Ve stínu hvězd

44 Kapitola

“Okay, nope,” řekl Harry a vehementně vrtěl hlavou. “Ty tu nemáš být.”

Hlavou by mu měly plynout tisíce myšlenek. Ale v tu chvíli se dokázal jasně soustředit jen na jednu věc. Pokud Grindelwald, chodící důkaz nesmrtelnosti byl tady, tady v Bradavicích, tak…

Riddle.

"Já-“

"Oh ne, ne, ty nebudeš mluvit,“ přerušil ho. "Je Zmijozel s tebou? To mu teď pomáháš? Baví tě ničit ten zbytek života, co mám?“

Riddle to nesmí vědět, nesmí vědět, nesmí to vědět.

"Počkej, co?“ zeptal se Rosier.

"Rosiere, máš zbraň?“

Rosier se na něj nejistě podíval. "Ten chlap je v podstatě mrtvý. A starý.“

"Na to jsem se neptal.“

Rosier si povzdechl a poklidně zvedl luk. "Proč že ho to nenávidíme?“

"Zbraně na mě tak úplně nepůsobí,“ povedlo se konečně Grindelwaldovi říct.

Rosier se krátce nevěřícně zasmál. "Co to má do prdele-?“

"Pořád tě to zpomalí, ne?“ poukázal Harry.

"Myslíš si, že jsem ti přišel ublížit?“

Harry mrkl. "ANO!“

"Ah,“ udělal Grindelwald a nejistě se odmlčel. "No… nepřišel.“

"Skvělé,“ protáhl Harry, "Ne, vážně to mě přesvědčilo, jo, dáme si čaj, ano? Napijeme se na staré dobré časy? Však víš, když jsi mě lovil?“

Grindelwaldovi zacukaly rty, ale díky jeho vyčerpání se z toho nestal úsměv. "Potřebuji tvou pomoc.“

"Proč bych ti u všech zatracených svatých chtěl-“

"Chci zemřít.“

Od chvíle kdy odešel z Londýna bylo hodně situací, kdy byl Harry tak překvapený, že nebyl schopný slova. Ale žádná z nich se nedala přirovnat k téhle chvíli.

"Ty chceš co?“

"Myslím, že jsi mě slyšel.“

"Ty ne-…Ty si nemůžeš jen tak umřít. Víš kolik lidí jsi zabil, abys ten život měl? Protože já můžu jen hádat. Obrátil jsi svět vzhůru nohama a teď chceš tou snadnou cestou ven? To si ze mě musíš dělat srandu! Jestli v tobě zbyl kousek lidskosti, budeš žít svůj život. Tolik jim dlužíš.“

Grindelwald si ho chvíli přeměřoval, a pak udělal několik bolestivých kroků směrem k nim. Rosier natáhl luk, ale zjevně si nebyl jistý, co má dělat.

Bez stromů, kterých by se přidržoval, tvořil Grindelwald ubohý obraz. Ale Harry věděl, že ten stav byl dočasný.

"Řekni mi, Harry Pottere,“ řekl Grindelwald sípavě. "Jsi opravdu naštvaný kvůli životům cizích lidí? Nebo je to proto, že si myslíš, že já můžu žít, zatímco ty umíráš?“

Rosierovy oči mezi nimi nejistě přebíhaly.

"Tohle není o mě,“ řekl Harry naštvaně, a pak podezřívavě narovnal oči. "Jak to vůbec víš?“

"Oh, ale je,“ usmál se Grindelwald zasmušile, ignorujíc otázku. "Když zjistíme jak já můžu zemřít… Zjistíme jak ty můžeš žít.“

Harry před sebou obranně zkřížil ruce. "Marníš čas. Lék neexistuje. Já to vím.“

Grindelwald zasupěl smích. "Napadlo tě někdy, že nejsi ten nejchytřejší?“

Harry podrážděně zaskřípal zuby. Nikdy se nepovažoval za nejchytřejšího ze všech. Ale jeho výpadek mu neukázal žádný lék a v tom stavu se nikdy předtím nemýlil.

