Ve stínu hvězd

47 Kapitola

Harry sebou žuchnul na gauč, odhodlaný několik dalších hodin nepohnout ani prstem. Obličej měl zabořený do polštáře, ale stejně jasně slyšel, jak se za ním se zavrzáním otevřel portrét. A byl jen jeden člověk, který by se neobtěžoval s klepáním.

„Běž pryč,“ zasténal Harry, aniž by zvednul hlavu.

„No, ty schody by vyčerpaly kohokoli,“ řekl Riddle vesele.

„Moje nohy jsou v pořádku,“ vymáčkl Harry, jak se konečně převalil do sedící polohy. „Už necítím obličej,“ řekl a masíroval si přitom tváře. „Jak se dokážeš usmívat tak zatraceně moc?“

Riddle mu střelil perfektně okouzlující úsměv – jen proto, že mohl, bastard – a nonšalantně pokrčil rameny. „Nevyhýbal jsem se lidskému kontaktu většinu svého života, na rozdíl od jitého někoho?“

„Jen jsem se usmíval jako… tři hodiny v kuse“ řekl Harry napůl omráčeně. „Nejméně.“

„Dvě hodiny,“ opravil ho Riddle. „Ta poslední hodina byla vážně spíš grimasa.“

Harry po něm střelil temným pohledem.

„Ale,“ pokračoval Riddle a posadil se také na gauč, „Jsem si jistý, že všichni ocenili snahu.“

„Velmi vtipné.“

„Oh, to bylo.“

Harry sebou znovu žuchnul, i když jeho nohy už se nevešly, když tam teď seděl i Riddle.

„Děláš si moc starostí,“ řekl Riddle vážněji. „Šlo to dobře. Chtěli tě potkat, teď tě potkali a líbíš se jim, takže jsou všichni ochotni tohle podniknout.“

Harry si v duchu povzdechl. To byl ten problém, ne? Všichni pro něj byli rádi ochotni zemřít. Jako kdyby to byla nějaká pocta. A on je poslouchal a usmíval se. Jako kdyby věděl, co se stane. Jako kdyby věděl, co dělá.

Bylo mu špatně.

„Co tu děláš? Nemáš být s ostatními lordy? Není to tak, že ty jsi z tohodle vyčerpaný.“

„Dávám přednost tvé společnosti.“

„Jsem unavený.“

Riddle na něj nadzvedl jedno obočí. „Zmizíš na několik dní a teď mi odepíráš svou společnost?“

„Můžeme si povídat, jak dlouho chceš, až pojedeme vlakem. Přes celou zemi. Do naší záhuby,“ řekl Harry pochmurně.

„Dramatické.“

„Přesné,“ opravil ho Harry.

„V každém případě, vlak postrádá soukromí.“

„Proč b-…“

Začal Harry a lehce natočil hlavu, ale pak Riddle už byl přímo tady a Harry by až navěky popíral, že to byl on, kdo tu vzdálenost překlenul, ale do hajzlu, skutečně mu to chybělo.

Ta pozice byla přinejlepším podivná, s jeho nohama pořád visícíma z gauče, a přesto perfektní způsobem, který šel těžko vysvětlit. Chtěl zavřít oči a opřít se – nebo si lehnout dozadu, nebo cokoli a jen… dýchat. Ale jeho srdce se sevřelo a on najednou nadskočil, v ústech pachuť žluči.

„Co je to teď?“ zeptal se Riddle a Harry jen nenáviděl, jak trpělivě zněl, jak vypadal, že chápal jeho neklidnost a přijal ji. A kdy se to vůbec do prdele stalo?

Aniž by si to uvědomil, začal Harry rozrušeně přecházet před gaučem sem a tam, zatímco Riddle se narovnal a sledoval ho očima.

