Ve stínu hvězd

40 Kapitola

„Všichni umírají, pane Pottere.“

Snape nad Harryho otázkou ani nemrkl. To ho nějakým způsobem obrovsky pobavilo a Harry se tiše zasmál.

„Dobře, fajn, věděl jsi, že umírám rychleji,“ objasnil.

„My všichni by jsme mohli být zítra mrtví, co my víme,“ odpověděl Snape netknutě.

„Dáváš nám celý den? Opatrně, Snape, lidé by si tě mohli splést s optimistou.“

Snape konečně odložil knihu a přestal se ho snažit ignorovat. „Ano, věděl jsem.“

„Od kdy?“

„Podezříval? Téměř od našeho prvního setkání. Věděl s jistotou?“ Snape pohlédl na zakrvácenou zeď. „Poté co jsi tu nechal tuhle zprávu.“

„Tys to studoval?“ zeptal se Harry překvapeně. „No, to jsi byl rychlejší než já.“

„Ani z daleka tomu nerozumím. Ani nedokážu hádat, co je to za vzorec.“

Někteří lidé by mohli mít problém přiznat jakýkoli nedostatek týkající se jejich inteligence, ale Snape zněl pouze klinicky.

„Tak jak…?“

Snape si povzdechl. „Bez ohledu na to jak zvláštní tvoje výpadky jsou, Pottere, ještě jsi nevyprodukoval cokoli, co by bylo špatně. Nemusel jsem to studovat, abych viděl, že to přestupuje některé z nejzákladnějších chemických zákonů. Ale ty nejfundamentálnější fyzikální a chemické zákony byly vynalezeny lidmi. Některé z nich nebyly nikdy dokázány. Nejsou nic než nejlepší modely, které se dají aplikovat na naše problémy tak, aby předvídaly, co se stane. Dokud budou předvídat bezchybně, není třeba je měnit.“

Harry si odfrkl. „Hádám že já jsem případ, který předvídat nemůžou.“

„Hádáš správně. Nedokázal jsem přijít na logiku, na které stojí, nebo jak by mohly pasovat, ale kdybych předpokládal, že špatně není ten vzorec, ale naše současné zákony… No, všechno co jsem musel udělat bylo bezmyšlenkovitě okopírovat nové zákony a aplikovat je na náš problém. Specifičtěji na pilulky, ne kterých jsem pracoval.“

„A tvé výsledky pak dávaly větší smysl?“

„Moje výsledky zůstaly naprosto stejné. Měl bys být prakticky mozkově mrtvý a vegetovat.“

Harry na něj mrknul. „Erm…nechápu jak to jakkoliv pomohlo.“

„Dostal jsem ty samé výsledky se dvěma naprosto odlišnými sadami zákonů. Víš co jsi udělal, Pottere? Ty jsi přišel s úplně novými zákony, někdy dokonce naprosto opačnými, které dál předpovídaly ty samé věci. To by mělo být nemožné. Zákony, které dnes máme, jsou tu proto, protože jsou ty jediné, které dokáží cele popsat, co pozorujeme, ty jediné, které dávají smysl. Kdyby nebyly, byly by vyvráceny už před desetiletími!“

Snape se zvednul ze židle a začal přecházet po místnosti. To bylo nejblíže k ‚vyvedený z míry‘ co ho kdy Harry viděl.

„Ale stejně jsi dostal ty samé výsledky…tak co na tom záleží?“

„No,“ začal Snape, zamračený v zamyšlení. „Pořád je dost fenoménů, které nedokážeme vysvětlit. Zdánlivě nedůležité věci, které nějak popírají zákony přírody. A věci, které bychom nikdy nemuseli být schopní objevit. Řekl bych, že tvoje zákony by je mohly předvídat všechny.“

Harry protočil oči. „Oh, skvělé, pojďme zase začít dělat vážnou vědu! Úžasné! Ty víš že já bych byl první, kdo by se přidal, ale… To se mnou pořád nijak nesouvisí, že ano?“

„Pokud vyvrácení jednoho každého přírodního zákonu za jednu noc počítáš jako nic…“ Začal Snape ale zatřásl rezignovaně hlavou. „Každopádně, poté co jsem znovu prostudoval ty pilulky a došel k těm samým výsledkům, alespoň jsem si mohl být jistý jejich efektem. A přesto jsi živý, dýchající opak. Věděl jsem, že něco nevidím a pořád to tak je. Ne, Pottere, tenhle zvláštní vzorec byl pouze jeden z mnoha kousků, které jsem k sobě sestavil.“

