Ve stínu hvězd

46 Kapitola

„Musíme se přestat setkávat takhle,“ řekl Harry, když se dostal přes svůj šok.

„Snažíš se vůbec zůstat naživu?“ zeptal se Fred, zatímco nenuceně vyndal šipku z mrtvého těla.

„Protože tvé dosavadní výsledky nejsou až tak dobré,“ dodal George.

„Jsem pořád naživu,“ protestoval Harry.

„Ne když jsme tě viděli naposled,“ oponoval George.

„Tvůj lord pořádně vybuchnul,“ řekl Fred. „Téměř nám způsobil infarkt.“

Harry si provinile mnul týl. „Pardon.“

„Byla to naše chyba?“ zeptal se George a vypadal upřímně ustaraně.

„Ne, ne. Ne doopravdy.“

„Přesvědčivé.“

„Jen jste…spustili nějaké vzpomínky, to je všechno.“

„A to vede k smrti?“ zeptal se Fred naprosto udiveně.

„To je dlouhý příběh,“ povzdechl si Harry. „Každopádně, co tu děláte? Kde jste byli? Jak se daří Ginny?“

„Zlepšuje se. Pořád moc nemluví, ale…“ pokrčil George rameny. „Londýn se jí líbí.“

„Vy jste šli do Londýna?“

Znovu pokrčil rameny. „Dal jsi nám hodně o čem přemýšlet.“

„Chtěli jsme se spojit s odporem, o kterém jsi mluvil,“ přidal se Fred, „ale neměli jsme je jak najít.“

„Takže jsme si místo toho vzpomněli na tvé přátele v Londýně,“ pokračoval George. „Řekli jsme si, že jestli něco půjde do kytek, tak to oni budou vědět, protože ty budeš přímo v centru.“

Významně se podíval na mrtvého muže. „Nemýlili jsme se.“

„Nic se poměrně dlouho nedělo,“ řekl Fred.

Harry si odfrkl. Z jeho úhlu pohledu to tak mírumilovné nebylo.

„Začali jsme být netrpěliví, tak jsme tě šli sledovat.“

George se zasmál. „Tvůj vlak není zrovna nenápadný.“

„A ne že by tvé malé exkurze po venkově nebyly zábavné, ale musíme se zeptat…“ začal Fred.

„…Co děláš tady?“ dokončil George.

„Hledám knížku,“ odpověděl Harry.

Fred nadzdvihl obočí a rozhlédl se kolem. „Já si myslím, že jsi jednu našel.“

„Nebo stovku,“ dodal suše George.

„Jo…“ povzdechl si Harry a hodil další neslibnou do rohu. „Specifickou.“

„Samozřejmě.“

Než se mohl Harry pokusit vysvětlit víc, Rosier vešel zpátky, blízce následován Ronem.

Rosier zamžoural na mrtvé tělo. „Kdo je to? Je mrtvý? Proč se to pořád děje? A kdo-?“ zmlkl, když si všiml dvojčat a rychle začal mrkat. „Přísahám, že jsem nepil dost na to, abych viděl dvojitě.“

Ron byl zatím zdřevěnělý ve dveřích, naprosto tichý, krom malého překvapeného „Oh.“

Harry se znovu našel v lehce trapné pozici představování odloučených Weasley. „Ah ano, uhm… Našel jsem Rona. Nebo spíš on našel mě…Uh…“

Chvíli bylo nepříjemné ticho, zatímco tři bratři jeden na druhého zírali v šokované úlevě. Pak se dvojčata začala zubit a plácat Rona po zádech.

„Je pohledný,“ řekl Fred.

„Tak to je zjevně po mě,“ žertoval George.

Zjevně se snažili znít vesele, ale jejich hlasy byly lehce příliš hrubé, než aby uvěřitelně zakryly jejich emoce.

„Jste menší než já,“ všimnul si Ron ohromeně.

Dvojčata předstírala, že jsou tím příšerně zraněná.

Rosier nad celou tou věcí nabídl rezignované pokrčení rameny. „Oh, skvělé, rodinné shledání, rozkošné. Bude někdo komentovat tu mrtvolu, co máme u nohou? Ne? Dobře.“

„Snažil se mě vzít ke Zmijozelovi,“ vysvětlil Harry.

