Ve stínu hvězd

41 Kapitola

Díky svému malému triku byl Harry ten první, kdo dorazil do Riddleovy studovny.

Nicméně se zastavil hned za dveřmi, protože Riddleův had-mazlíček dřímal před krbem. Riddle trval na tom, že mu už nebyla nebezpečná, ale Harry té bestii nevěřil, když nebyl nikdo poblíž.

Vypadalo to, že si Nagini všimla jeho přítomnosti a trochu nadzvedla hlavu, aby na něj mohla zírat, téměř s očekáváním.

„Nemám tě rád,“ zabručel Harry.

Ona na něj v odpověď zasyčela.

Dveře za ním se otevřely a vstoupil Riddle.

Harry na okamžik zapomněl na lordovu explozivní náladu z předtím. „Donuť jí držet se ode mě dál, myslím to váž-…“

Dál se nedostal, protože Riddle ho popadl, přirazil ke zdi, jedna ruka pevně na jeho ramenou a druhá ruka mu držela obličej na místě. Polibek byl drsný a primární, ale trval jen krátkou chvilku.

„C- Proč?“ vydechl Harry a snažil se pochopit Riddleovy výkyvy nálad tohoto večera.

„Neviděl jsem tě týdny a první věc co uděláš je, že mě dva dny ignoruješ-“

„To byla stěží moje chyba!“ protestoval Harry. Měl výpadek propána.

„Druhou věcí je, že mě shodíš na zem-“

„Ani jsi nespadl-“
„A kdo řekl, že potřebuji důvod?“ zavrčel Riddle a znovu se k němu naklonil.

Harry to na chvíli dovolil, protože…no, bez důvodu, vážně. Nechat Riddlea nárokovat si jeho rty s sebou přinášelo jisté vzrušení. Ten muž vždycky dokázal probudit v Harrym nával, ale mít ho tam blízko bylo opojné. Jeho vlastní zkušenosti byly naprosto zjevné, ale Harry měl zvrácenou radost z faktu, že Riddle vypadal, že se stěží dokázal ovládat.

Po chvíli se odtáhl, otočil hlavu na stranu a pokoušel se chytit dech. Tahle pozice bohužel nabídla jeho ucho Riddleovi a ten bastard si samozřejmě pamatoval, jak citlivé přesně bylo.

„Riddle…“ řekl Harry varovně a jeho rty brněly z pocitu úst toho druhého na jeho. Když se nic nestalo, tak narovnal oči. „Tome.“

Lord temně zavrčel, jeho dech se vznášel nad Harryho uchem. „Ty jsi jediný, kdo se mě opováží tím jménem říkat.“

„Tys mi to jméno dal,“ připomněl mu Harry a vzpomněl si na jejich první setkání v hostinci. „Proč?“

Dlouhou dobu nad tím přemýšlel. Snape byl jediný další člověk, který znal Voldemortovo skutečné jméno, a byl opatrný, aby mu ho nikdy neřekl. Tak proč se Riddle Harrymu po všech těch letech představil svým skutečným jménem? Zvlášť když ho viděl jako spojení se svou slabší minulostí.

Riddle ho pustil, zjevně o té otázce přemýšlel víc, než by Harry čekal.

„Nevím,“ odpověděl jednoduše.

„Ty nevíš? Ty víš všechno!“ vykřikl Harry zmateně. Riddle mu věnoval pobavený pohled a Harry honem pokračoval. „Krom těch mnoha věcí, co nevíš, samozřejmě, ale to bys nikdy nepřiznal.“

Riddle jen nonšalantně pokrčil rameny. „Hádám, že protože to je jméno, které jsem měl, když jsme se poprvé potkali, i když si to nepamatuješ.“

Přešel ke stolu a nalil si sklenici.

Harry zůstal stát u zdi a sledoval ho, pozoroval jeho pohyby, jeho postoj.

„Lžeš,“ řekl znovu.

Riddleova sklenice se v jeho sevření roztříštila.

„A to by sis vážně měl nechat zkontroloval,“ poznamenal Harry suše, navzdory hromovému pohledu, který mu lord poslal.

„Proč to je,“ zasyčel Riddle výhrůžně, „Že tě chci líbat a šukat až do bezvědomí na každém plochém povrchu který vidím a v tu samou chvíli tě zabít a zbavit se té tvé drzosti?“

Harrymu se hrozně moc chtělo utéct, protože Riddle vypadal připravený se na něj vrhnout, ale dál se držel a snažil se vypadat uvolněně.

