od té doby jsem snil, že vás potkám!“

Harry měl vážné pochyby o Voldemortově úmyslu někoho skutečně zachránit, ale podle všechno, náhoda Bartymu stačila.

Pohlédl zpět na hlavu. Takže to byl lord? Musel to být jeden z Riddleho nejdřívějších výzev. Harry si najednou uvědomil, že o Riddleově době jako lord předtím, než se potkali, nevěděl v podstatě vůbec nic.

„Když jsi ho zabil, tak co se stalo s územím?“ zeptal se Harry, protože hádal, že to byla taková věc, která byla pro lordy důležitá, a tudíž by se o ni měl Voldemort zajímat.

„Oh, stará se o ně můj přítel, dokud nerozhodnete jinak, samozřejmě. Já-já vím, že jste byl milosrdný, když jste mého otce nezabil, ale…ale on byl zlý muž! Nebyl vám věrný, můj lorde! Zradil vás, jakmile dostal šanci! Pomáhal připravit past, aby vás zabil během vaší další výzvy. Nesmíte tam jít!“

„Jak sladké,“ posmíval se Rosier.

Už tam byli… Ale to Barty nevěděl. Pro něj stál lord Voldemort přímo před ním. Harry hádal, že Bartyho otec byl také zapletený s Brouskem a připravoval Voldemortovu a Harryho smrt v rukou Barona.

„Potkal jsem Bartyho, když jsem hledal způsob, jak vás kontaktovat,“ řekl Salazar. „Podle všeho jsme oba měli stejný cíl. Sledoval vás, nebo spíš sledoval pověsti o vás. On byl taky ten, kdo mi řekl, že se chlapec jménem Harry Potter nedávno přidal k vaší skupině. Řekl jsem mu, že jste na cestě sem, tak počkal.“

Úžasné, Riddle měl stalkera.

Vypadalo, že jeho pokračující ticho pohánělo Bartyho k ještě větší hyperaktivitě. „Mohu se k vám přidat? Prosím vás, byla by to taková pocta!“

Ugh.

Harry vážně nechtěl být poblíž tohohle muže. Na druhou stranu, musel hrát Voldemorta a nadšený následovník, který byl připravený zabít vlastního otce, by lordovi jistě připadal přitažlivý.

„No tak, lorde Voldemorte, tady chudák Barty umíral touhou se k vám přidat už velmi dlouhou dobu,“ řekl Salazar povzbudivě.

Ano, a pravděpodobně ti bude zpátky podávat zprávy, ty dvojtvářný bláznivý synu jedovatého hada, zaklel Harry v duchu.

„Fajn, může jít s námi,“ povzdechnul si poraženě.

Rosier mu věnoval zděšený pohled.

„Úžasné, že Barty?“ ušklíbl se Salazar na druhého muže.

Barty vypadal, že mu na okamžik došly slova, než mu jen Rosierův zásah zabránil, aby na Harryho skočil.

„Děkuji, můj lorde! Nemáte tušení, jak moc t-…“

„Ano, ano,“ přerušil ho Harry podrážděně a otočil se zpátky k Salazarovi. „Nějaké další překvapení?“

Salazar napřáhl ruce a pokrčil rameny. „V tuto chvíli mi překvapení došla. Ale dám si záležet, abych měl nějaká další, až se znovu uvidíme. Tak moc doufám, že se uvidíme brzy. Nemůžu se dočkat, až začnu diskutovat teorie s tím vaším chlapcem géniem.“

Spíš ho myslíš rozpitvat.

„Než se zase potkáme,“ přikývl Harry zdvořile. „A err, nechte si tu hlavu.“

Odešli tak rychle jak to šlo, aniž by to vypadalo jako uchvátané.

Harry donutil Rosiera sdílet koně s Bartym, což mu vysloužilo další ostrý pohled, i když vypadalo, že Bartymu to nevadí. Vlastně, ten muž vypadal téměř jako by v tu chvíli byl v téměř snění podobnému stavu.

Harry vyrazil a donutil Bětku do rychlosti, která jen sotva nebyla plný trysk.

Rosier mu střílel tázavé pohledy. Bez pochyby přemýšlel, co se stalo mezi ním a Salazarem, že se Harry cítil takhle.

Dorazili k rozbitému mostu a museli zpomalit.