"Nedá se to zvrátit,“ trval na svém.

"Možná jsi hledal špatným směrem. Ty jsi ten efekt chtěl zvrátit, ale možná to tak není. Ne obrácení, ale něco úplně nového, něco co ten efekt vynuluje.“

"Kdybys věděl, jak to udělat, tak bys tu zjevně nebyl. Spoléháš jen na nějakou vágní víru. Proč jsi tak přesvědčený, že to existuje?“

"Protože jsem znal Flamela. Řekl jsem ti, že je mrtvý. Trochu zvláštní, ne? Vytvořit nesmrtelnost, ale nechtít ji pro sebe? Ale přesně takový ten muž byl. Zvědavý na tu vědu za tím, ale v pozoru před permanentním stavem, ke kterému by to vedlo. Nevytvořil by ten kámen bez způsobu, jak jeho účinek zrušit.“

"Kámen?“

"Ano, sérum. Stlačil ho.“

"Kde je teď?“

"Snědl jsem ho.“

Harry na něj zíral. "A pak co? Rozpustil se? ...Strávil jsi ho?“

"Tenkrát mě ta specifika nějak nezajímala.“

"No, to možná měla,“ utrhl se Harry naštvaně.

"Flamelova manuskripta se v chaosu ztratila, ale celý Zmijozelův zájem o tebe pramení z toho, žes je viděl. Pamatuješ si to?“

"Ne ty části, které bys teď chtěl vědět.“

"Ale vzorec pro tvorbu?“ tlačil dál Grindelwald.

"Ano,“ řekl Harry neochotně.

"Silně bych ti doporučoval, abys mu to neříkal.“

Harry si odfrkl. "Jo, ne asi. Nemám tak úplně v plánu s ním ještě někdy mluvit.“

"Dej si pozor, aby ne. Dokáže být velmi...přesvědčivý,“ zašklebil se Grindelwald a mnul si hruď.

Harry hlasitě vydechl a otočil se pryč. "No, bylo milé s tebou mluvit, ale upřímně netuším, proč sis myslel, že bych ti pomohl.“

"Takže jen tak budeš sedět a čekat na smrt?“ zavolal za ním Grindelwald. "Navíc, já vím že si přeješ, abych byl mrtvý, bez ohledu co si myslíš, že mám za zodpovědnost.“

"Teď když vím, že chceš umřít, tak se mi ta myšlenka, že žiješ věčně líbí,“ odpověděl Harry a rezolutně vyrazil pryč.

"Nemáš pro co žít?“

To byla nejspíš ta jediná kombinace slov, které mohla Harryho zastavit.

Riddle.

Sakra.

Grindelwald si musel všimnout jeho pozornosti, protože tlačil dál. "A nevadí ti vzít si otevřené otázky do hrobu? Vím, že ti pořád chybí některé odpovědi, vsadím se, že většinu z nich mám.“

Harry se zhluboka nadechnul a pomalu otočil zpátky. "Je možné že vím, kde skončil Flamelův výzkum.“

"Kde?“

Harry se zamračil. "Jako kdybych ti to tak řekl. Jakmile se Zmijozel dostane ke komukoli s tou informací, je po nás.“

"Zmijozel mě neposlal.“

"Možná ne přímo, ale nechal tě jít, ne? Ví, co chceš. Ví že půjdeš za mnou, Ví že ho povedeš přímo ke zdroji.“

"Jestli mě nějak sledoval, tak je pro tebe stejně lepší se odtud přesunout,“ hádal se Grindelwald. "Navíc, není všemocný. A je to naše jediná šance.“

Harry na něj dál zíral a tiše se zalykal vztekem. Bylo mnoho důvodů, proč Grindelwalda nenáviděl. Ale právě teď byl ten nejvýraznější to, že ten muž bezmyšlenkovitě Harrymu vnutil naději.