„Nevím, obě možnosti zní stejně děsivě, takže… Mohl by ses prostě naučit ovládat vztek.“

Riddle bezstarostně zatřásl rukou, aby se zbavil střepů a tekutiny. „Mám perfektní kontrolu.“

Harry si založil ruce na prsou a odfrkl si. „Lháři.“

Tentokrát se Riddle opravdu prudce otočil a s blýskajícíma očima ho znovu přimáčkl ke stěně. „Protože Tom Marvolo Riddle je moje jméno. Pokusil jsem se vymazat, ne, uspěl jsem, dokud jsi ho nepřitáhl zpátky jako napůl mrtvé nakopnuté štěně. Doplazil se zpátky, když měl zůstat pohřbený. Jako kdybych ho chtěl oživit, znovu se jím stát.“

Harry na něj zíral zpátky jako opařený.

Riddle vypadal, že znovu získal alespoň nějakou rozvahu a narovnal oči nad svými vlastními slovy.. „Což nechci.“

Harry si nonšalantně pročistil krk. „Škoda, vážně mám chlapa jménem Tom v celku rád.“

Teď byl na řadě Riddle, aby na něj zíral neschopen slova a jeho oči propalovaly Harrymu lebku, jak se snažil vyhnout jeho pohledu.

„Slyšel jsem, že se o mě postaral. No, dokud se mě nepokusil zabít, samozřejmě, ale to je normální, že, to necháme být,“ pokračoval. „Trochu divnej chlap, ale má dobrý smysl pro humor.“

„Oh?“ udělal Riddle jízlivě.

Harry přikývl. „Taky inteligentní. Naprosto megalomanský, samozřejmě. Pletichaří, podvádí, obří ego - znáš ten typ.“

„Zní nezničitelně.“

Harry zavrtěl hlavou. „Jo, ale má ty nejzvláštnější nejistoty, tomu nebudeš věřit.“

„Slabý,“ vyplivl Riddle.

Harry se usmál a natáhl ruku. Byl to sotva dotek, jen to nejjemnější přejetí prsty po Riddleově lícní kosti. „Člověk.“

Riddle před ním ztuhl a trochu naklonil hlavu, byl zmatený.

„Řekni mi o něm víc,“ dožadoval se jemně.

Harry se zasmál a sklonil ruku dolů. „No, zbytek doby je vážně hajzl.“

Riddle nadzvedl jedno obočí ve falešném pobouření a Harry se zazubil. „Někdy je vážně okouzlující, naprosto přirozený. Jednou jsem ho viděl chytit šíp holou rukou a jsem napůl přesvědčený, že umí mluvit s hady.“

To byla víc otázka, formulovaná jako prohlášení.

„Bez komentáře.“

Harry se tiše zasmál. „Bastarde.“

Riddle se odstrčil od zdi, překročil skleněné střepy a jednoduše popadl novou skleničku.

„Musel jsi o mém jménu mluvit se Snapem,“ řekl po chvíli, při které ho pozoroval.

Harry neviděl proč to popírat. „Ano.“

„A přesto trváš na tom, že ho budeš říkat, kruté dítě.“

„Lituji, že si tu dobu nepamatuji,“ řekl Harry toužebně. „Zajímalo by mě, jaký jsi tenkrát býval?“

„Proč by jsi mě tak degradoval,“

Vážně, kdo o své vlastní minulosti smýšlel takhle? Rozhodně to nebylo normální a jistě ne úplně zdravé.

„Jsem si jistý, že bych opatroval každou vzpomínku,“ řekl tiše, a pak se zašklebil jak sladce zněl. „A použil je při vydírání, samozřejmě,“ dodal.

„Samozřejmě,“ zopakoval Riddle.

Vypadal, že na Harryho dlouho zíral, zjevně hluboce zamyšlený, ale na co myslel, to mohl kdokoli jen hádat. Čas od času si loknul vína.

Harry zůstal nehybný na svém původním místě a v duchu se podivoval nad faktem, že měli hodně věcí o budoucnosti, co museli probrat, a přesto se nějak soustředili na minulost.

„Nejsem slabý, když jsem člověk, to je to co se mi snažíš ukázat?“ zeptal se Riddle a přerušil tak ticho.

Harry si odfrkl. „Samozřejmě, že jsi.“

Riddle se na svém pití skoro udusil. Pohled, který Harrymu věnoval, ho přinutil se zachvět.