„Takže…Můžeme o tom už mluvit?“ zeptal se Rosier skepticky a kývl k Bartymu.

„Jde s námi do Bradavic,“ odpověděl Harry pevně. Ať se s tím vypořádá Riddle.

„Uh-huh,“ udělal Rosier a sesedl, aby mohl převést koně přes most.

Harry udělal to samé a šel za ním.

Znovu procházeli kolem groteskní přehlídky vnitřností ležících kolem. Kusy těla, o kterých teď Harry věděl, že patřily muži, který byl pořád velmi naživu.

„Bylo to tam předtím?“ zeptal se Rosier a zamračil se na něco na zemi hned za mostem. „Vlastně, neříkal jsi mi, že jsi na tuhle schůzku napodoboval lorda Voldemorta?“

„Napodoboval…“

Harry se zastavil vedle ostatních. Tam na zemi byly nové šmouhy krve, zjevně čerstvé a ještě zjevněji tvořící slova.

DO PŘÍŠTĚ, HARRY

No to kurva drát.

.

Tom měl rád dobře promyšlené plány. Ale někdy, když všechny opatrné plány selhaly, byl čas zkusit něco bláznivého. Proto byl Harry tak nepředvídatelný. Jeho plány většinou tu opatrnou fázi přeskočily úplně.

Ale Harry tu nebyl a Tom nikdy neměl v plánu vpadnout do Baronovy pevnosti. Takže nemohl doopravdy říct, jak dobře to šlo.

Lezli skrz staré stoky už dobrých třicet minut. Intuitivně to klasifikoval jako ‚ne dobře‘.

„Jestli je tohle jen plán jak se na nás dívat svrchu,“ zamumlal Lucius za ním a poslal zrzkovi mrazivý pohled.

„Je to jediná cesta dovnitř!“ protestoval Weasley nejmíň po sté.

„Pořád můžeme vzít hlavní dveře, můj lorde,“ řekla Bellatrix dychtivě. „Naše meče můžou proseknout cokoliv, jistě jsme mohli pevnost napadnout takhle!“

„Potřebujeme překvapení, Bello. Objevit se uprostřed nich bude mít mnohem větší efekt.“

Tom neměl tušení, proč na její dotaz odpověděl. Možná si zvykal teď o svých plánech mluvit. To byla rozhodně taky Harryho chyba.

Podrážděně zasyčel. Jestli mu ten kluk vleze do hlavy ještě jednou-…

„Jsme tu,“ zašeptal Weasley.

Nad nimi bylo něco, co vypadalo jako poklop, a co už vidělo lepší dny. Takových na své cestě potkali tucty a udělali v podzemních cestách mnoho otoček. Weasley kluk dodržel svůj slib a vedl je se sebejistotou k cíli.

„Když tudy prolezeme, budeme v jedné z jejich koupelen.“

„Fantastické,“ vyplivl Lucius.

„Meče připravit,“ rozkázal Tom a vytasil svůj.

Ne všichni měli jeden. Harry zvládl udělat jen kolem tuctu a on je dal svým nejlepším bojovníkům. Zbytek to bude muset zvládnout se svými obvyklými zbraněmi.

„Poklop je zamknutý, ale mělo by se mi to povést otevřít celkem rychle,“ řekl Weasley.

„Neobtěžuj se,“ zasmála se Bellatrix nadšeně aktivovala svůj meč.

Prodrala se kolem Weasleyho a rozsekla zámek, meč proťal rezavý kov jako máslo.

Weasleymu se rozšířily oči. „Hustý!“

Bella se na něj zazubila. „To je Harry pro tebe.“

Tom viděl ten přesný moment, kdy si to ten kluk uvědomil.

„Harry…Potter?“

„Jup. Teď pojďme zabít nějaké lidi,“ zajásala Bella a protáhla se dírou nahoru.

Tom dál sledoval toho kluka.

S jistotou věděl, že si Ron nemohl Harryho pamatovat. Dvojčata jim řekla, že Harry zůstal s nimi, zatímco jejich nejmladší bratr, sestra a matka od nich byli oddělení, zatímco byl Harry pořád batole. Tak kde o něm tedy slyšel?

Weasley zůstal ztuhlý, zatímco další z jeho skupiny prolézali skrz otvor ven. Pak se zrzek obrátil na Toma.

Než se mohl zeptat na nějaké otravné otázky, Tom prolezl také.

