Ve stínu hvězd

6 Kapitola

Poprvé, když Remus a Sirius našli Harryho v bezvědomí na podlaze, mysleli si, že umírá.

Dýchal mělce, jeho tělo bylo studené a tlukot srdce na spícího člověka příliš pomalý.

Zkoušeli všechno, aby ho probudili. Křik, vodu, plácání… nic nepomohlo.

Zabalili ho do té nejteplejší přikrývky, kterou se jim povedlo najít a čekali, až se mu zastaví srdce. Ale ono se nezastavilo. Čekali téměř deset hodin, až se něco stane, ale Harryho kondice se ani nezhoršila, ani nezlepšila. Prohlídli ho kvůli jakýmkoli zraněním, ale nic tam nebylo. Prohledali dům, ale nic nenapovídalo tomu, co to mohlo způsobit.

Po téměř dvaceti hodinách prohráli s vyčerpáním a usnuli. Když se ti dva ráno probudili, Harry jedl snídani jako kdyby se nic nestalo, ujišťujíc je, že se cítí naprosto normálně.

Jeho tělesná teplota se pozvedla a jeho srdce tlouklo tak silně, jak by mělo. Všechno bylo zase normální, krom jeho chuti k jídlu. Jedl hodně. Remus se ho na to pokusil zeptat, ale Harry tvrdil, že jen trochu hladovější, než normálně.

Rádi, že byl jejich přítel v pořádku, mu Remus a Sirius dali nějaké svoje jídlo a nechali ho samotného.

Když se to stalo podruhé, byl Sirius u Harryho na návštěvě sám. I poté, co poznal ty samé příznaky, Sirius stejně zkusil každou představitelnou věc, aby Harryho vzbudil, ale bez úspěchu. Tentokrát se Harry vzbudil jen několik hodin poté, co ho Sirius našel, ale nikdo nevěděl, jak dlouho tam Harry ležel sám. Když se Harry konečně vzbudil, řekl Siriusovi, že se cítí v pořádku, ale velmi hladový.

Stalo se to znovu. A znovu. A znovu.

Když se jeho přátelé stali členy skupiny fénix, přemluvili zdravotnici jejich skupiny aby se na Harryho pořádně podívala. Madame Pomfreyová byla bývala nemocniční sestra a velmi laskavá žena. Vyšetřila Harryho jak nejlépe mohla s tou trochou vybavení, co měla a se všemi svými ohromnými znalostmi.

Prohlásila, že ve skutečnosti byla ohromená, jak zdravý Harry vypadal, když se vezmou v potaz okolnosti jeho výchovy.

Trvalo jim to dlouhou, dlouhou dobu, než zjistili, co způsobovalo Harryho výpadky. Překvapivě to nebyl Harry, kdo konečně udělal to spojení. Byl to Remus.

A byl to také Remus, kdo ho to odpoledne našel, v bezvědomí uprostřed jeho z části vybuchlé dílny.

Nestalo se to několik měsíců, což bylo neobvykle dlouho. Remus šoupnul svého mladého přítele do postele a podíval se na jeho mírumilovný spící obličej. Už se neobtěžoval snahou vzbudit ho, věděl, že je to zbytečné. Harryho rty byly modré, jeho ruce studené jako led.

Remus se smutně usmál. Nemohl se rozhodnout, jestli by měl být za Harryho šťastný nebo mít starosti. Všechno co věděl bylo, že se musí ujistit, že bude Harry v budoucnosti v pořádku.

Remus věděl, že Harry nezůstane v Londýně o moc déle. Slyšel pověsti o novém lordu ve městě a jeho nedávné výzvě proti lordu Popletalovi. Průzkumná skupina proti celé skupině. Naprosto bláznivé - a tak naprosto perfektní pro jednoho mírumilovně spícího muže před ním. Perfektní, ale nebezpečné.

