Ve stínu hvězd

4 kapitola

Základní psychologie říká, že když strávíš ráno v mizerné náladě, tvůj den nebude o nic lepší.

Tohle bude strašný den.

Harry nespal ani zdaleka dost, protože strávil tu trochu času co my zbyla po Riddleově oh-tak-milém pozvání odklízením zmrzačeného těla. Co udělal jako první věc toto úžasné ráno? Vyčistil zaschlou louži krve ve své dílně. Ani to nebyl Harryho oblíbený koníček.

Rozhodl se, že dnešní den stráví doma a bude obsluhovatt jen ty zákazníky, kteří přijdou k němu do obchodu. Všechny pochůzky můžou počkat, měl v úmyslu držet se dál od Riddlea a jeho stoupenců… nebo skupiny fénix, když už je v tom.

Riddle. Brumbál. Jeho několik drahocenných přátel. Jeho budoucnost.

Harry naštvaně drhnul podlahu. Věděl, že objevní lorda Voldemorta nebyla ta skutečná příčina jeho problémů, ale nemohl si pomoct od vzteku, který mu koloval v žilách když pomyslel, jak Riddle během několika hodin zničil jeho jakoukoliv naději na mírumilovný život. Nebo spíš ty nové informace, které s sebou Riddle přinesl.

Ten nejsilnější lord ve městě se pokoušel Harryho zabít a z nějakého bizarního důvodu na to čekal několik let.

I kdyby se Harry k Riddleovi přidal, mohl mu nový lord skutečně zajistit dostatečnou ochranu proti muži, který kontroloval nejsilnější a největší skupinu možná nejen v Londýně ale i v celé Británii?

Kdo věděl, co se v téhle zemi dělo? Novinky cestovaly pomaleji, než se formovaly a rozpadaly nové skupiny. Skupina fénix tu byla už od začátku a od té doby stabilně rostla. Bylo klidně možné, že je to nejstarší a tudíž nejzkušenější skupina v historii této nové společnosti.

Harry si povzdechnul, napůl vyčerpaně, napůl iritovaně. Pro teď pro něj bylo nejlepší věřit Riddleovi, že Brumbál neučiní další pohyb v nejbližší budoucnosti. A Harrymu se věřit Riddleovi ani trochu nelíbilo.

Podíval se na podlahu. Naštěstí mělo dřevěnou podlahu jen místo kde žil a přední část obchodu, zbytek byl obyčejný kámen. Krev se mu povedla odstranit úplně, takže Harrymu zbyl jen zakrvácený hadr a ušpiněné ruce.

Zvonek nad dveřmi zarachotil a Harry se pokusil prohlédnout skrz police, aby zjistil, kdo přišel. Obchod byl prázdný. Harry prošel opatrně kolem polic a zastavil se za pultem. Pořád žádná známka zákazníka.

„Haló?“ zeptal se prázdné místnosti.

„To je krev?!“ vypísknul pohoršený hlas pod Harryho zorným polem.

Harry se podíval dolů a ztuhnul.

Bylo to dítě. Dítě! Úplně samo v jeho zatracené dílně. To nebylo možné! Kde byli jeho ochránci? Jeho skupina, jeho rodiče, jeho lord, kdokoli?

Dítě nikdy nebylo necháno samo bez přísné ochrany. Byly to nejcennější, co skupiny měly; a jejich nejslabší bod. Byly hlídáni líp, než jejich lordi, proboha, o co tu šlo? A co by měl pro všechno na světě dělat on? Dítě neviděl léta; nikdo nevěděl, kolik dětí skupina měla, často byly držené mimo. Harry si nemohl vzpomenout, že by kdy v životě s nějakým mluvil, jelikož byl vždy obklopen lidmi, kteří byli alespoň o deset let starší než on.