„Podívej, to je jen-…“ začal Harry, únava pryč, jak přecházel sem a tam. „Někdy dokážeš být pěkně zatraceně strach nahánějící, okay?“

Riddle na něj jen pomalu mrknul. „Naprostá změna téma, ale dobře.“

„Já vím, že je to celé tvoje hra, nebo cokoli, ale já jen…-“ Harry se přinutil nadechnout. „Podívej, pro mě je těžké věřit důvěryhodným lidem, dobře? Ale ty jsi byl vždycky, no, jednoznačně nedůvěryhodný. Což tě tak nějak udělalo důvěryhodným, protože jsem věděl, že ti nemůžu věřit? Takže jsem věděl, do čeho jdu?“

„Nedáváš žádný smysl,“ povzdechl si Riddle. „Zase.“

„Nemusíš tohle dělat,“ řekl Harry, téměř prosebně. „Trávit se mnou čas. Věnovat mi extra pozornost. Nejsem tu, abych se vyhříval v pozornosti všemocného lorda, pro kterého by tolik ostatních zabíjelo, jen aby s ním mohli mluvit. Nemusíš mě okouzlit. Chápu, že jsem užitečný. Ale já stejně udělám svou část, takže…“

Riddleovi se svraštělo čelo. „Já jsem tu, protože tu chci být.“

„Mohl bys mít kohokoli!“ vyhrknul Harry. „Oni by tě chtěli!“

Neplýtvej svým časem na mě.

„Chtěli?“

„Jo, není to to, co lidé obvykle chtějí?“ zeptal se Harry roztěkaně. „Spát se žhavými lidmi?“

„Takže já jsem žhavý?“ ušklíbl se Riddle samolibě.

„Oh můj bože, vypadni odtud!“ zasyčel Harry zahanbeně.

Riddle si dlouze útrpně povzdechl. „Skutečně pořád věříš, že tohle dělám, jen abych tebou manipuloval?“

Ne. Což bylo ještě horší. O tolik horší.

„Jak to mám vědět?! Ty bys mi to rozhodně neřekl.“

„Jak jasnější bych to ještě mohl udělat?“ zeptal se Riddle iritovaně.

Harry se na něj zamračil. „Tvoje stupidní otřepaný poznámky se nepočítají, jen mě škádlíš.“

„Oh, vážně?“ zeptal se Riddle suše a stoupnul si. „Napadlo tě někdy, že ty jsi ten klidný?“

Harry si nedokázal pomoct a rozesmál se. „Pardon? Já jsem emoční binec!“

„Ano,“ souhlasil Riddle snadno. „Ale to jsi celou dobu, takže to je těžké rozeznat.“

„Co to znamená?“

„Jsi nadšený stejně, nebo ještě víc, z chemického vzorce, jako z večeře s přáteli,“ poukázal Riddle.

Harry si před sebou obranně založil ruce. „Nejsem člověk, co má rád lidi.“

„Bez legrace.“

„To ani ty!“ osočil ho Harry. „Jen si s nimi hraješ, v podstatě jimi opovrhuješ.“

„Nezajímají mě,“ řekl Riddle lhostejně.

„Tak proč já ano?“ vykřikl Harry frustrovaně.

Riddle se na dlouhou dobu odmlčel, a věnoval té otázce mnohem víc přemýšlení, než Harry očekával. Čekal rychlý, kritický vtípek, nebo zlehčující, škádlivou odpověď. To bylo konec konců to, co dělali. Škádlili, naznačovali, hádali a četli mezi řádky. Nemluvili otevřeně, vážně, o…. tom.

Harryho by nikdy ani nenapadlo tlačit takhle na Riddlea, protože si byl absolutně jistý, že by to jen vedlo k dalšímu složitému odvedení pozornosti.

Od začátku udělal Riddle naprosto jasné to, jak chtěl být viděn. Neporazitelně, bezcitně, nepřipoutaně. Kdykoli Harry vyzval jeho autoritu, Riddle vypadal pouze pobaveně. Ale pokaždé když Harry byť jen otřásl tím sebe-vnímáním, Riddle vybouchl.

Takže ho ta dlouhá, tichá pauza šokovala. Protože Riddle vypadal perfektně vyrovnaně, naprosto snaživě, jak tu otázku zvažoval.

