Ve stínu hvězd

42 Kapitola

„Takže," začal Harry, poté co neceremoniálně vyplivl hnusné pití, co mu Riddle podal. „Ty vidíš se kolem tebe na podlaze válet useknuté hlavy a pomyslíš si: 'oh, to bude krásný dárek pro naše nepřátele'?"

Riddle sledoval to malé mokré místo na podlaze vedle Harryho židle s lehkým opovržením. „Ano."

„Aniž bys věděl kdo naši nepřátelé jsou?"

„Ano."

„Zatímco velmi dobře víš, že jsi vyhlásil válku skupině lidí, která zorchestrovala tuhle novou společnost a současně drží veškerou moc?"

„Ano."

Harry si sevřel kořen nosu, a pevně zavřel oči proti vehemenci Riddlovy o nic se nestarající aroganci.

„Na ničem z toho nezáleží, jelikož mám v plánu rozdrtit kohokoli, kdo mi stojí v cestě," pokračoval Riddle nonšalantně.

Harry zvedl ruce- „Dobře, počkej, nech mě jen rychle zkontrolovat podlahu. Možná tu někde kolem leží tvůj rozum, protože mám pocit, že jsi ho právě ztratil."

Riddle si s pobaveným úšklebkem dvěma prsty poklepal na spánek. „Pořád tady."

„Debatovatelné," odporoval Harry, nepřesvědčený.

Pevněji si objal kolena, jeho tělo pořád příjemně mravenčilo. Jestli to byl efekt teplé koupele, nebo předchozí...námahy...si nebyl jistý.

A u všech svatých, potřeboval o tom přestat přemýšlet.

Riddle se malátně protáhl a stále pozitivně zářil spokojeností. Harry se na něj zamračil, což mu pouze vysloužilo vědoucí úšklebek.

Bastard.

Eventuálně si povzdechl. „To jen... Jen to není ty. Je to...zbrklé. Riskantní. Neplánované."

Riddle se loktem zapřel do područníku křesla a opřel si bradu do dlaně. „Zábavné, jak předpokládáš, že mě tak dobře znáš, dítě."

Harry cítil, jak mu vzplály tváře a zamračil se, aby červenání zakryl. Copak lord právě nepřiznal, že ho Harry znal dobře?

„Já nejsem jako ty, Harry. Tvůj mozek se rozběhne do nekonečných možností. Užitečné, a přesto překážka, když se potřebuješ rozhodnout. Příliš nad tím uvažuješ, chceš znát všechny proměnné. Někdy si myslím, že přejdeš k činu jen když jsi donucený, a když to uděláš, tak jsi většinou bezhlavý. Já vidím příležitosti a chopím se jich."

Harry si nevěřícně odfrkl. „Ty vždycky plánuješ sto kroků dopředu."

„Té cesty kterou jsem si zvolil, ano. Rozhodnu se jakým směrem půjdu a pak se toho držím. Být zastižený nepřipravený je fatální, nečekané věci, nepříjemnost, nebo," podíval se na Harryho a v koutku rtů mu cukal malý úsměv, „Rozptýlení pozornosti."

„Ano, no, tvé vyhlášení války komukoli kdo do prdele dostane tvůj dáreček je víc než nepříjemnost v mém plánu," zabručel Harry.

Protože přemýšlel nad tím, kdo nakonec tu hlavu dostane. Salazar? Ten muž nějak neudělal dojem, že by ve skutečnosti teď měl věci pod palcem on, i když efektivně sesadil jejich vůdce.

Riddle nadzvedl jedno obočí. „A jaký velký plán to je?"

„Zůstat naživu."

„Tak tady je něco, s čím můžeme oba souhlasit."

Harry protočil oči.

„Neměli bychom nejdřív probrat tvou část příběhu?" poukázal Riddle. „Zatím jsi řekl jen to, že jsi selhal, a pak jsi šel a vrhl ses do bezvědomí svými vlastními zatracenými čmáranicemi. Které jsi napsal než jdi opustil Bradavice."