Když vylezl z koupelny, našli už Bella a několik dalších své první oběti. Pro tuto chvíli nechávali meče červené, aby tak odpovídaly baronovo mečům.

Tom jim přikázal, aby je drželi červené jak nejdéle to půjde. Chtěl aby věřili, že měli pouhé kopie čepelí. Tak dlouho dokud se dokázali vyrovnat se jim v boji neviděl důvod odhalit jejich poslední trumf.

První skupinka Baronovo lidí byla zabita dřív než měli vůbec šanci vytáhnout meče.

Pár dalších lidí reagovalo trochu rychleji a povedlo se jim opětovat útok, ale byli snadno přemoženi.

Pro teď bylo všechno relativně tiché, ale Tom věděl, že rozruch brzy nabere na síle a upozorní více lidí. Vlastně…

Otočil se na toho Weasleyovic kluka. „Ty. Zakřič.“

„Co?“

Tom se nad ním tyčil a ta nebohá věcička znovu zbledla. „Zakřič, nebo tě donutím.“

Zrzek na něj zíral s doširoka otevřenýma očima, ale konečně se zhluboka nadechl a zaječel.

Křik měl na lidi zvláštní efekt. Měli tendenci běžet k jeho zdroji bez většího přemýšlení. S trochou štěstí budou Baronovi muži v okolí reagovat stejně, aniž by upozornili zbytek skupiny. Když na ně přijdou v rozdělených skupinách, bude snadné se s nimi vypořádat.

Měl pravdu.

Většina mužů a žen přišla sama, pravděpodobně odběhli ze svých postů, aby vyšetřili rozruch.

Stejně, to byla jen špička ledovce. Museli najít Barona. Určitě bude obklopený svou skupinou, jestli byl skutečně tak paranoidní, jak lidi říkali.

„Kde Baron pořádá schůzky?“ zeptal se Weasleyho.

„Ve starém trůním sále pevnosti, jedno poschodí nad námi.“

Zrzek je rychle začal vést a zbytek skupiny ho následoval.

Postup byl pomalý, často narazili na další skupinku nepřátel. Tom nemusel přikazovat někomu dalším, aby znovu zakřičeli, boj teď nabral na intenzitě a lidi křičeli dost i sami.

Někteří z nich měli dostatečně rozumu na to, aby od boje utekli, pravděpodobně, aby zpravili zbytek skupiny, že tam byli vetřelci. Jeho skupina se je pokoušela zabít dřív, než mohli utéct, ale nějakým se stejně povedlo v tom chaosu uniknout.

Zbytek Baronovy skupiny se teď pravděpodobně shromáždil okolo něj a čekal na ně. Tom nevěděl, jak přesně velká ta skupina byla, ale hádal, že i s tolika mrtvými na chodbách, budou pořád jeho skupinu počtem značně převyšovat.

Ale byli uvězněni v pevnosti stejně moc, jako Tomova skupina. Pokud se skutečně shromáždili okolo Barona, tak budou všichni ve stejné místnosti. S tím mohl Tom pracovat.

Vylezli po schodech, teď už rychle, jelikož se všichni jejich nepřátelé přestali snažit s nimi bojovat a místo toho se shromáždili s ostatními.

Tom rychle spočítal svoje lidi. Zatím tři mrtví. To se dalo čekat. Ti co neměli meče, a nepovedlo se jim zůstat mimo dosah nepřátel, neměli způsob, jak se bránit.

Dorazili k velkým dvojitým dveřím, které byly, překvapivě, zabarikádované. Baron věděl, že měli kopie jeho mečů. To byla součást jejich léčky. Takže dveře je nezastaví. I když je to zbrzdí, protože nemohli vidět, co bylo uvnitř místnosti.

Bellatrix už porcovala dveře.

„Bello, uhni potom. Všichni ke stěnám, mohli by použít šípy, nebo kulky. Snape, připrav se.“

Bledý muž jen kývl, že slyšel. Alespoň jeden z jeho mužů s ním přemýšlel.

Bellatrix dokončila velký kruh ve dveřích a kopla do těžkého dřeva, než se přikrčila ke straně.

Tom vážně čekal, že na ně poletí šípy. Tím že je donutili vstoupit jen jedním místem, je druhá skupina mohl udeřit dost významně.