„Tatínek mi říkal, že lidé, kteří zírají s otevřenou pusou, jsou idioti. Ty jsi idiot? Vypadáš tak.“

Byl to kluk, alespoň to bylo jasné. Útlý kluk s aristokratickou tváří a světle blonďatými vlasy. Proporce byly všechny v pořádku, ale byla tak malý. Sotva dosáhl velikosti jeho pultu.

„Pardon?“ odpověděl otřesený Harry.

Ten chlapec si ho prohlížel, jako kdyby byl špína pod jeho botičkami. Harry byl zmatený. Neměly být děti čisté, nevinné a laskavé a, no, milé?

„No, alespoň vím, že nejsi hrozba. To je dobře. Tatínek mi řekl, abych v případně nouze utekl a schoval se na nějakém bezpečném místě, takže pokud nechceš zemřít velmi bolestivou smrtí, raději bys mě měl ochraňovat vlastním životem, rozumíš tomu?“

Harry mohl přečíst tucet knih, které prohlašovaly, jak čisté děti jsou, v tomto okamžiku se rozhodl, že tenhle kluk byl naprostý a totální spratek.

„A pokud ty nechceš zemřít velmi bolestivou smrtí, navrhuji ti, aby ses ničeho nedotýkal a řekl mi kde jsou sakra tvoji ochránci a co tu děláš,“ zasyčel.

„Ty mi nesmíš ublížit!“ zaječel chlapec a třebaže byl jeho postoj vzdorovitý, chvějící se hlas prozradil jeho strach. „Pokud-… Pokud tohle můj otec nebo-…nebo můj lord zjistí, tak-!“

„Kdo je tvůj otec?“ přerušil ho Harry.

„Lucius Malfoy. Jednou byl velký lord! Ale rozhodl se následovat vznešený cíl jiného,“ odpovědělo dítě se zjevnou pýchou.

Harry zasténal. Lord co následuje jiného lorda? „Prosím, neříkej mi že jsi ze skupiny Voldemort.“

Pokud něco, tak se dítě nafouklo ještě víc. „Pokud se mě opovážíš dotknout, umučí tě k smrti, to je co mi slíbil.“

„Milý člověk,“ odpověděl Harry suše.

„Ale určitě tě odmění, když mi pomůžeš,“ dodalo dítě rychle.

„Pomoct ti? Neměl bys být obklopený ochránci, kteří ti můžou pomoct? Co se stalo?“

Dítě si skouslo spodní ret a začalo si nervózně hrát s lemem trička. Oči mu zabloudily k oknům, jako kdyby se chtěl ujistit, že je nikdo nesleduje.

„Byli jsme přepadeni ze zálohy,“ zašeptal. „Šli jsme zpátky do hospody, když se z ničeho nic vynořili. Většina našich mužů už byla na zemi, když udělal tatínek tajné znamení a řekl mi, že musím utéct. Tak jsem utekl a skončil jsem tady.“ Jeho malý obličej se zamračil starostí. „Myslíš, že mého otce zraní?“

Harry si povzdechl a rychle přešel k okům a zatáhl záclony. Pak otevřel dveře a přehodil znak ‚otevřeno‘ na ‚zavřeno‘. Nebylo ani dvanáct a už měl problémy. Zase kvůli Riddleovi. Není možné, že by pro něj byl ten chlap dobrý.

„Dobře, byl s vámi lord Voldemort?“ zeptal se dítěte.

„N-ne. On odešel brzy ráno, myslím. Byl to jen můj o-otec a asi čtyři naši členi.“

Dítě zjevně začínalo panikařit. Bylo zřejmé, že se tvrdě snaží dát se dohromady, ale jeho malým tělem otřásaly jemné vzlyky.

Harry byl totálně v koncích. Nebyl dobrý v uklidňování lidí, jak měl uklidnit dítě? Dřepnul si před něj- s dobrou vzdáleností mezi nimi.

„Err, podívej… Jak se jmenuješ? Myslím křestním.“

Dítě se na něj podívalo s vodovýma očima, které vypadaly pro jeho malý obličej příliš velké.