Ani nevěděl, že chtěl doufat. Myslel si, že se tím smířil.

"Doooobře,“ protáhl Rosier v tichu. "Může mi někdo říct, o co tu do prdele jde?“

Harry si povzdechl. Poslední věcí kterou chtěl, bylo do toho bince zamotat další lidí. Vypadalo to, že byl odsouzen selhat ve věcech, které pro něj byly skutečně důležité.

"Tak pojď, je tu někdo další, s kým si musíme promluvit.“

.

.

Téměř doufal, že tam Ron nebude. Ale zrzek otevřel dveře jen pár vteřin po zaklepání.

Grindelwalda nechali v lese, jelikož přivést dovnitř cizince by okamžitě vedlo k otázkám od všech, kteří by je viděli.

Harry usoudil, že nemá důvod utéct. Vlastně, Harry by dával přednost tomu, kdyby zmizel.

"Takže, víš všechny ty divný věci, co jsem ti řekl o chaosu?" zeptal se aniž by Rona pozdravil.

"Uhm...jo?"

"Teď to bude ještě bláznivější."

Nikdy o tom nechtěl říct ani duši. Teď to říkal znovu nejen Ronovi, ale i Rosierovi. Možná už byl za bodem, kdy by mu na tom záleželo.

Nakonec to Ron vzal mnohem lépe, než předpokládal. Na druhou stranu pro Rosiera to bylo poprvé, co vůbec o spolku slyšel. Vypadal jako kdyby měl každou chvíli začít zvracet, nebo se hystericky smát.

"Děláš srandu, že? Prosím tě řekni mi, že je to vtip."

"Žádný vtip."

“A lord Voldemort to neví?”

Harry pokrčil rameny. “Ví části.”

“Panejo,” vymáčkl Rosier. “Měl jsem odejít ze země. Rusko zní příjemně. Vím že nikdo od začátku chaosu nepřekročil oceán, ale ty bys mi mohl něco postavit, ne?”

“Ty chceš utéct?” zeptal se Ron a zněl uraženě.

“Chci přežít,” objasnil Rosier. “Zatraceně, kluci, víte jak bláznivě to všechno zní?”

“Můžeš se otočit a zapomenout že jsem ti kdy něco řekl,” řekl Harry. “Ale já tu možnost nemám. Ty bláznivé sračky jsou doslova můj život.”

“Kam jdeš ty, jdu já,” řekl Ron odhodlaně. “Zapamatoval jsem si celé rozložení tvrze, říkám že není tajný pokoj, o kterém bych nevěděl.”

Rosier zasténal. “Oh, doprdele, teď se cítím špatně.”

“Navíc, pokračoval Ron. “Pokud je tvé podezření správné, tak Flamelův výzkum a knížky o kterých mluvila Hermiona jsou ta samá věc. Ona pro to vědění zemřela. Pokud tě to dokáže zachránit… Možná to nebylo pro nic.”

Rosier frustrovaně vydechl. “Podívejte, všechno co říkám je, že máte vážný problém, pokud váš plán zahrnuje mě, jako jediného dospělého. Ten starej upíří chlápek vzadu v lese se nepočítá.”

“On není-”

“Já se to snažím udělat méně děsivé, okay?”

“My jsme dospělí,” poukázal Ron.

Rosier ho odmávnul. "Ztracená generace se taky nepočítá.”

“Cokoli, máme na naší straně někoho, kdo je spousta zodpovědný,” řekl Harry.

Rosier vypadal podezřívavě. “Koho?”

Namísto odpovědi Harry vstal a odešel z místnosti. Druzí dva ho rychle následovali.

Vedl je dolů do sklepení a zaklepal na Snapeovy dveře.

“To nemůžeš myslet vážně,” řekl Rosier s kamennou tváří. “Snape je v tomhle?! On je ten nejloajálnější následovník, krom Belly, kterého Voldemort má!”