„No, nepotřeboval jsem Luciusovu zasranou stolovací etiketu, to rozhodně ne," zamumlal Harry a snažil se rychle odvést Riddleovu pozornost pryč od jeho výpadku. „Vlastně, každý člověk co tam byl věděl, že nejsem Lord Voldemort. Grindelwald protože mě poznal, náš nový přítel Salazar Zmijozel protože... uhm, no, nad tím pořád přemýšlím."

„Věděl to okamžitě? Nebo to zjistil?" zeptal se Riddle.

„To vážně nemůžu říct. Ale dal jasně najevo, že přesně ví kdo jsem, tou dobou co jsem odcházel."

„Jak jasně? S myslí jako máš ty si můžeš věci spojovat zvláštním způ-..."

„Napsal na zem moje zasrané jméno krví, je to pro tebe dostatečně jasné?" zeptal se Harry otráveně.

To Riddlea zastavilo. „Muž s citem pro dramatičnost."

„Takže spolu budete výborně vycházet," poznamenal Harry suše a vysloužil tak od lorda si lehce iritované zamračení.

„No, nechal tě jít nezraněného."

„Ano, což je velmi zvláštní, když zvážíme, co chce."

Riddle zvědavě naklonil hlavu. „Co chce?"

Harry se viditelně ošil a proklel se za svůj příliš rychlý jazyk. Riddle si jeho nepohodlí samozřejmě okamžitě všiml.

„Co chce, Harry?"

Harry sebou trochu zapošil, než si povzdechl a vzdal to. „Mě."

„Tak to," řekl Riddle temně, „je nepřijatelné. Ty jsi můj."

„Pochybuji, že vaše záměry jsou stejné," odfrkl si Harry, a pak ztuhl děsem. „Bože, rozhodně doufám že ne."

„Co od tebe chce?"

Harry si povzdechl. „To by mohlo být cokoli od pomalé smrti k poučným filozofickým diskuzím."

„A přesto tě nechal jít." poukázal Riddle nenápomocně.

„Ty mi řekni! On přemýšlí tím samým spletitým způsobem jako ty!"

„Je škoda že jsem tam nemohl být, abych ho potkal. Ale také jsme měli otázky pro Grindelwalda, otázky, které teď zůstanou nezodpovězené."

„Jo, pokud tam nechceš jít, popadnout Grindelwalda a dotáhnout ho sem," řekl Harry. „Což bych nedoporučoval. Ten chlap taky není zrovna svatý."

Červené oči se podezřívavě narovnaly. „Myslel jsem, že Zmijozel kuchal Grindelwalda. Předpokládal jsem, že je mrtvý."

Harry naprosto znehybněl, jen jeho oči se nervózně dívaly sem a tam. „Uhmm..."

Riddle si stoupl, pomalu došel k Harryho židli a pozorně při tom sledoval jeho ztuhlou pozici. „Vidím že se snažíš přijít na nějakou lež, Harry. Řekni mi všechno."

Harry polkl. „Erm, vážně tu není nic moc co říct..."

Riddle začal kroužit okolo jeho židle. Oči upřené na Harryho, jako sokol na svojí kořist. Jeho přítomnost dusivá.

„Měl jsi výpadek. Vím že je nemáš, pokud se nesnažíš přijít na něco důležitého."

Zastavil se po Harryho boku a nahnul se těsně k němu, zatímco Harry se na něj odmítal podívat a tvrdohlavě zíral na zeď před sebou.

„Řekni mi to," dožadoval se lord.

Harry zatnul zuby. „Nemůžu."

„Oh, nesouhlasím," zasyčel Riddle, teď naštvaný že mu bylo odmítnuto to, co chtěl.

A Harry věděl, že nikdy nepřestane. Cokoli co mu řekne, mu bude jedno. Riddle byl posedlý vědním a tajemstvími. Teď když jedno ucítil ho nikdy nenechá jít.

Pokud...

„Nenuť mě," zašeptal Harry a konečně otočil hlavu, aby se na něj podíval. „Vím že bys to ze mě dokázal vytáhnout, Riddle, já to vím, ale... Prosím."

„Prosím?" Riddle se zmateně odtáhl. „Prosím?" opakoval, to slovo z jeho úst znělo cize.