S jedním posledním pohledem na Harryho se Remus otočil a odešel z napůl zničeného obchodu. Nebylo to poprvé, co byl obchod téměř zničen. Ani se vší svou vynalézavostí, nebylo možné, aby Harry dokázal zabránit každé nehodě. Destrukce nebyl neznámý pohled - chaos kolem byl. Stromy a keře byly odhozeny pryč. Na předním dvorku byly stopy alespoň tří tuctů mužů a Remus viděl dokonce nějakou krev na přilehlých domech.

Za posledních několik měsíců cítil Remus, jak se ve městě zvedá podivné napětí. Když našel Harryho znovu v bezvědomí, po neobvykle dlouhé době bez výpadků, věděl Remus, že cokoli bylo nevyhnutelného, už to začalo.

Na cestě potkal několik členů fénixe, ale pozdravil je jen napůl srdce. Jeho pozornost byla zaměřena na jeho cíl.

O několik minut později došel do místního hostince. Remus se zastavil. Věděl, že se chystal přestoupit téměř každý slabý zákon, který do té doby nová, na skupinách založená společnost, ustanovila. Nezmiňujíc že Harry by dostal záchvat, kdyby na to přišel. Což rozhodně udělá, když se vezme v potaz ten malý génius, kterým byl. A pokud byly pověsti o lordu Voldemortovi pravdivé, také to nebyla ta nejbezpečnější věc, co mohl udělat.

„Remusi!“ Starý Tom se usmál, když ho uviděl. „Co tě sem tak brzy přivádí?“

Hostinský a Remus spolu vycházeli dobře. Sirius ho večer často odtáhl od práce a šel do hospody se skupinou jejich přátel. Po několika hodinách zůstal Remus jedinou osobou dostatečně střízlivou na obstojnou konverzaci. Uprostřed opilých mužů z různých skupin starý Tom vždy ocenil společnost.

„Nějaký osobní obchod.“

„Obchod?“ Tom se zamračil a snížil hlas. „Víš že tu současně bydlí cizí průzkumná skupina, že? Slyšel jsi o té výzvě? Jsou blázni ti říkám. Osamělý člen fénixe by tu neměl řešit obchod, Remusi. Tak dlouho, dokud tu jsou, nemůžu zaručit neutrální půdu, to víš.“

Remusovy oči sklouzly na cizí členy na druhé straně místnosti. Malá skupina seděla okolo stolu, hlasitě diskutujíc a navzájem se urážejíc v každé druhé větě. V rohu seděl muž kompletně oblečený v černém hábitu, tiše si čtoucí knihu, zatímco několik stolů od něj blonďatá žena vypadala, že zašívá roztrhané oblečení.

Byla to náhodná skupina lidí. Obvykle mohli být členové té samé skupiny dáni do jisté kategorie, ale tihle jednoduše nevypadali, že patří dohromady. Zadržet tak rozdílné osobnosti, aby se navzájem nestřetnuly, jejich lord musel být výjimečný. Ale to už Remus věděl.

„To je v pořádku, Tome. Řekl jsem ti to; je to osobní. Vlastně, doufal jsem, že tu potkám toho nového lorda. Je tu někde?“

„Co bys mohl chtít s lordem Voldemortem na osobní rovině?“

Remus se usmál. „Vážně to chceš vědět?“

Tom se podrbal na hlavě. „Ne, raději ně, máš samozřejmě pravdu. Měl by být nahoře ve svém pokoji, v tom kam neprotejká… Jen buď opatrný, slyšel jsem, že má tak trochu výbušnou povahu. Myslím, že mladý Harry se tamtu noc dostal do potíží, nechtěl bych být v pokoji, kde by se tihle dva dostali dohromady.“ Tom se otřásl.

Zaujatý se Remus naklonil dopředu. Ještě neměl šanci s Harrym o té noci mluvit. Třebaže slyšel od přítele, co byl také pozván zajímavé historky.