„A neuvěřitelně hloupý, vážně,“ pokračoval nedotčeně. „Chci říct, je to jméno. Co, myslel sis že na ně můžeš hodit veškerou svou slabost a zbavit se ho jako starého oblečení? Vážně, jak hloupé. A to je děsivé, když to říkám já, protože já mám hodně hloupých nápadů.“

Riddle si sednou do jednoho z křesel a kdyby Harry nevěděl líp, řekl by, že trucoval.

„Někdy slabost není tak špatná, víš,“ řekl.

Riddle lehce naklonil hlavu na stranu, ale zjevně nebyl přesvědčený.

„Takže…“ začal Harry, „Chceš mluvit o tom, proč je slovo ‚lež‘ dost na to, abys vystartoval?“

Riddle se vrátil ke svému vínu. „Ne.“

Harry se nad tím ušklíbl, nijak nepřekvapen. „A nemá to vůůůbec nic společného s mým výpadkem?“

„Ne,“ odpověděl Riddle úsečně.

„Čeho se tak bojíš?“ zamračil se Harry.

Riddle rozhodně před jeho epizodou nebyl tak citlivý, když mu Harry řekl že lže. Takže zase zjevně lhal.

Co během té doby řekl? Co Riddlea tak znepokojilo? Něco ho tahalo za vzpomínku, jako kdyby měl vědět odpověď, ale ta byla zaseklá v jeho hlavě.

Riddle si znovu loknul vína.

…měl bys zkusit kofein…

Harrymu se rozšířily oči. Kdy s ním mluvil o účincích kofeinu? Teď si byl jistý, že to řekl. Ale proč, kdy, v jakém kontextu? Proč si nepamatoval-

Lháři.

Bojíš se usnout.

Šok mu fyzicky vyrazil vzduch z plic.

Jeho výpadek. Pamatoval si ho. Jen částečně, ale pamatoval.

Dělo se to. Přibližoval se k tomu stavu. Hranice mezi výpadky a jeho normálním stavem se začala rozmazávat.

„Zase je to tu,“ řekl Riddle nespokojeně, ale jinak zjevně ignorantní k Harryho vnitřnímu děsu. „Co je to za pohled.“

Riddle… Idiotický samolibý bastard.

Harry se tak moc snažil ho nenávidět. Podle vší logiky by měl. Ale už od začátku ho nedokázal nechat být.

To monstrum, které nabídlo své lidské jméno jen a jen jemu jedinému.

„Harry?“ Riddle byl teď polekaný.

Harry měl pocit jakoby se dusil.

Běž pryč, drž mě, zůstaň, odejdi.

„Polib mě?“ zašeptal, zeptal se, nabídl.

Červené oči se rozšířily, než se s podezřením narovnaly. Ale položil pití na stranu a pokynul prstem na Harryho, aby přišel blíž.

„Pojď sem, dítě.“

K překvapení jich obou, k němu Harry doopravdy šel, odstrčil se ode zdi a zastavil se před Riddleovo židlí.

Riddle ho popadl za lem trička, aby ho předklonil. Jeho pohyby byly pro jednou pomalé, jako kdyby se ho snažil nepolekat.

„Tak poslušný. A i bez kousavé odpovědi. Co se v té tvé tlusté lebce děje?“

Harry si nedovolil odpovědět.

Nemohl. Neodpoví. Nikdy.

Nechal se stáhnout dolů, ale namísto toho aby se jen předklonil, udělal krok dopředu a i vylezl na jeho křeslo. To staré křeslo bylo velké, ale stejně nebylo dost široké pro ně pro oba, takže Harry skončil částečně na lordově klíně, zvlášť protože Riddle pořád držel lem jeho trika.

Riddle vypadal překvapeně, ale rychle jejich novou pozici pochopil a druhou ruku položil Harrymu na bok, aby ho k sobě přitiskl pevněji. Harry cítil, jak mu zrychluje srdce v návalu nervózního vzrušení, které se v něm Riddleovi vždycky povedlo probudit.

Riddle jim přitáhl obličeje těsně k sobě a Harry se neodvážil dýchat. „Doufáš že mě rozptýlíš, Harry?“

„Funguje to?“

Harry se cítil odvážně a jednou zhoupnul boky.

Riddleovy oči se zastřely slastí. „Troufám si říct, že je to velmi účinné.“

Nebyla to moc velká vzdálenost, kterou jejich rty musely překonat, aby se setkaly. Riddleova ruka se přesunula z jeho trika dozadu na hlavu a pevně ho tam přidržela. Harry cítil, jak se jeho napětí rozpouští.