“Taky je velmi dobrý v držení tajemství,” řekl Harry.

“Začínám přemýšlet, kdo není,” zabručel Rosier.

Snape otevřel dveře jen natolik, aby bylo vidět ven. Rychle jim přejel po tvářích pohledem a zamračil se. “Už teď se mi tohle složení nelíbí.”

Harry zkusil úsměv. “Pustíš nás dál? Prosím?”

“Jak to zní se mi taky nelíbí,” řekl Snape kysele, ale otevřel dveře natolik, aby mohli dovnitř.

Snapeův pokoj vypadal bezchybně uklizený jako vždycky. Nebyly tam místa aby si všichni mohli sednout, ale nepřišli proto, aby si udělali pohodlí. Jen potřebovali být někde, kde je nikdo neuslyší.

Snape to zjevně instinktivně věděl a hodil obezřetný pohled do prázdné chodby, než pevně zavřel dveře. “Co jsi udělal teď, Pottere?”

“Tentokrát jsem to nebyl já!” protestoval Harry.

Snape nevypadal ani v nejmenším přesvědčeně. “Co ode mně tedy potřebuješ? A co tu dělají oni?” kývnul na Rona a Rosiera.

“Oni vědí. Uhm… Všechno.”

“Tak tak je to?” řekl Snape pomalu a přeměřil je pohledem. Oba vypadali poněkud nepohodlně. “Ano, předpokládám že ano. Což nás přivádí zpátky k mé první otázce.”

“Tak nějak potřebujeme, aby jsi nás kryl.”

“Kryl,” opakoval Snape.

“Ano, já tak nějak musím...jít,´. Jen na chvíli!” vysvětlil honem. “Hned budeme zpátky.”

“Krýt,” opakoval Snape. “Jako v…?”

“No, však víš, nic neříct? A uh, možná...odvést stranou...jisté otázky o tom kde jsme? “Zdržovat o čas?”

“Myslíš lhát.”

“Hádám,” Harry se provinile podrbal na hlavě. “Oh a taky, jedeme vlakem. Koleje co budeme používat jsou teď čisté. Nebude to trvat dlouho.”

Snape se na něj prázdně podíval. “Ty chceš abych tu stál… a lhal Voldemortovi do obličeje...zatímco ty kradeš jeho vlak.”

“Jen si ho půjčuji,” namítl Harry. “Ale ano, v podstatě.”

“Jsi šílený.”

Rosier se suše zasmál. Co dalšího je nového?”

Harry je oba probodl pohledem. “Ty nevíš kam jdeme, nebo proč, ty jsi povětšinou nevinný!”

“Povětšinou,” zakřenil se Rosier.

Snape si dlouze útrpně povzdechl. “Uvědomuješ si, žes ho mohl prostě požádal.”

"Riddle by mě nenechal jít, to víš,“ hádal se Harry.

"Vím?“ zauvažoval Snape a jeho obočí se skepticky nadzvedly. "Protože víš, zatím ti prošlo všechno. Jsi si jistý že ten člověk kterým je a ten člověk co si myslíš, že je, jsou ti samí?“

"Ptal by se!“

"Oh můj, představ si ten děs. Co by měli lidé dělat, když se je ptají na otázky?“

Harry se chystal žhavě odpovědět, ale povyk a známé houkání nad jejich hlavami ho zarazilo.

"To je tvůj pták? Komu jsi jí poslal?“

Harry ji poslal Moodymu, protože ona byla jediný způsob, jak kontaktoval odpor, a oni zoufale potřebovali jejich pomoc. Ale nakonec nezáleželo koho s sebou přivedla, Riddle bude okamžitě ostražitý. Pokud chtěli zmizet s náskokem, museli okamžitě vyrazit.

"Každopádně, děkuji, Snape,“ řekl a urychleně odešel, Ron a Rosier hned za ním.

"S ničím jsem nesouhlasil! Pottere!“ Snape a zakřičel a k Harryho zděšení je následoval ven a po schodech do vstupní síně.