„D-Draco. Draco Malfoy.“

Ta jednoduchá otázka měl toužený efekt a odtáhla Dracovu pozornost od útoku.

„Dobře Draco, já jsem Harry Potter. Já už jsem err… potkal tvého lorda a to setkání přežil, takže hádám, že mě nevidí jako nepřítele. Co takhle kdybych tě vzal zpátky do hospody ke tvé skupině, hmm?“

A pak může nakopnout Riddleovi prdel za to, že mu v domě nechal mrtvého chlapa a potom mu strčil nechráněné dítě. Ale tu část Draco vědět nepotřeboval.

Draco odhodlaně zavrtěl hlavou. „Ne. To znamení znamená, že musím utéct a schovat se a zůstat tam. Teprve až nebezpečí přejde bych se měl pokusit vrátit, nebo ještě lépe, počkat dokud mě moje skupina nenajde.“

„Stalo se to už předtím? Zdáš se celkem jistý tím, co máš dělat.“

„Ne, ale tatínek se ujistil, že si plán zapamatuji a slíbil jsem mu, že udělám přesně to, co mi řekl.“

Harry si povzdechl. „Dobře, ale nebylo by to bezpečnější, kdybys byl se svojí skupinou?“

Sakra! Co když Draca někdo sledoval a nějaká skupina se právě teď připravovala zaútočit na jeho obchod?

Draco se nedal přesvědčit. „Zůstanu tady a ty mě budeš chránit.“

Zněl si velmi jistý sám sebou a svým velkým plánem. „A mám hlad, tak mi musíš dát něco k jídlu. A chci horkou čokoládu.“

Harry si odfrkl. „Jsi si jistý, že nejsi Voldemortovo vlastní dítě? Rozhodně máš jeho přístup.“

Stoupnul si a uvažoval o svých možnostech. Mohl říct Dracovi, aby tu zůstal schovaný a jít do hostince sám. Tam by mohl skupinu informovat o tom, co se stalo. Nebo by tu mohl zůstat s Dracem a počkat v naději že ho žádní útočníci nesledovali. A co kdyby sem přišli? Měl by bojovat? Nechat je vzít Draca a jít informovat Riddleho? Nebo by to nikomu neměl říct, aby ho pak nikdo nevinil? Jo, to by fungovalo skvěle, jako kdyby si Riddle nevšimnul jeho viny v okamžiku, kdy by se příště potkali.

Bojování byla možnost jen proti limitovanému počtu útočníků. Harry měl na dvorku nějaké pěkné nástrahy, které mohl aktivovat a které by jim poskytly nějakou ochranu. Problém byl, že nedokázal rozlišit neškodného zákazníka od útočníka.

„Haló? Pořád mám hlad, běž mi udělat něco k jídlu, nebo řeknu lordu Voldemortovi, že jsi se mnou špatně zacházel.“

„Špatně za-… Hej! Já ti tu pomáhám děcko, co takhle nějaká vděčnost?“

Harry si nechtěl představovat Riddleho reakci, kdyby se nějak doslechl, že Harry špatně zacházel s jeho dětmi. I to samotné, že nechal Draca ve svém obchodě by ho pravděpodobně mohlo zabít. Co kdyby ho tu Dracova skupina našla poté, co před několika hodinami začal chybět? S největší pravděpodobností by ho na místě zabili, kdyby tu byl nějaký náznak toho, že Harry sám byl únosce.

„Vděčnost? Je pocta, že tě se mnou nechám mluvit!“

„Jo, jasně, jako kdybych se o to prosil. Dobře, zůstaň tady a ničeho se nedotýkej a já uvidím, co dokážu najít. Pak nastavím nějaké nástrahy, dobře? Nehýbej se!“ varoval.

Harry prošel zpět mezi policemi do svého obývacího koutu a dal dohromady nějaké jídlo. Horká čokoláda; to dítě bylo rozmazlený spratek. Jako kdyby měl kdokoliv doma jen tak čokoládový prášek. Sklenice obyčejného mléka bude muset stačit, Harry doufal, že ještě nebylo zkažené. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo nemocné nebo zraněné dítě.