„Nechám tě samotného pět minut, a necháš se unést? Jeez. Jseš si vědom, že umřu pomalou a bolestivou smrtí, když se nevrátíš, ano?“

„Tvoje starostlivost je, jako vždycky, tak altruistická, vážně mě to hřeje u srdce.“

„Alespoň si starosti dělám. Teď jsme zabili člena skupiny lady Havraspár.“

„Byl to zrádce!“ protestoval Harry.

„Máš na to nějaký důkaz?“

Harry si vybral ignorovat tu rozumně-znějící otázku. „Proč jste vůbec zpátky?“

„Oh, pravda. Ta druhá místnost je prázdná.“

„Vážně?“

„Jo. Myslím si, že tu naše skupina našla. Dveře byly rozseknuté podezřelé čistým způsobem.“

„Viděli jste ty divné meče, co rozseknou ocel?“ zeptal se Ron dvojčat. „Tihle lidi jsou blázni.“

„Oh, my víme,“ odpověděli dvojčata najednou.

„Co takhle že bysme prostě sbalili celou tu hromady a prohlídli si při cestě zpátky?“ zeptal se Rosier. „Nelíbí se mi ta myšlenka, že tu potají běhají Zmijozelovi lidi.“

„Jsem si celkem jistý, že Zmijozelovi lidi běhají všude,“ povzdechnul si Harry. „Navíc, stejně čekáme, až bude Havraspár připravená se k nám přidat.“

Rosier neochotně zvednul další knížku. „Takže všechny ruce na palubu*.“

„Jakou palubu?“ zamumlal Ron zmateně.

„Myslím, že půlku těhle divných výrazů si jen vymýšlí,“ zašeptal Harry.

„Poslouchejte, vy nevděční ztracení kluci,“ řekl Rosier a každému jim hodil knížku. „Zatáhli jste mě do toho, tak bych ocenil trochu pomoci.“

Dvojčata zvědavě přistoupila blíž a náhodně popadla nějaké knížky. „Co že to hledáme?“

„Nesmrtelnost,“ odpověděl Rosier s vážným výrazem.

„Pěkné,“ odpověděla dvojčata suše. „S tebou není jediná nudná chvíle, Harry, huh?“

Fakt, že se neptali na žádné další otázky říkal hodně o nepředvídavosti jejich vlastních životů.

Místnost neměla žádná okna, takže bylo těžké hádat, jak dlouho ty hromady prohledávali. I s pěti lidmi, co listovali stránkami, vypadal počet nezkontrolovaných knížek nekonečný. Jediný důvod, proč Harry pořád věřil, že tam najdou Flamelův výzkum, byl fakt, že tohle bylo jejich jedno jediné vodítko. Neměli by co jiného zkusit, kdyby tohle selhalo.

Co eventuálně vedlo k jeho objevení, byla čistá náhoda.

Harry byl nešikovný zatímco vytahoval knížku z dalšího sloupce, a ta spadla na podlahu. Odpadly jí desky a odhalily ne jednu, ale dvě knížky. Ta tlustší nebyl nic jiného, než nekonečný list dlouho zapomenutých adres, ale jakmile Harry uviděl ten neškodně vypadající tenký deník, který také vypadl, tak věděl.

Opatrně ho zvedl a navzdory jeho nesmírné touze ho přečíst na posezení, najednou zjistil, že se nedokáže pohnout.

„Harry?“ Ronův hlas zněl daleko.

Harry nebyl konfrontován s žádným novým věděním, a přesto už byla jeho pozornost naprosto soustředěna, všechny jeho myšlenky krom úkolu před sebou pryč. Téměř mohl cítit, jak se jeho mozek připravoval na rychloběh.

Zabralo to monumentální snahu, aby odtrhl oči od knížky v jeho rukou.

„Myslím, že jsem to našel,“ řekl pomalu.

Všichni se okamžitě přestali hýbat a podívali se na něj, což očekával. Avšak nikdy by nedokázal čekat jejich další jednání.

„Rone?“ zeptal se Rosier svým vážným tónem, stále bez pohybu.

„Ano.“

„Jak jsme řekli.“

„Dobře.“

Po naprostém klidu místnosti jejich pohyb vypadal rychlý jako blesk. Ron vytrhl knížku z Harryho rukou a stejně tak rychle odskočil pryč. A než měl Harry čas byť jen mrknout, popadl ho zezadu Rosier a zaklesl mu ruce do podpaží.

„C-…Co to sakra..?“

Reflexivně se začal vzpouzet a téměř Rosierovi vyklouzl ze sevření, ale najednou tam byla i dvojčata a znehybněla mu ruce železným sevřením.