Víc a víc lidí z Voldemortovy skupiny začalo zaplňovat síň, obklopujíc nováčky. Avšak nebyl to Moody nebo Aberforth, co tam stáli s Hedvikou na rameni. Byla to Luna.

"Řekla jsem, řekni kdo jsi!“ ječela na ni Bellatrix, ale Luna jí ignorovala a dál hladila Hedviku.

"Woah, klid, já ji znám,“ řekl Harry rychle a prodral se skrz lidi dopředu.

"Jo, opatrně, Bello, to je děvče se kterým si to nechceš rozházet,“ souhlasil Rosier a ostražitě Lunu pozoroval.

Bellatrix na něj nadzvedla obočí a Rosier omluvně pokrčil rmeny. "Uh, no, vlastně ty můžeš chtít… Ugh, nah, ani o tom nechci přemýšlet.“

"Ahoj Harry,“ usmála se Luna.

"Uhm, ahoj? Já jsem ti nepsal.“

Chtěli Lunu kontaktovat, samozřejmě, jelikož si byli celkem jistí, že bude na jejich straně. Ale jelikož byla její základna stále záhadou, neměli způsob, jak ji najít.

"Ne, ale tvoje sova mě našla,“ řekla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. "Pořád má ten dopis adresovaný někomu jinému, ale myslím, že nejdřív sem chtěla přivést mě.“

Hedvika znovu zahoukala, pak roztáhla křídla a vyrazila pryč.

"Hádám, že to doručí teď,“ řekla Luna. "Tak, neměli bychom jít někam kde je to pohodlnější?“

Sebevědomě se otočila směrem k velké síni a Harry si nemohl pomoct a pomyslel si, že chodila Bradavicemi, jako by v tom hradě strávila celý život.

"Vlastně,“ řekl Harry. "Promiň, ale vážně musím jít.“

"Oh, chápu,“ řekla Luna lehce. "Je to hrozně urgentní?“

"No, já jen vážně musím odejít, než Rid- chci říct, lord Voldemort-…“

Zbytek věty mu uvízl v krku, protože samozřejmě, že v tu chvíli Voldemort dorazil.

"Lady Luno,“ pozdravil Riddle příjemně, "Jsem rád, že se k nám přidáte. Přišla jste akorát na večeři. Harry, proč to tu předtím své kamarádce neukážeš?“

Harry tam stál, vrostlý na místě a zoufale se snažil přijít s jakoukoli výmluvou, která by mu dovolila vyklouznout pryč.

"Bohužel, Harry nás musí na okamžik opustit,“ řekla Luna a Harrymu vynechalo srdce jeden úder.

"Opravdu? Proč?“ Riddle probodl Harryho tázavým pohledem.

Harry zatím vypočítával šance, že by se pod ním spontánně otevřela zem. Byly depresivně nízké.

"Posílám ho na pochůzku,“ informovala Luna dva stejně zmatené muže.

"S námi!“ přidal se Ron a přitáhl váhavého Rosiera do popředí.

Luna přikývla. "S nimi.“

"Pochůzku?“ zeptal se Riddle podezřívavě. "Na jakou pochůzku? Proč oni?“

Luna se rozzářeně usmála. "Protože jsem to řekla.“

Riddleovi se nevěřícně rozšířily oči a Harry mohl téměř vidět, jak se jeho mozek snaží přijít s vhodnou odpovědní, které by neurazila jejich spojence.

Nechtějíc minout příležitost, Harry popadl ostatní dva a honem se otočil. "Dobře, čau!“

"Harry-“ začal Riddle varovně, ale ti tři už se rozběhli a lord je nemohl dost dobře následovat, když před ním stála jiná lady.

K překvapení všech to byl Snape, kdo za nimi zakřičel. "Pottere!“

Harry neochotně trochu zpomalil a ohlédl se přes rameno.