A najednou byl Harry vyděšený jeho odpovědí. Snažil se ho odstrčit, věděl, že je to pro oba to nejlepší. Ale teď to vypadalo, že ho přitáhl blíž, než kdy předtím.

Eventuálně Riddle pokrčil rameny. „Nevím.“

Harry vydechl oddech, který nevěděl, že zadržoval. „No jeez. Nemáš… Já nevím, alespoň zkusit něco vymyslet? Jako že jsem okouzlující a chytrý, nebo tak něco?“ Zkusil to říct lehce, aby nasměroval konverzaci do známějšího teritoria.

„Jsi binec.“

„Nemůžu uvěřit, že jsem našel někoho, kdo je v utěšování horší, než já,“ zamumlal Harry.

„Lidé mě nudí, protože jsou tak předvídatelní,“ pokračoval Riddle, pořád mnohem vážněji, než Harry očekával. „Vždycky chtějí ty samé věci, vždycky reagují stejně… Za celou tu dobu, co tě znám, jsem nebyl schopný cele předvídat jedinou věc, kterou jsi udělal.“

„Tak. Počkat. Tvůj kompliment pro mě je…. že jsem iracionální? Anomálie?“

„Není to tak, jak to má být?“ zeptal se Riddle bez zneklidnění. „Ten zvláštní, co ční z davu ve tvém životě. Není to ten, ke komu jsi přitahován?“

V tuto chvíli už se Harry cítil vzdáleně nepohodlně. „Já nevím, okay? Já nic z tohodle nevím!“

„To není něco, co víš, intelektuálně,“ řekl Riddle a poklepal ho na hlavě. „To je něco, co cítíš.“

Harry na něj zíral s otevřenou pusou. „Ty mluvíš o citech?“

„Nedělali jsme to celou dobu?“ zeptal se Riddle a zněl lehce zmateně.

„Ne,“ řekl Harry důrazně, doufajíc, že zněl jistě, než se cítil. „Já jsem se tě zeptal neprosto racionální-… Je tam hodně lidí.“ pokynul k východu z ubytovny a naznačil tak Bradavice.

„Ano.“

„A, no, pravděpodobně ještě mnohem víc venku.“ Udělal větší gesto směrem k oknu, jako kdyby zahrnoval celý svět.

„Ano.“

„Já jen-…“ Harry přestal mluvit a frustrovaně se zhroutil zpátky na gauč. „Nemusím to být já, dobře? Mně to nevadí.“

Riddle nebezpečně narovnal oči. „No, mě rozhodně vadí, že bych to nebyl já.“

„To není co-… Podívej, nevíš, co se stane zítra. Nebo za týden. Nebo za rok.“

„To nikdo neví.“ odpověděl Riddle.

Já ano. Ale Harry se tvrdě kousnul do rtu, aby mu to nevyklouzlo.

Riddle ho dál z blízka pozorně sledoval, jako kdyby se snažil na něco přijít. Konečně se vrátil ten samolibý úšklebek, jak podle všeho dorazil k nějakému závěru.

„Předpokládám, že tě prostě budu mít tak dlouho, jak to bude možné.“

Harry se začervenal tak náhle a tak moc, že měl najednou prázdný mozek.

„Neříkej to,“ povedlo se mu eventuálně vymáčknout. „To není fér,“ zakňučel.

„Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že máš problém s intimností?“ zeptal se Riddle pobaveně. „No, tvůj ubohý pokus o rozhovor to jen potvrdil.“

„Běž do prdele,“ zasyčel Harry, který se pořád cítil celý rozpálený, a jeho obličej byl jasně červený.

Riddleův úsměv se pouze rozšířil. „Nikdy jsem neřekl, že mi to vadí.“

Znovu se přiblížil a Harry neměl n výběr, než se opřít dozadu, dokud nebyl uvězněný s Riddlem nad sebou.

„Děláš to horší. Jak vždycky uděláš věci horší?“ zamračil se Harry. „A proč kvůli tomu vypadáš tak zatraceně spokojeně?“

Riddle se zasmál. „Protože to znamená, že tě rozptyluji natolik, že nedokážeš přemýšlet.“

„Nenávidím věci, které brzdí moje přemýšlení,“ střelil Harry zpátky.