„Upřímně, taky netušíme, o co jde,“ řekl Fred.

„Jen následujeme jejich vedení,“ dokončil George.

„Ocenil bych, kdybys sebou přestal šít,“ dodal Rosier.

„To jste se všichni přišli o rozum?!“

„Ne. Snažíme se zabránit tomu, abys ty přišel o ten svůj,“ řekl Ron.

„Doktorovy rozkazy,“ připomněl mu Rosier. „Snape řekl, že můžeš umřít, když tohle přečteš.“

„Zase?“ zasténala dvojčata.

„Můžu umřít kvůli spoustě věcí, včetně pádu ze schodů. Pusťte mě!“ dožadoval se Harry.

„Promiň, Harry,“ řekl Ron tiše. „Ale už jsem kvůli téhle pitomé knížce přišel o jednoho člověka, na kterém mi záleželo. Neztratím dalšího.“

„To je-…To není to samé,“ snažil se Harry diskutovat. „No tak, to nemůžete myslet vážně.“

„Nenechám tě tu knížku přečíst,“ řekl Ron pevně.

„Ale já musím,“ prosil Harry.

„Ne, nemusíš. Snape bude úplně stačit.

„Snape nebude vědět-“

Ron před sebou obraně založil ruce. „To není k diskuzi.“

George mrknul na své dvojče. „Bratře, náš bratr vypadá jako velmi drsný chlápek.“

„Líbí se mi,“ zazubil se Fred.

Ron znatelně zčervenal a v jakékoli jiné situaci by to Harry mohl shledat roztomilým, ale ne když Ron stál mezi ním a tou jednou nejdůležitější věcí v jeho životě.

„Tohle nemůžete udělat,“ zakňoural.

„Už to děláme,“ poukázal Rosier. „Nenuť nás tě uspat. Protože to uděláme.“

A tak se Harry našel odvlečený do vlaku svými takzvanými přáteli a zamčený ve svém vagonu po celou zpáteční cestu.

Žádný deník, žádné odpovědi. Jen on a neustále se ozývající pocit, že mu dochází čas.

.

.

Vlak zastavil, až když byla venku oknem Harryho vagónu vidět impozantní stavba Bradavic. A přesto ho nepustili ven.

Ostatní pravděpodobně schovávali deník kdo ví kde v tom obřím hradě, zatímco on byl pořád zamčený tady. Riddle se nejdřív bude muset vypořádat s lady Havraspár. Alespoň Harry doufal, že to bude dostatečné rozptýlení, aby lord nezačal vraždit jeho přátele.

Dorazili pozdě odpoledne a Harry sledoval slunce pomalu se sklánět za Bradavicemi. Teprve až když se den konečně poddal stmívání, se dveře konečně otevřely.

„Za posledních pár dní jsem si představoval několik scénářů tvého návratu,“ řekl Riddle. „Vrátit se jako vězeň tvých přátel nebyl jeden z nich. Pobavilo mě to dost na to, že jsem je to nechal udělat.“

Harry si odfrkl. „Rozhodně jsi mě nechvátal zachránit.“

Riddleovo obočí vyjela vzhůru. „Nikdy jsem tě nepovažoval za dámu v nesnázích.“

„Vypadám v nesnázích?“ zeptal se a stále se neobtěžoval zvednout z gauče.

Riddle si stoupnul před něj a zachmuřil se. „Vpadáš mizerně.“

„Oh, děkuji,“ odpověděl Harry suše.

„Rosier mě ujistil, že tvoje pochůzka byla úspěšná.“ Riddle stále zjevně téhle omluvě nevěřil, i když alespoň nevypadal, že by na to začal tlačit.

„Byla.“

„Tak proč ta kyselá nálada?“

Harry zůstal zticha koukat na podlahu.

Riddle si povzdechl. „Dokonce jsi s sebou přivedl lady Havraspár, aby s námi bojovala, takže předpokládám, že na tebe nemůžu být příliš tvrdý…“

Riddle zjevně čekal na nějaký druh odpovědi na svou povýšenou poznámku, ale Harry pouze pokrčil rameny. Stoupl si, aby vyrazil pryč, ale Riddle ho zastavil.

„Mluv se mnou.“

„Nemám náladu.“ Zabručel Harry.

Polovičatě se pokusil vyprostit paži z Riddleova sevření, ale to se pouze utužilo. Riddle to zjevně nenechá být.