"Nečti je,“ řekl Snape. "Nemůžeš riskovat výpadek.“

Takže si to poskládal dohromady. Harry si myslel, že kdyby Snape nevěděl kam nebo proč jedou, alespoň by o tom nemusel lhát Voldemortovi. Ale ten muž byl příliš chytrý pro své vlastní dobro.

Riddle už Snapea výhružně probodával pohledem. "Co to-“

"Neukážete mi kolem, lorde Voldemorte?“ zeptala se Luna a zněla perfektně naivně.

Harry mohl prakticky slyšet Riddlea skřípat zuby z druhé stranu síně, jak sprintoval z Bradavic.

Vstoupili do chladného večerního vzduchu a běželi dál z kopce dolů.

"Nemohla by jít s námi?“ stěžoval si Rosier. "Cítil bych se mnohem bezpečněji.“

"Vypadal mile,“ souhlasil Ron.

Rosier mu hodil nevěřící pohled. "Kdybys viděl to co já, kamaráde, použil bys jiná slova.“

"Nejdeme do nepřátelského území,“ vstoupil do toho Harry. "Baronovo území je teď kontrolováno lady Havraspár, ona je náš spojenec.“

"Uh-huh, to jsem si myslel o Zmijozelovi,“ řekl Rosier nepřesvědčeně. "A v tuto chvíli si dělám větší starost o to, co se nám stane až se vrátíme. Upřímně, lorďátko, bereš "žít na hraně“ na úplně novou úroveň.“

"Jak můžeš žít na hraně?“ zeptal se Ron.

Rosier protočil oči. "Přísahám, vy ztracená generace jste beznadějní.“

Na konci svahu krátce zastavili, aby popadli dech.

"Dobře. Rosiere, ty dojdi pro Grindelwalda. Ron a já nastartujeme vlak.“

"Proč já musím pro děsivýho chlápka,“ mumlal Rosier, ale odklusal směrem k lesu.

Harry a Ron v posledním světle dne zamířili k vlaku.

"Naposled mě Bellatrix zamkla v nákladním vagónu,“ otřásl se Ron. "Doufám, že to tentokrát bude pohodlnější.“

"Rone,“ povzdechl si Harry, "Pohodlí je poslední věc, kterou bych od tohodle bince očekával.“

.

.

Severus si myslel, že na lordovi Voldemortovi trucovitě bavícího lady poloviční velikosti co on, a která příhodně změnila téma kdykoli přišla řeč na Harryho, bylo něco komického

Bylo zjevné, že Potterův náhlý odchod otřásl Voldemortem natolik, že se ani nedokázal přimět zapnout svůj obvyklý šarm. Také bylo zjevné, že lady Lunu ve skutečnosti nezajímaly jejich farmářské postupy, ani kolik měli vidliček, ale stejně se dál Voldemorta na takové nesmyslné věci ptala.

Lordova pozornost byla tento večer zjevně rozdělena na tři. Třetina aby udržoval zdvořilou konverzaci, s lady, třetina bezpochyby uvažovala o Potterovi a třetina...

Severus si povzdechl, jak na něm znovu přistály narovnané červené oči. Třetina byla použita na to, aby ho probodávala pohledem. Byl tudíž naprosto nepřekvapený když byl po večeři povolaný do jeho studovny.

"Mluv," zasyčel Voldemort.

"Přišel za mnou jen pár minut před tím, než dorazila lady Luna. Nevím kam šli, nebo proč, můj lorde."

O stěnu vedle Severusovy hlavy se roztříštila sklenice. "Tomu mám věřit? Bereš mě za hlupáka?"

Severus udržoval prázdný výraz. "Potter také řekl, že si vezme vlak."

"On řekl co?!"

Voldemortův hněv byl vždycky impozantní. Avšak tentokrát byl jen z poloviny tak zastrašující jako obvykle, jelikož většina jeho protestů vypadala, že pramenní ze zmatené starosti.