Z obchodu zaslechl hlasité vyjeknutí a s klením spěchal do předku.

„Jaké části z nehýbej se jsi nerozuměl?!“ nadával.

Draco stoupnul do malé verze silového pole, které už chytilo Siriuse. Harry si myslel, že tu zatracenou věc vypnul, ale zjevně se spletl. Teď měl ve své dílně několik stop ve vzduchu a vzhůru nohama dítě. Někdo ho za to zabije, tím si byl jistý.

„CO JE TO? CO SE MI TO DĚJE?“ ječel Draco hlasitostí, o které by si Harry myslel, že u takového malého stvoření není možná. A že byl pravděpodobně slyšet několik bloků odtud.

„D-Dooobře, uklidni se Draco, všechno je v pořádku!“

„V POŘÁDKU? V POŘÁDKU? KDYBY MŮJ OTEC SLYŠ-“

„Pšš! Potichu ty imbecile!“

„NEŘÍKEJ MI CO M-“

„Podívej, ty…er….létáš, ne?“ Řekl Harry, zoufalý aby ho utišil dřív, než půlka Londýna zjistí, že tam Draco je. Byla to směšná věc, co řekl, ale Draco zavřel ústa a svraštil čelo.

„Létám?“ zeptal se ohromeně.

„Létáš,“ kývl Harry vážně, i když neměl tušení, co by to pro Draca změnilo.

Draco se zastavil, jak o tom přemýšlel.

„Tak proč jsem vzhůru nohama?“ dožadoval se podezřívavě.

„Err, ty erm… No, je to tvůj první pokus, že?“

Draco pomalu přikývl, což v jeho pozici vypadalo absolutně směšně, ale Harry byl jen rád, že vypadal, že mu věří.

„Jak se dostanu dolů?“

„Err… Jen na to musíš hodně myslet,“ odpověděl pomalu a posunul se k malému generátoru. „Chápeš?“

Draco znovu přikývl, jeho obličej maska čistého soustředění. Harry za zády vypnul generátor a chytil teď padajícího Draca.

Dracův obličej byl zčervenalý z toho, jak visel vzhůru nohama, ale jinak vypadal nezraněný. Harry si myslel, že bude znovu vzlykat, nebo na něj ječet, nebo se domáhat jídla, ale namísto toho se Dracův obličej rozzářil vzrušením.

„Můžu to zkusit znovu?“

Kdo by si to byl pomyslel? Teď už jeho vynálezy sloužily jako hračky pro děti, Harry uvažoval, co přijde dalšího.

Hlasité zabouchaní na dveře oba dva polekalo.

„Otevřete! Odpor je marný, víme že tam to dítě je!“

„Sakra!“ zaklel Harry a popadl Draca za ruku. „Zadní dveře, poběž!“

„Máme celý dům obklíčený! Vzdejte se a možná vám neublížíme!“

Možná? Neuvěřitelně přesvědčivé. Harryho mysl pádila. Zadní dveře byly zbytečné, ven by to nikdy nezvládli. Jejich nejlepší možností byl útok, i když pravděpodobně jen získávali čas.

Vrátil se zpátky za pult a aktivoval jednu ze svých škodlivějších nástrah. Muži, kteří stáli příliš blízko jeho domu, byli okamžitě odmrštěni zpátky neviditelnou tlakovou vlnou. Jako kdyby uvnitř domu právě vybouchla exploze, krom toho, že tu byla jen šoková vlna a žádný výbuch. Harry zaslechl nadávání a hektické křičení.

„Draco, řekni mi až se zase začnou přibližovat.“

Draco si pospíšil k oknu a vykoukl skrze záclony.

„Úžasné, někteří narazili do ostatních domů!“ nadskakoval vzrušením. „Udělej to znovu!“

„Řekni mi až budou zase blízko.“

Nemohl je stále odhazovat, síla stačila jen na tři vlny.