Namísto toho se nic nestalo. Velká místnost za dveřmi byla plná žen a mužů, kteří drželi své červené meče, ale žádné jiné zbraně neměli.

Tom si uvědomil, že Baron si tak zvyknul vyhrávat se svými divotvornými zbraněmi, že zapomněl že jiné zbraně mohou být stejně tak smrtící.

„Palte,“ poručil klidně.

Muži, kteří neměli meč byli povětšinou vybaveni zbraněmi na boj na dálku, jelikož v boji zblízka by okamžitě prohráli.

Lučištníci zamířili a vyletěly kulky. Viděl jít dolů některé z vepředu stojících lidí, ale pak mu byl zastřený obraz.

Snape do místnosti hodil kouřovou bombu, laskavost od Harryho. Pak Tom uslyšel hlasitou ránu, další z Harryho přístrojů, který okamžitě znehybní lidi v blízkosti.

Tom si pořád nebyl jistý, jak přesně to fungovalo. Harry se mu to jednou pokusil vysvětlit. Něco o vestibulárním systému ve vnitřním uchu. Tomovi se vážně líbil účinek.

Hustý kouř zabránil komukoli vidět dál, než na své vlastní ruce, ale meče zářily jasně viditelné.

„Změňte na modré. Sekejte všechno co je červené.“

Jako obvykle, Bella byla první, kdo vtrhl dovnitř.

Poté to byl čirý chaos. Nikdo nic neviděl, a tudíž bylo nemožné získat přehled o bitvě. Stísněný prostor navíc zmatení jen zvyšoval.

Někteří Baronovo muži ve předu křičeli, že jejich nepřátelé mají modré meče. Neměli šanci svým spolubojovníkům říct, co modré meče dokáží.

Snape dál skrz dveře házel kouřové bomby a držel tak celou místnost zakrytou.

Ti z jeho lidí, co neměli meč se mohli hustým kouřem pohybovat, aniž by byli viděni. Ti kdo měli meče je pouze museli změnit zpátky na červené, kdykoli se dostali příliš blízko ke skupině nepřátel. Baronovi muži neměli způsob, jak je odlišit od svých spolubojovníků. Namísto toho se bezduše vrhali na všechno, co zářilo modře, dokud se ta modrá také nezměnila v červenou a nezmizela v davu.

Navzdory tomu, byli Baronovy stoupenci v obrovské početní převaze. Jeden špatný pohyb a ani ten nejlepší bojovník by se nedokázal ubránit. I jen jedna rána mečem byla obvykle smrtící.

Museli využít zmatení tak rychle, jak to bylo možné a vyrovnat počty.

Pomohlo, že Tom měl lepší bojovníky. Baronovi lidé se začali příliš spoléhat na svoje meče. Ta zbraň jim dala tak obrovskou výhodu, že to nahradilo nedostatek schopností. Teď, když čelili stejně a ještě lépe vyzbrojeným nepřátelům, měli jen malou šanci.

Kdyby měl Harry víc času udělat víc mečů, byl by to snadný boj. Jak to bylo, museli našlapovat opatrně, aby nebyli přemožení.

Tom si prosekával cestu skrz další skupinu těl, když si všiml, že se mu začal projasňovat rozhled.

Někdo začal otvírat okna, aby vypustil kouř.

Jeden z Baronových mužů si ho všiml a zaútočil na něj. Tom ho zablokoval červenou a sťal modrou. Podle všeho tu část stále ještě nepochopili.

Baronovi lidé byli zredukováni alespoň na polovinu. Jak Tom přehlížel boj, tak si ho všimnul.

Pohled na Barona nebyl příliš působivý. Hubený a bledý, s vyzáblým obličejem a stříbrnými vlasy, bojoval obklopen kruhem ochranných následovníků.

Ten muž bojoval dobře. Vlastně neobyčejně dobře.

Takový ten typ, který by donutil Hrdinu odhodit svou výhodu a bojovat férově, pro čest, pro ten pocit. Dva lordi, rozhodující, kdo je lepší pomocí duelu.

Jaká škoda.

Tom nebyl hrdina.

.

Ti lidé byli blázni.

Jeden každý z nich.

Ron se schovával za futry dveří, vedle temného, netopýru podobného muže, který dál házel divné věci do chaosu před nimi.

Ron by tu ani neměl být.