„Ani jednou jsi o nic neprosil. Ty se obvykle věcí jen dožaduješ, nehorázné dítě." Pomalu stočil prsty okolo Harryho brady, a nahnul ji nahoru směrem k sobě. „Uvědomuješ si, že kvůli tomuhle to jen chci vědět ještě víc?"

Harry zůstal potichu ale jinak neudělal žádný pohyb, aby se osvobodil.

„Proč?" zeptal se Riddle hedvábně. „Proč mi to nechceš říct?"

„Nutilo by tě to přát si věci, které nejsou možné," řekl Harry bezvýrazně.

„Právě teď si přeji jen zničit spolek. Pomstít se a chopit se moci."

Harry se mu podíval přímo do očí a nutil ho rozumět. „Tak to tu informaci nepotřebuješ."

„Byl by to poslední kousek puzzlí," přel se Riddle. „Ty vidíš velký obraz, že Harry? Sehnul se dolů až se jejich nosy téměř dotýkaly a jeho červené oči se vpalovaly do Harryho. „Vidíš všechno jasně a celé a upíráš mi ten výhled."

Harry se zhluboka nadechl. „2374."

Riddle se pomalu odtáhl. „To číslo znám. Řekl jsi ho během své epizody."

„Nezmínil jsem nuly," řekl Harry. „2374 krát 10 aby se dostali k síle 3,2374000. Přes dva miliony."

A to byla čistě teoretická hodnota. Nezapočítávala experimenty. Úvodní testy. Těch několik pokusů, které jim muselo zabrat udělat to správně alespoň jednou. Konečné číslo muselo být stovky milionů.

A nikdo si to neuvědomil. Protože tyhle miliony zmizely spolu s ostatními miliony v chaosu, který byl téměř pádem lidstva.

Až na to, že nezmizeli úplně. Část jejich energie bzučela v Harryho vlastní krvi.

„To je množství životů, které byly zničeny jen pro…" hlas se mu zlomil. „Vlastně velká část toho. To nemůžeš chtít. Ani ty ne… Tomu musím věřit. Musím věřit, že bys doopravdy nechtěl, aby tolik lidí zemřelo."

Kolik vůbec zbylo? Tolik lidí, kolik předtím žilo jen v jednom městě teď bylo roztříštěno na celém kontinentu.

Riddle vypadal, že si nebyl úplně jistý, co si počít s Harryho nesouvislým povídáním. „Věřit, důvěřovat, prosit. Spoléháš se na koncepty, kterými opovrhuji, dítě."

Harry se podíval stranou. Samozřejmě, Riddle nikdy nevzal ne jako odpověď. Nikdy se nevzdal, vždycky dostal to, co chtěl, nikdy nedělal kompromisy. Očekávat, že to někdo jako on nechá být, protože ho o to Harry požádal bylo nemožné.

„Dobře."

Harry se v překvapení prudce otočil zpět. „D-dobře?"

„To překvapení v tvém hlase jen naprosto urážlivé, co se stalo se vší tou důvěrou?" zasmál se Riddle.

„uh, promiň, to jen…"

Harry si byl vědom, že na lorda prakticky zírá s otevřenou pusou. Nemohl si pomoct. Navzdory všem těm řečem, jak se Riddle pomalu mění, tomu nikdy skutečně nevěřil. Ale teď...bylo to doopravdy možné?"

„Nedělej si ze zamlčování mi informací zvyk, dítě," řekl Riddle s nelibostí, zatímco si sedal do vlastní židle. „Navíc, tvé pletichaření za mými zády tě vždycky jen dostane do problémů. Užiji si až ke mně přijdeš s pláčem o pomoc."

„Ty jsi ten, kdo právě začal válku," naježil se Harry. „Děláš problémy i beze mě. Máme vůbec spojence?"

„Samozřejmě, že máme spojence. Nebo jsi zapomněl na své přátele, co si říkají odpor?"

„Ještě jsem si nimi o tomhle chaosu ani nemluvil!"

Riddle pokrčil rameny. „Chtěli, aby ses chopil jejich boje a vedl je. Budou víc než rádi."

„Bojovat proti komu? Co? Kde?" zasténal Harry popuzeně.