„Proč si to myslíš?“

Tom se rozhlédl po pokoji. „Jen pocit, starý příteli. Mohl bych přísahat, že je to v jejich očích. Tenhle chlápek Voldemort? Je v něm oheň, který není zdravý. A bojím se že náš drahý Harry má tu jiskru, která by mohla řečený oheň vznítit do hořícího pekla.“

Tom se znovu otřásl. „Jen buď opatrný, ‘bře?“

Remus kývl a zamířil ke schodům. Tomův popis ho ještě víc ujistil, že měl pravdu. Po letech zkoušení Remus a Sirius konečně našli lorda, který Harrymu seděl. Jestli bylo to spojení vytvořeno v nebi, nebo pekle, to ukáže jen budoucnost.

Starému Tomovi se povedlo přestavět okolo poloviny pokojů v hostinci. Ale střecha byla stará a shnilá, takže si déšť našel malé praskliny a dostal se téměř do všech pokojů. Byl tam jen jeden pokoj naprosto nedotčený. Tom ho nazval ‚suita‘, třebaže to byl vcelku malý pokoj.

Remus zaklepal.

„Vstupte,“ přišel zpoza dveří tlumený rozkaz.

Remus se znovu zhluboka nadechl a vstoupil dovnitř.

Lord byl sám, seděl pohodlně v křesle, před sebou na malém stolku sloupec knih.

První věc, které si Remus všiml byly jeho oči.

 ‚Mohl bych přísahat, že je to v jejich očích.‘

Měl ten samý pohled jako Harry. Možná trochu arogantnější, nelítostnější a ctižádostivější, ale i tak stejný. Inteligentní, hodnotící, bystrý, vzhůru. Remus zauvažoval, jestli jim ten pohled dalo to, že prošli chaosem sami jako děti.

Lord Voldemort vypadal upřímně překvapený, že ho vidí. „A co ke mně přivádí velvyslance fenixů? Remus Lupin, bylo to tak?“

„Vaše informace jsou pozoruhodné, když jste mě dokázal rozpoznat tak rychle.“

Voldemort se jen sladce usmál. Remus téměř věřil, že to byl skutečný úsměv. Téměř.

„Lord Brumbál neví, že jsem tady,“ začal.

Voldemort pozvedl obočí, ale nepřerušoval. Remus se rozhodl přejít rovnou k bodu. Lord Voldemort nevypadal, že má dost trpělivosti na chození kolem horké kaše.

„Je tu něco, co byste měl vědět o Harrym.“

Voldemort si udržel prázdný obličej a předstíral ignoraci. „Harry…?“

„…Potter. Jsem si jistý, že jste se potkali. Malý, mladý, geniální mysl, pokrytý špínou, vždycky se dostává do potíží a na denním pořádku se nechává se vyhodit do povětří?“

Lord se zasmál. „Ah, ten Harry, ano. Chytil jsem ho pobíhajícího okolo s jedním z mých dětí…“ Voldemort pohlédl rošťácky nahoru na Remuse. „Mezi jinými věcmi.“

Remus si ne bez úlevy povšiml, že lord Voldemort vypadal v dobré náladě.

Popuzeně si povzdechl. „Je to čertovo kvítko, že?“

Věděl, že se dostal na lordovu dobrou stranu, když se Voldemort rozesmál nahlas. „Nemáte nejmenší ponětí.“

Pokynul mu aby si sednul a Remus mu vyhověl.

„Takže jste mu blízký? I když jste ve fénixovi?“

Remus zúžil oči. „Byli jsme přátelé dlouho předtím, než jsem se ke skupině fénix přidal. Není nic, co by mohlo moje pocity změnit.“

„Muž oddanosti, chápu. Obdivuhodné, ale… to tak úplně nesedí s vaší současnou lokací, že?“

„O to se nechte starat mě, lorde Voldemortem. Věřím, že je v zájmu nás obou vidět Harryho v naprostém pořádku, to je proč jsem tady. Se svou skupinou si to vyřídím později.“

Voldemort se natáhl dozadu a prohlížel si ho s nečitelným pohledem.