Harry zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Vždycky jsem měl pocit, že mě pozoruješ jako laboratorní krysu.“

„Jsi unikátní jedinec,“ souhlasil Snape, aniž by se obtěžovat jeho obvinění vyvrátit. „Tvoje epizody...tvoje potíže obecně… Ty sis toho pravděpodobně nevšiml, protože jsi to zakoušel z první ruky a ty změny jsou příliš pomalé, než aby sis všiml. Ale jsou tu změny, i v té relativně krátké době co jsem tě potkal.“

Harry zamručel. „Moje paměť…je teď téměř fotografická.“

Snape přikývl, aniž by přerušil své přecházení. „Spíš déle. Víc jíš. Pravděpodobně protože vyžaduješ víc energie na to, aby ses udržel v chodu. Líp si pamatuješ. Přemýšlíš v abstraktnějších způsobech, téměř nemožných sledovat.“

„Jsem chytřejší?“ odfrkl si Harry nevěřícně. „Huh, rozhodně se tak necítím.“

„Nevím co to způsobuje, mám podezření, že cokoli na co jsi to přišel, to s tím má něco společného. Ale dokážu si dát dvě a dvě dohromady. Tvoje epizody byly zatím jednotlivé vrcholy. Hyperaktivní stav tvého mozku, daleko i od tvého výchozího bodu. Moje pozorování mě přinutila si uvědomit, že tvůj základní bod stoupá. Těžko říci jak rychle, věřím, že to není postupné ale náhodné, ale v určitém bodě to dohoní vrcholy.“

„Výpadky budou mým normálním stavem mysli,“ dokončil Harry bezvýrazně.

Snape se na něj upřeně zadíval. „A my víme, že prodloužené epizody tě zabijí, tvoje tělo nebude schopné mozku dát energii, kterou potřebuje. Blížíš se ke stavu, kdy tento scénář bude permanentní. Tvůj mozek se pomalu stává tak hyperaktivním a efektivním, jako během tvých epizod a bude vyžadovat stejné množství energie.“

„A to mě zabije. Smrt přemýšlením…zvláštně padnoucí, hádám,“ poznamenal Harry suše.

„V určitém bodě to nedokážeš udržet. Z tvého posledního výpadku mám také podezření, že ztratíš schopnost soustředit své rozházené myšlenky.“

Několik minut byli zticha, Snape stále přecházel před Harryho postelí. Konečně si znovu povzdechl a posadil se.

„Takže to je to, Pottere, všechno co jsem poskládal dohromady. Vím jak, ale nikdy jsem nemohl přijít na to proč. Nejsou to ty pilulky, co to způsobilo.“

Naw, ty pilulky mě měly zabít…Pak mě tak nějak chtěli udělat nesmrtelným… Ale divný je, že mě zabili… Na nějaký čas…pak jsem se tak nějak vrátil… Však víš, jako by u normálních lidí.

I jemu to znělo jako hromada sraček.

„Ty pilulky fungovaly, tak nějak,“ řekl namísto toho. „Dvojčata mě popsali jako apatického, prvních pár let života jsem pravděpodobně nebyl nic víc, než slintající idiot. Taky bych tak zůstal, ale když tu rodinu chytili, tak na mě testovali…taky něco jiného.“

Nemohl dost dobře prohlásit že nesmrtelnost, že ano? Navíc, Snape už měl dost tajemství, co držel před Riddlem. Dokud Harry nevěděl, jestli to Riddlemu řekne, tak tím nechtěl Snapea zatěžovat.

Harry kývl směrem ke vzorci. „To není moje. Přišel s tím muž jménem Nicholas Flamel. Proto jsem to opakoval. Já jsem na to nepřišel, jen jsem si to pamatoval.“

„On ti dal…cokoli co tohle je? A to zvrátilo efekt pilulek?“ zeptal se Snape.

„Ne, na to to nebylo. Je to něco úplně jiného. Ale…zasáhlo to do dlouhodobého účinku pilulek - a obráceně. Křížové rekce jsou…“

Harry si protřel oči, v hlavě se mu točily vtisknuté komplikované reakce, části z nich příliš komplikované, než aby je teď dokázal sledovat.