„Nenávist je takový vášnivý pocit,“ přemýšlel Riddle. „Může přinutit tvou krev valit se do nečekaných míst.“

Jeho dotek byl daleko od nenápadného a nějak přinutil Harryho ztuhnout i rozpustit se najednou.

„Nená-… cítím k tobě naprostou lhostejnost,“ utrhl se Harry, i když věděl, že všechno na jeho těle právě jeho slova zrazovalo.

Riddle mu věnoval nevzrušený pohled, i když jeho ruka zastavila a sotva se vznášela nad Harryho kalhotami.

Harry bojoval krátkou, marnou, vnitřní válku sám se sebou, kterou vypadal, že prohrál před dlouhou dobou.

„Nepřestávej,“ zabručel, doufajíc, že jeho podrážděnost zakryje alespoň trochu toho beznadějného zoufalství, co cítil.

Riddle vypadal spokojeně. „To mě nikdy ani nenapadlo.“

„Nenávidím tě.“

„Zjevně.“

.

.

Následující dny byly testem pro Harryho schopnost vyhýbat se jakýmkoli a všem lidským bytostem. Byla pravda, že byl naprosto spokojený s tím, trávit většinu svého času sám ve své dílně v Londýně, ale vždycky si myslel, že to byla nutnost a ne cílené ústraní. Nebylo to tak, že ve skutečnosti nenáviděl lidi, nebo se v jejich přítomnosti cítil nějak zvlášť vynervovaný, ale tohle… tohle bylo něco jiného.

Všichni ho znali. Všichni s ním chtěli mluvit. Nebo ho alespoň vidět. Dotknout se ho. Sakra- minimálně tři lidi se k němu pokusili přivonět.

Navzdory rozsáhlosti Bradavic, zámek najednou vypadal velmi malý, plný tolika cizích lidí.

Dostalo se to do bodu, kde Harry používal exkluzivně Bradavické skryté chodby, zkratky a rozbitá schodiště a zvuk kroků byl dost na to, aby cítil úzkost.

Zvlášť byl naštvaný, protože se těšil na to, že stráví tolik času, co to jen půjde, se svými starými přáteli. Ale ti se museli starat o důležité záležitosti jejich skupiny a obvykle byli obklopeni hromadou lidí, které Harry neznal.

Na jídla chodil, jen když ho Riddle osobně přišel odtáhnout dolů. Lord vypadal přesvědčeně, že si na to Harry pouze musí zvyknout a bude to snazší.

Z Harryho úhlu pohledu se to zhoršilo pokaždé, kdy vešel do hlavní síně.

„Úžasné dobré ráno, lorďátko!“ zašvitořila Bellatrix, když mu stáhla deku.

„Ne, nemám hlad,“ zabručel Harry, ještě než se cele probudil. „A ne, nebudu mít ani na oběd nebo na večeři.“

Bellatrix otevřela pusu, ale Harry pokračoval. „A ne, je mi jedno, co jsou jeho rozkazy, a ne, je mi naprosto u prdele co-“

Bellatrix ho vzala přes hlavu jeho vlastním polštářem. „Odcházíme, lorďátko. Sbal si věci.“

Harry byl okamžitě plně vzhůru.

„Pokud tedy nechceš propásnout i to?“

„A nechat všechnu zábavu tobě? To bych ti nemohl udělat,“ řekl Harry sarkasticky. Popravdě, té konfrontace se děsil. Nenáviděl každý plán, který riskoval víc než jen jeho život.

„To je přístup!“ zachechtala se Bella. „Potřebuješ pomoct něco vzít?“

Od kohokoli jiného by to byla laskavá nabídka. Ale Harry věděl, že žádný z jeho vynálezů, který předal Bellatrix, se k němu nikdy nevrátil v jednom kuse.

„Ani nemysli na to, že by ses dotkla mých věcí,“ varoval Harry.