„Nic to není,“ zkusil Harry. „Jen nesnáším čekání s nicneděláním.“

Riddle na něj shlížel několik vteřin, zjevně nespokojený, než ho pustil. „Vypadá to, že zoufale potřebuješ přestat na to myslet.“

Harry protočil oči. „Vážně nemám náladu.“

„Nenavrhoval jsem to,“ zasmál se Riddle. „Tvoji přátelé jsou tady.“

Harry na něj nechápavě zamrkal.

„Z Londýna,“ objasnil lord.

Harrymu se rozšířily oči a všechny jeho starosti zázračně zmizely.

„Sirius-!“ Vyskočil z vlaku a rozběhl se k zámku.

„Budu předpokládat, že tvé nadšení že mě vidíš je bezvýhradné,“ zavolal za ním Riddle, ale Harry ho ignoroval.

Cítil se malinko špatně, že ho úplně odstrčil. Věděl, že Riddle v tu chvíli povolil hodně, když zváží, že Harry utekl bez povolení a co hůř, bez vysvětlení.

Znovu to byl lordův arogantní předpoklad, že to eventuálně zjistí, co Harryho zachránilo před vysvětlením, nebo lhaním. Buď to, nebo skutečně vypadal dost mizerně na to, aby Riddle cítil lítost.

Bylo zvláštní, jak moc vstoupit do Bradavic bylo jako vrátit se domů. Hrad sám byl živější, než když odešel. Ve vstupní síni hořelo víc pochodní než obvykle a z velké síně slyšel vycházet hodně hlasů. Bradavice se zdály teplejší, než předtím, méně jako opuštěná zřícenina a víc jako škola plná aktivity, kterou bývaly. Harry celý život žil ve starých rozpadajících se budovách, takže ta malá změna v atmosféře byla okamžitě nápadná.

„Ty příběhy co o tobě slyším, mladý muži…“ huboval ho známý hlas.

Harry se prudce otočil a nedokázal zadržet úsměv, který mu rozzářil celý obličej.

„Běhá kolem bez dozoru, nerespektuje svého lorda. Začíná revoluce…“ pokračoval Sirius, a snažil se a nedařilo se mu udržet přísný hlas. „Kdo tě naučil tak úžasné neplechy?“

Harry se zasmál a vrhnul se do Siriusovy otevřené náruče. Téměř okamžitě se pokusil vykroutit, protože ten druhý vrátil obětí s drtivým tlakem.

„Ouč, Siriusi, pořád ty žebra potřebuju!“

„Jen kontroluji, jestli jsi pořád v jednom kuse.“

„Ouff-… Ne na moc dlouho, jestli tohle bude pokračovat.“

Sirius ho konečně pustil, ale ne dokud mu pořádně nerozcuchal vlasy. „Jak ti je, človíčku?“

„Úžasně, teď když znovu vidím příčetné lidi.“

Sirius se zakřenil. „Tak špatné, huh?“

„Neměl jsi chodit,“ řekl Harry vážně, i když byl víc než šťastný, že ho znovu vidí. „Tohle není tvůj binec.“

Sirius si povzdechl. „Vidím, že jsi nezměnil ani v tomhle.“

„Já-…“

„Z toho co Voldemort řekl všem co tu jsou,“ přerušil ho Sirius. „Tohle je problém všech. Také si nedokážu pomoct a myslím na to, jak to moje generace nechala, aby se to vůbec stalo. Pokud něco, tak tahle mela patří nám veteránům, ne tobě.“

Harryho napadlo několik argumentů, proč to byla velmi moc jeho mela, ale ty by všechny požadovaly informace, které Harry neměl v plánu odhalit.

„Pojď,“ řekl Sirius a přehodil ruku Harrymu přes ramena. „Remus taky umírá touhou tě vidět a někdo ho musí odtáhnout od všech těch důležitých lordských věcí.“

Harry nikdy neviděl velkou síň takhle plnou. Vlastně, tohle může být největší množství lidí, které kdy viděl na jednom místě, dav se snadno vyrovnal tomu na Nebelvírově bálu.

Proráželi si cestu štěbetajícím davem, dokud nenašli Lupina. Mluvil s nějakými lordy, které Harry nikdy předtím neviděl, ale jejichž oči se rozšířily, když uslyšeli jeho jméno.