„Nemyslím si, že bych ti měl říct, co byl zamýšlený efekt toho vzorce, pro tvou vlastní příčetnost, opravdu. I když už máš možná podezření.“

Snape si ho ztuhle prohlížel. „Ten výpadek co jsem měl po dvojčatech byl…jiný.“

Harry si odfrknul. „Myslíš nemožný.“

Snape zůstal zticha.

„Co bys řekl, že byla příčina mé…err, smrti?“ zeptal se Harry.

Snape vypadal jako by se chtěl zeptat, co má s tím vším společného, ale po chvíli poslechnul.

„Z toho co jsem mohl říct, tak tvoje srdce bylo to první, co přestalo pracovat. Ale také jsi předtím měl silné bolesti hlavy, takže předpokládám, že skutečnou příčinou byl tvůj mozek.“

„A po těch několika hodinách, kdy jsem uhm, zůstal, mrtvý… Myslíš, že moje tělo bylo stále funkční?“ pokračoval dál Harry odhodlaně.

„Podle všechno ano,“ odpověděl Snape suše.

„No tak, hraj se mnou.“

Snapeovy rty byly stisknuté k sobě v nespokojené lince, ale pokračoval. „No, ve všech tvých orgánech by byla značná nekróza z chybějící výměny krve, ale… možná by ses stále mohl vzpamatovat, i když mi přijde těžké tomu uvěřit. Všechno, krom mozku. I jen pár minut bez kyslíku vede k nevratnému poškození.“

„A kdyby chyběly jen živiny a ne kyslík?“

Pohled, který na po něm Snape hodil tentokrát zjevně ukazoval mužův postoj týkající se Harryho příčetnosti.

„Poškození by bylo nezanedbatelně méně vážné… Zase, krom tvého mozku,“ řekl pomalu, a pak se zamračil. „Je v tomto hypotetickém scénáři nějaká pointa? Pottere, tys neměl ani živiny, ani kyslík.“

„Nepotřebuji kyslík, abych žil,“ řekl Harry a vyhnul se Snapeovo očím.

K tomuto zvláště znepokojujícímu závěru došel během výpadku. Říct to nahlas bylo stejně divnější.

On nebyl nesmrtelný. Jeho orgány a končetiny by po odstranění nedorostly jako Grindelwaldovy. Stárnul. Co mu Flamel dal ho mělo udělat stejného jako Grindelwalda, ale kvůli pilulkám došlo k interferenci a Harry skončil se zvláštním nekompletním setem nesmrtelnosti.

Jeho metabolismus dokázal pracovat bez kyslíku. To bylo…znepokojivé.

Náhlý restart jeho srdce byl s největší pravděpodobností dalším produktem. Grindelwald mohl přežít bez orgánů - fakt, který byl Salazar tak laskavý že ho předvedl - a Harry pochyboval, že by mohl udělat to samé, ale pozůstatky té samé síly v jeho těle pořád přežívaly.

Ironické bylo, že si byl také celkem jistý, že příčina jeho ‚smrti‘ také pocházela z toho samého zdroje. Bylo to jako porouchaná verze Grindelwaldova stavu. Naštěstí ho to poté také přivedlo zpátky. Jako kdyby se to nemohlo rozhodnout, jestli by ho to mělo zabít, nebo učinit nesmrtelným.

Z toho mála co mu Grindelwald řekl, Harry přepokládal, že to nebylo poprvé, co se to stalo. Chvíli po Flamelovu pokusu musel zemřít natolik přesvědčivě, že si ostatní mysleli, že zemřel nadobro. Až na to že jeho zpackaná nesmrtelnost se později nakopla a přivedla ho zase zpátky.

„…Co?“

Snape, požehnáno budiž tomu muži, se nad Harryho bláznivým prohlášením stále ani necukl. I když teď vypadal tak napjatě, že si Harry začal dělat starosti o jeho svaly.

„To prohlášení můžeš ignorovat, také pro dobro tvé příčetnosti.“

Snape vymáčkl dlouhý povzdech, zjevně na to nezapomínaje, ale ignorujíc to, pro teď. „Tak proč umíráš?“

„Co mi Flamel dal mělo ovlivnit celé mé tělo. V nějakém způsobu to také udělalo, ale ne tak jak předvídal. Protože pilulky posraly můj mozek, všechny křížové reakce se také staly tam. Mohl bys říct, že místo toho aby se efekty rovnoměrně rozmístily, skončily koncentrované jen v mé hlavě.“

Jeho vlastní vysvětlení mu znělo vágně, ale to bylo nejlepší co mohl udělat, aniž by šel do detailů toho co mu Flamel udělal.