Chtěl pomstu, ano, ale nebylo to tak, že by on musel být tím, kdo zabije Barona. Tak dlouho, dokud to monstrum bylo mrtvé, Ron byl spokojený.

Takže pomohl malé skupině dostat se do pevnosti, plánoval držet se mimo boj a pokud to bude třeba, utéct pryč.

Byla to neuvěřitelně malá skupina, na to že vyzývali Baronovy síly, ale Ron si říkal, že malá šance byla lepší, než žádná. Kdyby prohráli… no, co mu bylo do toho?

Ale znali Harryho Pottera.

Ronova mysl se pořád snažila ten fakt zpracovat. Proč tu ta skupina byla doopravdy? Ron předpokládal, jako všichni ostatní, že to byl nějaký nový lord, který chtěl území a slávu, ale teď o tom pochyboval.

Náhoda? Nepravděpodobné, ne poté, co Hermiona pro to jméno zemřela. Něco muselo spojovat Harryho a je s Baronem. A jak získali Baronovy meče? Žádný z ostatních vyzyvatelů je neměl.

Jakýkoli měli důvod, Ron nemohl odejít bez nich. A to znamenalo, že se musí držet poblíž a pozorovat krveprolití před ním. Kdyby prohráli, jeho jedné vodítko o Harryho místě pobytu by bylo ztracené.

K Ronovu překvapení se malá skupina držela dobře. Měli dost triků v rukávě i bez mečů.

Ale kdo by se jen tak vrhnul do místnosti plné nepřátel jako oni? A naslepo? A ten muž vedle něj jen tak dál dovnitř házel výbušniny a kdo ví co ještě. Nebál se, že zabije své vlastní kamarády?

Starali se o to vůbec? Jejich lord ani nemrkl, když nějaký z jeho lidí zemřel přímo před ním.

Možná, že lidé z vesnice měli pravdu, lord, který dokáže přemoci Barona, bude stejně špatný jako on.

Ale Ron už o tom nemusel přemýšlet. Potřeboval vědět, jak znali Harryho.

Když se kouř začal pročišťovat, uviděl Ron toho, koho hledal.

Nikdy neviděl Barona bojovat, ale slyšel příběhy. Ron věřil, že jako všechny příběhy o krutém lordovi, byly i ty přehnané. Teď viděl, že byly děsivě přesné.

Spojené s jeho paranoiou, ho jeho výborné bojové schopnosti ochránily zatím v každé výzvě.

Viděl, jak ten druhý lord šel směrem k Baronovi - zabil právě čtyři muže najednou? - blázni, oni všichni.

Viděl černovlasou ženu hodit svůj meč, jako by to by oštěp, a zabít tak dva lidi.

Ten muž vedle něj hodil další z těch hlasitých věcí a dobrý tucet lidí se prostě zhroutilo na zem bez jakéhokoli zjevného důvodu.

Ron viděl lidi bojovat a umírat všude kolem něj, ale dvě postavy brzy upoutaly celou jeho pozornost.

Lord si prosekal cestu skrz kruh následovníků, který chránil Barona a začal se s ním bít.

Bylo zjevné, že ti dva byli na jiné úrovni, než zbytek. Ostatní na sebe navzájem jen skákali a doufali, že budou první, kdo dá ránu.

Dva lordi se okolo sebe plynule pohybovali, jejich červené meče se srážely v neuvěřitelné rychlosti.

Jeden z Baronovo mužů si boje všiml a vrhl se na ně, míříc na lorda.

Ron z reflexu vykřikl, ale modrý meč zasyčel vzduchem a toho muže probodl. Pravděpodobně zase ta černovlasá žena, nikdo jiný nevypadal blázen natolik, aby kolem takhle házel svou zázračnou zbraní.

Někteří další lidé se pokusili lorda zastavit od útoků na Barona, ale byli z dálky zastřeleni.

Synchronizovanost té malé skupiny byla neuvěřitelná. Pořád byli v početní nevýhodě, ale nejen že se jim povedlo se svými nepřáteli bojovat, oni se také navzájem ochraňovali v napohled náhodném způsobu.

Baron teď vypadal zoufalejší a útočil na lorda s větší brutálností. Ale oba meče byly pořád červené.

Ron viděl modré meče procházet červenými. Jestli ten fakt Baron stále nezachytil, stačila lordovi jediná příležitost, aby ho dostal.