„Důvodem, proč to nikdy nedošlo do přímé konfrontace je, protože odpor neměl důvod se znovu sjednotit a spolek byl víc než spokojený s tím, lovit je pomalu, jednoho po druhém. Když vystoupíš veřejně, věci se změní."

„Já nedělám veřejně," zabručel Harry. „A co co já chci, eh? Dlouhý tichý život, aniž by se mě kdokoli snažil zabít?"

Riddle se neomluvně usmál. „Stejně jsi byl objevený. Brousek tě zná už chvíli. Brzy se dozví, že jsme v jejich pasti nezemřeli. A díky té hlavě budou vědět, že víme. Nebudou mít jinou možnost, než jít na nás přímo."

„Ano, no, to zní hezky v teorii a všechno. Ale ví ještě vůbec, kdo je jejich vůdce? Grindelwald se v podstatě poslal do exilu. Kdo vůbec ví, na čí straně je? Teď by to mohl převzít Zmijozel, ale já věřím, že ten zacílil specificky Grindelwalda, spolek jeho cílem nikdy nebyl. Ne že by řekl ne použití jejich síly, předpokládám…"

A zabít kohokoli, kdo by mu stál v cestě k nesmrtelnosti. Jmenovitě Harry. Poté, co ho bude mučit pro ty velmi potřebné informace.

„Jejich celá struktura je založená na naprosté tajnosti. Jejich řetězec rozkazů už možná ani nepotřebuje skutečného vůdce, rozhodně ne takového, co je veřejně znám," pokračoval Riddle. „Kdyby se nám podařilo převzít ty s nějakou kontrolou, mohlo by se nám podařit zničit je tak kompletně, že budou za chvíli pracovat pro nás."

Harry cítil, jako by se mu hlava na krku začala točit dokola, jak se snažil sledovat Riddleovy plány.

„Nenávidím politiku," zamumlal a pohlédl na Riddle, který doslova přetékal vzrušením. Bylo jasné, že byl ve svém živlu.

Harry potřásl hlavou a ztuhle vstal. „Dobře, to je pro mě pro dnešek dost plánování ovládnutí světa.

Riddle vypadal lehce zklamaný. „Ani jsi mi neřekl o svém novém příteli."

Barty...ugh.

„Je neškodný, myslím. Ale naprosto mimo. Je přesvědčený, že jsi ho zachránil a teď si tě idealizuje."

„Myslí si, že ty jsi já," poukázal Riddle pobaveně.

„No, hádám že náš plán v tom případě fungoval na jednoho člověka," odfrkl si Harry. „Snaž se jak nejlíp umíš přesvědčit ho, že skutečný Voldemort, jsi ty. Z jeho zbožňování je mi zle. Nevím jak to dokážeš vystát."

„Proč jsi ho vzal s sebou?"

Harry si povzdechl. „Zmijozel na tom trval."

„Špión?" tipl si Riddle.

„Pravděpodobně, ale nevědomě."

„Měli bychom ho zabít, čistě pro jistotu."

Harry protočil oči nad jeho předvídatelným návrhem. „Ano, protože to nebude vůbec podezřelé."

„Zmijozel už ví, že nejsi Voldemort. Není důvod tu šarádu udržovat."

„Jestli má způsob, jak kontaktovat Zmijozela, tak může být pořád užitečný," zkusil Harry. „Jen se musíme ujistit, že hlásí věci, které chceme."

Riddle se zasmál. „Teď uvažuješ správně."

Harry rozhodně otevřel dveře. „Vidíš? Vím, co máš rád."

Riddle se na něj chlípně podíval způsobem, který Harryho donutil se začervenat.

„To víš."

Harry ho okatě ignoroval, zatímco vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

S lehkostí prošel labyrintem chodeb, které vedly k Riddleově soukromé studovně. Dokonce bylo lehce znepokojující, jak známá teď ta cesta byla, zvlášť po jejich výletu.

Dostal se do vstupní síně a byl lehce překvapený, když zjistil, že už je venku tma. Jak dlouho tam byl? Síň byla opuštěná, kromě Rona, který nehybně seděl na patě velkého schodiště a vypadal lehce ztraceně.

Harry mohl jen předpokládat, že se nikdo neobtěžoval mu cokoli vysvětlit, nebo mu alespoň pomoct se ubytovat.