„Předpokládám, že znáš typické znaky rakoviny?“ zeptal se.

Tentokrát Snape ve skutečnosti vyštěkl krátkým smíchem. „Všechny tvé nemožné okolnosti a ty mi říkáš, že máš rakovinu, jako naprosto normální člověk?“

Harry jen nesměle pokrčil rameny. Snape si ho chvíli pečlivě prohlížel, ale pak se rozhodl nechat to být.

„Dobrá. Nekontrolované dělení, pronikání tkáně, angiogeneze, zrušení apoptózy, nestabilita DNA, aplikativní nesmrtelnost, zánět-…“

„Ano, ano,“ odmávnul ho Harry. „Ale co je skutečný problém s rakovinou? Zdravá buňka také může tohle všechno mít. Proč je rakovina jiná?“

„Protože stejně jako osoba přede mnou, rakovinné buňky jsou nezávislé, neposlouchají žádné signály a obecně dělají hloupé věci, které ohrožují celý organismus,“ ohrnul Snape nos.

Harry zůstal zticha, vědouc, že Snape na zbytek eventuelně přijde sám. Měl pravdu.

Snapeovo frustrované zamračení zmizelo a jako oči se lehce rozšířily. „Proto… Tvůj mozek ohrožuje tvůj život. Bere si energii bez ohledu na to, jestli je k dispozici. Prostě jen dál pracuje, odmítajíc se vypnout, ignorujíc všechny varovné signály, které by ho obvykle zastavily.“

Harry přikývl. „Je to jako mozkový nádor, vážně. Až na to, že tam není hromádka buněk, které rostou, ale spíš celý můj mozek jako jeden celek zešílel. Nebyly to pilulky, co mi zlepšily inteligenci, byla to ta věc, co mi Flamel dal. Myslím, že mé mozkové buňky jsou teď ve skutečnosti nesmrtelné a jsou efektivnější a efektivnější, ale stejně jako s rakovinnými buňkami, to neznamená dobrou věc.“

„Celý orgán stávající se nezávislý na tvém těle. Přestává sloužit organismu a stará se jen o sebe. A jelikož je to mozek, je absolutně nenahraditelný,“ přemýšlel Snape. „Tvoje výpadky-…“

„Jo, nechoďme tam,“ přerušil ho Harry honem.

Byl ignorován. „Ale ty filosofické implikace-…“

„Snape,“ varoval.

„…stav mozku, který nedosáhne tvého vědomí-…“

„Ne, vážně, nechoď tam.“

„…tvůj mozek funguje, opovažuji-li se to říct, normálně, ale nezávisle na tvé osobnosti, tvém samotném bytí-…“

„Prosím.“

„Je to jako by se tvé vědomí naprosto rozpadalo, ale tvůj mozek stále pracoval normálně. Znamená to, že naše vědomí je oddělené od našeho mozku, což by v tvém případě znamenalo zastavení jejich kooperace a pokračování různými směry?“

„Ano, skvělé, ukazuje se že máme duše, amen tomu. Můžeme o tom teď přestat přemýšlet?“

„Nebo to ve skutečnosti znamená, že naše vědomí je vytvořeno naším mozkem a ten tvůj už tu funkci ve svém hyperaktivním stavu prostě nesplňuje? Ale to by znamenalo, že naše vlastní vědomí blokuje plný potenciál našeho mozku.“

„Snape!“ vykřikl Harry frustrovaně. „Já tu doslovně umírám!“

Snape zakašlal a založil si ruce na hrudníku, aby se uklidnil. „Mé omluvy, tvůj případ nabízí porozumění na otázku, které se datuje na tisíciletí zpět.“

Harry si jen tiše odfrknul, protože věděl, že by pravděpodobně reagoval stejně, kdyby to nebyl on, kdo trpí těmi znepokojivými symptomy.

„Jak dlouho si myslíš, že mám?“

Snape přemýšlivě naklonil hlavu na stranu a dal si na čas, než odpověděl. „Tvůj stav je, přinejmenším, nepředvídatelný. To byl i předtím, než jsme měli tuhle…zvláštní…novou informaci. Tvoje epizody ti vždycky představovaly nebezpečí. I kdyby tvůj stav zůstal stabilní, pochybuji, že bys vydržel dlouho, v jednom bodě by tě zabily. Když zvážíme, že blížíš ke stavu permanentního výpadku… No, není jak říct, jak rychle se to stane. Věřím, že se to zrychlilo od tvého výpadku, během kterého jsi tu nechal tenhle vzorec, ale je to těžké říct.“

„Hádám, že na to brzy přijdeme,“ pokrčil Harry rameny.