Nesnažil se rozptýlit Riddlea, snažil se rozptýlit sám sebe. A fungovalo to úžasně.

Riddle se zasmál a Harry se se zamračením o kousek odtáhl. „Co?“

Riddleův samolibý úšklebek, který zatím tenhle večer chyběl se vrátil v plné síle. „Budeš zase recitovat staré statistiky?“

Harry cítil, jak mu rudnou uši, horko se mu rychle šířilo přes tváře a na krk.

Byl minule vyděšený.

Často se našel v nečekaných situacích, ale když přišlo na Riddlea, byla jeho nervozita vždycky znásobena. Ten fakt, že Riddle si byl tak jistý a v kontrole jako vždycky jen zvýšil jeho vědomí své vlastní ignorance a nejistot.

Ne cele nepříjemné, ale přemáhající.

„Sklapni,“ zavřel.

„Přišlo mi to vcelku roztomilé,“ ušklíbl se Riddle.

Harry se předklonil a položil ruce Riddleovi na ramena. Nějak ale skončily blíž ke krku a Harry mohl cítit tep tepající mu pod rukama.

„Myslíš že mě tentokrát dokážeš přinutit křičet?“ zašeptal sladce.

Riddleovým tělem se přehnalo malé zachvění. Něco podobné škubnutí, malé cuknutí jeho boků.

Harry se prohnaně zazubil. Tohle. Tohohle chtěl víc. Riddle ztrácející kontrolu, byť jen v těch nejmenších zachvěních.

Riddle se s nedůvěrou díval na jeho úsměv. „Užíváš si, dítě?“

„Nejde právě o to?“

Riddle se zasmál. „Pravda.“

Ruka, která ho držela na boku, se pomalu začala plížit k jeho poklopci.

Harry se zamračil. „Jo, ne, to nedělám znovu. Máš vůbec tušení, jak dlouho mi zabralo, než jsem znovu chodil normálně?“

Riddle pobaveně zafuněl. „Jsou tu jiné cesty.“

Harry naklonil hlavu na stranu a podíval se na něj dolů se zdviženým obočím. „Mohl bych já šukat tebe?“

„Tvá představivost nemožného jak vidím nemá hranic,“ odfrkl si Riddle s kamennou tváří.

Harry protočil oči. „V tom případě si- oh.“

Riddle ho začal masírovat skrz látku. Jen malý tlak vrcholem dlaně, pomalý kruhový pohyb, který by na jakémkoli jiném místě mohl být uklidňující.

„Riddle…“ začal varovně, snaže si udržet soustředění.

Nechtěl znovu předat veškerou kontrolu nad sebou samým. I když věděl o své vlastní nezkušenosti, tak chtěl zůstat aktivní.

Zamířil jednou rukou dolů, aby oplatil co se dělo jemu, nebo aby udělal vůbec cokoli, ale Riddle si přitáhl jeho hlavu a políbil ho.

Pohyb jeho ruky zůstal pomalý, nádherně stabilní, ale polibek byl drsný a dožadující se. To Harrymu zrychlilo puls jako nic jiného a on cítil, jak se vzdává, otevírá ústa Riddleovu vytrvalému jazyku a roztahuje nohy o kousek víc, dopřávaje tak víc místa jeho ruce.

Kalhoty teď byly téměř bolestivě omezující, hrubá látka pouze zvyšovala tření.

Po chvíli se pokusil přerušit polibek, ale zabralo mu to několik pokusů než uspěl.

„Není fér,“ řekl a lapal po dechu.

„Jeden by si myslel, že ta strana, co dostává potěšení je na tom líp,“ zasmál se Riddle, jeho hlas hlubší než obvykle, chraplavý smyslností.

Harry se na něj slabě zamračil. „Tak proč mě zastavuješ?“

„Některé předpoklady jsou mylné.“

„Co to sakr-…“

Riddleův polibek ho umlčel dosti efektivně.

„Později, dítě,“ zamumlal když se odtrhl. „Nech mě tohle mít.“

„Mít co?“ řekl Harry a hlas se mu zadrhával navzdory jeho snaze ho udržet stabilní. „Nedovoluješ mi ti cokoli dát.“

„Nemáš nejmenší tušení, Harry,“ zašeptal Riddle upřímný a v tu samou chvíli lehce pobavený. „Kdyby ses mohl vidět, věděl bys, že jsi tahle nádherný.“

Riddle ho přitáhl dopředu, jejich obličeje se téměř dotýkaly. Jen na okamžik přestal se třením mezi Harryho nohama a sevřel ho, ne dost na to, aby to bolelo, ale ta přílišná stimulace přinutila Harryho vykřiknout.