Harry dostal od Lupina to samé drtivé objetí, což by pravděpodobně bylo před všemi těmi lidmi zahanbující, kdyby Harry nebyl tak rád, že ho vidí.

Zatímco ho Lupin kontroloval a stěžoval si na ty nezdravé váčky pod očima, všimnul si Harry, Moodyho a Aberfortha. Krátce poté zachytila jeho pozornost Luna z druhé strany síně. Věnovala mu úsměv a malé zamávání, a pak se vrátila ke své konverzaci s Havraspár.

Věděl, že bude muset v nějakém bodě představit Lunu dvojčatům. Doufejme, že šance aby se jí vysvětlili, jí dá nějaký klid.

Nebyl překvapený, že v síni neviděl dva identické rudohlávky. Dlouhou dobu dvojčata chovala k lordům tak hlubokou nenávist, že to pro ně muselo být těžké, být obklopeni jejich bývalou kořistí. Harry byl rád, že se rozhodli jít do Londýna. Nemohl pomyslet na lepšího člověka, co by mohl změnit jejich pohled na lordy, než Remuse.

Eventuálně se někteří další lordové dožadovali Lupinovy pozornosti, Sirius byl obklopen několika z vlastní skupiny a Harry se našel obklopen tolika cizinci, kteří byli ochotni bojovat jen proto, že znali jeho jméno.

Doufajíc, že se vyhne přibližujícímu se nepříjemnému zdvořilostnímu povídání, vymanil se z davu a sledoval ho z bezpečné vzdálenosti.

Většina z nich pro něj skutečně byli naprostí cizinci. Věděl, že hodně z nich pocházelo z odporu a tudíž věděli, že chaos byl zorganizovaný. Ale ostatní přišli jen kvůli spojenectví s Voldemortovou skupinou a museli se o skutečné přirozenosti jejich nové společnosti dozvědět teprve nedávno.

Bez ohledu na důvod, proč přišli, to vypadalo, jako kdyby všichni, které kontaktovali, tak dorazili. A jestli byli všichni tady, tak byli připraveni vyrazit. A jestli vyrazí, tak začne bojování, které ohrozí doslova všechny, na kterých Harrymu záleželo. Také bude muset pravděpodobně znovu čelit Zmijozelovi, a celou tu dobu přecházet tomu, aby se ta příšerná tajemství dostala na světlo…

„Tak tohle je, jak vypadá začátek nového lepšího světa.“

Harry se ohlédl a zjistil, že se Snapeovi znovu povedlo se k němu nepozorovaně přiblížit.

„Jsem si celkem jistý, že je příliš brzy tomu tak říkat,“ odpověděl Harry.

„Tohle je od chaosu potenciálně ta největší spolupráce mezi lidmi,“ poukázal Snape. „Gratuluji, Pottere.“

Harry zavrtěl hlavou. „Jen jsem poslal nějaké dopisy. Riddle je ten, kdo je vede.“

Snape mu věnoval zvláštní pohled. „Nikdo z nich tu není pro něj. Tohle jsi všechno ty.“

Harry se nevěřícně zasmál. „Neříkej mu to.“

„On to ví. Je to v tom způsobu, jak se na tebe dívá.“ Snape dlouze vydechl. „Pottere, musíš mu to říct.“

„O tomhle už jsme mluvili.“

„Ano, ale-“

„Nemáš číst o největším vědeckém průlomu v lidské historii?“ zeptal se Harry kysele.

„Přemýšlel jsem, kdy to zmíníš.“

„Nemůžeš to přede mnou skrývat.“

„Existuje staré rčení, ve kterém je hodně pravdy,“ řekl Snape. „Ignorance je požehnáním.“

Harry zafuněl. „Jaká hromada sraček.“

„Nesnažíme se tě zlomyslně držet v nevědomosti. To víš.“

„Vím?“ zeptal se hořce.

„Oh, prosím tě,“ ohrnul Snape nos. „Říkáš mi, že Harry Potter nedokázal najít způsob jak utéct z vlakového vagónu aby našel knížku?“

Harry sebou lehce škubnul, protože teď když o tom přemýšlel, Snape měl absolutní pravdu.

„Poslechl jsi své přátele, protože jim věříš,“ řekl Snape. „Teď věř mě, Pottere.“

Harry zatnul zuby. „Snažím se.“

Znovu před ním lidé skrývali informace a tvrdili, že je to pro jeho vlastní dobro. Obvykle by to Harry ve vteřině nazval sračkami. Ale tahle celá věřit věc ho mátla.