„Pokusil jsem se najít lék, pokud se tomu tak dá říct, ale samozřejmě, celý můj výzkum se soustředil jen na efekt těch pilulek,“ pokračoval Snape. „Jelikož neukazuješ předvídaný efekt pilulek, ani tohoto vzorce, ale něco, co vzniklo z jejich kombinovaného efektu… Jen protože jsem dokázal aplikovat ty zvláštní zákony neznamená, že jim rozumím. Ty jsi zjevně neochotný sdílet všechny informace o tom vzorci, a i kdybys nebyl, pochybuji že bych tomu dokázal rozumět, nebo ještě k tomu tomu, jak to vzájemně ovlivňuje efekt pilulek.“

Snape znovu ztuhnul, jeho celý postoj rigidní, jak na něj intenzivně zíral, i když jeho hlas byl překvapivě jemný. „Pottere, nemyslím si, že ti dokážu pomoct.“

Harry se nad tím tiše usmál. „Ani jsem to od tebe nečekal. Nemyslíš, že kdyby existoval lék, že už bych to touhle dobou věděl?“

„Omlouvám se.“

Teď byl Harry skutečně šokovaný. „Proč? Není to jako že umřu zítra… Vlastně, moje epizody mě dost dobře můžou zabít předtím, než to postoupí tak daleko.“

„Pro ztracenou generaci jako jsi ty to nemusí znamenat tolik ale…já jsem tvůj kmotr. To z nás svým způsobem dělá…rodinu,“ Snape to poslední slovo vyplivl jako by mu řezalo jazyk, ale jeho tón byl stále upřímný.

„Vždycky jsem tě měl nejradši,“ zazubil se Harry. Nemohl si pomoct a škádlil upjatého muže.

Snape se zamračil a Harry se jen zazubil šířeji.

„Mohl jsi mi to říct, víš,“ řekl s drobným našpulením. „Ani mě to nikdy nenapadlo, že bych se mohl blížit stavu permanentního výpadku.“

„Snažil jsem se najít, co to způsobovalo. A ty jsi vypadal, že už jsi toho měl na mysli dost. A, no…“ hlas se mu vytratil.

„Není to tak, že by to vědět to cokoli změnilo, jelikož s tím nemůžu nic udělat,“ dokončil Harry rezignovaně. Povzdechl si. „Děkuji, že jsi to neřekl Riddlemu.“

Snape na něj pohlédl s lehkou zvědavostí. „Řekneš mu to?“

Harry se sardonicky zasmál, jak se snažil si představit lordovu reakci. „Nemůžu. On by to…nepřijal.“

Odhrnul deku a pokusil se postavit. Snape vypadal jako že chtěl protestovat, ale jedno opatrné protočení očí v jeho směru ho zadrželo.

Stoupnul si a na chvíli počkal, jestli se mu nezatočí hlava nebo tak něco, ale cítil se naprosto v pořádku, tak jen vyrazil ke dveřím.

„Vážně by ses toho měl zbavit,“ řekl, otočil se směrem ke Snapeovi a ukázal na stěnu se vzorcem. „Vím, že se na to budeš snažit přijít. Věř mi, to nedokážeš.“

Snape ho obdařil ohrnutým nosem. „Tvá nestydatost je otřesná jako vždy, Pottere.“

„Říká se tomu upřímnost. Neznámy koncept pro většinu v tomto hradě, já vím.“

Snapeovo obočí se nadzvedla. „Říká ten, kdo skrývá nejvíc tajemství.“

Harry zakřiknutě sklonil pohled k podlaze. „Já vím.“

Vyklouzl z nemocničního křídla a s těžkým povzdechem za sebou zavřel dveře.

Měl tunu zasraných věcí, co musel udělat.

Riddle byl největší problém. Nebo, no, ten nejurgentnější. Lord bude nevyhnutelně vědět, že Harry zjistil něco důležitého, jinak by neměl výpadek.