Někteří další se přibližují! J-je jich tam tolik!“

Harry je znovu odmrštil a aktivoval nějaké další mechanismy. Ne tak destruktivní, ale možná by stačilo, kdyby je dokázal nějak chytit a pak se dostal ven.

„Už znovu nejdou, jen tam stojí a mluví,“ informoval ho Draco. „Počkat! Zapalují pochodně a…a-a teď je dávají na věci, jako… jako kuše.“

„Do prdele! Ze všech věcí co mohli udělat-… Draco, běž od toho okna!“

Draco stál ztuhlý, zírajíc širokýma očima skrz skulinu v záclonách.

„Draco! Dolů!“ zařval Harry.

Dracova kolena povolila a on si dřepnul akorát jak zapálená pochodeň vrazila oknem dovnitř. Záclony a dřevěné police okamžitě vzplály.

„Oh bože, tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré.“ Harry sprintoval k Dracovi a popadnul ho kolem pasu.

„C-co to děláš?“ zeptal se vyděšený Draco.

„Padáme odtud.“

„Ale-…Ale tam jsou oni!“

„Věř mi bude nám líp venku s nimi než tady uvnitř.“

Harry vyrazil předními dveřmi, Draco v náručí. Útočníci byli jejich objevením na moment omráčení. Jistě je ani nenapadlo, že jejich kořist vyjde jen po jedné pochodni.

„VY JSTE SE DO PRDELE ZBLÁZNILI?!“ zaječel na ně Harry zatímco běžel přes dvorek.

Ti idioti jen zírali na jeho výbuch. To i Draco.

„Dejte ten oheň pryč HNED!“

„No, my se strašně omlouváme, ale kdyby jste spolupracovali trochu rychleji, nebylo by tohle zapotřebí,“ vysmíval se mu velitel.

„Máš NĚJAKÉ tušení, co tam vevnitř je, ty hlupáku? Pokud ten oheň hned nezastavíte, celé sousedství vyletí do povětří, včetně tebe a tvého malého gangu!“

Zmatený, se muž podíval na ostatní. Obrátil se zpět na Harryho a otevřel ústa, když ho hlasitý výbuch z vnitřku domu zastavil. Naštěstí to bylo jen něco malého, jinak už by z nich byly topinky.

„Pryč s tím ohněm!“ zaječel velitel a ostatní chvátali poslechnout.

Harry ne bez satisfakce sledoval, jak se jich zhruba polovina chytila do jeho nástrah. Ačkoli byl rád, že to ta druhá půlka zvládla. Nebylo moc času, když si nepospíšili, mohlo je každou vteřinou vyhodit do povětří něco většího.

Několik jich zůstalo vzadu a obklopilo Harryho a Draca s pistolemi, kušemi, nebo pálkami v rukou.

„Oba jdete s námi k našemu lordovi. Žádné triky, nebo vám budeme muset ublížit,“ varoval je velitel.

„A kdo je ten velký lord, který unáší malé děti?“ vyplivl Harry, zatímco mu jeden muž vytrhl Draca z náručí a další dva ho popadli za ruce.

„Náš lord je Popletal, a kdybych byl ve tvé situaci, ukázal bych mu nějaký respekt.“

Harry zasténal. Prostě jeho štěstí. Nejen že po něm šel Brumbál, teď se mu povedlo nasrat i jeho největšího rivala. Popletal se vždycky snažil jít proti Brumbálovi. Jeho skupina obývala dobrou část Londýnských předměstí. Bylo jasné, že okamžik, kdy přestane být Brumbál cele na pozoru, bude chvílí, kdy Popletal převezme město.

Také tu byly nedávné pověsti, že Popletal plánoval spojit všechny malé skupinky ve městě a pak zničit skupinu fénix. Silně věřil ve starou společnost a povídalo se, že chce zřídit ministerstvo a rozpustit skupiny. S ním jako ministrem, samozřejmě, jako kdyby byl rozdíl, jestli město vede lord, nebo ministr. Rozhodně to byl druhý nejsilnější muž v Londýně a kvůli jeho víře v ministerstvo nedal sobě ani své skupině jméno.