„Takže tě Bella konečně pustila?"

Ronova hlava se prudce otočila jeho směrem. Vypadal, že se mu ulevilo, když viděl, kdo k němu jde.

„Bez urážky, ale lidé tady jsou trochu…"

Harry se zazubil. „Šílení? Blázni? Psychopati? Potrhlí?"

„Chtěl jsem říct divocí, ale tyhle také fungují, jo."

„Zvykneš si na ně...nějak," ujistil ho Harry a sedl si na schody vedle něj.

„Takže ty jsi jeden z těch normálních?" zasmál se Ron.

„Šílený jako klouboučník*," odpověděl Harry vážně.

Ron se zmateně zamračil. „Co to znamená?"

„Nemám tušení. Někde jsem to zaslechl."

„Veteráni jsou divní," řekl Ron a Harry mohl jen souhlasit.

Chvíli seděli potichu a Harry zuřivě prohledával mozek pro možný způsob, jak tomu druhému jemně říct, že několik členů jeho rodiny bylo stále naživu, zatímco ostatní zemřeli kvůli němu.

„Takže, uhh… Ty jsi žil v Baronově teritoriu?"

„Jo… Bylo to hrozné, upřímně. Ale no, někdo jako já nemá moc možností. A pak, stejně jsem tam uvězněn."

Harry se zhluboka nadechl. „Tvoje rodina...uhm…"

Ron ho přerušil, než mohl pokračovat, zjevně si myslel, že se Harry chtěl zeptat. „Tu od chaosu nemám."

„Jo, co se toho týče."

A pak mu řekl všechno, začínaje od začátku a snaže se držet chronologického pořadí. Ronovy oči se pomalu rozšiřovaly údivem, zjevně pro tu chvíli příliš šokovaný, než aby se něco ptal.

Harry nevěděl, jak dlouho tam seděli, zatímco se snažil všechno vysvětlit, ale když skončil, tak si musel protáhnout záda, které ho bolely, protože byl v té skrčené poloze příliš dlouho.

Ronovo mlčení mu ale začalo dělat starosti.

„Vážně se omlouvám," řekl tiše. „Nechtěl jsem, aby se cokoli z tohodle stalo. Tvoje rodiče mě měli jen zahodit a-…"

Ron ho překvapil úsměvem. „Ne, tohle je dobré, vážně. Vždycky jsem si myslel, že zemřeli bezdůvodně, víš? Ale bylo to, protože v něco věřili. Nikdy jsem nevěděl, co se stalo, mamka o tom nemluvila. Jen jsem věděl, že tam venku byl táta a bratři, ale znal jsem jen svou sestru. Před něčím jsme utíkali, ale to jsem nevěděl."

„Jak jsi…?"

„Myslím, že nevěděli, že existuji," uvažoval Ron. „Cestovali jsme skrz opuštěnou vesnici a rozdělili se, abychom našli jídlo a věci. Už jsem nikdy mamku a Ginevru nenašel. Museli si myslet, že jejich nejmladší dítě nepřežilo, když co nás našli potom, co mamka porodila. Myslím, že si jí spletli se mnou."

„Ginevru?"

Ron se široce zazubil. „Pojmenovali jsme jí Ginevra. Vy jste jí pojmenovali Ginny. Divné, že?"

„Jaké jsou šance?" zasmál se Harry. „Dvojčata ani nevěděla, jak se jmenuje."

„Rozdělili jsme se před tím," pokrčil Ron smutně rameny. „Ani si je nepamatuji. Víš, kde jsou?"

Harry omluvně zavrtěl hlavou. „Ale najdu způsob, jak je kontaktovat, slibuji."

Doufejme, že se touhle dobou už spojili s odporem a Aberforth bude vědět víc.

„A jestli se odtud chceš dostat," pokračoval Harry, „protože upřímně, jsou tu všichni šílení, můžeš jít do Londýna. Mám tam přátele, co vedou skupinu. Jsou to dobří lidé."

„Díky kamaráde, ale zůstanu tady, když mě necháte. Nemůžu uvěřit, že doopravdy můžu uctít Hermionina poslední slova, ale s hloupým štěstím, hádám, že se mi to povedlo."