Ale taky tu byl Ron Weasley, který se objevil z ničeho nic, a který ho podle všeho kvůli něčemu hledal. Harry musel přijít na způsob, jak kontaktovat dvojčata, ti o něm rozhodně budou chtít vědět.

Také měl pocit, že by si měl promluvit s Aberforthem a Moodym. Věděl odpor o Grindelwaldově situaci? Kdo právě teď vedl spolek? Měli tolik různých cílů v různých stupních hierarchie, že Harryho bolela hlava když na to jen pomyslel.

Ale dělal odpor něco konkrétního? Nebo byli jednoduše těmi, co hlídali pravdu? Harry s nimi nechtěl mít nic společného, ale začínal vidět, že to o moc déle nebude možné. Tenhle celý chaos se ho chystal celého spolknout.

A co Nicholas Flamel? Kdo byl ten chlap, jak mohl sakra vynalézt nesmrtelnost a umřít? Co, bylo to jen pro tu srandu že to zvládnul?

A jak by pro všechno na světě měl postupovat se Salazarem? Nebo ještě k tomu s tím faktem, že Riddle podle všeho začal válku.

Harry zasténal a protřel si spánky. Kde začít? Jeho žaludek odpověděl celkem hlasitým zakručením.

Jídlo. Jasně. Jídlo znělo dobře. Stejně by měl být oběd.

Když vstoupil do velké síně, zbytek skupiny už jedl. Voldemort podle všeho ignoroval Harryho a Snapeovu nepřítomnost, což od něj bylo nečekaně ohleduplné. Normálně lord trval na svém buďte-tady pravidle.

Harry si vysloužil zvědavé pohledy od svých spolučlenů skupiny, ale touhle dobou už na to byl téměř zvyklý. Chyběl na několika jídlech, teď dorazil pozdě, otevřeně nesouhlasil s jejich lordem, byl poslán na sólo misi a…no…pak tu byla ta věc s líbáním.

Touhle dobou už musely pověsti dosáhnout epických proporcí.

Kouknul na Rosierovo obvyklé místo a viděl ho obklopeného ostatními, kteří mu vyseli na rtech. Harry mu věřil dost na to, aby neodhalil nic kritického, ale měl nepříjemné podezření, že si vymýšlel věci, jen pro ten pocit.

Barty seděl vedle něj, klidně jedl ze svého talíře a všechny kolem ignoroval. Harry se extra snažil, aby si ho nevšiml, když přistoupil k hlavnímu stolu a padnul na židli vedle Riddlea.

„Už venku z postele?“ Riddle zněl lehce pobaveně, třebaže to bylo zastíněno jeho vyčítavým tónem.

„A hladový,“ dodal Harry a popadl nejlepší jedlou věc v dosahu.

„A znovu mluví,“ vykřikl Riddle s divadelním ohromení. „Prokazuješ mi čest, která se nedá slovy vyjádřit, Harry.“

Tady to bylo znovu. Harry zapomněl, jak jeho jméno znělo z lordových rtů. Možná na ně zíral trochu příliš dlouho, než urychleně přesunul pozornost zpátky ke svému jídlu.

Riddle zase vypadal, že na oplátku opustil svoje jídlo, aby mohl koukat na něj. Harry ho tvrdohlavě ignoroval.

„No, alespoň jsi protentokrát neumřel,“ poznamenal Riddle po chvíli suše.

Harry nad tou formulací vyprskl do své vody. Ne, protentokrát ne…

Diskrétně zakašlal. „Takže, ahm…Tys tam byl celou dobu?“

„V celku zkušenost, ano.“

„A? Co jsem udělal?“ zeptal se Harry dychtivě.

„Pokusil ses sníst polštáře.“

Harry na něj risknul pohled. „Uhm…“

„Já bych tě zastavil, ale vypadalo že nejlepší bude příliš nezasahovat. Většinu doby jsi mě ignoroval, ale absolutně jsi nenáviděl, když jsem tě vyrušil od čehokoli, co jsi to dělal.“

„Jsi si jistý, že popisuješ epizodu a ne mé normální chování?“ Harry se zasmál nad Riddleovo nepobaveným obličejem. „Počkej, takže jsem reagoval? Mluvil jsem?“

Riddleovo obličejové svaly nepatrně ztuhly. „Nenazval bych to reagováním. Povětšinou sis pro sebe mumlal.“

„Povětšinou? Ale mluvil jsem s tebou? Co jsem řekl?“ dál tlačil Harry.