„Pff, nuda.“ Otočila se a zamířila pryč. „Máš půl hodiny. Poté mám povoleno vyvléct tě ven jakýmikoli prostředky bude potřeba.“

„Ani ne živého nebo mrtvého?“ zeptal se Harry. „Měkneš.“

Bella se zazubila. „Já nejsem ta, kdo dává rozkazy.“

Harry protočil oči. „Budu dole za pár minut.“

Vypadala zklamaně.

.

Shromážděný dav vypadal, což bylo zvláštní, ještě větší venku, než byl uvnitř. Pravděpodobně to mělo něco co dělat se všemi těmi zavazadly, nástroji a náhodnými metodami dopravy, které se okolo nich vršily.

Harry věděl, že ta cesta nebyla příliš dlouhá, ale to jel vlakem. Voldemortova skupina sama byla dost na to, aby ho zcela zaplnila a co mohl říct, Voldemort byl pořád jediný, komu se povedlo vlak sehnat. Zbytek měl povětšinou koně, někteří opotřebované povozy, ale hodně jich tam bylo jen s vlastníma nohama.

Budou pomalí a hodně z rebelů se bálo, že přijdou o svou šanci bojovat se spolkem. Ale Harry věděl, že Zmijozel ve skutečnosti neměl o Nebelvíra zájem, ani o spolek, co se toho týče, a používal celé to obléhání jen jako návnadu pro něj. Neodejde, aniž by dostal to, co chtěl. Jestli vyhraje spolek nebo rebelové a kolik lidí zemře, to mu bylo stejně jedno, tak dlouho, dokud získal tajemství nesmrtelnosti.

Snape nebyl nikde v dohledu. Naštěstí, Riddle se k tomu znovu nevrátil a Snape bude moct zůstat bez dalších důsledků.

Věř mi.

Harry si povzdechl. Až se vrátí – jestli se vrátí – Snape může čekat buď s lékem, nebo pozůstatky jeho poslední naděje. Žádný tlak.

„Měls …ahem… stimulující noc?“ zamířil k němu Rosier, a ani se tu otázku nesnažil podat nevinně.

Když to Harry neuznal za hodné odpovědi, Rosier sledoval jeho pohled nahoru k Bradavickým impozantním věžím. Se sluncem třpytícím se v jejích mnoha oknech, to činilo skutečně majestátní pohled. Ale Harrymu to nepřipadalo zastrašující. Přišlo mu to jako domov.

„Člověče,“ přemýšlel Rosier,“ „Přeji si, abychom to znovu viděli.“

Harry si uvědomil, že Bradavice byly domov pro mnoho zvláštních a podivných lidí.

„Jak dlouho jsi tu byl?“ zeptal se, najednou zvědavý.

„Oh, lorďátko!“ vykřikl Rosier nadšeně. „Nevěděl jsem, že se staráš!“

Harry už napůl své otázky litoval, když Rosier vystřízlivěl.

„Jsem s Voldemortem tak dlouho, co je lord,“ řekl hrdě. „Jeden z prvních. Chci říct, byla tu Bella a její manžel a Snape, samozřejmě, a pár dalších… Ale já jsem rozhodně jeden z nejstarších!“

„Co se vůbec stalo tomu manželovi?“

„Říká se, že v soukromí mluvil špatně o lordu Voldemortovi a ona ho zabila.“

Harry na něj zhrozeně zíral. „To myslíš vážně?“

Rosier pokrčil rameny. „Nikdy se k tomu nepřiznala – ne že by se někdo přímo zeptal – ale ani to nikdy nepopřela.“

„Díky, téměř bych zapomněl, že jsem obklopen šílenci,“ řekl Harry suše.

„Upřímně, já si myslím, že toho chlápka v první řadě nikdy neměla ráda.“

„To je pořád vcelku krok od vraždy.“

„Nový svět s sebou přinesl určité…svobody,“ zazubil se Rosier.