Ronova volba slov donutila Harryho bát se, že bude vypadat netaktně, ale eventuálně zvědavost zvítězila. „Kdo je Hermiona?"

„Někdo skutečně úžasný," usmál se Ron smutně. „Myslím, že by se ti líbila. Byla neuvěřitelně chytrá. Pořád nevím, co zjistila, ale věděla o tobě."

Teď byl Harry vážně udivený. A trošku znepokojený. „Mě? Jak?"

„Našla tyhle knížky v pevnosti. Já nevím, byla tím posedlá. Začala mluvit o všech možných konspiracích. Když tě tak poslouchám, tak předpokládám, že měla o všem pravdu," zasmál se Ron, pak se jeho výraz vyprázdnil a zadíval se do země. „To ji zabilo."

Ronův výraz dal jasně najevo, že si byli blízcí. „To je mi líto."

„Řekla mi, abych ti pomohl. Ale, ah, bojím se, že nevím s čím. Ale Baron," podíval se na Harryho zvláštně. „Ten mi řekl, že ti ‚dotikávají hodiny'. Nějaké tušení, co to znamená?"

Přes Harryho se přelil pocit, jako by ho polili ledovou vodou. Baron věděl, že umíral. Jak?

Jestli to spolek věděl taky… Jestli poslední naděje pro odpor pomalu usychala, aniž by museli cokoli dělat… Všechno co museli udělat, aby je rozdrtili, bylo čekat. A ta otevřená konfrontace, ve kterou Riddle doufal, by se nestala, hrozba byla příliš lehká, než aby to spolek přinutilo k akci. Na druhou stranu, i Grindelwald vypadal, že nevěděl o plném dosahu jeho stavu.

„A ona se o mě dověděla v knížkách?" zeptal se honem Harry.

„Chci říct, myslím si to. Nevím kde jinde by mohla získat tvoje jméno."

„Víš v jakých knížkách?" tlačil Harry.

„Ani neumím číst," protestoval Ron. „Všechno co vím je, že pořád a pořád říkala že Flamel tohle a Flamel tamt-…"

„Flamel?" vykřikl Harry znepokojeně. „Nicholas Flamel?"

Knížky o Flamelovi? Ne, co kdyby...Knížky od Flamela? Jestli jeho výzkum stále existoval… i kdyby byl jen částečný, tak se Zmijozel pletl, když se domníval že všechno zmizelo spolu s Flamelem. A to vědění tam venku stále bylo, akorát připravené aby je zvedli mocechtivější jedinci.

„Ty ho znáš?" zeptal se Ron překvapeně.

„Dá se to tak říct," zavrčel Harry temně. „Rone, tohle je velmi důležité, víš kde ty knížky jsou?"

„Promiň, nikdy jsem je neviděl. Musely být v tvrzi. Možná je tvoje skupina vzala s sebou? Viděl jsem je shromažďovat nějaké věci během dní, co jsme tam zůstali."

Harry byl přemožený možnými důsledky. Jestli ty knížky říkaly něco o jeho stavu. O nesmrtelnosti. Jestli je donesli sem.

Jestli je Riddle četl…

„Pamatuj si tu myšlenku!" řekl Harry spěšně a sprintoval do schodů.

Není možné, že už by je Riddle četl. Určitě by něco řekl. Ale co když už byly v jeho rukou? Jen čekajíc, až je otevře?

Vpadl do nemocničního křídla a Snape tam naštěstí byl, zase pracoval na jedné z jeho směsí.

„Knížky," vypravil se zebe, naprosto bez dechu.

„Kdyby jsi to mohl trochu rozvést, Pottere, tak bych dokonce mohl pochopit, o čem mluvíš," ohrnul muž nos.

Harrymu se povedlo dostat do sebe trochu vzduchu, než pokračoval. „Přivezl s sebou od Barona Voldemort nějaké knížky?"

„Vždycky bereme knížky, když nějaké najdeme."

Harry ho pevně uchopil za ruku a upřeně se na něj zadíval. „Kde. Jsou?"