Riddleova čelist se krátce zaťala, než si s nezájem lokl ze svého poháru. „Bezvýznamné věci… Nepravdy… Absolutní nesmysly.“

Harry na něj přimhouřil oči, aby líp viděl, prohlížel si jeho uvolněnou postavu, které byla ach tak opatrně naaranžovaná.

„Lžeš,“ povšimnul si, lehce překvapený, že ty znaky viděl tak jasně.

Ve vlně pohybů s nepřekonatelnou rychlostí, Riddle popadl nůž a zarazil ho do stolu mezi Harryho prsty. Lordův pohár nepovšimnut zařinčel na podlaze mezi jejich místy.

„Nelžu,“ Riddle zasyčel nakloněný nebezpečně blízko jeho obličeji.

Harry byl na vteřinu šokem neschopen slova. „D-dobře, dobře! Jeez, uklidni se. Co je to s tebou?“

Riddleův intenzivní pohled se mu vpaloval do lebky a na okamžik vymazal všechny ostatní myšlenky, jak se celý jeho svět smrsknul do dvou červených koulí.

Zapomněl na všechen ten vztek, který vířil pod Riddleovo klidem. Tu smrtící sílu, která hrozila že přemůže všechno, co jí stojí v cestě. Ta zvrácená vášeň, sotva se držící ve svém štíhlém těle.

Z nějakého důvodu se jeho mysl rozhodla, že tohle je dobrý okamžik na to, přinést zpět vzpomínky na to, jak ho Riddle držel dole s podobnou vášní. Harry cítil závrať, jak se velká část jeho krve najednou rozhodla běžet jižněji.

Riddleovo obočí se posměšně nadzvedla. „Rozhodně si vysvětluješ bodavé pohyby zajímavým způsobem.“

„Tak to není,“ zavrčel Harry.

Riddle se naklonil ještě blíž a otočil nožem tak, že se opravdu dotkl Harryho ruky. Jeho srdce ještě zrychlilo.

„No, to by nemělo přijít jako překvapení,“ zašeptal Riddle. „V podstatě jsi přiznal, že máš závislost na adrenalinu, když ses ke mně přidal.“

Harry soptil, ale držel ruce opatrně nehybné, aby se neřízl o nůž. „Nejsem závislý na adrenalinu.“

Jen na tobě.

Harry nad tou myšlenkou zalapal po dechu šokem. Odkud to do hajzlu přišlo?

Riddle se jen ušklíbl, jako kdyby přesně věděl, co si Harry pomyslel, ale naštěstí se usadil zpět do svého vlastního místa a vytáhnul nůž ze dřeva.

Harry si tiše vydechl úlevou, než lorda probodl pohledem. „A nemysli si, že můžeš jen tak změnit téma tak…chytře.“

Červené oči se narovnaly nad jeho posměšným tónem.

Harry ho ignoroval ve prospěch prozkoumání své ruky. Ani malé škrábnutí. To samé se nadalo říct o dřevěném povrchu stolu. Díky bohu, že Riddle mířil tak přesně, nebo by teď Harry měl o jeden či dva prsty míň.

„Dojez své jídlo, dítě, máme toho hodně co prodiskutovat v soukromí,“ řekl lord konečně.

Harry si odfrkl. „Já nejsem ten, kdo přerušuje lidem jídlo se zatraceným nožem.“

Riddle naklonil hlavu. „Podívej, už můžu vidět jak pletichaříš o tom co mi nechceš říct.“

Ten kousek chleba v Harryho ústech najednou chutnal velmi suše.

„Tvým problém je, Harry, že tvůj obličej je otevřená kniha.“

„A tvůj není tak zavřený, jak by sis přál, Tome,“ utrhl se Harry zpátky.

Harry mohl prakticky cítit vztek, který se v Riddleovi zvedal, který mu skrz kůži pulzoval ve vlnách, které Harrymu přiváděly husí kůži.

„Jsou některé věci, kdy je i tobě líp, když je nevíš,“ pokračoval prázdně.

„Vědění je síla,“ odporoval Riddle temně, podle všeho bylo to prohlášení dostatečné na to, aby vyvrátilo Harryho argument.

„A síla může zničit tvé nepřátele, ale také tebe,“ varoval Harry.