„To je to, čemu nerozumím.“ Harry pokynul k davu. „Jistě, tihle lidé vybrali řád nového světa a jsou věrní svým skupinám. Někdy bojují, někdy někdo umře. Ale bojují o zdroje, jídlo, prostor… Bojují jen aby přežili.“ Odmlčel se. „Tak proč se přidat ke spolku? Proč všechna tahle nenávist k lidstvu? Proč ta potřeba zničit všechno, s ničím, než slepou vírou že bude lépe, když budou vládnout oni?“

„Samozřejmě, že bys to nepochopil, jsi ztracená generace! Nežil jsi tenkrát.“

Harry stisknul nespokojeně rty. Příliš častokrát v jeho životě lidé odbyli jeho názor jen kvůli jeho věku.

Rosier po něm vrhnul zvláštním pohledem. „Slyšel jsi, že všechno bylo předtím lepší? Auta a léky a města plná života? Pohodlné postele? Tekoucí voda?“

Harry opatrně přikývl.

„Většina veteránů ti to řekne. Většina lidí truchlí pro životy, které ztratili. Ale ne my všichni, víš. Pro některé z nás… pro některé z nás to tenkrát bylo špatně a teď to je lepší. Nehodili jsme se do společnosti. Teď ano. Teď je užitečný úplně jiný set schopností.“

„Zabíjet lidi?“ zeptal se Harry skepticky.

„Přežít,“ opravil ho Rosier. „Někteří z nás bojovali o přežití dávno předtím, než začal chaos, takže jsme se v tom stali dobří.“

„Dobře…“ řekl Harry pomalu. „Hádám, že to dokážu pochopit, ale… To jen znamená, že teď všichni musí bojovat o přežití. Není to tak, že to je ve skutečnosti lepší pro ty, co to předtím měli těžké. Jen je to horší pro ty, co to měli dobré.“

Rosier se zasmál. „Ty opravdu nerozumíš lidem, že ne? Spousta lidí si stěžuje, že teď nic nemají. Ale víš co je horší, než nemít nic? Nemít nic, když všichni ostatní mají všechno. Tam je tvoje nenávist.“

„Takže to je… pomstychtivost?“

„Nah,“ zavrtěl Rosier hlavou. „Je to parta hajzlů co využívá ubohé idioty, kteří se nikdy nenaučili myslet sami za sebe.“

„To vypadá velmi jednoduše, když zvážíme, v jakém chosu náš svět teď je.“

Rosier pokrčil rameny. „Obvykle to tak je.“

Harry tam stál a zvažoval to, zatímco pozoroval zaměstnaný dav balit poslední zbytky svých věcí. Přemýšlel, jestli každý z jejich životů byl hodně odlišný, nebo jestli všichni přišli zhruba ze stejného pozadí. Kolik z nich se znalo před chaosem? Kolik z nich si pamatovalo cestování kolem světa, a přejití jediného státu jim teď přišlo jako výzva?

„Stejně…“ řekl eventuálně. „Tolik lidí zemřelo. Tak mále se narodilo. Stálo to za to? Moje generace nemá tušení, o co do hajzlu většinu doby jde-“

„Jsi si jistý, že to nejsi jen ty?“ přerušil ho zubící se Rosier.

Harry se na něj zamračil.

Rosier pokrčil rameny. „Jen říkám, že tvoje holka vypadá, že na všechno přišla.“

Harry sledoval jeho pohled a oči mu přistály na Luně, její světlé vlasy téměř svítící ve vší té špíně. „Ona je speciální.“

„Špatně jsi vyslovil ‚strašidelná‘,“ řekl Rosier nápomocně.

„Proč bojujeme?“ zašeptal Harry sám pro sebe.

„To obvyklé.“ odpověděl Rosier, který si zjevně spletl jeho zauvažování se skutečnou otázkou. „Chamtivost, přežití, různá víra…“ hasl se mu vytratil a v soustředí naklonil hlavu. „Víš…Tolik válek bylo odůvodněno náboženstvím. Byl jsem upřímně překvapený, jak málo na něm záleželo v tomhle novém světě. Ale teď – nesmrtelnost? To je podstatou všech náboženství.“

Ušklíbl se dolů na Harryho. „Když se na to takhle podíváš, tvoje existence hodně vysvětluje.“

„Podle všeho pro ostatní lidi,“ odpověděl Harry temně. „Jen ne pro mě.“

Z vlaku se zvedly první závany tmavého kouře. Lidé honem dokončili balení a kontrolu svých věcí.