„Dokážu pochopit vaše pocity k vašemu příteli, pane Lupine. Ale mluvíte se špatným člověkem. Bojím se, že Harry dal celkem jasně najevo, že nemá v úsmyslu se ke mně přidat.“

Lupin si odfrkl. „A my oba víme, že změní názor, i když jsme ke stejnému závěru došli z odlišného důvodu.“

Lord naklonil hlavu. „Oh? Jsem silně zaujatý, jaký je váš důvod?“

„Měl výpadek,“ odpověděl Remus a byl odměněn zmateným pohledem na jinak samolibém obličeji.

.

Když se Harry probudil, cítil se na sračky. Bolela ho hlava, srdce mu divoce bilo a jeho žaludek se pokoušel sníst sám sebe. Hlad byl zdrcující a Harry zasténal bolestí.

Takže se to stalo zase znovu. Po všech těch měsících si byl téměř jistý, že mohl jen mírumilovně žít svůj život a držet se dál od výpadků.

Ten fakt že ležel pohodlně v posteli a ne na studené kamenné podlaze znamenal, že ho jeden z jeho přátel našel. Jelikož Sirius a Remus byli jediní, kdo o jeho výpadcích věděli, mohl to být jen jeden z nich. Co jim běželo hlavou, když ho našli v bezvědomí po celé té době?

Navzdory bolesti Harry nemarnil čas a stoupl si. Vzal si tolik jídla, kolik mohl unést a vyšel z domu, navštívit Remuse a Siriuse aby jim poděkoval, že se o něj zase jednou postarali.

Poslední věci, na kterou Harry pomyslel předtím, než se vyřítil z rozmlácených dveří bylo, že je to všechno Riddleova chyba.

.

„Pardon?“ zeptal se Voldemort, jako kdyby špatně slyšel.

„Měl výpadek,“ zopakoval Remus. Lord se na něj jen zmateně díval, Remus si povzdechl.

„Má tuhle…potíž,“ začal trochu nejistě. Harry ho za tohle zabije.

„Před dvěma dny vypadal v naprostém zdraví.“

„On není nemocný. Je to…složité vysvětlit. Nikdy jsem nic takového neviděl ani o tom neslyšel. Co znám Harryho, tak nakonec bude mít tyhle epizody, kdy odpadne na několik hodin, nebo i několik dní. Nejdřív jsme mysleli, že má amnézii, nebo něco takového. Nechali jsme ho vyšetřit, ale fyzicky je naprosto v pořádku. Je to jeho mozek. Vy jste ho potkal, ale nemyslím si, že by vám při prvním setkání ukázal, co dokáže udělat. On je geniální, víte. To není jen pověst. Ve skutečnosti se tomu ty pověsti ani nepřibližují. Já vím, že to tak nevypadá, když s ním mluvíte. On je ve většině lidských interakcí naprosto neohrabaný. Vůbec nic sociálního ho nezajímá a určitě ne politika. Ale já jsem ho viděl s jeho myslí dělat věci, o kterých bych si nemyslel, že jsou možné.“

Voldemort se na něj divně podíval. „Uvědomujete si, že s největší pravděpodobností neustoupím poté, co jste ho tak vychválil?“

„Já nechci, abyste ustoupil. Bůh ví jak dlouho jsem se snažil najít někoho, kdo by ho dokázal zvládnout.“

Lord se souhlasně usmál a kývl na Remuse, aby pokračoval.

„Jeho vynalézavost přichází s cenou. Jeho mysl se dokáže na problém soustředit tak kompletně, že zapomene na všechno ostatní. Všechno. Jednou jsem ho v tom stavu viděl, ještě jsem nevěděl, že to byl důvod pro jeho výpadky, ale přesto mě to vyděsilo. Bylo to jako by byl v transu. Zablokoval všechno ostatní a škrábal poznámky a výpočty na všechno co mohl najít jako šílenec. Ale tohle intenzivní soustředění není ten skutečný problém. Upřímně, nedokážu vysvětlit co je skutečná příčina, ale… je to jako kdyby jeho mozek používal veškerou energii. Jako kdyby byl každý gram uskladněného cukru a tuku použitý aby poskytnul dostatek energie pro jeho mozek, aby mohl zabrat naplno. I teplota jeho těla nebezpečně poklesne. A i když celé jeho tělo křičí o spánek a jídlo aby obnovilo rezervy, ani si to neuvědomí a dál přemýšlí o problému. Zastaví se až když najde řešení… A tou dobou je jeho tělo tak vyčerpané, že jednoduše ztratí vědomí.“

Voldemort si složil ruce pod bradou a zvážil jeho slova.