„Co plánuješ udělat s naším novým přítelem?“ zeptal se Snape, a snížil hlas, i když stál celkem daleko od všech ostatních.

Harry si promnul čelo, protože nechtěl přemýšlet jak nějak ukrýt Grindelwalda před hradem plným lidí. „Kde vůbec je?“

„Zamčený ve staré cele poblíž mých komnat. Plánuješ těmhle lidem říct, že hlavní důvod, proč přišli o své pohodlné životy sedí jen několik místností od nich?“

Harry se suše zasmál. „To by přineslo zajímavé otázky.“

„Plánuješ to říct našemu lordovi?“

Harry mu pouze věnoval pohled.

„Zapomeň, že jsem se ptal.“

„Je možné, že ho budeme ještě potřebovat. Nelíbí se mi ta myšlenka, že je někde poblíž toho deníku, ale… Může být klíčovým pro to, abychom ho pochopili.“

Snape přikývl a pak se otočil, aby se podíval na plnou síň. „Teď když tu všichni jsou, tak nemá cenu s útokem čekat. Voldemort už s ostatními skupinami diskutoval taktiky. Vyrazíme brzy. Velmi brzy.“

„Já vím.“

Snape na něj pohlédl. „Cokoli je v tom deníku, i kdybych to pochopil na první pohled, budu potřebovat čas, abych na to vyrobil nějaká protijed. Budu tu musel zůstat.“

Harry nadzvedl obočí, ne úplně jistý, jak si vyložit Snapeův tón. „Smutný že přijdeš o všechnu tu akci?“

„Nebudu mu znovu lhát,“ řekl Snape rozhodně. „Vysvětlit mu to je na tobě.“

„Vysvětlit komu co?“ zeptal se Riddle hedvábně.

Harry téměř vyskočil z kůže.

„Víš,“ přemýšlel Riddle, „Vy dva vážně vypadáte, že nedokážete pracovat na svých malých spiknutích nenápadně.“

Harry si pročistil krk. „Uh, my jsme ne-…“ pohlédl na Snapea o pomoc, ale ten ztuhnul, jakmile se Riddle ukázal a teď je oba svědomitě ignoroval.

„Fajn,“ řekl Harry neochotně. „Pokud to vážně potřebuješ vědět hned teď… Snape se k nám nebude moct přidat, až vyrazíme.“

Riddle skepticky narovnal oči. „Ztratil jsi chuť na bitvu, Severusi?“

„Pomáhá mě,“ řekl Harry rychle. Nechat Riddlea soustředit se na Snapea nebyl nikdy dobrý nápad.

„S tvou pochůzkou?“ zeptal se Riddle sarkasticky.

„Ne, ano, tak nějak…“ koktal Harry.

„Viděl jsi někdy kotě hrát si s klubkem vlny?“ zeptal se Riddle najedou.

„Nemyslím si, že jsem kdy viděl vlnu,“ zamumlal Harry, ale věděl, že Riddle ve skutečnosti odpověď nečekal.

„Zamotat se ve své hře až se začne dusit?“ pokračoval v tom tím svým téměř-ale-ne-tak-úplně příjemným tónem, při kterém Harry polkl.

Riddle se k němu naklonil. „Dusíš se, Harry.“

Harry na něj zíral a odmítl se teď vzdát. „Pamatuješ si, proč jsem v první řadě tak moc trval na tom, aby tu zůstal? On je ten jediný, kdo mi může pomoct s tím, co mi Brumbál udělal.“

„Myslel jsem, že ty staré vzorky k ničemu nevedly?“

„Jsme blízko průlomu.“

„Jak vzrušující,“ řekl Riddle znuděně. „Ale musí to být teď?“

„Jistě můžeš postrádat jednoho ze svých lidí,“ hádal se Harry.

Riddle ukázal na Snapea. „Tenhle přestal být mým člověkem před dlouhou dobou.“

„Má loajalita k vám zůstává nezměněná, můj lorde,“ řekl Snape okamžitě a bez změny tónu. Jeho oči zůstaly upřené na podlahu.

Riddle se k němu otočil. „Tvoje loajalita se změnila v okamžiku, kdy ses na Harryho podíval.“

„Tak i vaše,“ odpověděl Snape upřímně.