Rosierův úšklebek se rozšířil. „Čas jít, lorďátko.“

„A proč, pro všechno na světě,“ povzdechl si Harry, „vypadají všichni z tohodle všeho tak nadšení?“

„Protože tohle jsou lidi, kteří přežili! Nudní umřeli během chaosu.“

Rosierův krok taky vypadal plný energie, jak vyrazil před Harrym a brzo se ztratil v davu.

„Špatně jsi vyslovil ‚příčetní‘!“ zakřičel za ním Harry.

Nebyly tam žádné nóbl řeči od žádného z lordů, ani to nevypadalo, že by tam byl nějaký jasný signál – ale najednou se všichni a všechno začalo hýbat. Ani zdaleka ne uceleně, v různých skupinách a tempech, a pravděpodobně s různými osobními cíli, strachy a nadějemi, ale nicméně tím samým směrem.

„Lorďátko!“ zavolala Bellatrix s hlavou vystrčenou z jednoho z oken vlaku, černý kouř zhoustl, jak byla lokomotiva připravená. „Náš lord přikazuje-“

„Ano, ano,“ přerušil ji Harry. „Umím si to představit.“

Pokusil se rychle projít pochodujícím davem, ale byl znatelně zpomalený, jak se s ním všichni snažili mluvit. Každý obličej se rozsvítil, když ho poznali a Harry cítil, jak se mu znovu obrátil žaludek.

Plánoval při cestě strávit co nejvíc času s Remusovou skupinou, Riddleovy příkazy ať jsou do prdele, ale teď si uvědomil, že to by znamenalo pochodovat a jet s davem.

Se všemi těmi nadějnými obličeji. Usmívajícími a mluvícími s ním.

Bude zvracet.

„Omluvte mě!“ přerušil Harry kohokoli, kdo na něj nadšeně žvatlal a odsprintoval pryč.

Namísto toho, aby šel dál do davu, kde naposled viděl Siriuse, prudce zabočil k vlaku. Ten jel jen malým zlomkem rychlosti, které byl schopný, sotva rychleji než normální tempo chůze. Hodně lidí šlo za ním, jelikož bylo pohodlné jít po relativně rovných kolejích.

Harry se vyšplhal na první schody, které našel a zabouchl za sebou dveře.

„No, můžeš mě považovat za překvapeného,“ protáhl Riddle. „Myslel bych, že budeš ignorovat-“

Harry popadl tu nejlepší věc, která měla zhruba tvar jako kýbl a zvracel.

„…Vlastně, považuj mě za překvapeného a znechuceného,“ přidal Riddle po vteřině, povstal a opatrně přišel blíž. „Začínám si myslet, že jízda vlakem není dobrá na tvůj žaludek.“

Harry zůstal zticha, dokud se nepřestal dávit, pak pro jistotu plivl.

„To je můj kufr, víš.“

Harry pohlédl dolů na věc, kterou držel, a s úlevou si všiml, že byla prázdná. Nechtěl zjistit, co by Riddle udělal, kdyby pozvracel jeho osobní věci.

Harry to zavřel i s tím bincem uvnitř a posbíral se z podlahy. „Vyčistím to,“ slíbil a otočil se k odchodu skrz dveře spojující vagóny.

„Samozřejmě, že vyčistíš,“ souhlasil Riddle s napjatou zdvořilostí.

Harry uchopil kliku od dveří a téměř se mu povedlo uvěřit, že se odtamtud dostane.

Lord bouchnul rukou na dveře.

„Po vysvětlení,“ pokračoval Riddle.

Harry se zhluboka nadechl a neochotně kliku pustil.

„Bylo mi špatně. Zvracel jsem. Chceš, abych vysvětlil biologický mechanismus, který za tím je?“

„Mě by víc zajímala příčina,“ opáčil Riddle, pořád s tou falešnou zdvořilostí.