Riddle chraptivě zavrčel. „Chci tvoje potěšení.“

„Já nechá-…“ musel se kousnout do rtů, protože Riddle znovu začal s tím zatraceným kroužením. „Jak?“

Ruka zezadu jeho hlavy se vymotala z jeho vlasů a spočinula mu na rameni, pomalu ho tlačíc dozadu, víc vzpřímeně. Harry obezřetně nechal, ať se to stane, protože věděl, že když Riddle přiznal, že něco chce, bylo to stejně dobré jako říct prosím a tudíž nekonečně vzácné.

Ta vzdálenost se Harrymu zdála zvláštní, kontraproduktivní k jejich ostatnímu jednání. Riddle nikdy nepřestal ve svém jednání a Harry věděl, že o moc déle nevydrží.

Sedět vzpřímeně na délku paže od Riddlea sebralo fyzický kontakt, ale přesto zvýšilo intimitu momentu.

Cítil se odhalený, vystavený a nahý, navzdory tomu, že byl cele oblečený.

Jeho už zčervenalý obličej se zahřál ještě víc, zatímco Riddleovy oči vypadaly, že to všechno nasávají.

Lord prakticky přetékal spokojeností. „Roztáhni se o trochu víc.“

Harry se znovu kousnul do rtů, aby zadržel zakňučení a zavrtěl hlavou.

„Harry…“ lákal Riddle.

Dívajíce se všude jinde, jen ne na Riddlea, Harry pomalu roztáhl kolena ještě o něco víc.

„A je to,“ zapředl Riddle jemně.

Harry risknul pohled na Riddleův obličej. Usmíval se, ale ne ten obvyklý posměvačný úsměšek, namísto toho tam bylo upřímně potěšené prohnutí rtů.

Jeho ruka pokračovala s kruhovým pohybem, používajíc stále stejný tlak a pohyb. Jeho rytmus ani na chvíli nezakolísal, což přivádělo Harryho blíž s k zešílení pomalým tempem.

Předek jeho kalhot už tou dobou musel být vlhký.

A Harry si uvědomil, že se takhle udělá, cele oblečený a jen tak sedící, zatímco ho Riddle bez mrkání sledoval, jak se Harry odevzdá potěšení, každý intimní detail jeho orgasmu cele na očích.

Přelila se přes něj zvláštní směs hanby a vzrušení a on se uvolnil. Uniklo mu jemné povzdechnutí, beze zvuku, ale Riddle si ho bez pochyby všiml.

Harry si přál, aby alespoň zrychlil, nebo víc zatlačil, něco udělal, něco jiného, než tenhle perfektně stabilní pohyb. Bylo to k zešílení, protože tam nebyla žádná změna, co by ho dovršila, jen jeho vlastní mysl, která ho nechá se udělat.

„Pokud mi popřeš všechny svoje zvuky,“ zašeptal Riddle, když se Harryho tělo napjalo. „Alespoň se na mě podívej.“

Harry bojoval aby udržel otevřené oči, jak se přes něj přelilo potěšení, ale nakonec nedokázal říct, jestli uspěl. Když Riddle konečně pustil jeho rameno, tak se zhroutil dopředu, dech z něj vycházel v prudkých výdeších a jeho celé tělo hořelo.

Riddle přitiskl rty na Harryho zpocené čelo, zatímco ten na něm uvolněně ležel. Vypadalo to téměř dětsky, ale Harry se pokusil vpálit si tenhle moment perfektně do paměti, naprosto nehybné a mírumilovné.

Zhluboka se nadechl, aby uklidnil své pádící srdce a nutil své tělo, aby se přestalo cukat.

„Pořád je to nefér,“ zamumlal.

Cítil jak se pod ním Riddle směje, silné svaly v jeho břiše se zatínaly a uvolňovaly.

„Pro koho?“

Harry se vzepřel do sedící polohy, jeho tělo těžší, než čekal. „Oba, hádám.“

Nechal svou ruku se znovu toulat níž, ke zjevné bouli v Riddleovo kalhotách, ale zastavil se jen kousek před ní, nejistý.

Podíval se zpátky na Riddlea, chtíc nějaký druh povolení, instrukce, nebo čehokoli. Bez mysli zastřené chtíčem a potěšením si automaticky začala dělat starosti a příliš přemýšlet.