Harry zíral nad tou náhlou drzostí. Riddle vypadal stejně zaskočeně, ale k Harryho úlevě vypadal, že v tom prohlášení našel nějaké temné pobavení.

„No podívejme se na to. Severus Snape si vyvíjí páteř.“ Lord potřásl lehce hlavou, otočil se a vyrazil pryč. „To rozhodně je zvláštní svět.“

„Bylo to vážně nutné?“ zasyčel Harry na Snapea.

„Ani to nepopřel,“ ten zamumlal a přemýšlivě sledoval lordova vzdalující se záda.

Harry si popuzeně odfrkl a se snahou ignorovat, jak ho ta konverzace nějak zarděla, odchvátal za Riddlem.

Musel se proplést halou plnou lidí, ale eventuálně Riddlea dohonil.

„Nepracuji proti tobě, víš.“

Riddle se na něj dolů podíval. „No, nepracuješ ani se mnou.“

Harry se usmál. Riddle zastavil, očividně zmatený a podezřívavý nad jeho reakci. „Co?“

„Řekl jsi s, ne pro.“

Riddle na něj zamrkal, výraz prázdný, než mu došel plný význam toho malého detailu. Prudce se otočil a opět vyrazil, Harry v jeho patách, stále s úsměvem.

„Drzé dítě,“ zamumlal Riddle pod vousy.

To bylo tak blízko nervozitě, jak ho kdy Harry viděl a to ho naplnilo zvláštním nejasným pocitem.

„Pojď,“ řekl Riddle a už zněl jako jeho obvyklé samolibé já. „Nenechám tě sedět a osnovat kdo ví co s tvými kamarádíčky.“

Zjevně mířili k hlavnímu stolu a Harry se zašklebil.

„Ale tam nahoře jsou lordi a lady!“

„Nevšiml jsem si.“

„Lháři,“ řekl Harry s osočením.

„Většina z nich přišla až sem jen aby tě viděli,“ poukázal Riddle.

„Když o tom tak přemýšlím, dneska vůbec nemám hlad, takže…“

Zkusil se otočit, ale Riddle mu nenápadně zablokoval cestu. „Nikdy nepochopím tvou neochotu se socializovat.“

„Já nikdy nepochopím, jak si to ty užíváš,“ střelil Harry zpátky.

„Máš tam přátele.“

„Mezi spoustou a spoustou cizinců.“

„Máš tam mě.“

Harry cítil, jak se mu uši nepříjemně zahřály. „Já-…To- To je hloupé.“

Riddle se ušklíbl a jako vždy si jeho zahanbení příliš užíval. „Je?“

„Ano. Ty stejně budeš mít práci omotávat si všechny kolem malíčku-“

„Nikdy to není příliš práce, než abych neměl čas na tebe.“

„Př- Přestaň s tím,“ zakoktal Harry. „Tu otřepanou taktiku už jsi zkoušel.“

„Nikdy jsem nepřestal.“

„Všiml jsem si.“

Snažili se jeden druhého přemoci pohledem, ten fakt, že byli obklopeni tolika lidmi jen sloužil k tomu, že se mu obličej zahřál ještě víc.

„Harry!“ pozdravil ho Remus znovu, tentokrát se Siriusem v patách. „Jsem rád, že se usmíváš. Předtím jsi vypadal napjatě.“

„Neusmíval jsem se,“ popřel to Harry rychle.

Sirius se na něj zmateně podíval. „Jo, usmíval.“

Harry viděl, jak se Riddle vedle něj samolibě ušklíbá. Věděl, že jako žralok co cítí krev, Riddle nedokáže odolat přivést ho do obtížné situace.

„Je napjatý, i když si dává koupel,“ vysvětlil lord ostatním nevinně. „A nenávidí masáže.“

Remus skryl smích za kašlem, zatímco Sirius na Riddlea otevřeně zíral s otevřenou pusou.

Harry byl zatím připravený propadnout se do podlahy a nikdy se nevynořit.

„Zabiju tě,“ zasyčel na Riddlea.

Riddle vypadal naprosto nedotčeně jeho brutálním pohledem. „Můžeš to zkusit, ale bude to muset počkat až po večeři.“

Ruka se nenuceně uvelebila na jeho dolní části zad a vedla ho kupředu.

„Čas setkat se svými fanoušky.“

.

.

*česky bych přeložila ve smyslu „všichni přiložit ruce k dílu“ ale tím by to ztratilo onen vtip. Pokud někoho napadne lepší překlad, budu ráda