Harry se na něj prázdně podíval. „Mám podezření na chřipku.“

„Dítě…“ zasyčel Riddle.

„Podívej, mám v rukou kufr plný zvratek, vážně se se mnou chceš hádat právě teď?“ zeptal se Harry iritovaně.

Riddle mu vytrhl kufr, rozrazil dveře vedoucí ven a vyhodil tu věc, aniž by se podíval kam.

„Řekl jsem, že to vyčistím,“ zamumlal Harry.

„Vysvětli,“ dožadoval se Riddle.

Harry si projel roztřesou rukou vlasy, což by je rozcuchalo, kdyby už neukazovaly všemi směry.

„Nevím, jak to děláš.“

„Dělám co?“

„Tohle. Všechno tohle. Všichni tady jsou….jsou zasraně nadšení. Jako kdybychom pochodovali k duhám a sluníčku.“

Riddle mrknul. „Jsi nervózní.“

„Samozřejmě, že jsem zatraceně nervózní! Nevím, jestli se kdokoli z těhle lidí vrátí živý a když umřou, tak budou mít pravděpodobně na obličeji pořád ten pitomý úsměv! Nemůžu to vydržet! Jestli ke mně přijde ještě jeden další člověk a řekne mi, jak poctěn je, že je tady aby mi pomohl… já-… já-…“

„Budu zvracet?“

Harry ho probodl pohledem. „Příště se vyzvracím na tvůj pitomý koberec.“

Samozřejmě, že tomu Riddle nedokázal rozumět. Ten lord sotva ušetřil myšlenku pro své vlastní následovníky, co ještě naprosté cizince.

Riddle ho ignoroval. „Myslím, že vidím ten problém.“

Přešel k oknu a podíval se ven a Harry znovu krátce zauvažoval nad útěkem. Rozhodl se proti – Riddle by byl poté nesnesitelný.

„Ty pořád nechápeš, jak jste ty a tahle věc pro ty lidi důležití,“ pokračoval Riddle. „Ano, jsou šťastní, i když to znamená, že mohou zemřít. A myslím, že dokonce rozumím, proč by to někomu, jako jsi ty, bylo nepříjemné.“

Harry protočil oči. Někdo jako jsi ty. Jistě jakýkoli příčetný člověk by měl dostatek sympatie, aby mu to vadilo.

„Ale copak to nevidíš? Ty jsi jim dal smysl. To neměli velmi dlouhou dobu. Bojovat za něco, co je větší, než jen jejich přežití.“

Bojovali za umírajícího muže, pomyslel si Harry hořce. I kdyby nějak vyhráli a naprosto zničili spolek, ta myšlenka, že je Harry spojí a vrátí k civilizaci, nikdy nebude realitou. Zemřou pro lež.

Přinutil se se znovu zhluboka nadechnout. Ne pokud je Riddle bude moct vést. Mohli sem přijít kvůli Harrymu, ale Riddle bude mít jen malý problém to převzít. Pořád nevěděl, jestli jakýkoli režim s Riddlem na špici mohl být zlepšením, ale svět neměl moc co ztratit. Jestli to někdo dokáže udělat, tak to bude on.

Až na to, že on také bojuje pro lež.

Musíš mu to říct, Pottere. Ozval se mu v hlavě Snapeův naléhavý hlas.

Pohlédl na

NEMŮŽU.

„Měl bych něco udělat,“ zamumlal Harry. „Něco postavit, připravit-…Já nevím. Cokoli krom tohodle zbytečného čekání.

„Chceš jim dát ty nejlepší šance?“ zeptal se Riddle. „Pomoct jim? Udržet jejich ducha?“

Harry mrknul, překvapený náhlou vážností v jeho hlase. „Ano.“

„I když kvůli tomu budeš muset trpět?“

Oba na to znali odpověď.

„Samozřejmě.“

„Příště až se na tebe usmějí,“ řekl Riddle, a soustředěně se na něj zadíval. „Usměj se nazpátek.“