„Mluvíme o problém týkajícího se matematického vzorce nebo možná mimořádně komplexní konstrukce? Nebo myslíte problémy obecně jako rozhodnutí v životě a každodenní starosti?“

„Obojí. Když něco chytí jeho zájem, jeho mozek začne pracovat rychleji a déle, než je lidsky možné.“

„Takže aby vyřešil problémy, které nikdo jiný nedokáže, jeho mozek vyčerpá celé jeho tělo a on na několik hodin odpadne. Chápu že je to vcelku neobyčejná potíž a dokážu pochopit vaši obecnou starost, ale aniž bych chtěl být hrubý…to není až tak velký problém, ne? Chci říct, není to nic co by jídlo a spánek nemohly vyléčit.“

Remus důrazně zavrtěl hlavou. „Ne, vy tomu nerozumíte. On nemůže přestat přemýšlet, nezáleží jak dlouho to zabere. On neodpadne protože se přepracoval, jako by mohli normální lidi. On zůstane soustředěný do sekundy, kdy je jeho problém vyřešený. On musí najít řešení předtím, než zkolabuje z vyčerpání.“

Voldemort se zamračil přemýšlením. „Ale v jednom bodě jeho tělo prostě nebude schopné vydržet-…“

Pochopení se mu vkradlo na obličej, jak vzhlédnul Remusovi do očí.

„Když se setká s problémem, který nemůže být vyřešen…Pokud mu já přikážu vymyslet něco, co jednoduše není možné…Pokud pořádám o příliš moc…“

„Zemře.“

.

„Remusi! Siriusi! Je někdo doma!“

Harry dorazil k domu svých přátel a bušil jim na dveře. Uslyšel tlumené kroky a o moment později Sirius otevřel. Jeho obličej se při pohledu na Harryho rozzářil.

„Hej Harry! Ty-..vypadáš strašně.“

„Díky.“

„Ne, vážně, vypadáš jako duch! Honem, pojď dál a sedni si, stalo se to znovu, že?“

Sirius už dával nějaké jídlo na talíř, zatímco Harry kymácel směrem ke kuchyňské židli.

„Už jsem jedl, Siriusi,“ ošíval se Harry. Neměl rád, když se kvůli němu jeho přátelé museli vzdát cenného jídla, když jim on nemohl dát nic na oplátku.

„Jo, jako kdyby to kdy bylo dost. Tady máš.“

Položil talíř před Harryho, který nemohl odolat nutkání pustit se do toho.

„Tak…“ začal Sirius zatímco ho sledoval jak jí jako vyhladovělý pes. „Proč teď? Chci říct, po všech těch tichých měsících…?“

„Jak bych to měl vědět,“ zabručel Harry mezi dvěma plnými sousty.

„Aw no tak! Něco neobvyklého se muselo-…Aha! Hej, co si myslíš o tom novém lordovi?“

„Je to blázen.“

Sirius se rozesmál. Bylo to hlasité a hřejivé. Smál se často a Harry to měl rád. Když to nebylo použito, aby si z něj dělal legraci, tak je to…

„Líbí se ti, že jo? Remus měl nakonec pravdu! No tak- řekni že se ti líbí.“

„Přestaň!“

„Aw, nebuď takový vtipálek, ven s tím říkám!“

Vyvedený z míry protočil Harry oči. „Raději mi řekni, kde je Remus. Musel mě najít, chci mu poděkovat, že mě dostal do postele.“

„Hmm, nevím proč by tě tam jen tak nechal… Neviděl jsem ho od té doby, co zhruba před hodinou odešel. Hádám, že bych se po něm mohl poptat na velitelství.“

Harry si stoupnul a otřel si ústa. „Díky, Siriusi, uvidím jestli na něj narazím někde na ulici.“

„Woah! Kam si myslíš, že jdeš? Musíš si lehnout, Harry! Hej! Poslouchej mě ty malý-…! Harry!“

Ale Harry už byl ze dveří venku a přes rameno na něj mrknul.