"Zmínil použití kolejí, které už byly vyčištěny. Pokud to je pravda, tak jel buď do Londýna, nebo někam poblíž kde bylo Baronovo teritorium. Každopádně vypal že stěží bude v nebezpečí," řekl Severus klidně.

"A proč by to chtěl udělat?"

"Nevím, můj lorde."

Voldemort vyštěkl suchým smíchem. "Zkus to znovu."

Severus na zlomek vteřiny zvážil své možnosti. Nebylo moc, co mohl udělat. V tomto bodě by pro něj bylo nebezpečné, kdyby si Voldemort uvědomil, že celou dobu věděl. Na druhou stranu nikdy Harrymu neslíbil že bude držet jakékoli jeho tajemství.

Z jeho osobních zkušeností chlapcovo tvrdohlavé odhodlání nechat Voldemorta naprosto ve tmě jim nakonec ublíží oběma. Ale Severus rozhodně nechtěl být tím, kdo tu zprávu jeho lordovi řekne.

"Věřím, že hledá knížky."

"Jaké knížky?" zeptal se okamžitě Voldemort.

"Nevím," odpověděl Severus upřímně.

Jen byl v té samé místnosti, když Harry franaticky hledal nějaké knížky. Věděl, že měly něco společného s jeho stavem. Ale nevěděl, o čem vlastně byly, nebo proč je Harry potřeboval tak nutně, že riskoval že všechno odhalí.

Severus si nebyl úplně jistý, jestli byl rád, že v tom nebyl zahrnutý víc, nebo naštvaný, že si Potter vybral mu víc neříct.

"Ale máš podezření," tlačil Voldemort.

"Nikdy bych vám neřekl něco, co není faktem, můj lorde."

Voldemort zuřil. Severus věděl, že jediný důvod proč neútočil bylo, že jeho zlost nebyla ve skutečnosti namířená na něj, ale na fakt, že neměl jak získat informace, které chtěl.

"Jediný důvod, proč jsi stále naživu," zasyčel Voldemort chladně, "Je protože tě má Harry rád."

Ne, jediný důvod proč byl stále naživu bylo protože Tom měl rád Harryho natolik, aby se staral, co měl chlapec rád. Ale Snape měl podezření, že teď nebyl dobrý čas házet city Voldemortovi do obličeje.

"Držen naživu synem Jamese Pottera, jaké to je?" zeptal se Voldemort škodolibě.

Snape zůstal klidný. "Je také Lilyin."

Voldemort pohrdavě kliknul jazykem. "Když ho tak dobře znáš, řekni mi proč. Neužívá si pletichaření. Tak proč trvá na tom, že bude všechno dělat za mými zády?"

Severus byl na okamžik zmatený. Byl zvyklý, že Harry podceňoval to spojení mezi nimi. Nemyslel si, že Voldemort k tomu bude stejně slepý.

Nepohodlně si pročistil krk, ne tak úplně věříc, že vede tuhle konverzaci. Potter mu teď rozhodně dlužil.

"Můj lorde, pamatujete si proč jste mi speciálně přikázal neříkat mu o Rowlem?"

"Nepotřeboval to vědět. Jen by ho to zranilo, tak snadno se rozruší a má sklony nepotřebně si dělat starosti."

Voldemort se zarazil a narovnal oči. "Je to odplata? Pomsta? Aby mi z trucu ukázal, jak se cítil?"

Bože, jejich budoucí vůdci byli oba idioti.

"Ne můj lorde. Věřím, že se tak chová z toho samého důvodu jako vy."

Byla vteřina ticha, zatímco se Voldemortovi po tváři rozlilo pochopení. "On se mě snaží chránit?"

"No-..."

Voldemort začal rozrušeně přecházet po místnosti. "To je směšné! Absurdní byť jen navrhnout že potřebuju-... Ta drzost toho kluka! To je absurdní!"

"To," řekl Snape těžce, "Je Harry Potter."