„Nemusíš.“

Znělo to divně, od něj. Ale pak znovu, bylo to tak upřímné. A Harry přemýšlel, jestli navzdory vší své drsnosti nebylo to, na co se Riddle zaměřil Harryho slast, a ne jeho vlastní.

Byl to ten typ, co je uspokojen zranitelnými momenty ostatních. A Harry se málokdy cítil tak zranitelný, jako když se odevzdal Riddleovi.

„Ruce zvládnu,“ ohradil se Harry a snažil se znít sebevědomě. „Ne nic speciálního, ale není to těžké…ne?“

To nejisté naklonění na konci prohlášení Riddlea rozsmálo. Ne jemné zasmání, krátký výdech pobavení, ale ten sladký upřímný smích. Ten který Harry slyšel tak vzácně a o kterém ten druhý tvrdil, že se nikdy nestal.

Díky němu najednou vypadal o tolik mladší, ten jednoduchý zvuk nestřežené radosti. V Harryho hrudi se zažehlo něco teplého.

Riddle vzal Harryho ruku a vedl ji dolů, kde zip rozepnul sám.

Harry váhavě omotal prsty okolo jeho mužství, už horkého a tvrdého. Riddle stiskl prsty k těm jeho pevněji, naznačujíc, aby zpevnil sevření.

Pak ta ruka odešla a Riddle místo toho uchopil jeho tváře a sklonil ho pro mělký polibek.

„Jen se nehýbej.“

Začal hýbat boky, rytmicky tlačil do Harryho ruky, aniž by přerušil oční kontakt.

Harry zjistil, že je naprosto uchvácený. Riddleovo tváře ztmavilo lehké začervenání, jeho rty se lehce stiskly námahou, jeho celé tělo pod Harrym ožilo.

Byl tichý, krom postupně se zrychlujícího oddechování. Jeho boky se hýbaly tím samým precizním, stabilním pohybem, který předtím ukázal rukama.

Harry ho sledoval, absolutně fascinovaný tím, jak se mu utáhla čelist, nebo se mu napjaly oči a obočí se svraštilo soustředěním.

Na tváři kohokoli jiného minimální změny, ale vidět to na Riddleovi bylo strhující.

Nezabralo to dlouho kdy se jeho dech stal nevyrovnaným a jeho pohyby urgentnější. Harry byl znovu přitáhnutý dopředu, Riddle je přitáhl pro tvrdý polibek, akorát ve chvíli, kdy Harry cítil tělo pod sebou zachvět se v křeči a mokré stopy potřísnily jeho ruku. Několik dalších trhavých přírazů a Riddle znehybněl, hluboce vydechl a pustil Harryho hlavu.

Červené oči vzhlédly a Harry byl vytrhnutý ze svého pozorování a rychle odvrátil pohled.

Riddle se nad jeho chováním lehce zasmál. „Jelikož tohle je den všímavých studií charakteru, myslím, že o tobě začínám mít své vlastní teze.“

„Oh?“ zamumlal Harry, který se na něj stále odmítal přímo podívat. „Co je to?“

Riddle odhrnul několik zpocených pramenů z Harryho obličeje. „Myslím, že nejdřív koupel.“

Harry se bezmocně zasmál. „Zapomněl jsem, že ty tady dole ve skutečnosti žiješ. Není to nepraktické, být tak daleko?“

„Jsem kdykoliv připravený.“

Harry nepochyboval, že přesně to Riddle byl.

Líně se odkulil na stranu a nechal Riddlea vstát.

„Přidáš se ke mně?“ zeptal se lord, ale bez nátlaku.

„Pokud tu dole neschováváš bazén, bylo by to příliš malé a nepohodlné.“

Riddle pokrčil rameny a otočil se.

Harry se stočil v pohodlném křesle a nechal oči, aby se pomalu zavřely. Cítil se ospalý. Měl na nohou pořád lehce nechutný lepkavý binec, ale tentokrát tam nebylo ani lehké bodání, jen příjemná únava.

Usnul při zvuku Riddleova šťourání se v kýblech a vodě, pravděpodobně je zahříval, aby s nimi naplnil vanu.

O chvíli později ho cákavé zvuky prakticky vytrhly z dřímoty.

Vzhlédl včas na to, aby viděl Riddlea vylézat z kovové vany, kterou dotáhl doprostředka studovny, blíž ke krbu.

Byl, samozřejmě, nahý a Harry si vynadal, že se cítil překvapený. Ani to nebylo tak, že by ho předtím neviděl bez oblečení. Ale Harry si teď uvědomil, že se nikdy skutečně nepodíval.