Lord tu šanci dostal o pár minut později. Ron viděl jeho meč zablesknout modře a Baron vykřikl bolestí.

Usekl mu ruku, kterou vládl mečem, uvědomil si Ron, jak se Baron zkroutil na podlaze.

Jeho lidé vypadali, že neví, co dělat. Ještě chvíli tak polovičatě bojovali, ale většina z nich se rozhodla jednoduše se vzdát.

Když viděl, že je Baron stále naživu, Ron využil šance a rozběhl se k němu.

Baron zíral nahoru na lorda s nenávistnýma očima. „Nedokážeš…naše plány…kazit věčně.“

„To ani nemám v plánu,“ odpověděl lord chladně, „Mám v plánu je zničit.“

„Spolek…bude vědět.“

„Spolek,“ vyplivl lord, „Dostane tvou hlavu jako malý příslib, že další budou následovat.“

Baron vydal sípavé zvuky a Ron si uvědomil, že se ve skutečnosti směje. „To bude…vyhlášení války.“

Lord zůstal nepohnutý. „Tak budeme mít válku.“

Lord pozvedl meč a Ron do toho honem vskočil. „Počkejte! Chci s ním mluvit!“

Odpovědělo mu naštvané zasyčení. „Nepokoušej štěstí, děcko.“

Ron si kleknul vedle Baron a popadl ho za lem košile. „Pamatuješ si Hermionu Grangerovou? Jo? No, chtěl jsem ti říct, že uspěla. Slyšíš mě?! Vím o Harry Potterovi!“

Muž se znovu zasmál, napůl v deliriu z bolesti.

„A co prosím tě o Potterovi víš? Ani na tom nezáleží!“

„Já-…“

Baron se vztyčil, popadl jednou rukou Ronovy vlasy a zašeptal mu do ucha. „Hodiny toho kluka dotikávají. Ironické, ne?“

Ron se odtrhl a drápal se od něj pryč.

„Pokud jsi skončil,“ protáhl za ním lord, „Potřebuji jeho hlavu.“

Ron zíral na Barona, než se posbíral a plivl na monstrum, co ho tak dlouho pronásledovalo. „Vezměte si jí.“

Zbytek Baronovy skupiny byl sehnaný v rohu místnosti. Ron by je musel spočítat, aby si byl jistý, ale vypadalo to, že jich pořád bylo ve skutečnosti víc, než malé skupiny.

Netopýru podobný chlapík k nim přistoupil a podal svému lordovi vak s hlavou.

„14 mrtvých, můj lorde.“

„Budeme muset zůstat alespoň několik dní,“ řekl lord a jednoduše přešel fakt, který právě slyšel. „Tohle území je příliš daleko od toho našeho, než aby nad ním šlo pořádně vládnout. Počkáme tu na lady Havraspár. To by nám mělo dát dostatečný důvod na posílení aliance.“

„Co se zbytkem skupiny, můj lorde?“

Lord shromážděným lidem věnoval jen letmý pohled. „Zabijte je.“

„Můj lorde,“ prosil bledý muž nejistě. „Harry-…“

„Řekl jsem zabijte je.“

„Ano, můj lorde,“ uklonil se muž a odešel.

 Znovu Harry… Ron přemýšlel, jaký vztah měl k téhle skupině, že ho zmiňovali tak často.

Ron se opatrně otočil k lordovi. K Baronovo lidem necítil žádné sympatie, jelikož byli skoro tak vinní jako jejich lord, ale otřásl se nad myšlenkou, že pustil z hlavu tolik životů tak snadno.

Ale stejně, jestli chtěl najít Harryho Pottera, potřeboval jít kamkoli, kam půjde tenhle člověk.

„Já-…“

„Bello!“ zakřičel lord než mohl Ron promluvit.

Přiklusala k nim ta černovlasá žena.

Lord najednou popadl Rona za rameno a postrčil ho směrem k ní. „On je suvenýr.“

Ona jen zmateně zamrkala a pak se zazubila. „Můžu ho svázat?“

„Mě je to jedno.“

„Co?“ protestoval Ron a snažil se od té ženy dostat pryč.

„Jdeš s námi,“ řekl lord. „To je to co jsi stejně chtěl, ne?“

„Jít s vámi kam?“ zeptal se Ron.

„Domů.“