Jednou otázkou bylo: co Popletal získá z únosu dítěte z nové skupiny, která měla ve městě jen průzkumnou hlídku?

Jako Voldemortovi členové, dali i oni Harrymu přes hlavu pytel, takže nemohl vidět, kam jdou. Alespoň ho nechali při vědomí. Hlupáci.

I když neviděl, stále mohl cítit každou otočku, kterou udělali a sledoval jejich cestu na své mentální mapě Londýna. Dokud ho nechali jít, dokázal se vrátit cestou mezi svým domem a jejich ne-už-tajným velitelstvím.

Harryho dům byl dost daleko od centra, tak nemuseli jít tak dlouho než se dostali do předměstí. Po zhruba třiceti minutách byl Harry veden dolů po schodišti. Sundali mu pytel z hlavy, takže mohl vidět, kde jsou.

Šli dolů dlouhou chodbou bez oken. Harry předpokládal, že je ty schody zavedly do nějaké podzemní budovy.

Také si všiml dvou zvláštních věcí: Podlaha byla zatopená, takže byli po kotníky ve vodě, a měli elektřinu. Elektřina nebyla tak neobvyklá, jelikož vytvoření minimální síly bylo v celku jednoduché, ale nebylo možné získat takový druh sítě, který by se dal použít pro celý bytový dům. I když znovu, Popletal se nejspíš držel každého kousku řádu, který mohl najít.

„Fajnová podlaha,“ poznamenal Harry.

Velitel zabručel. „To se sem prosáklo minulou noc. Zatracený déšť! Zkusili jsme to vytřít, ale jen pršelo dál.“ Otevřel dveře na konci chodby. „Až po vás,“ vysmíval se s přílišnou zdvořilostí.

Harry střelil pohledem na Draca, který byl stále nesen nějakým mužem, ale byl zjevně nezraněn, a vešel.

Vypadalo to jako nějaký druh kanceláře, s gaučem, křesly, staromódním bytelným dřevěným stolem a krbem.

„Za stolem seděl lehce zavalitý muž s trochou vlasů. Vedle něj na stole ležela buřinka.

„Lorde Popletale, pane, úspěšně jsme zajali dítě. A také tohohle err…“ podíval se nejistě na Harryho, jako kdyby si ho všiml poprvé.

„Dítě potřebujeme naživu, ale kdo můžeš být ty?“ zeptal se Popletal a prohlédl si Harryho odzdola nahoru. „Nemůžeš být jeho otec, vaše obličeje jsou příliš odlišné.“ Naposled se na Harryho podíval a pak lhostejně mávnul rukou. „Zabijte ho.“

Muži kteří Harryho a Draca přivedli okamžitě pozvedli zbraně a Harryho mozek se rozběhl. Popletal nevěděl kdo byl a nezajímal se o něj, jen o Draca. Řekl že potřebuje Draca naživu, nejspíš aby měl Riddlea pod tlakem.

Harry se rozhodl, že byl zatracený, jestli váženě kvůli Riddleovi umře. V hlavě se mu vylíhl absurdní plán. Narovnal páteř a zaujal sebejistý, neochvějný postoj.

„Vy netušíte kdo já jsem, že lorde Popletale?“ ušklíbl se.

Popletal zvědavě pozvedl ruku a muži, co Harryho obklopovali, se zastavili.

„A kdo to může být?“ zeptal se.

Harry se ani zdaleka necítil tak sebejistě, jak předstíral, ale jeho život závisel na důvěryhodnosti jeho hraní. Vytvořil na tváři tu úplně nejlepší imitaci samolibého úšklebku, který ho od minulé noci pronásledoval a nadechnul se pro uklidnění.

„Já jsem lord Voldemort.“