Jako kdyby cítil jeho pozornost, otočil Riddle hlavu a podíval se na něj. Harry se leknul a rychle odvrátil oči, cítil, jak se mu zahřívá obličej a nenáviděl se za to.

„Myslím, že už jsem ti předtím řekl, že mi to nevadí,“ řekl Riddle pobaveně.

Harry zamumlal něco nesrozumitelného a pevněji se stočil do klubíčka.

Slyšel, jak se Riddle směje. „Moje teorie se stává silnější.“

Harry byl odhodlaný nezvednout návnadu a ignoroval ho. Alespoň do té doby, co mu ruka zatřásla ramenem.

„Vlez si dovnitř, dokud je voda horká, dítě.“

„Přestaň mi tak říkat. A já si dokážu udělat svou vlastní zatracenou koupel.“

„Je to jednodušší, když už tu je, ne?“

No, to nebylo tak úplně špatně.

Harry zabručel ještě něco, ale přinutil se vstát a dojít k vaně. Zívnul, pořád ospaly a sundal si tričko. Pak se mu rozšířily oči a on se prudce otočil dokola.

Riddle ho sledoval.

Samozřejmě, že ho sledoval.

Sednul si zpátky do té samé židle a vrátil se ke svému pití. Když si všimnul Harryho pobouřeného pohledu, jen nadzvedl jedno obočí.

Harry popuzeně něco zabručel, protože věděl, že neexistoval způsob, jak by ho přinutil, aby mu věnoval nějaké soukromí. Nebylo to tak, že by ho Riddle předtím neviděl nahého, stejně jako Harry jeho. Ale to bylo v žáru okamžiku, válení se prostěradel, těl a oblečení.

Odhodlaný, že ho to nenechá ho obtěžovat, nebo to alespoň bude předstírat, si rychle rozdělal pásek a stáhnul si kalhoty i s trenýrkami jedním pohybem. Hodil tu špinavou hromádku po Riddleovi.

„Nemám tu nic jiného, dej mi nějaké svoje.“

Usadil se do horké vody.

Riddle držel ty pohoršující předměty na délku ruky od sebe a pak je jen upustil na střepy skla.

„Hej! Ty jsem měl rád!“

„Přesně, tohle je pravděpodobně moje jediná šance se jich zbavit.“

Harry zaklel pod vousy, ale horká voda byla příliš relaxující, než by se dokázal naštvat.

„Použij mýdlo,“ instruoval ho Riddle a kývl k tvrdému kousku sedícímu na hraně vany. „Pokud té cihle někdo může vůbec říkat mýdlo. Pamatuji si je tekuté a v pěkných malých lahvičkách.“

„Neobtěžuj se, teplá voda už je lepší než to, co obvykle mám,“ odpověděl Harry a zaklonil se, aby si pomořil i hlavu. To mýdlo bylo pravděpodobně hodné bohatství a určitě lepší kvality, než cokoli, co kdy Harry měl.

Když se znovu vynořil, byl Riddle u hrany vany. Harry musel potlačit nutkání stočit se do kuličky.

„Co?“

„Nebude to bolet, použít tu a tam luxus. Alespoň mě nech umýt ti vlasy. Pravděpodobně sis je za celou cestu nemyl, je to nechutné.“

Riddle popadl ten kus mýdla a chtěl uchopit Harryho hlavu, ale ten rychle uhnul pryč a sedl si s bušícím srdcem.

„Fajn, použiju to zatracené mýdlo. Ale dokážu se umýt sám, děkuji mnohokrát.“

Riddle pouze vypadal pobaveně. „Nejsi vyděšený sexem.“

„Co to sakra…?“

„Moje teorie,“ objasnil Riddle. „Myslel jsem, že to tak je, ale není, alespoň ne doslova. Máš problémy s intimitou.“

„Oh, to je dobré, od někoho, kdo se doslova bojí sdílet své vlastní jméno!“

„To je jiné. To je jako odhalení tajemství, informace, která se může proměnit v moc. Ty nechceš aby tě někdo viděl. Ne tvoje tělo nebo tvoje potěšení, ne tvoje nejistoty nebo potřeby. Ty nechceš předat jakoukoli kontrolu a nechceš aby se o tebe někdo staral.“

Harry si pohrdavě odfrknul. „No duh. Ne-…“

„Nikdy jsi neměl nikoho, kdo by se o tebe staral, já vím.“

„Chystal jsem se říct, že to nepotřebuju,“ zamračil se. „Navíc, všechny ty věci se dají aplikovat i na tebe, pravděpodobně víc, než na mě. Nevidím tě, že bys předváděl své chyby a nechal se hýčkat.“

„Nepotřebuji je předvádět, ty už je vidíš až příliš lehce. A někdo trval na tom, že bude můj morální kompas. Nechal jsem tě, ne?“

Harrymu nad jeho přiznáním poklesla čelist, pak zrudnul a rychle otočil hlavu na druhou stranu.