„Tak co ty?“ zeptal se Riddle skepticky. „Nezničí tebe?“

Vzorec a všechny jeho reakce znovu Harrymu problesky před očima. A s tím uvědomění, že neměl tušení, kolik času mu ještě zbývalo. Ten fakt, že opravdu Riddlea opustí ho nějak bolel. Jak velmi pomíjivé bylo jejich setkání, ve velkém schématu věcí.

Něco se mu muselo ukázat na obličeji, protože Riddle vypadal znepokojeně.

„Co?“ zeptal se podezřívavě. „Na co byl ten pohled, Harry?“

„Nic,“ zamumlal Harry, který už najednou neměl hlad. „Jsem hotov, pojďme.“

Stoupnul si a briskně vyrazil pryč. Riddle ho popadl za loket a zpomalil ho na své rozvážné tempo.

„Je pravda, že je tvůj obličej otevřená kniha, a přesto tě vůbec nedokážu odhalit. Někdy je na tvém obličeji směs emocí, které jednoduše nepatří pohromadě a nesedí situaci.“

„Já nejsem ten, kdo kolem hází noži bez zvláštního důvodu.“

„Ne, ty jsi ten, kdo odejde pryč kdykoliv nechce odpovědět na otázku. Je to proto, že jsi neobyčejně špatný lhář?“

„Možná je to proto, že jsi tak zatraceně vlezlý.“

Byli skoro u dveří na druhé straně síně. Harry cítil skryté pohledy ostatních členů, které sledovaly každý jejich pohyb.

Natáhnul se po dveřích, aby je otevřel, ale Riddle mu v tom zabránil tím, že ho chytil za paži. To nenucené gesto Harryho nasralo a ten vytrhnul ruku pryč.

„Přestaň se mě přede všemi dotýkat!“ zasyčel.

„Včera jsi nevypadal, že by ti to vadilo.“

Harry si pamatoval, jak ho z ničeho nic všemi obklopený políbil a ohnivě se začervenal.

V mžiku tam byl Riddleovo samolibý úšklebek. „Nebo je tak, že nějak jen ty máš povolení se mě dotýkat kdykoli se ti to zachce?“

„Err, ne, to- to není…“ zakoktal.

Riddle přikročil blíž, uvěznil ho proti dveřím. „A co přesně dalo tobě právo nárokovat si moje tělo?“

Zatímco se snažil podívat se kamkoli jen ne Riddleovi do očí, všimnul si Harry, že se ostatní v síni vzdali předstírání a otevřeně je sledovali.

„Riddle…Ne-ne tady.“

„Ne tady co? Jen tu postáváme,“ řekl lord nevinně.

Riddle mu vpašoval ruku okolo krku, nechal ji pohnout se nahoru a popadl ho za vlasy.

Harry se ho pokusil probodnout pohledem, ale měl podezření, že to dopadlo dost chabě. „Ty zasraně dobře víš, co myslím.“

„Hmm, ne, nemyslím si. Pokud tedy nechceš udělat něco víc.“

Ruka v jeho vlasech zatahala neústupněji a Harry musel na okamžik zavřít oči, protože, sakra to by úplně příliš příjemné.

„No? Je něco co bys rád udělal, co nemůžeme udělat taky?“ škádlil ho lord.

„Právě teď jsem na tebe vážně, vážně naštvaný,“ Harry řekl, hlavně aby si to připomenul.

Riddle se zasmál. „To by bylo o něco přesvědčivější, kdyby ses při tom nechvěl potěšením nad pouhou myšlenkou toho, co bych ti mohl udělat.“

„Možná je to odpor,“ odpověděl Harry a zhluboka se nadechl než otevřel oči a podíval se Riddleovi přímo do očí. „Nebo to možná dělám proto, že vím přesně, jak moc se ti to líbí.“

Viděl jak se Riddleovy oči rozšířily v tom okamžiku, kdy zregistroval jeho slova, ale tou dobou už se Harry hýbal.

Použil jeden z Belliných nejefektivnějších triků jak někoho destabilizovat. Jedno chodidlo za Riddleovy kotníky a pořádné šťouchnutí do ramene poslalo lorda škobrtajíc dozadu.

Bohužel nespadl na svůj samolibý zadek, ale naprosto ho to vyvedlo z rovnováhy. Obojí- fyzicky i mentálně, měl Harry podezření, myšlenka, která ho vážně uspokojila.

Jak Harry vyklouzl ze síně, zamával Belle a ona mu dala diskrétní palce vzhůru, ignorujíc zhrozený pohled, který jí poslal Lucius.