Snape se nad jeho vehemencí zamračil. „Támhle na stole. Zařadím je do knihovny, ale náš lord si je obvykle projde, než-…"

Harry odchvátal k označenému stolu, který byl zatížený několika štosy knih.

„Už se na ně podíval?" zeptal se urgentně, zatímco se neceremoniálně prohrabával tituly.

Obvykle by byl nadšený nad pouhým pohledem na potencionálně nepřečtené knížka, ale teď je skenoval rychlým, klinickým způsobem, hrubě odstrkuje ty, které už prohlédl.

Snape jeho plenění sledoval se zjevným opovržením. „Hledáš něco specifického?"

„Jsou tu nějaké jiné? Vzal si Riddle už nějaké? Viděl někdo tyhle?"

„Uklidni se, Pottere, nikdo se jich nedotkl."

Prohlédl poslední knížku na stole. Žádná zmínka o Flamelovi nebo něčem jiném podezřelém.

„Jsi si absolutně jistý?"

„Pottere-" začal Snape podrážděně.

„Do prdele s tím," Harry začal rovnat knížky dohromady. „Jen je všechny spal."

Snape se na něj podíval, jako by Harry právě navrhl vraždu jeho prvorozeného.

„Nebudu pálit knížky."

„Ty to nechápeš-"

„Správně, nechápu."

„Nevím jestli tu vážně jsou, ale jestli ano, Riddle se k nim nesmí dostat. Nesmí, Snape."

„Je to o tvém stavu?" zeptal se ten chytrý muž, zjevně schopen rozpoznat co ho mohlo vhodit do takového šílenství.

„Nejsem jediný," řekl Harry, který si právě uvědomil, že to Snape ještě nevěděl. „Je to opakovatelné."

Snape ten fakt vzal se svým obvyklým nepohnutým výrazem, ale byla tam pauza, než znovu promluvil. „Která část tvého stavu?"

„Ta, err, příšerná část."

Snape lehce ztuhl a pak zafuněl. „Nebudeme pálit knížky. Jak přesně bys vůbec jejich zmizení vysvětlil lordovi?"

„Uhm...nehoda?"

„To co hledáš tu není. Nikdo jiný je nemůže mít. Kdekoli kde byly, byly schované, nebo jsme je museli přehlídnout. Navíc, nevydrancovali jsme to místo tak pořádně, jak bychom to udělali normálně. Náš lord byl v netypickém chvatu dostat se domů."

Harry na něj zamrkal. „Proč chvátal?"

Snape na něj nevěřícně zíral. „Ty pořád ne-… Vypadni ty idiotský kluku."

Harry to udělala, ale ne předtím, než znovu zkontroloval knížky, aby se ujistil, že tam skutečně nebyla žádná zmínka o Flamelově výzkumu.

Venku přišel tváří v tvář samotnému Riddleovi.

Lord se na něj dolů podíval s podezřením. „Zase konspiruješ se zrádci, Harry?"

„N-ne," zasmál se Harry nemotorně. „Jen, err, prohlížel jsem nějaké knížky."

„Veselé," odpověděl Riddle, zatímco si ho podrobně prohlížel. „Zrovna jsem se chystal udělat to samé."

„Uhm, v-vážně? No, jen se dej do toho. Nějaké ale mají divné názvy. Chci říct, ‚Padesát odstínů šedi'? Musím ti říct, že je nekonečně odstínů šedé, protože to je spektrum, víš a-"

„Ty mě nekonečně bavíš, dítě," řekl Riddle a přerušil tak jeho žvatlání.

„Ah, ano, no, to jsem já. Nekonečně zábavný. Totálně neškodný."

Riddle na něj skepticky nadzvedl jedno obočí. „Dej si záležet, že ještě dneska napíšeš svým doufejme ne-tak-neškodným přátelům."

„Jaaasně, světová nadvláda. Skoro jsem zapomněl," přikývl Harry, zatímco kolem něj proklouzl.

Jak se lidem dařilo mít normální život?

.

.

* to je anglické úsloví v přesném překladu. Neznám podobné české úsloví, aby Ron pořád mohl říct, že neví, co to znamená. Kdybyste nějaké věděli, budu ráda za návrhy, takhle se mi to tam nelíbí.