„Zase utíkáš,“ tsknul Riddle.

„Tohle je jako…příliš divné. Jen…podáš mi prosím to mýdlo?“ řekl slabě.

„Vytáčky, jak chytré,“ poznamenal Riddle suše.

„To i na tebe!“ utrhl se Harry.

Lord si povzdechl. „Vždycky to otáčíš na mě.“

„Ty to otáčíš na mě!“

„Předpokládám, že jsme si v těhlech aspektech velmi podobní,“ zasmál se Riddle. „Zvláštní, jak pořád zůstáváš záhadou.“

„Ano, jsem si jistý, že ten co ti sedí nahý ve vaně pro tebe zůstává velmi tajemným,“ vykřikl Harry. „Bože, Riddle, jen… odejdi, prosím.“

Riddle se jen ušklíbl. „Myslel jsem, že dneska čelíme našim strachům?“

„Nikdy jsem nic takového neřekl! Tys mi zatraceně zabodl nůž mezi prsty, samozřejmě, že tě na to upozorním!“

„Jen si lehni, musí ti být zima.“

Ve skutečnosti se chvěl, ale lehnul si jen velmi neochotně, a dál Riddlea ostražitě sledoval.

Pravděpodobně to mohlo být příjemné, ale Harry stejně ztuhnul pod těmi prsty, co mu začaly projíždět vlasy. Bylo to rozhodně mimo Riddleův charakter a jakkoli si Harry občas přál, aby se změnil, tak nevěděl, co s tím dělat.

„Vypadáš jako bych tě mučil,“ řekl Riddle.

„No, taky mučíš, Tome.“

Lord v odpověď přemýšlivě zabručel. „To ztratí efekt, víš.“

Harrymu se rozšířily oči a částečně se posadil. „Znamená to, že ti můžu říkat-…“

„Ne.“

S tím silné ruce ponořily Harryho horní polovinu těla pod vodu. Harry sebou reflexivně házel, ale nemělo to smysl. Jedna ruka mu obratně vypláchla mýdlo z vlasů a pak tlak ustal.

Harry se vynořil z vody s kašláním a pádícím srdcem. Riddle se na něj zazubil.

„Bastarde,“ zasyčel Harry, když chytil dech.

Riddle si stoupnul a vrátil mýdlo na své místo. „Vylez ven, dítě, voda začíná být studená.“

Tentokrát alespoň Riddle vypadal, že nemá zájem sledovat každý jeho pohyb. Dokonce mu hodil pár čerstvých kalhot, když už měl zbytek na sobě.

Harry padnul zpátky do své vlastní židle, jeho tělo příjemně vyčerpané. Instinktivně si přitáhl nohy nahoru, aby udržel teplo z koupele a objal si kolena.

Riddle vypadal mírně zmatený, když sledoval jeho stočenou pozici. „Dneska máš velmi zvláštní náladu.“

Harry si povzdech, vzdorující pokušení zabořit do kolen i hlavu. Vrátily se mu úzkostlivé myšlenky.

„Máme problémy, dobře? Hodně problémů.“

„Tak to bychom si měli promluvit,“ souhlasil Riddle, a pak mu věnoval prohnaný pohled. „Nebo jsi příliš unavený? Předtím jsi vypadal vážně vyčerpaně.“

Harry se snažil ignorovat nové horko sálající z jeho uší a probodl ho pohledem. „Nelichoť si tolik.“

Riddle vystřízlivěl a vrátil se ke svému pité. „Vážně je Grindelwald kuchaný?“

„Ano,“ potvrdil Harry temně. „Vážně jsi jim poslal hlavu?“

„Ano.“

Harry zasténal. „Beru zpět své předchozí prohlášení. Nemáme hodně problémů. Stojíme na zatracené hoře problémů, zatímco na nás prší sračky.“

Riddle nad jeho hrubým jazykem nadzvedl obočí. Pak dopil své víno, popadl lahev a napřáhl sklenici pro Harryho.

„…Pití?“