S žaludkem plným a pomalu se navracející silou se Harry cítil každou vteřinou lépe. Vážně neměl cíl, jak šel dolů ulicemi, ale díval se po členech fénixe, kteří mohli Remuse vidět.“

„Yo, Harry!“

Stan Silnička mu zamával z druhé strany silnice. Nebyl to zrovna jeden z nejchytřejší členů fénixe a Harry přemýšlel, jestli je to důvod, proč Stan vypadal, že neví, že by si měl držet odstup od členů ostatních skupin. A ne-členů jako je Harry.

„Ahoj Stane,“ usmál se Harry, „nepotkal jsi náhodou Remuse?“

„Lupina?“ Stan se zamračil soustředěním. „Ah, jo, myslím že jo. On mě ale neviděl. Vypadal hluboce zamyšlený nebo tak něco.

„Víš kam šel?“

„Nah, ale šel dolů tou ulicí támhle.“ Ukázal na ni.

Harryho žaludek začal znovu bolet. Tentokrát ne z hladu ale ze starosti. Jediné místo, které v té ulici stálo za to navštívit byla hospoda. A jediný důvod, proč by tam Remus uprostřed dne šel, byl…

„Riddle.“

„Huh, co?“ Stan vypadal zmateně.

„Nic. Díky Stane, hezký den!“

Harry se rozběhl. V hlavě se mu přehrávaly hrozivé scény. Pokud ten bastard udělal cokoli jeho příteli…Osobně půjde za Popletalem a ujistí se, že Riddle na konci týdne nebude naživu.

.

„Ten kluk je vážně potíž,“ procedil Voldemort. Stál před oknem, záda směrem k Remusovi, který seděl v křesle. „Jak mám asi vědět, jak daleko ho můžu zatlačit?“

„To poznáte,“ trval na tom Remus. „Cítím to. Pokud ho neodkážete zvládnout vy, nevím kdo jiný ano.“

Lord Voldemort se otočil. „To všechno nicméně nevysvětluje, proč by se ke mně chtěl Harry přidat. Co vidím, tak by pro něj bylo zdravější držet se dál od politiky skupin a toho se týkajících problémů.“

Remus se smutně usmál. „Tím bych si nebyl tak jistý, milorde. Víte, Harry neměl výpadek už déle jak půl roku.“

„Tak…To je dobře, že?“

„Ne když spotřebováváte záhady jako jí normální člověk jídlo. Je tu důvod, proč se Harrymu zalíbilo vynalézat nové věci; on svou mysl musí zaměstnávat, nebo se začne tak nudit, že neuvidí další důvod, proč žít. Dává to jeho život do nebezpečí, ano, ale on to potřebuje. Za posledních pár měsíců se od všeho vzdálil. Žil jako králík ve své díře. To není žití, to je jednoduše existování.“

Podíval se vzhůru na Voldemorta. „On vás potřebuje. On potřebuje někoho, kdo dokáže jeho hyperaktivní mozek použít. A vy už jste to udělal. Nevím o co jde, ale vím, že vy jste ten důvod, proč měl výpadek. Vy už jeho mysl zaměstnáváte.“

Lord se samolibě ušklíbl a Remus pod jeho přivřenýma očima viděl oheň, jak se zvětšuje a zvětšuje.

„Můžete ho na mě nechat, pane Lupine. Ujišťuji vás, že se nezastavím dokud nebudu všechno o čem dokáže přemýšlet.“